12. kapitola – Risk (z pohledu Rose)

Z tělocvičny jsem zamířila rovnou do jídelny za partou. Myšlenkami jsem byla ale stále s Dimitrijem. Zrovna probírali závěrečky a následnou párty. Pozdravili jsme se. Už jsem si sedala vedle nich na židli, když se na mě podíval Adrian a zděšeně vyhrkl: "Do prdele." Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou.

To mi ještě scházelo, ty pitomé aury. Musím zářit. Šlehla jsem po něm naštvaným pohledem.

"Adriane, co se stalo? Neumíš se chovat slušně?" pustila se do něj Lissa, která netušila, co jeho reakci způsobilo.

Sklopil ode mě pohled a zamířil k východu. Vrátil se za chvilku s mobilem v ruce. A na očích měl sluneční brýle. Zrovna cvakal smsku. Zase si sedl. Znovu jsem ucítila jeho nevěřícný a šokovaný pohled. Když si na pár vteřin posunul brýle z očí. Ta aura musela být šílená. Vypadalo to, že v životě něco takového neviděl. Chvilkama si protíral oči, jako by ho bolely z té záře. Naštěstí jsem to vnímala pouze já.

Po pár minutách mu pípla nazpět smska. Zvědavě jsem nakoukla na jeho mobil, ale všiml si mě a honem mi zakryl výhled. Naťukal zpátky několik slov a odeslal je.

Navečeřeli jsme se a plánovali společný program do večerky. Vyhrál film, který si pustíme na DVD u nás na dhampýrské koleji ve společenské místnosti. Zvedali jsme se k odchodu z jídelny a přesun na kolej, když se náhle Adrian sebral a řekl: "Přijdu později, musím si něco zařídit." A zmizel.

Na koleji jsme pustili film, byla to nějaká komedie. Já ji nevnímala. Jak se zhaslo, vracely se mi obrazy z dnešního odpoledne ve sprše.

Tolik jsem toužila po Dimitrijovi. Stačilo by být pouze v jeho blízkosti. Bez důvěrností. Prostě ho mít u sebe.

Mám smůlu, dnes ho neuvidím. Ani jsem si nevšimla, kdy se Adrian vrátil. Místo filmu mě zamyšleně pozoroval.

Pár minut před večerkou se všichni sebrali a šli na své pokoje. Dohonil mě Adrian. Pustila jsem ho dál. "Tak to vysyp," požádala jsem ho. Nemělo cenu, rozhovor odkládat.

"Rose, přestaň blbnout. Opovaž se za ním dnes nebo o víkendu zdrhnout. Bude zamčený ve svém pokoji. Stejně se tam nedostaneš. Musíte si držet odstup. Pane Bože, snad už to ty tři dny vydržíte. Já se z vás fakt zblázním," pravil rozčíleně.

"Adriane," zašeptala jsem smutně. "Já bez něj nemůžu být."

Posadil se ke mně na kraj postele. "Já vím, Rose, buď ale rozumná. Přece to teď všechno nezkazíš. Tři blbý dny a můžete být spolu. Bez zábran, bez schovávání. Bude to záležet na vás, jak se domluvíte. Ale je potřeba vydržet."

"Máš pravdu," přisvědčila jsem.

* * *

Umyla jsem se, převlékla do pyžama a přehrávala si znova a znova vzpomínky na Dimitrije. Naše seznámení, první polibek, kouzlo touhy, pár žárlivých hádek, jeho odchod a následný návrat zpět, noci v chatce i u mě v pokoji a dnešní vášeň ve sprše.

Ta touha byla nesnesitelná. Nemohla jsem spát. "Dimitrijovi začíná hlídka za tři hodiny. Bude v pokoji, pravděpodobně spí. Musím za ním, alespoň na okamžik. Jen ho vidět," letělo mi hlavou.

Vylezla jsem z postele, převlékla se z pyžama do džín a svetru a vyběhla jsem do noci. Riskovala jsem. Hrozně moc jsem riskovala prozrazení, ale touha ho vidět byla silnější.

Přes vychovatelku jsem se dostala snadno, zrovna klimbala. Horší to bude v budově strážců.

Vyběhla jsem ven a schovala se do stínu stromu. Náhle jsem uslyšela prasknout větvičku. "A sakra, hlídka mě chytila a je to v pytli," prolétlo mi hlavou.

Když se tiše ozvalo: "Já věděl, že to nevydržíš."

"Adriane," vysoukala jsem ze sebe překvapeně.

"Potichu, chyť mě za ruku, zamaskuju nás." Bez problémů mě dovedl až k Dimitrijově pokoji. Pak pošeptal: "Jestli má opravdu zamčeno, jdeš se mnou hned zpátky." Kývla jsem na znamení souhlasu a zkusila dveře. Povolily. "Tak jdi, máš víc štěstí než rozumu. Nazpátek ti musí pomoct Belikov."

"Děkuju, Adriane. Jak vůbec víš, kde má pokoj?" chtěla jsem vědět.

"Tím se netrap, já vím spoustu věcí. Padej za ním. Říkám si, jestli někdy přijdete k rozumu," pronesl pobaveně a odešel.

Na nic jsem nečekala a proklouzla potichu do pokoje. Svítila tam tlumeně lampička a Dimitrij ležel na posteli, měl zavřené oči a na sobě pouze pyžamové kalhoty. Nebyl ani přikrytý. Polštář i peřinu měl složenou pod hlavou. Úplně se mi z toho pohledu sevřelo srdce. Byl nádherný.

Najednou otevřel překvapeně oči a pohlédl na mě. Musel vycítit můj pohled, i když byl v polospánku. Šokovaně zamrkal. "Rose," zašeptal.

"Dimitriji, jááá," zakoktala jsem se. "Nezlob se na mě, já to nevydržela. Vůbec si mě nevšímej. Já si tady u dveří sednu, jako bych tu nebyla. Jen chci být v tvé blízkosti. Nevyháněj mě, prosím," prosila jsem ho bolestně.

Vyskočil z postele a šel mi naproti ke dveřím. Zaváhal. Nakonec mě objal a políbil do vlasů. Otočil klíčem a odvedl mě ke své posteli. "Jak ses sem dostala, probůh?" zeptal se nechápavě.

"Vyběhla jsem z koleje, naše vychovatelka na recepci usnula. Vtom jsem uslyšela pohyb a myslela jsem, že mě chytla hlídka, ale byl to Adrian. Věděl, že to udělám. Za pomoci éterového maskování mě doprovodil až před tvůj pokoj. Pokud bys měl zamčeno, slíbila jsem, že půjdu s ním hned nazpátek. Ale tys neměl," pověděla jsem mu pravdu.

Dimitrij něco potichu zanadával rusky a pak i anglicky, co nedávalo smysl o partnerech a zločinu. Nerozuměla jsem mu.

"Zlobíš se moc?" vyslovila jsem bojácně a čekala přednášku o tom, jak jsem nezodpovědná.

"Rozo," vyslovil mé jméno a políbil mě. "Sundej si boty a jdem spát," nařídil mi. Ihned jsem poslechla. Rozložil peřinu, přitáhl si mě k sobě a oba nás přikryl. Z jeho hrudníku jsem si udělala polštář, nasávala jsem jeho vůni a cítila se v jeho objetí neuvěřitelně bezpečně a spokojeně. Hladil mě po zádech a vlasech.

"Strašně jsi mi chyběl. Já vím, že šíleně riskuju. Omlouvám se," vysvětlovala jsem mu svoje jednání.

"Chápu to," ujistil mě. A žádnou přednášku mi nedal.

Zvedla jsem hlavu a překvapeně se na něj podívala: "Ty mi nedáš přednášku, jak jsem nezodpovědná?"

Rozesmál se: "Ne."

"Proč ne? Tohle byla úplná blbost, co jsem udělala?" nechtěla jsem věřit svým uším. "Zasloužím si pokárání. Ohrozila jsem tě prozrazením."

"Rose, já ti řekl, že se nechám klidně chytit, když o to budeš stát. Navíc ses zachovala úplně stejně jako včera v noci já. Když jsem přišel na tvůj pokoj," řekl mi vážně s pohledem v mých očích.

"Já tomu ráno nevěřila. Kdybych nenašla tu tvou zapomenutou gumičku do vlasů, myslela bych si, že to byl pouze krásný sen a ne realita. Mimochodem tu gumičku ti už nevrátím. Nechám si ji, abych tě měla celý den u sebe. Nečekala jsem, že něco takového uděláš a přijdeš po hlídce na dhampýrskou kolej do mého pokoje," přiznala jsem se mu.

"Ani já ne. Napadlo mě to až po hlídce. Já zase nečekal, že budeš mít odemčený pokoj. A s tím tvým rozeznáváním reality budeme muset něco udělat. Stále ti rozlišování snů od skutečnosti dělá problémy. Tohle všechno je skutečnost a tak to i zůstane. Nikdy se tě znovu nevzdám, slibuju. Pro tebe já udělám všechno. Miluju tě, Rozo. Hrozně moc. Bolí mě z toho celé srdce. Jsi tak úžasná, krásná a spousta dalších věcí. Nejraději bych tě držel stále ve svém náručí," ubezpečil mě o svých citech Dimitrij.

"A já miluju tebe," odpověděla jsem mu.

Vytáhl mě rukama k sobě, abychom se mohli políbit. Jednou rukou si přitáhl moji hlavu a druhou mě pevněji objal. Tála jsem pod jeho doteky a polibky. Líbali jsme se asi hodinu. Já mu rukama bloudila po nahém hrudníku. On mě pouze objímal. Mého oblečení si nevšímal. Nechtěl zajít dál. Na ubytovně bylo moc nebezpečných uší. Rozuměla jsem mu. Sama jsem nechtěla své poprvé ani další něžnosti prožít v tomto prostředí. Kdokoli by mohl jít okolo a slyšet nás. Celou dobu jsme si potichu povídali nebo šeptali. Nechci být při těchto věcech rušená. Taky jsem si plně uvědomovala nebezpečí, které Dimitrijovi prozrazením hrozí. Dnes budu hodná.

"Měl by ses trochu vyspat," navrhla jsem mu starostlivě. "Ale se mnou to asi moc nejde, viď?"

"To máš pravdu, nejde," pronesl v odpovědi.

"Tak se vrátím k sobě na pokoj," vyslovila jsem těžké avšak rozumné řešení, i když se mi ta představa vůbec nelíbila. A chtěla vstát.

"Na to zapomeň," nepustil mě Dimitrij a stáhl mě zase k sobě.

"Ale…," stačila jsem říct, než mě přerušil.

"Je to nebezpečné. Když už ti tahle bláznivina sem prošla, nenechám tě se prozradit cestou nazpátek. Což by se bez Adriana na sto procent stalo. Pěkně tu počkáš se mnou do hlídky. Zkontroluju kampus a až bude čistý vzduch i většina strážců spát, pomůžu ti se dostat zpátky na pokoj," zarazil mě Dimitrij.

"Jsem strašná," pověděla jsem trpce.

"To teda nejsi," pohladil mě konejšivě po tváři. "Jen dřív konáš, než myslíš. Ale to oba dávno víme. Nikdy to jinak ani nebylo. Ačkoli je to v této chvíli nepředstavitelné, jsem rád, že jsi tu. Tolik jsi mi chyběla. "

Za tuhle větu jsem ho ztrestala dalším polibkem.

"S tím spánkem bychom ale měli něco udělat. Máme necelé dvě hodiny," promluvil Dimitrij poté, co zkontroloval na mobilu čas.

"Dobře," souhlasila jsem bez protestů. Znovu jsem si položila hlavu na jeho svalnatý hrudník. Poslouchala tlukot jeho srdce. On mě objímal. Za několik minut jsem usnula.

Po dvou hodinách nás vzbudil jeho vibrující mobil s budíkem na hlídku. Vypnul ho, políbil mě do vlasů a pošeptal: "Rozo, klidně spi. Já půjdu na hlídku. Vystřídám strážce, obejdu jednou celý kampus a pak se pro tebe vrátím a propašuju tě zpět na tvůj pokoj. Bude to tak hodina. Zamknu tě tu."

Lehce mě od sebe odstrčil, aby mohl vstát z postele. Pořádně mě přikryl. Zbytek jsem nevnímala. Znovu jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila ve svém pokoji. Nic jsem si z přesunu z Dimitrijova pokoje na můj nepamatovala. "Jak to dokázal?" běhala mi hlavou otázka.