OH - 3. kapitola – Ďábelský plán (z pohledu Adriana) – 1.část

 

Přátelé, je to konečně tady - váš dlouho očekávaný pohled Adriana Ivaškova :)

Nemohl jsem se na ten smutný krásný obličej lidské dívky koukat. Trhalo mi to srdce vidět ji takhle na dně. Obzvlášť když jsem se stoprocentní jistotou věděl z aury, že mluví čistou pravdu.

Navíc to Dimitrij ověřil. Jinak by jí mé telefonní číslo nedal. Moc dobře si uvědomoval, že jsem z celé té situace ohledně Sydney a prstenu úplně v háji. Kdyby nebyla Sageová v právu, číslo by jí nedal.

Jenže co teď s tím??? Babo, raď! Nejradši bych jí dal pusu, ale tím bych to pro změnu zase podělal kompletně já. Taky jí nechci dávat první pusu v éterovém snu. Toužím po ní. Mít ji u sebe. Nejlépe pořád. Ale copak to jde? Já sám v lidském světě? Bez strážců, bez krve? Nebo ona jako lidská alchymistka u morojského královského dvora?! Do hajzlu, to je tak šílená patová situace! Jak z toho ven?!

Už se nespokojím s pouhými sny. Osobní setkání jsou daleko lepší a intenzivnější. Chci víc! Když pominu to, že mě neskutečně přitahuje jako milenka a pokusím se tohle zjištění před ní prozatím tolik neventilovat, abych ji dočista nevyděsil, toužím s ní alespoň trávit čas jako kamarád. Mít ji na blízku bez intimností. Mluvit s ní. Máme si spolu o čem povídat. Avšak jak to zařídit netuším. A to mi vadí. Na to není Adrian Ivaškov vůbec zvyklý.

„Syd, co od toho, že budeme i nadále v kontaktu čekáš?“ zašeptal jsem poté. Už jsem shodil tu masku předstírané naštvanosti. Bál jsem se její odpovědi.

Oči se jí zalily slzami a ona tiše řekla: „Já nevím, Adriane. Ale nemohla jsem tě nechat v nevědomosti a omylu. A v žádné hacknuté databázi tvoje číslo nebylo, proto Dimitrij. Nechci být příčinou vašich rozepří.“

„Ty jsi hacker?“ zajímal jsem se. Zbytek jsem raději nekomentoval.

Pousmála se: „Trochu. Projela jsem několik zabezpečených alchymistických databází, ale tvoje číslo tam stejně nebylo. Ani na Rose. Proto zbyl jako poslední Belikov. Oběma nám to bylo trapné. Nechtěl mi ho dát a zradit tě.“

„To mě nepřekvapuje,“ povzdechl jsem si. Znám ho dokonale. „Syd, já už budu muset jít,“ loučil jsem se. Sen již déle neudržím. Jsem na konci svých fyzických i psychických sil. Chápavě přikývla. A sen se rozplynul.

Chvilku jsem seděl nehnutě v posteli. Motala se mi hlava. Pak jsem si vzal z ledničky pytlík krve a na ex ho vypil. To mi z nejhoršího pomohlo. V tomto stavu už dojdu bez omdlení k dárcům. Potřeboval jsem to jako sůl.

Jakmile jsem se napil čerstvé lahodné teplé lidské krve, únava zmizela. Než jsem se vydal na zpáteční cestu k domovu, napsal jsem bráchovi: „Od kdy rozdáváš bez mého vědomí moje telefonní číslo?! Očekávám osobní vysvětlení v kavárně! V kolik?!“

Odepsal mi vzápětí: „Jsem na schůzi strážců. Ozvu se.“

To mi stačilo. Doma jsem se zavřel ve svém pokoji a čas vyplnil malováním. Obraz smutné Sydney jsem dosud ve své sbírce neměl. Zabral mi několik hodin. Úplně jsem se do toho ponořil a přestal vnímat vše kolem.

Vlastně mě až na konci vyrušila Dimitrijova smska: „Už můžu. Co za třicet minut v kavárně?“

„OK,“ odepsal jsem svůj souhlas. Pouze jsem se převlékl a šel na naše oblíbené místo chlapských pokeců. Brácha tam už čekal. Ale zarazila mě hned ve dveřích jeho aura. Něco vážného se stalo. Svůj předchozí plán, že si ho vychutnám a budu jedovatý za podpásovku se Sydney, jsem hodil přes palubu. A raději jsem se ho rovnou zeptal: „Co se stalo? A netvrď mi, prosím tě, že nic.“

Dimitrij se ironicky pousmál: „Já myslel, že budeme řešit tebe a Sydney. Ne mě.“