OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 1.část

 

První část první kapitoly z nové povídky "Osudový hřích" z pohledu Sydney. Snad se bude líbit...

Komu ode mě nedorazil dnes odpoledne zaslaný blogový email, ať se ozve. Je možné, že mám staré kontakty, tak abych měla na případné bonusovky vše aktuální. Děkuju

Jinak znovu připomínám:

Zaměřte se, prosím, na "Pravidla blogu". A pište své přezdívky.

Plánuji totiž nyní zveřejňovat nové kapitoly častěji - 1x týdně (už ne 1x měsíčně), ale pouze v rozsahu jedné A4 textu. A za podmínky nejméně 8 komentářů u kapitoly předcházející od různých osob. Proto bude třeba vaše spolupráce. Díky 

PS: Domnívám se, že i pro vás bude častější interval vhodnější. Nebudete se tolik trápit dlouhým čekáním...

Za pár dní to bude rok, co jsem poprvé uviděla Adriana. Přesně 27. června. To jsem ještě nikoho z party neznala. Zazvonil mi v noci telefon a ohlásil se mi dhampýrský strážce Belikov, abych přijela zničit těla po útoku Strigojů. Zabili jich osm. Když jsem na místo tenkrát přijela, nevěřila jsem svým očím. Čekalo tam celkem sedm osob. Čtyři strážci, z nichž jedna byla dokonce žena. A tři Morojové. Dva muži a jedna žena. Ubránili se přesile a napadení osmi Strigojů. To jsem zažila poprvé.

         Častokrát se neubrání ani dva strážci dvěma Strigojům. A tato skupinka se čtyřmi strážci jich zvládla dvojnásobek. Nechápala jsem to. Vysvětlili to magií.

            Magie jsem se děsila, stejně jako Morojů, Strigojů i dhampýrů. Byli nepřirození. Stvůry. Tak mě to učili alchymisté celý můj život. Bála jsem se jich. Jenže být s nimi v kontaktu byla moje práce. Posláním alchymistů je, aby ochránili před lidmi tajemství, že vampýři opravdu existují. Takže kdykoli někdo zavolal, sedla jsem do auta se svými chemikáliemi a jela zničit těla i zapsat protokol.

            Jméno Belikov jsem navíc znala. Mluvilo se o něm v souvislosti s Ruskem a Strigoji na několika poradách. Prý přijel do Ameriky. Pak řeči o něm utichly a navrátily se až po únosu morojské princezny Vasilisy Dragomirové, kde ji pomáhal zachránit jako její strážce. Byl to takový alchymistický V.I.P. klient. Mnoho strážců takové výsady jako on zrovna nemělo. Osobně jsem ho neznala, ale projela jsem si jeho složku. Bylo mu jenom 24 let. V té době měl v záznamech samá pozitiva a šest značek za zabité Strigoje. Fotka chyběla. Musel však být velmi schopný už takhle mladý. Svou pověst nezískal jen tak. Tohle si alchymisté moc dobře hlídají. Neradi slouží někomu, komu nemusí. Natož aby mu dávali sami od sebe výhody.

            Když jsem dorazila na místo, které mi popsal do telefonu, byla jsem překvapená. Přivítal mě vysoký a sympatický muž. Vyloženě fešák. Sice to nebyl úplně můj typ, ale hezký byl. To se mu musí nechat. Kdyby s sebou neměl Moroje a potkala bych ho mezi lidmi třeba v obchodním centru, ani bych nepoznala, že je dhampýr. Jeho značky mu schovávaly delší hnědé vlasy. Choval se profesionálně. Ukryl před lidmi těla Strigojů, ke kterým mě pak sám zavedl. Já je zničila. Při psaní protokolu jsem se dozvěděla podle jmen, že ta morojská blondýnka je princezna Dragomirová osobně. Tím pádem ta druhá žena byla její strážkyně, se kterou měla pouto a zachránila ji před únosem společně s Belikovem. Ostatní jsem neznala.

            Kromě Belikova mě zaujal také jeden hezký vysoký Moroj. Měl nádherné smaragdové oči. Ale okamžitě jsem své nevhodné myšlenky zahnala a uvědomila jsem si, že je to vampýr, který pije krev a používá magii. Belikov mi podepsal papíry a já odjela.

            Pak jsem tohle setkání pustila z hlavy. Ale ne na dlouho. O tři dny později se mi zdál sen. Divný sen. O liliích. Koukala jsem na nádhernou kytici žlutých lilií, kterou mi podávaly mužské ruce. Překvapeně jsem vzhlédla a ocitla jsem se uvězněná v hlubinách smaragdových očí. Nebyla jsem schopná promluvit ani sklopit pohled. Byl to on. Ten Moroj. Podle protokolu jsem věděla, že se buď jmenuje Adrian Ivaškov, nebo Christian Ozera. Sám mi posléze odpověděl: „Ta je pro tebe, Sydney. Chtěl bych se ti představit. Jmenuji se Adrian. Pojď se na chvíli posadit. Rád bych si s tebou promluvil.“ A pokynul rukou k slavnostně prostřenému stolu, na kterém hořela i svíce.