OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 2.část

 

Komentáře jsou splněné, takže 2. část je tady :)

PS: Několik z vás si stěžovalo, že mají problémy se psaním komentářů a jejich zobrazením. Vím o tom. Občas to na blogu zlobí. Nějaký problém od nich. Taky se mi to stalo. Hlavně když píšu dlouhé komentáře. Vždycky mě to pořádně naštvalo a vadí mi to... Bohužel to nejsem sama schopná opravit a zlepšit.

Nyní to dělám tak, že si to píšu předem ve wordu nebo na mobilu do zprávy, abych měla koncept, který se bez náhrady nesmaže a pak jednoduše zkopíruju a vložím. Zatím se mi to vždycky na druhý pokus podařilo.

Zkuste, kdyžtak taky. Díky

Mlčky jsem na něj zírala. „To přece není skutečnost. To nemůže být pravda. Jak bych, proboha, mohla mluvit s Morojem? Jsem doma ve své posteli a spím. Tohle je jen nějaký bláznivý sen,“ ujišťovala jsem sebe samu v duchu.

            „Kde ses tu vzal?!“ zeptala jsem se ho podrážděně, když se mi vrátila řeč. „Nemáš tu, co dělat! Jsi vampýr! Nechci tě tady! Odejdi a nech mě být! Chci spát!“

            „Vždyť ty spíš, Sydney,“ reagoval na to s pobaveným úsměvem.

            „To není možné, jak bych s tebou potom mohla mluvit?“ nevěřila jsem mu.

            „Tohle je éterový sen, který jsem vytvořil pomocí magie,“ vysvětloval.

            „Cože, magie?!“ vyhrkla jsem zděšeně a roztřásla se strachem. A co nejdál jsem od něho ustoupila. Zády jsem se přitiskla ke zdi.

            „Sydney, jsi v pořádku?“ ptal se mě starostlivě.

            „Jdi pryč! Magie je špatná! Ty jsi špatný! Piješ krev! Proč jsi tady?!“ křičela jsem na něj hystericky.

            „Sydney, já ti neublížím. Uklidni se. Chci si jen promluvit. Nic víc. Pojď si na pár minut, prosím, sednout,“ konejšil mě a chytil mě za ruku, aby mě odvedl k židli.

            „Nedotýkej se mě,“ zaječela jsem. Jeho dotyk mi spálil ruku.

            Okamžitě ucukl a mě pustil. Pak promluvil: „Omlouvám se. Nebudu na tebe znovu sahat. Můžeš mě malou chviličku poslouchat? Poté ihned odejdu, ano?“

Na souhlas jsem tedy mlčky přikývla. Toužila jsem, aby to skončilo. Čím dřív se vymáčkne, tím dřív zmizí pryč. Jakmile jsem mu dala tiché svolení, trochu rozpačitě pokračoval: „Přišel jsem za tebou, protože se mi líbíš od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil. Já sám nevím, jak jsi to dokázala, ale je to tak …“

            Víc nestačil říct, neboť jsem ho svým hysterickým smíchem přerušila: „Haha, ty ses zbláznil! Moroj a alchymistka?! Jednomu z nás přeskočilo! A pořádně! Tohle je blbý vtip a noční můra zároveň! Já mluvím ve snu s vampýrem a on mi tvrdí, že se mu líbím! Zítra se půjdu dát vyšetřit, tohle není normální!“

            „Syd, to není vtip ani noční můra. Asi toho je na tebe na poprvé moc. Radši půjdu, ale zase se vrátím. Brzo a promluvíme si. Krásné sny,“ rozloučil se. Sen se rozplynul. A já jsem se celá zpocená probudila a nemohla zbytek noci usnout.

            Další dva dny jsem na tenhle sen myslela a děsila se spánku. Znovu se objevil třetí noc. Seděl v křesle a beze slov mě pozoroval. Taky jsem nemluvila. Proč bych taky měla, že?! Vždyť je to vampýr! Nepřirozená zrůda, která pije lidem krev! Z jakého důvodu mi furt leze do snu?! Navíc tou prokletou špatnou magií?!

Otočila jsem se k němu zády a ignorovala jsem ho, až ho to asi po hodině přestalo bavit a s celým snem zmizel. Jenže to nestačilo. Objevoval se i nadále. Moje logika nechápala, proč to stále dělá nebo co tím vším sleduje. Avšak nedokázala jsem se ho účinně zbavit.

Neuměla jsem používat magii, abych mu v tom dovedla zabránit. Tak jsem to musela tiše přetrpět. Ani jsem se nesměla nikomu se svým trápením svěřit. Alchymisté by mě za to okamžitě zavřeli do nápravného centra. Nezjišťovali by, jestli je to moje vina nebo Adrianova. Že Moroj dělá něco, o co já nestojím a nechci to. Prostě by to byl styk s vampýrem. Ačkoli pouze snový. Nikdo by to neřešil a na mou stranu se nepostavil. Vnímali by to jako moje selhání. Že to já jsem vadná neschopná alchymistka. Ne on velmi divný Moroj. Ke všemu královský.