OT - 53. kapitola – Neodolatelná (z pohledu Rose)

 

Poslední kapitola ze série "Osudové tajemství". Snad se bude dárek k narozeninám blogu líbit.

Omlouvám se za dlouhé čekání. Řešila jsem teď nějaké osobní a zdravotní problémy.

Díky za pochopení

„Ozero, ty sám ji budeš na kolenou prosit, aby si tvého Erika vzala za manžela. Připomenu ti to. Vy ostatní, jste mi svědky,“ nebral na vědomí protesty Christiana Adrian.

„Pánové, konec. Nehodlám řešit její svatbu a partnerský život, když jí nejsou ani dva měsíce. Tuhle diskuzi odkládáme na neurčito,“ zakročila jsem rázně.

„Dobrý nápad, Rose,“ schválila mi to Lissa, která měla ohledně budoucnosti Erika stejný názor jako já na ten Adrianky. Pak se přivítala s Albertou i ona. Vzápětí se připojili i ostatní nově příchozí.

Alberta si rovněž pochovala Erika. Byl o tři měsíce starší než naše maličká Adrianka. Po Christianovi měl tmavé vlasy, ale Lissiny nefritově zelené oči. Z našich miminek byla hotová. Setkala se u nás ještě s mojí mámou Janine a tátou Abem, kteří se přišli podívat na vnučku. V srpnu na naší svatbě si potykali. Panovala příjemná nálada a pohoda.

Když po třech hodinách všichni odešli, Dimitrij si ihned přivlastnil Adrianku. Nerad se o ni dělil. Nejradši by ji choval pouze on. Ozvalo se moje drzé já: „Soudruhu, ty jsi fakt neuvěřitelný! Rozmazlíš ji a ona nebude chtít být sama v postýlce a bude se dožadovat věčného chování.“

„Já si nemůžu pomoct,“ povzdechl si nešťastně. Moc dobře si uvědomoval, že mám pravdu. V tom okamžiku se mu Adrianka v náručí nespokojeně zavrtěla a nabírala k pláči. Měla hlad. Akorát byl její čas na krmení. Předal mi ji a se zatajeným dechem sledoval, jak ji kojím. Ten pohled ho nepřestával fascinovat navzdory tomu, že to viděl několikrát denně už šest týdnů. V jeho očích byl pořád naprostý úžas a ohromení. Uctíval mě jako svou bohyni, která mu dala největší dar jeho života. Naši dceru.

A mě zase nepřestávalo udivovat jeho obětavé chování a starostlivost, jak o mě a Adrianku pečoval. Nejenom v těhotenství, ale i teď po jejím narození. Prvních 14 dní po porodu měl dovolenou a byl s námi nejdřív 2 dny v nemocnici a poté doma. Na nic mě nenechal pořádně sáhnout. Pouze kojení byl můj úkol. Troufám si tvrdit, že kdyby mohl, tak by za mě kojil on. Byl by za mě klidně i těhotný a rodil by, aby mě ušetřil bolesti. Prostě cokoli.

Sama jsem se na maličkou bála ze začátku pořádně sáhnout, abych jí neublížila. Byla tak drobounká a soudruh suverénně choval, koupal i přebaloval. Jen to kojení zbylo na mě. Po své dovolené byl půlku dne v práci. Přehodil si s Masonem služby na ranní, aby s námi mohl být odpoledne doma a chodit na procházky do parku. Eddie s Patrickem se zařídili podle nás a rovněž si to vyměnili.

Já dopoledne trávila s Adriankou doma. Pokud nepočítám její pláč, když měla hlad nebo chtěla přebalit, byla hodná. V noci spala, jen se dvakrát budila na krmení, pak zase hned usnula. První měsíc byl hodně náročný. Museli jsme si na sebe zvyknout, zavést pravidelný režim a naučit se spolu komunikovat. Nyní už podle tónu pláče poznám, co se nám nelíbí. A to se starám výhradně o Adrianku. Teplý oběd nám každý den nosí poslíček z jídelny až domů. A večeře vaří Dimitrij. Na jeho triku je i úklid bytu. Mně dovolí pouze prát a žehlit. Vše ostatní dělá on. Nechápu, kde na to bere stále energii.

Tím, že dnes přivedl k nám domů Albertu, mi udělal ohromnou radost. Šel se podívat na přidělení strážců. Pravidelně jsme tak chodili oba každý rok. Potkávali jsme tam známé z akademie. Kromě Alberty i ostatní strážce Emila, Neila, Michaila. Já se vždycky těšila především na Albertu. Jenže dneska jsem tam jít nemohla. Vlastně ani nechtěla. Mohla jsem požádat Adriana se Sydney, aby Adrianku na dvě hodiny pohlídali. Oni by to nadšeně splnili, ale mně to přišlo zbytečné. Navíc by vznikla komplikace kvůli krmení. Akorát se to krylo s jejím časem. Hlídat ji můžou kdykoli jen chtějí. Berou si ji na procházky a nám tím s Dimitrijem zařizují pár hodin ve dvou. Tak jsem na přidělení poslala pouze Dimitrije. Zdráhal se tam jít sám, že bude radši se svými holkami doma, ale já ho donutila. Zajímaly mě novinky.

S tím, že se vrátí domů s Albertou jsem vůbec nepočítala. Netušila, že jsem byla těhotná. Svým rizikovým těhotenstvím jsem se moc nechlubila a taky mi bylo hloupé jí tuhle zprávu jen tak oznámit po telefonu nebo emailem. Ve stylu: „Ahoj Alberto, jak se máš? Nějaké nové zprávy? U mě jo. Jsem těhotná.“ – fakt ne. Poseděla u nás, pochovala si malou. Byla z ní unešená. A to stále nezjistila, že je Dimitrijova. My dva spolu jako dhampýři přece dítě mít nemůžeme. Spala jí v náručí do okamžiku, kdy se u nás objevil Adrian a promluvil. Po hlase ho Adrianka poznala a otevřela poprvé na Albertu svoje očička. Ta nemohla poté popadnout dech. S Adrianovým rýpnutím, že se mu povedla, pochopila, že to on je místo Dimitrije její otec. Ale ty oči jí to vyvrátily. Zmateně se podívala na soudruha, jestli ji nešálí zrak.

Její zrak byl zcela v pořádku. S úžasem na Adrianku dál koukala. Docvaklo jí, že je naše vlastní. Nedokázala si rozumně vysvětlit, jak je to možné. Ale Dimitrijova podoba to jasně dokládala. Soudruh pak malou představil celým jménem. To ji utvrdilo, že s tím má něco společného Adrian. Otevírala pusu s otázkami, ale Adrian ji včas utnul, že jí vysvětlení dát nemůžeme. Pochopila a dál se nevyptávala. Setkala se u nás se skoro celou partou. Pochovala si i malého Erika.  Rovněž se stavili máma s tátou. Odpoledne příjemně uteklo.

Adrianka ji odzbrojila. Vlastně jako kohokoli, kdo ji uviděl. V kruhu to byla nejobletovanější holka. Všichni kluci pro ni měli slabost. I Ozera z ní byl naměkko, ačkoli by to nahlas nikdy nepřiznal. Vždycky toužil pouze po synovi, ale jakmile nyní choval tu růžovou načančanou princeznu, své záměry přehodnotil. A s Lissou by si klidně hned pořídil k Erikovi ještě dceru. Ta mu to odmítla s hláškou, že o tom mohou začít přemýšlet nejdřív za rok. Lépe za dva. Otcovství ho dostalo na kolena.

O den později, shodou okolností na mé 23. narozeniny, 25. června jsme se s Lissou a Sydney našim mužům smály. Narozeninovou oslavu jsme po dohodě odložili na víkend po mém šestinedělí. Všichni mi popřáli. Přinesli s sebou i čokoládový dort k čaji a kávě. Ostatní dárky mi rozdají až hromadně s celým kruhem věrných.

Dimitrij mi popřál hned ráno po probuzení. Připravil snídani do postele a předal mi originální dárek. Fotoknihu. Nejhezčí fotky za společně strávené roky. Průřez naším vztahem. Musel si s tím dát obrovskou práci. Fotek máme asi tisíc, aby vybral ty nejpěknější do knihy. První fotky v našem bytě, první Vánoce u dvora i v Baje, vánoční plesy, dovolené u moře, různé oslavy a podobně. Na všech jsme byli jen my dva. Svatba, líbánky, několik snímků s rostoucím bříškem, první fotka v porodnici a poslední focená asi před třemi týdny u nás na pohovce – celá naše rodinka. Adrian nás fotil. Já držím Adrianku ve svém náručí a sedím na klíně Dimitrijovi, který nás obě objímá jako své dva nejcennější poklady. V očích má něhu a lásku. Rovněž je z jeho výrazu patrná pýcha, že má dvě své nádherné ženy. Po skončení ranní služby mi koupil ještě puget 23 rudých růží. Zbožňuju je.

Naši manželé vypadali jako tři chlapské sudičky. Dvě mimina, dva tátové a jeden adoptovaný strejda, který mezi nimi pobíhal. Ten pohled na ně byl k popukání.

S holkami jsme upíjely čaj v kuchyni a pozorovaly jejich počínání v našem obýváku. Adrian se zrovna s Dimitrijem pral o Adrianku. Střídali se v chování po deseti minutách a ani jeden ji tomu druhému nechtěl ve stanovený čas předat.

Lissa se rozesmála: „Syd, neber to osobně, ale Adrian je zralý mít prcka taky. Neplánujete ho v dohledné době?“

Zavrtěla hlavou: „Já vím, ale jsme domluvení, že ještě dva roky počkáme, než dokončím školu. Bude skvělý táta.“

„Jo, to bude,“ souhlasila jsem s ní po svých zkušenost s jeho péčí o Adrianku. Tím tenhle rozhovor skončil. Adrian na Sydney ohledně potomka netlačí a nikdy tlačit nebude. Díky němu si Sydney plní svůj velký sen ohledně studia na vysoké škole v oboru architektura. Nabíjí ji to a naplňuje. A Adrian je šťastný, že Sydney září spokojeností. Konečně se věnuje tomu, po čem vždycky toužila. Jejich čas na rodinu ještě přijde. Budou bezvadní rodiče. Jestli jsem si něčím byla jistá, tak právě tímhle.

V šest všichni odešli, protože na nás čekal důležitý úkol. Dnes máme koupací den. Proto jsem napustila do vaničky vodu s požadovanou teplotou, připravila všechny ty dětské přípravky na mytí, čisté plenky i pyžamko. Následně jsem zavolala na Dimitrije. Adrianku v ložnici svléknul a přinesl do koupelny. Opatrně ji položil do vody, jednou rukou ji přidržoval zádíčka a hlavičku, aby nevdechla vodu a druhou ji připravenou žínkou pomalu omýval. Líbilo se jí to. Kopala nožičkami a soudruha pocákala. „Noo, teda, ty jsi ďáblík. Tohle se tátovi dělá? Takhle ho zmáčet,“ mluvil na ni Dimitrij a užíval si to. Ona ho po jeho slovech ohodila vodou ještě jednou. „Ty jsi ale potvůrka. To tričku můžu ždímat a ty se vůbec nestydíš. Jak je to možné? Ale já jsem na to přišel, proč jsi taková, víš? Tohle máš totiž po mamince. Taky mě takhle zlobí. I tu krásu jsi zdědila po ní. A já vás obě miluju.“

Byl do toho tak ponořený, že si ani nevšiml, že ho celou dobu natáčím na mobil. Pošlu to tajně Adrianovi, Lisse, našim a Oleně. Rozněžněný taťka při koupání je pobaví. Jojo, obávaný strážce Belikov. Kde jsou ty časy? Kluci z jeho zásahovky by se nad tímhle videem potrhali smíchy.

Po deseti minutách ji z vody vyndal, osušil, namazal olejíčkem a oblékl. Sundal si mokré tričko, Adrianku zabalil do deky a sedl si s ní do houpacího křesla, kde jí dál broukal ta svá moudra. Pěstičkou mu držela prst a pozorovala ho těma jeho stejnýma očima. Pár minut před sedmou se hlasitě dožadovala svého pravidelného krmení. A po něm Dimitrijovi v náručí spokojeně usnula. Položil ji do postýlky a zachumlal do peřinek. Zůstal stát u ní a hlídal její spánek.

Nyní by měla do desíti spát, než se probudí hlady znovu na krmení. To samé zopakuje v jednu a ve čtyři ráno. A pak kolem sedmé, když Dimitrij vstává do práce. A koloběh se opakuje. Právě jsme se soudruhem získali něco přes dvě hodiny soukromí. Tolik mě lákal. A teď obzvlášť, když zůstal polonahý. Neodolala jsem a zezadu ho obejmula kolem pasu a dala mu pusu na rameno.

Klasické milování stále odmítal, i když nemusel. Lissa mi poporodní zranění hned v nemocnici uzdravila. Ale Dimitrij byl moc zásadový a nerad porušoval pravidla. A šestinedělí bylo jedním z nich. Souhlasil s mazlením i společnou sprchou. A když už sex tak orální. K mé spokojenosti to stačilo. Vždycky byl úžasný milenec.

„Tatínku, co bys řekl na to, kdyby sis to koupání ještě jednou procvičil s maminkou?“ navrhla jsem vtipně.

Usmál se: „Že se tomu nedá v žádném případě odolat, Rozo.“ Otočil se na mě a přes hlavu mi přetáhl tričko a hned potom rozepl i sundal podprsenku. V polibcích mě pozadu směřoval do koupelny, a přitom mě dráždil svými doteky. Vzájemně jsme si svlékli kalhoty i spodní prádlo a vlezli pod horkou tekoucí vodu ve sprcháči. A jeden druhého tam uspokojili. A ještě jednou to zopakovali pod dekou na gauči v obýváku. Kde jsme si mezi polibky šeptali v objetí zamilovaná slovíčka až do doby, kdy se vzbudila naše maličká.

Kojení byl už zcela automatický rituál. Dimitrijův údiv, ale nemizel. Po krmení ji přebalil a uspal. Já využila jeho zaneprázdněnosti a přemístila se do koupelny, kde jsem se zamkla. Normálně jsme nezamykali. Chystala jsem na soudruha past v podobě jeho vánočního dárku. Oblékla jsem si vínový odvážný korzet s podvazky i punčochami a obula si vysoké lodičky na podpatku. Všechno jsem měla už od rána připravené, aby to nezjistil, a schované ve skříňce pod čistými ručníky.

Dneska totiž hodlám Dimitrije svést. Pokud jsem mu v prádle připadala sexy a neodolatelná normálně, neumím si představit, co řekne na to, jak v něm vypadám teď. Mám ho neuvěřitelně vypasované. Díky kojení se mi asi o číslo zvětšil objem dekoltu, který se dere z krajky nestoudně ven. Moje prsa se mu líbila vždycky, ale od té doby, co kojím, se jich nemůže nabažit. A o klíně, kterým jsem přivedla na svět naši dceru, ani radši nemluvím. Počkala jsem tam dvacet minut, abych měla jistotu, že Adrianka opět spí. A po nich se vydala do ložnice splnit svůj cíl.

Dimitrij byl v pyžamových kalhotách zase u postýlky. Překvapeně se na mě ale otočil, když uslyšel klapat podpatky. A ztuhnul ohromením. Jakmile se trošičku vzpamatoval jeho výraz se změnil na hladový, plný chtíče. Došla jsem k němu na vzdálenost asi třiceti centimetrů a nevinně se ho zeptala: „Soudruhu, vidíš snad něco, co se ti líbí?“

Ztěžka polknul. Mezi námi praskalo elektrické jiskření, aniž bychom se jeden druhého dotýkali. Oba jsme těžce dýchali. „Rozo, proč mi to děláš?“ zeptal se nešťastně. „Víš, že nemůžu. Řekl jsem po šestinedělí.“

Obě své dlaně jsem položila na jeho nahý hrudník a užívala si ten dotyk. A jemu jsem odpověděla: „Adrianka se narodila 15. května, právě dneska je 25. června. Za dvě hodiny je další den 26. – to znamená, že je to přesně šest týdnů od narození naší dcery. Konec šestinedělí. Nebudeme to počítat jako měsíc a půl a zbytečně čekat až do 30. června. Navíc mám dneska narozeniny a tohle je dárek, o který stojím. Domnívala jsem se, že pár minut do dalšího dne nebudeš řešit a vezmeš si je jako bonus, ale když myslíš. Nebudu tě nutit. Do půlnoci vydržím. Já mám času dost.“ Poté jsem od něj odstoupila, otočila se a chtěla z ložnice zase odejít.

Neudělala jsem ani dva kroky a ležela jsem na posteli přišpendlená jeho horkým tělem. Plán zabral na jedničku. Taktika „nechat ho se rozhodnout bez nucení“ funguje bezvadně. Stačí vizuálně provokovat. A mám ho, kde zrovna potřebuju.

„Ty sis to rozmyslel?!“ neodpustila jsem si hlášku a hrála údiv. Odmítl na to slovně reagovat a umlčel mě hrubým polibkem plným vášně. Moje odpověď byla stejná. Tak hrozně ho chci. Byl nedočkavější snad víc než já. Jediné, co mi svlékl, byly kalhotky a rozepl podvazky, aby kalhotky mohl stáhnout a hodit na podlahu. Na několik minut se mě zmocnil svými rty a jazykem. Potom se sám nadzvedl, aby se dostal z pyžamových kalhot. Na pár vteřin zaváhal: „Rose, co když bude po porodu něco jinak. Nerad bych ti ublížil …“

Přerušila jsem ho: „To si nemyslím, avšak jestli tě to uklidní, tak ti můžu slíbit, že bych tě upozornila, pokud by to bylo nepříjemné nebo to bolelo, ano? Teď tě ale chci, Dimitriji.“ Víc nečekal a spojil naše vydrážděná těla. Bylo to fantastické. Žádná změna po porodu k horšímu. Ten pocit být s ním po tak dlouhé době, byl jako vrátit se domů. Zapadli jsme do sebe jako dvě skládanky. A společně si poskytovali rozkoš. V extázi jsme na okamžik museli spojit i své duše v jednu. Jako jsme byli jedno tělo.

Sotva jsme poté popadali dech. Srdce nám splašeně tloukla. „Miluju tě! Opět jsi mě převezla,“ zašeptal mi Dimitrij ochraptěle do ucha.

„Jenom maličko. Myslela jsem, že si dáš větší práci s mým vysvlékáním a vyjde ti to do půlnoci, a ono ne,“ políbila jsem ho laškovně na nos.

„Já si nemohl pomoc. Ale neboj se, já to napravím. Než se v jednu vzbudí Adrianka na kojení, času dost. Ani potom nehodlám jít spát, víš? Nějak tu chuť na tebe totiž nemůžu utišit,“ hájil se Dimitrij a odstartoval další vlnu něžností. „Má moje manželka nějaké konkrétní narozeninové přání?“ Má jich spoustu. Tohle bude dlouhá noc…