OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 6.část

 

Omlouvám se za velkou prodlevu...

„Vy se znáte?“ divil se Belikov. „Já vím, že jste se po tom útoku Strigojů viděli, ale nejsem si vědom, že byste spolu mluvili. Navíc to byla dost vypjatá situace. Tak vás tedy nemusím představovat?“

„Neznáme se,“ honem jsem ho utnula a předstírala, že se s Adrianem neznáme. Nevím, jestli mi to sežral, ale naštěstí to nekomentoval a dál se nevyptával.

„Aha, to tedy musíme napravit. Slečno Sageová, tohle je můj morojský svěřenec Adrian Ivaškov. Adriane, tohle je alchymistka Sydney Sageová,“ představil nás Belikov a potom se obrátil na Adriana a vysvětloval mu: „Mám pro ni speciální úkol. Proto jsme dnes tady. Promiň, že jsem ti to před tím neřekl.“

Po vzájemném představení jsme si museli s Adrianem ze zdvořilosti podat ruce. Dotyk byl pro mě jako elektrická šleha. Pálil mě jako rozžhavené železo, a navíc ty jeho oči, které ze mě ani na okamžik nespustil. Netrvalo to díkybohu dlouho a zase mě pustil. To bylo podruhé, co se mě dotknul. I prvně ve snu, mě jeho dotyk pálil. Nyní to však bylo mnohem intenzivnější. Zajímalo by mě, jestli to cítil taky tak.

Poté se ozval znovu Belikov: „Prosím posaďte se, Sydney. Dáte si kávu?“

„Ano, prosím. Jedno latté,“ vyslovila jsem svoje přání.

„Hned ho jdu objednat,“ zvedl se od stolu a šel mi pro latté k pultu. S Adrianem jsme osaměli.

Nic neříkal, jen mě pozoroval. Bylo to na mně. Já to v noci zvorala ve snu. „Adriane, omlouvám se za to, co jsem ve snu řekla. Já vím, že to není omluva, ale magie mě stále děsí. Nemyslela jsem to tak.“

„To neřeš,“ utnul mě. „Je zvláštní tě vidět jinak než ve snu. Pořád nevěřím, že jsi skutečná.“

„To jsme dva. Co tady s Belikovem děláš?“ ptala jsem se ho.

„Sám nevím,“ reagoval na to. Víc nestačil říct, protože se Belikov vrátil s mým latté a postavil ho přede mě. Posléze se posadil.

 „Děkuji. O co jde, pane Belikove?“ zeptala jsem se ho proto rovnou sama.

„Mám pro vás úkol. Potřebuji objednat stříbrný kůl,“ pověděl mi.

„Ale to jste mohl udělat po telefonu a nemuseli jsme se setkávat,“ skočila jsem mu lehce naštvaně do řeči. Vadilo mi, že se neřídí zajetými zvyklostmi.

„On to nebude obyčejný stříbrný kůl. Potřebuji na něj vyrýt speciální znaky. No, a je to trochu delikátní. Taky chci objednávku utajit, abych nevypadal jako blázen, víte?“ vysvětloval mi své důvody k utajení.

„Co má na tom kůlu být?“ zajímala jsem se dál.

„Potřebuji, aby tam byla věta „Miluji tě“ v co nejvíce jazycích,“ objasnil mi svůj požadavek.

„Cože?“ vyhrkla jsem šokovaně. Tohle jsem od něj tedy absolutně nečekala.

Adrian si zrovna srkl doušek z cappuccina a měl co dělat, aby ho nevyprskl, jak se rozesmál. Nebyla jsem zaskočená sama. Po chvilce se trochu uklidnil a polkl ho. Pobaveně vydechl a podíval se na Belikova: „Už zase? To ti ta ruština na poprvé nestačila? Ona tomu stejně nebude rozumět.“

Něco mi unikalo, ale nezeptala jsem se, abych nebyla indiskrétní. Ačkoli moje zvědavost narůstala do obrovitánských rozměrů a chtěla jsem být jako vždy v obraze.

„Neboj, tentokrát jí to dojde,“ usmál se na něho Belikov. Následně se obrátil na mě: „Sydney, určitě tam potřebuji větu v angličtině a ruštině. Dobrá by byla i ve francouzštině, španělštině, italštině, němčině. Pak třeba ještě v japonštině. To budou zajímavé znaky. Zbytek nechám na vás. Nevím, kolikrát se to tam může vejít. Je to pro moji přítelkyni jako dárek,“ vyslovil svou objednávku.