OH - 2. kapitola – Další setkání (z pohledu Sydney) – 6.část

 

Další slíbené pokračování :)

Tohle už z mých předchozích povídek neznáte :DDD

Schoulená na pohovce jsem brečela asi dvě hodiny. Když jsem se z nejhoršího vzpamatovala, začala jsem přemýšlet, jak bych Adriana kontaktovala. Nikdy dřív mě nenapadlo si s ním vyměnit číslo na mobil. Nyní jsem toho hořce litovala. Stačilo by mu jednoduše zavolat nebo poslat textovku s vysvětlením.

Jenže já jeho číslo neměla. Přemítala jsem, kde bych ho mohla získat. Existuje spousta alchymistických databází kontaktů na Moroje a dhampýrské strážce, se kterými spolupracujeme. Avšak to nebyl Adrianův případ.

V hlavě se mi zrodil plán. Než jsem ho mohla zrealizovat, musela jsem splnit své povinnosti alchymistky a dopsat rozdělané hlášení z dnešní noci z útoku Strigojů. Takže jsem nelenila a rychle jsem ho dodělala a odeslala svému šéfovi.

Stejně mi to nedalo a začala jsem všechny přístupné databáze prohlížet. Doufala jsem, že by se tam mohlo jeho jméno s číslem přece jen objevit. Je to královský Moroj. Synovec současné morojské královny.

Databáze jsem pročítala několik hodin. Adrianovo číslo jsem nenašla. Zbývala jedna jediná zaheslovaná databáze nejvyšších představitelů z morojského světa. Za normálních okolností bych v životě nehacknula nejstřeženější alchymistickou databázi, avšak teď mi nic jiného nezbývalo.

V jedné věci se musím pochválit. Jsem výborný hacker. Předčila jsem v tomto ohledu i své alchymistické učitele. Přichystala jsem si všechny potřebné věci a soubory, aby mě nemohl nikdo zpětně vystopovat a otevřela zaheslovanou databázi. Trvalo mi to asi třicet minut. Musela jsem přes kódovací klíč odhalit desetimístné heslo. Povedlo se. Přes dark net jsem zašifrovala svou IP adresu, aby mě nemohl nikdo vysledovat. Bohužel ani po této velmi riskantní akci jsem telefonní číslo Adriana nenašla. K ničemu mi nebylo ani nejvíce utajené číslo samotné morojské královny Adrianovy tety. Zametla jsem po sobě všechny stopy a potom vypnula notebook.

Celá moje několikahodinová snaha byla marná. Zbývala poslední možnost, které jsem se podvědomě bránila. Přitom tak jednoduchá. Mohla jsem ji převést do praxe ihned. Avšak já se tomu toužila tolik vyhnout.

Belikov. Belikov. Belikov. To jméno mi tepalo v hlavě. Jeho číslo jsem znala. Navíc mi dlužil za netypický kůl malou laskavost. Taky toho o mém vztahu s Adrianem dost věděl, ačkoli se tvářil a choval diskrétně.

Zhluboka jsem se nadechla, vzala do ruky svůj mobil a naklikala jsem textovou zprávu: „Dobry den, pane Belikove. Predpokladam, ze o nasi situaci s Adrianem vite. Musim se s nim spojit, ale po jeho slovech vim, ze do meho snu sam od sebe znovu neprijde. Potrebuji mu neco nutne vysvetlil, ale nemam se s nim jak spojit. Byl byste tak laskavy a dal mi na nej jeho mobil. Nebo mu alespon rekl, at za mnou prijde do snu. Ze je to moc dulezite. Vim, ze po vas zadam hodne, ale pomozte mi, prosim. Sydney Sageova“

Abych si to nestačila opět rozmyslet, spěšně jsem ji odeslala. Hodiny ukazovaly devět večer. A pak jsem se v duchu modlila, aby se mi Dimitrij ozval zpět a pomohl mi se spojit s Adrianem. Pokud ne on, tak už nikdo. Možná jeho Rose by mi pomohla, ale její číslo v databázích také nebylo. U ní by mi to nebylo tak nepříjemné. Přece jenom jsme dvě ženy. Ale smůla. Zbyl pouze Belikov, který má v hrsti náš další vztah s Adrianem.

Přendala jsem z vibrací zvonění mobilu nahlas a vzala si ho s sebou i do koupelny, abych náhodou nepromeškala případné pípnutí smsky nebo melodii volání.