OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 5.část

 

Konečně máme 8 komentářů a mohu přidat další část příběhu :)

Snad se bude líbit a alespoň trochu vám zpříjemní tyto těžké dny s hrozbou třetí světové války a situací na Ukrajině. Chudáci lidi. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že se tyto hrůzy v dnešním světě mohou stát... Copak nestačil covid-19 a předchozí války?! A nyní toto... Pevně doufám, že to brzy zase skončí a zemře co nejméně lidí a dětí. 

Já nejsem veselý typ ženy. Bez jeho vtipných hlášek se nemám proč smát. Žiju pro povinnosti. Bez přátel a bez lásky. Nikdo mě nikdy neměl rád. Nedostala jsem jedinou pusu, natož polibek. Před týdnem 17. září mi bylo devatenáct a vůbec netuším, co je to láska. Možná drobet znám tu platonickou. Ale tu skutečnou oboustrannou ne. Tolik po ní toužím. Do Adriana bych se zamilovala okamžitě, kdyby to však byl lidský muž. Ne Moroj! Hrozba nápravného centra mě strašila. Stačilo by, aby se někdo dozvěděl pouze o éterových snech. A skončila bych tam.

Po tomto snu jsem už neusnula. V posteli jsem se převalovala až do rána. V sedm jsem vstala a dala si pořádnou sprchu. Stejně mě na jiné myšlenky nepřivedla.

V osm mi zazvonil telefon. Kdybych nebyla ve službě alchymistů a mohla se chovat jako kdejaká dívka, nepodívala bych se ve své momentální náladě ani na displej. Jenže já alchymistka jsem. Moje pocity jdou stranou. Vždycky. Jsem profesionál, proto jsem sáhla pro mobil dosud odložený na nočním stolku.

Při pohledu na blikající displej mě bodlo u srdce. Jaké to bylo déja vu. Číslo jsem dávno znala. Uložila jsem si ho. Ani netuším, z jakého důvodu jsem to tenkrát vůbec udělala. Nebyla to žádná moje povinnost. Zda kvůli tomu, že je Belikov V.I.P. klient, nebo již zapracovalo podvědomí a já to provedla kvůli Adrianovi. Lhala bych, kdybych tvrdila, co to způsobilo. Nevím to. Takže lhát nebudu.

Ohlásil se mi strážce Belikov s urgentním požadavkem na osobní setkání. Nemohla jsem ho odmítnout. Ani jsem vlastně nechtěla. Domluvili jsme se na sraz v kavárně v obchodním centru Hvězda, které jsem měla kousek od bytu v osm hodin večer. Myšlenka na něj mi nepřidala, protože jsem si ihned vybavila naše první setkání v červnu s Adrianem, které Belikov nevědomky zařídil.

Po svém neuváženém a přehnaném výstupu ve snu Adriana možná znovu nikdy neuvidím. Tak ráda bych se mu omluvila za své chování. Nezasloužil si, abych k němu byla takhle hrubá. Nosil mi do snů i dárky. Většinou květiny. Všechny možné barvy lilií. Ale žluté nejčastěji. Já je měla nejradši. Musel to nějak poznat.

Litovala jsem okamžiků, kdy sen není skutečnost a já si jeho kytici nemůžu dát doma do vázy. Byl to první muž, od kterého jsem dostala kytku. Líbilo se mi jeho dvoření. Na nic nespěchal. A přitom mi to dělalo dobře. Konečně o mě někdo projevil zájem. V těchto chvílích jsem úmyslně opomíjela, že je Moroj.

Poslední dobou se mě Adrian ptal, jak se mám, co u alchymistů dělám, o co se zajímám a podobně. Avšak já o sobě mluvit nechtěla. Tak mluvil on. A tím jsme se dostali opět k té prokleté magii. A dopadlo to, jak to dopadlo.

Přes den jsem Adriana a náš nepovedený sen z hlavy prací vytěsnila. I jsem se trochu vzpamatovala. Uklidňovala mě myšlenka, že třeba přece jenom znovu přijde. Za pár dní. Poslala jsem ho do háje několikrát a nikdy ho to neodradilo. Snad se to nestane ani teď. Pokud se znovu objeví, omluvím se mu.

Těsně před osmou jsem vcházela do kavárny. Belikova jsem poznala už na dálku. Ještě zdvořile vstal, aby se se mnou přivítal. Nebyl u stolu sám. To mi nevadilo. Asi se to týkalo té jeho urgentní záležitosti, kterou se mnou potřeboval řešit. Pozdravil mě a podal mi ruku: „Dobrý večer, slečno Sageová. Jsem rád, že jste přišla.“

„Dobrý večer, pane Belikove. Copak máte tak urgentního, že jste se mnou musel mluvit osobně?“ ptala jsem se na důvod našeho setkání.

„Sydney?“ otočil se na mě druhý muž s otázkou. A já zalapala po dechu, jakmile jsem se setkala s pohledem smaragdových očí.

„Adriane?“ vyhrkla jsem překvapeně.