OH - 4. kapitola – U dvora (z pohledu Sydney) – 8.část

 

12.10. dáreček ke 12.blogovým narozeninám - hned dvě dvanáctky :D

Hned po schůzce mě Belikov doprovodil do bytu. Děkovala jsem mu za to. Sama jsem si po morojském královském dvoře courat netroufla. Kdo ví, zda to někdy v budoucnosti vůbec svedu.

Byla jsem unavená. Dnešek i předchozí dny s testováním u alchymistů patřily k náročnějším. Ani nervy jsem zrovna nešetřila.

Doma jsem snědla jeden malý bílý jogurt a šla se vysprchovat. Pak jsem úlevně zaplula do postele a oddala se spánku. Tajně jsem totiž věřila, že mě během něj poctí svou návštěvou v éterovém snu Adrian. Jaké bylo ráno moje rozhořčení, že se nestavil. Nenašla jsem od něj na mobilu ani jednu jedinou smsku.

Jako bych neexistovala. Zcela mě ignoroval. Nebo už o mě vůbec nestál. I to mohlo být vysvětlení. Ale to jsem si nechtěla dosud připustit. Tohle by mi přece po tom všem neudělal.

Kdykoli jsem se doma podívala žlutozlatou lilii na obraze, vzpomněla jsem si na něj. Ta smaragdová váza mi ho připomínala. Barva jeho nádherných očí. I jeho zvědavost, když se vyptával na mé tetování.

Tak proč se, sakra, neukázal?! Musí přece od Dimitrije a Rose stoprocentně vědět, že jsem u dvora. Proč mi to dělá?! Proč mě takhle trápí?! Tolik ho toužím spatřit… To kvůli němu jsem tady! Kvůli němu jsem dobrovolně mezi vampýry! Copak to neví?!

Jakmile dorazily objednané potřebné kamery s mikrofony, měla jsem fůru práce je nainstalovat a propojit. Belikov mě ještě poprosil, abych udělala hned dvě hlasové frekvence. Jednu soukromou pro Rose. Tak mi to trvalo. A nabídl mi tykání, které jsem samozřejmě ihned přijala. Tykám si i s Patrickem Lautnerem, číslem dva v zásahovce. Setkala jsem se jednou i se samotnou královnou, tetou Adriana, a s Benem Harnettem, nejlepším dhampýrským strážcem vůbec. S Dimitrijem jsou nejvlivnější dhampýři. Jsou v úzkém kontaktu s morojskou královnou. Ovládají s ní vlastně celý vampýrský svět. To mám ale husté známosti, co? Navíc jsou všichni milí. To od alchymistů neznám.

Můj první zásah s tajnou dhampýrskou zásahovkou a dvěma Moroji s ohňovou magií byl něco. Ještě teď to horko těžko rozdýchávám. Vidět v přímém přenosu na počítači pohledy z minikamer, jak bojují na život a na smrt strážci i dva Moroji s těmi stvůrami. A být jenom několik desítek metrů od toho nebezpečí. Uf, ještě nyní se mi ježí kůže hrůzou.

Slunce mě po boku Dimitrije v autě chránilo, abych nepanikařila. Ale klobouk dolů. Jsou to machři. S přehledem to zvládli. Ošetřovala jsem pouze jedno malé tržné zranění na ruce strážce v první linii. A zesláblým Morojům z používání magie ohně jsem podala jako první záchranu hroznový cukr. K dárcům si na krev dojdou sami po příjezdu ke dvoru. Kluci zaváleli. Jsou perfektně vycvičení.

Plnila jsem svou práci pro alchymisty, Belikova se zásahovkou i v roli informátora pro Zmeju. Prostě všechny své povinnosti. Troufnu si říct, že precizně. I na mé výplatní pásce to bylo znát. Zásahovka mě dala na svou výplatní listinu taky. Takže mi vlastně chodily současně dvě výplaty. A podotýkám, že velice štědré. Neměla jsem se zle. Naučila jsem se u dvora celkem fungovat. Objednávala jsem si nákupy rovnou domů. Pouze jsem sama nevycházela ven. Rose mě navštěvovala i v bytě a trávila se mnou čas. Hodně jsme se spřátelily. Dimitrij mě většinou vyzvedával nebo doprovázel ze schůzí a zásahů.

Jediná věc mě velmi trápila. A tou byl Adrian. Dva měsíce u dvora a on se neukázal, nestavil se ve snu, ani mi nenapsal textovku. Obrečela jsem to. Xkrát. Cítila jsem se tu sama. Odstrčená. Skoro každý den nebo noc mi to vehnalo slzy do očí.