OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 8.část

 

Snad se bude líbit :)

„Ahoj Sydney, tady je tvoje latté,“ pozdravil mě i Adrian a položil přede mě na stůl skleničku. Slušelo mu to. Taky si dal na svém dnešním vzhledu záležet. Včera byl unavený a trochu přepadlý. Asi jako já. Ten nepovedený sen se na nás podepsal. Dnes jsme byli oba svěží a vyfiknutí.

          „Ahoj a děkuju,“ odpověděla jsem mu a posadila se. Rovnou jsem vytáhla z kabelky notebook a otevřela návrh stříbrného kůlu. „Pane Belikove, je tam všechno podle vašeho přání, a navíc ještě jeden nápis v češtině. Víc se tam nevešlo. Vyhovuje vám to?“ zajímala mě spokojenost s objednávkou.

          „Je bezvadný,“ ubezpečil mě Belikov asi po minutě, co prohlížel můj návrh.  Vypadal potěšeně. „Jak to uděláme s platbou a převzetím kůlu?“

          „Kůl by měl být hotový do čtrnácti dnů, smskou bych vám poté zaslala číslo účtu a částku za jeho výrobu. Vyrobený kůl bych vám poslala do vlastních rukou ke dvoru na vámi udanou adresu,“ navrhla jsem nejsnadnější řešení.

          „Ano, souhlasím. A moc děkuji za ochotu, vstřícnost a rychlost,“ poděkoval mi.

          „Nemáte zač. Dopiji rychle latté a musím běžet,“ ukončila jsem naše pracovní jednání. Čekal mě pracovní hovor. Chtěla jsem být doma, abych se na něj v klidu přichystala. Pak jsem dopila kávu a vstala. Nedalo mi to a s úsměvem jsem směrem k Belikovovi pronesla: „Snad se bude vaší přítelkyni líbit. Přeji příjemnou cestu ke dvoru. Na shledanou.“

          „Doufám, že ano. Ještě jednou moc děkuji, Sydney. Na shledanou,“ rozloučil se se mnou.

          „Ahoj Adriane,“ otočila jsem se přímo na Adriana a utopila se v jeho nádherných smaragdech.

          „Na viděnou, Sydney,“ rozloučil se se mnou i on se zábleskem v očích. Přijde do mého snu. Znovu se setkáme. Pochopila jsem, co mi nenápadně před Belikovem naznačil. Posléze jsem odešla.

          Zbytek dne jsem strávila jako na jehlách. Díky pracovním záležitostem rychle utekl. A večer šla brzy spát.

Ocitla jsem se na liliové louce. Uprostřed byla deka s piknikovým košem. Adrian už tam seděl a s úsměvem mě přivítal: „Ahoj Sydney, rád tě opět vidím.“

          „Adriane,“ oplatila jsem mu přivítání a rovnou si k němu na deku přisedla. Právě zapadalo slunce a obloha hrála všemi nádhernými barvami.

          „Mohu ti nabídnout latté? Měla jsi mi předtím říct, že ho máš ráda,“ podával mi kelímek s mým nejoblíbenějším nápojem.

          „Děkuju,“ vzala jsem si od něj kelímek a potěšeně se na něj usmála. „Už jste zpátky u dvora? Cesta bez komplikací?“

          „Jo,“ přisvědčil.

          „Belikov je tvůj strážce? V papírech alchymistů stálo, že je to strážce princezny Dragomirové. To je ta blondýnka, kterou jsem viděla při tom útoku, viď?“ zajímala jsem se. Vrtalo mi to totiž celou dobu v hlavě.

          Polovičatě se usmál: „Informovaná. Kdys to četla? Trochu se změnila situace.“

          „Ještě dřív, než jsme se my dva vůbec poznali. Belikov je u nás V.I.P. klient a když přijel z Ruska do Ameriky, věděli jsme to. V poslední době jsem do jeho záznamů znovu nekoukala. Proč?“ reagovala jsem na to.

„Už není Lissin strážce, ale Christiana. To je ten poslední Moroj, který byl tenkrát s námi a zároveň partner Lissy,” vysvětloval Adrian.

          „Aha. A ti další?“ vyptávala jsem se dál.