OH - 2. kapitola – Další setkání (z pohledu Sydney) – 8.část

 

Lidičky, od příště se těšte na pohled Adriana :)

Informace seděla, protože ji měli v databázi i strážci, kteří byli rovněž přivoláni k zametení stop a převozu zraněného do jejich nemocnice. Odváželi i mrtvá těla. Na mě zbylo zničit tělo odporného Strigoje a sepsat povinný protokol.

Běhá mi z této hrůzy mráz po zádech ještě nyní. Navíc všude spousta krve. Jeden mrtvý dhampýrský strážce a druhý těžce raněný, který v bezvědomí sténal bolestí. Nic tak hrozného jsem dosud nespatřila.

Nikdy to nebýval zrovna hezký pohled, ale mrtvá těla netrpí bolestí. Taky se hned po nafocení pro doplnění záznamů morojského světa, zakrývají. Jenže tentokrát jsem dorazila na místo příliš brzy a dhampýrští strážci to nestihli včas. Snažili se zachránit zraněného kolegu. Mrtvá těla počkají, což jsem chápala. Takže jsem vše spatřila. Nebudu se divit tomu, pokud z toho budu mít výhledově i noční můry.

Ten čas odtikával tak pomalu. Byla to pro mě věčnost, než mi konečně pípla smska od Belikova s Adrianovým číslem na mobil. Přitom to bylo pouhých patnáct minut. Rychle jsem si vytoužené číslo uložila do svých kontaktů.

Na to, abych Adrianovi rovnou sama zavolala jsem neměla koule. Bála jsem se, že mi práskne telefonem, jakmile se mu představím. Takže jsem zvolila textovou zprávu a napsala: „Adriane, musím s tebou mluvit! Vše je nedorozumění! Prsten jsem zapomněla nešťastnou shodou okolností doma! Nebylo to úmyslně! Měla jsem náročnou pracovní noc! Odvolali mě k zásahu! Dej mi, prosím, šanci ti to vysvětlit! Nechci, aby to takhle skončilo! Sydney“

Hodinu jsem pozorovala setmělý strop. Ležela jsem nehnutě v posteli a čekala na jeho odpověď. Textová zpráva pípla za dalších deset minut: „Nechtěla bys teda konečně usnout, abych mohl přijít? Přes mobil to řešit nebudu…“

Ulevilo se mi. Ani netušíte jak. Strachovala jsem se, že neodepíše a ani ve snu mě nenavštíví. Odepsala jsem vzápětí: „OK, dobře. Zkusím to.“

Stejně se mi usnout nedařilo. Tentokrát nervozitou. Tolik jsem ho toužila zase vidět a usmířit se s ním.

Konečně jsem musela usnout, protože jsem se ocitla v mé oblíbené kavárně i u stejného stolu jako dneska. Naproti mně již seděl Adrian. Pozoroval mě uhrančivýma smaragdovýma očima. Ve tváři nečitelný výraz. Jen byl bledší a unavenější než normálně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho nyní rozpačitě.

„Ahoj,“ odpověděl mi celkem odměřeně. „Tak to vybal, Sageová! Ať to máme za sebou! Proč jsi mi napsala?“

„Jááá,“ začala jsem koktat.

„Prostě to vysyp,“ napomenul mě.

Tak jsem mu teda vylíčila včerejší odporný zásah, a to proč jsem prsten zapomněla. Propaloval mě svým pohledem a vůbec nemluvil. „Adriane, já nelžu. Zeptej se klidně Belikova. Ověřoval si to, než mi na tebe dal telefonní číslo.“

Adrian se hořce ušklíbl. „Jo, tak odtud vítr fouká. Já si říkal, kde jsi sebrala moje číslo. Že jsem ti ho určitě nedával.“

„Nezlob se na Dimitrije,“ bránila jsem ho.

„Tuhle podpásovku si s ním vyřídím! A to se nestarej, Sageová! Nějak se mě totiž zapomněl zeptat, jestli stojím o to, aby ti moje číslo dal,“ odsekl mi nepřátelsky.

Posmutněla jsem: „Aha. Nechtěla jsem mezi vámi s Dimitrijem udělat dusno. To já ho první oslovila a požádala ho o pomoc. Nenašla jsem jiný způsob, jak se s tebou spojit. Nebuď na něj za to, prosím, naštvaný.“