OH - 2. kapitola – Další setkání (z pohledu Sydney) – 5.část

 

Pokračování... :)

Ale za toto romantické gesto se na něj nešlo zlobit. Chtěl svou přítelkyni mile překvapit. A to se mu stoprocentně povedlo.

Pak se mě Rose zvědavě vyptávala, jak proběhlo objednání jejího nečekaného dárku. Tak jsem jí celou situaci podrobně a pravdivě popsala. Všichni jsme se u stolu usmívali. Bylo to fajn.

Až do chvíle, než mi docvaklo, že chybí trefné vtipné poznámky od Adriana. Úplně zmlknul, zbledl a zesmutněl. Rose s Dimitrijem vycítili nastalé dusno u stolu dříve než já. A hned pochopili i důvod. Mně to nějaký čas trvalo. Tím, jak se na sebe významně podívali a potom oba na mě, jsem za dusno mohla já. Začali se spěšně zvedat k odchodu.

Avšak já jsem nemohla přijít na to proč. V hlavě jsem si rychle přehrávala naši předchozí konverzaci, zda jsem neřekla něco nevhodného. Ale vše se zdálo v pořádku.

Dimitrij s Rose se se mnou rozloučili podáním ruky. Necítila jsem z nich nějakou nevraživost ke své osobě. Spíše lítost.

„Adriane,“ pohlédla jsem na něj.

On se na mě při loučení ani nepodíval. Ani ruku mi nepodal. Jen se sklopeným pohledem řekl mdle: „Rád jsem tě poznal, Sydney. Sbohem.“

Po jeho slovech mě paralyzovalo poznání, z jakého nešťastného a hloupého důvodu to vše vlastně vzniklo. Jakmile zabloudil očima na můj prsteníček, měla jsem jasno. Okamžitě jsem pochopila, co tím vším myslel.

Je to naposledy, co se vidíme. Naše předchozí dohodnuté setkání v éterovém snu se konat nebude. Nikdy víc. Znovu za mnou nepřijde. Adrian to dnešní nevydařenou schůzkou vzdal. To, že jsem neměla jeho prsten, se ho hodně dotklo. Vnímal to jako osobní vzkaz, že o něj jako o muže nemám zájem. Že o vztah Moroj a alchymistka nestojím. To ale nebyla pravda. Nevím, jak bych popsala náš vzájemný vztah. Co však vím stoprocentně, je to, že Adriana ze svého současného života nechci vymazat. Teď už určitě ne. Možná ze začátku, když jsem se ho bála. Nyní jsem si jistá, že by mi nikdy neublížil. Je milý a hodný. A taky fešák.

Když jsem konečně hádanku rozluštila, bolestí se mi stáhl obličej. A zoufale jsem vyslovila jeho jméno: „Adriane.“ On se na mě stejně nepodíval a prošel k východu z kavárny.

Ten zatracený zapomenutý prsten. Napadlo mě v autě, když jsem sem spěchala, že by to mohl být problém. Ale pevně jsem doufala, že je Adrian rozumný a nechá si to případně vysvětlit. Nezapomněla jsem ho rozhodně schválně. Byla to nešťastná souhra okolností.

Jeho nádherný prsten jsem opatrovala jako poklad. Jenže on mi nedal žádnou příležitost mu vše vysvětlit. Nechal mě stát samotnou v kavárně a prostě odešel. Rose s Dimitrijem pospíchali za ním.

Jakmile opustili kavárnu i jejich přátelé od druhého stolu, sesunula jsem se na židli. Nohy mi vypověděly službu. Měla jsem plné ruce práce, abych se bezmocí a marností nerozbrečela. Pouze alchymistický výcvik dokázal moje emoce udržet na uzdě. Dopila jsem svoje latté. Poté jsem se vydala ke svému autu. Jako kdybych řídila na autopilota, jsem dojela domů. Ve svém malém bytě jsem ale svou úzkost z toho, že Adriana už nikdy víc nespatřím, skrývat nesvedla. Rozvzlykala jsem se již v předsíni jen co jsem zavřela vchodové dveře svého bytu.