OH - 4. kapitola – U dvora (z pohledu Sydney) – 4.část

 

Omlouvám se za dlouhé čekání...

Chtěla jsem vám sem hodit kapitolu na Valentýna a pak na MDŽ, ale bohužel jsem se k tomu vůbec nedostala.

Tady máte další část a abych vám to trochu vynahradila, posledního března ve 13:00 jsem nastavila automatické zveřejnění dalšího pokračování, tak se můžete těšit :)

Hádanka: Kdo třetí je s nimi na konci kapitoly v autě?

Ano, nebude to snadné. Ten alchymistický tvrdý výcvik na mně zanechal stopy. To je smutný fakt. Bojím se Morojů, dhampýrů i Strigojů. Nesnáším magii a představu, že všichni vampýři pijí lidskou krev špičatými zuby, avšak věřím, že to za pomoci Adriana dokážu. A Rose s Dimitrijem mi taky pomůžou. Všichni nejsou zlí a krvelačné nestvůry.

Bude to chtít pozvolné dávkování, ale věřím si. Já to dám. Umím překonávat překážky. Pobyt u morojského dvora je jednou z nich. Naučím se tam žít. Pokud je to jediná možnost, jak být v blízkosti Adriana, zvládnu to.

Během noci se za mnou ve snu nestavil. Bylo mi to líto. Ráno jsem si pohrávala s myšlenkou, že mu napíšu na mobil, aby mi mé podezření o svém zapojení potvrdil nebo vyvrátil, poněvadž jsem toužila mít jasno.

Přesto jsem se ovládla a raději ho nekontaktovala. Nač zbytečně riskovat. Za několik málo hodin se přece uvidíme osobně. Tím jsem se uklidňovala.

Raději jsem se hodila do gala. Chtěla jsem se mu líbit. A potom jsem šla na snídani za Kingovou a Evansem, kde jsem vypila latté a snědla jeden malý bílý jogurt. Na pokoji jsem se po jídle rychle sbalila. Bylo to tady. Vyrážíme vypůjčeným autem směr morojský královský dvůr.

Nervozitou se mi třásly ruce. Nadávala jsem si, že nedržím svou masku. Evans řídil a já s Kingovou seděla na zadních sedadlech. Zaznamenala to.

Strachovala jsem se, že mě odhalí, ale ona to vyhodnotila zcela opačně. Já se nervovala z dalšího setkání s Adrianem. Aby se nic nepokazilo. Těšila jsem se i se děsila zároveň. Budeme spolu.

Ona to k mému štěstí pochopila jako obavu ze stvůr. „Sydney, jste hrdinka. Vy to dokážete. Všichni alchymisté na vás spoléhají,“ ubezpečovala mě, abych snad na poslední chvíli necouvla a nezpůsobila ostudu.

„Omlouvám se. Nemůžu si pomoct. Nervy pracují,“ omlouvala jsem se.

„Já to úplně chápu. Taky mi to celé není příjemné. Je to mimořádně těžký úkol,“ snažila se mě uklidnit. „Ale vy, Sydney, vy to zvládnete.“

To už Evans brzdil před ohromnou bránou vedoucí do královského dvora. Ani jsme nemuseli zvonit nebo troubit. Čekali nás. Brána se vmžiku otevřela a ven z ní vyšel osobně strážce Belikov a další dva strážci.

Všichni tři jsme z auta vystoupili. Tři dhampýří strážci na tři alchymisty. Počty byly vyrovnané, nikdo měl navrch. Proběhlo formální přivítání a zdravení. Ruku jsme si podali pouze s Dimitrijem. On byl tady v roli šéfa a zástupce dvora.

Nabídl Kingové a Evansovi, jestli nechtějí jít na prohlídku prostor, kde budu trávit pracovní čas a bydlet, ale zbytečně. Jeho nabídku zdvořile odmítli a vymluvili se na brzký let. Lhali. Letadlo jim zpátky letělo až za pět hodin. Prohlídku by stihli, avšak báli se do areálu morojského královského dvora pouze vstoupit.

Na jednu stranu mě štvalo, že jsou srabi. Mně tady donutí vlastně trvale bydlet a oni sem nejsou schopní jít ani na pár minut na krátkou návštěvu. Na tu druhou jsem se těšila, že se jich zbavím a budu volná jako pták. Čím dříve, tím lépe, protože se shledám brzy se svým Adrianem.

Dva další strážci mi vzali z kufru zavazadla. Rozloučila jsem se s Kingovou a Evansem a šla mohutnou branou vstříc svému dalšímu osudu.

„Slečno Sageová, tady kousek mám auto. Zavezu vás se zavazadly do vašeho bytu,“ promluvil na mě Dimitrij. Formálně mi vykal. Ti dva strážci už moje kufry skládali do auta. Belikov mi otevřel zadní dveře na straně u řidiče, abych mohla nastoupit. Až nyní jsem zaznamenala, že v autě vepředu jako spolujezdec někdo již sedí. Taktéž oblečený ve strážcovské uniformě.