OH - 4. kapitola – U dvora (z pohledu Sydney) – 3.část

 

Lidičky, přeji vám v novém roce 2026 vše nejlepší a hlavně hodně zdravíčka, štěstíčka a lásky :)

Tady máte další pokračování a nezapomínejte mi psát v komentářích svá jména/přezdívky, ať vím komu pak poděkovat. V poslední době to tam často chybí...

Vše si budu domlouvat až na místě osobně s Belikovem. Pod něj budu spadat u dvora. Oficiálně mě bude mít k ruce v tajné zásahovce. Prostě co on bude zrovna potřebovat. Stal se teď nově jejím šéfem, proto ty změny a nutná nonstop přítomnost alchymisty v teritoriu Morojů. A ne u obyčejných lidí.

Papíry jsem jim bez protestů podepsala a jela se domů sbalit. Dalo mi to dost zabrat, když jsem s tím předem vůbec nepočítala. Časově jsem to ale naštěstí v pohodě stíhala. Mám v tom zajetý systém.

Zbyla mi navíc hodina. Takže jsem se rozhodla navštívit svou oblíbenou kavárnu a objednat si své poslední latté. Zdálo se mi správné je informovat o tom, že se stěhuju a že jejich služby s rezervacemi stolu nebudu nadále potřebovat. I jim za to poděkovat.

Mile mě zaskočila obsluha. Vím, že po mně ten kluk trochu pokukoval, ale nikdy nic dalšího kromě úsměvu nezkusil. A upřímně, vždycky se mi vzhledově více líbil Adrian, z toho důvodu jsem si držela odstup. Nevypadal zle, ale na mého hezkého přitažlivého Moroje prostě neměl ani náhodou. Byl obyčejný a chyběly mu překrásné smaragdové oči.

Přesto mě dneska potěšil. Když jsem mu totiž oznámila, že jsem tam zcela naposledy, řekl mi, že ho to mrzí a na latté mě pozval, že jde na účet podniku. Jakmile jsem svůj nápoj vypila, vydala jsem se na otočku do bytu pro sbalené kufry a poté rovnou na letiště.

Půjčené auto za mě vrátí alchymisté i předají byt. Možná že na mé místo pošlou jiného alchymistu a nic vracet nebudou. Jen se nájemní smlouvy na vůz a bydlení přepíšou na nové jméno kolegy či kolegyně.

Já se o to více nezajímala. Soustředila jsem se na svůj nový úkol, abych se před paní Kingovou a panem Evansem nějak neprozradila. Musela jsem hrát svou roli, že se mi k morojskému královskému dvoru nechce. Že jsem oběť, která to pro blaho ostatní alchymistů se sebezapřením podstoupí.

Cestu letadlem jsem zvládla a těšila se, až budu sama v hotelovém pokoji. To byla jediná výhoda u alchymistů. Tím, jak byli uzavření a odtažití, se dbalo na soukromí a na hotelových pokojích se nešetřilo. Vždy spal každý sám. Normálně by se pro ženy pronajímal kvůli menším nákladům pokoj dohromady. Rozdělovali by se pouze kolegové různých pohlaví.

Takhle jsem získala svůj pokoj na stejném patře vedle nich. Hurá! Konec kontroly. Mohla jsem odhodit tu masku. Užila jsem si dlouhou sprchu a pak jsem v posteli přemýšlela, zda mě navštíví Adrian.

Ačkoli jsem to od něj neměla potvrzené, vnitřně jsem cítila, že má v mém náhlém přesunu ke dvoru prsty. Tohle na mě vymysleli s Dimitrijem. Zásahovka byla jen vhodná záminka, jak to zařídit, aby to schválili mí nadřízení.

Ale musím před nimi smeknout, vykoumali to bezvadně. Nikdo nemá sebemenší podezření. Udělali to skvěle, aby mě neohrozili. Kdyby to prasklo, skončila bych místo u dvora jako oslavovaná alchymistická průkopnice a mučednice v nápravném centru jako největší odstrašující případ a vyvrhel. Alchymistka, která se zakoukala do Moroje. Jaká ohavnost.

Nikdo by alchymisty nedokázal přesvědčit, že je ten Moroj fajn. I mně dlouho trvalo si to přiznat. Tropila jsem Adrianovi v těch prvních éterových snech scény. Nyní se za své chování stydím. Obdivuju ho za to, že to se mnou nevzdal. Že i po tom všem za mnou pořád dál chodil. Jsem na řadě mu to oplatit. Překonám svůj strach.