Den se vyloženě vlekl. Byl jsem nervózní a roztěkaný. Dopoledne jsem dělal na pár hodinách strážce Christiana. Ale schválně jsem si vybral ty, na kterých není Rose. Od 2:30 mě čekal ten zatracený trénink. Začínal jsem už slušně panikařit. Jak se mám sakra chovat, aby to nepoznala? To chce nekontaktní cvičení. Pro začátek si dá 30 koleček běhu, pak po 50 sérii cvičení. Pokud zbyde čas, tak jí půjčím kůl a bude trénovat s figurínami. Tohle by mělo zabrat.
Jak jsem si promyslel předem, tak jsem také udělal. Bez řečí se do všeho pustila a já ji z kouta tělocvičny celou dobu pozoroval. Nechápal jsem, jak jsem včera éter nepoznal. Nyní byl všude. V každém jejím pohledu. Koukala na mě jako na cizího. Bolelo to.
Uklidňoval jsem se jen tím, že se to dnes v noci změní. Trénink skončil a my šli každý k sobě do šatny. Vysprchoval jsem se, oholil se a navoněl. Roza měla moji vůni ráda. I s oblečením jsem si dal záležet - černé džíny, jednoduché šedivé tričko a na to tenký tmavě modrý svetr. Vlasy jsem si také umyl a suché je stáhl do gumičky. Potom jsem honem skočil do jídelny, pizzy už jsem měl hotové. Objednal jsem si je předem. Jednu hawai pro Rose a sobě šunkovou se žampiony. A vyrazil odlehlou cestou k chatce.
Když jsem otevřel dveře chatky, zůstal jsem překvapeně stát na prahu. Bylo to tam nádherně připravené. Vše načinčané a čisté. Ivaškov si máknul. Tohle jsem nečekal. Jakmile jsem se vzpamatoval, vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou. Pizzy jsem položil na linku a šel se podívat na stůl zblízka. Od Adriana tam ležela obálka pro Rose. Byl jsem děsně zvědavý, co jí píše. Ale byla zalepená. Zkontroloval jsem čas. Zbývalo asi 30 minut. Přiložil jsem poleno do krbu a uvařil si čaj. Měl jsem s sebou batoh z tělocvičny. Nechtěl jsem se zdržovat ještě tím jít na pokoj. V batohu jsem měl svůj román a v něm zastrčenou fotku Rozy z interního systému školy. Kterou jsem si vytiskl ještě před odjezdem s Tašou, abych měl Rozu stále u sebe. Fotku jsem vytáhl, lehce ji pohladil a políbil. Pak jsem ji schoval zpět. Čas kvapil. Svoje věci jsem uklidil do skřínky v lince a zapálil jsem obě svíce na stole. Potom jsem si stoupl za dveře, aby si mě Roza nevšimla, až přijde. A nezbývalo nic jiného než čekat. Pomyslel jsem si: "Kostky jsou vrženy." Náhle jsem uslyšel kroky. Ztuhl jsem a zatajil dech.
Roza otevřela dveře a zůstala na prahu zírat dovnitř, přesně jako já před chvílí. Když se vzpamatovala, vešla dovnitř a zavolala: "Adriane?!" Nikdo neodpovídal. Šla pomalu ke stolu. Tam uviděla obálku s nadepsaným jménem "Rose", otevřela ji a dala se do čtení. Jakmile dočetla, měla ve tváři zmatený výraz a rozhlížela se po místnosti. Byla ke mně otočená zády. Proto mě ještě nestačila zaznamenat. Všimla si dveří do koupelny a šla je otevřít, jestli se tam Adrian přece jen neschovává. V okamžiku, kdy je zavřela a otočila se zpět ke stolu, mě spatřila. V šoku zamrkala. Mě v žádném případě nečekala.
Nemělo cenu vyčkávat. Vystoupil jsem ze svého úkrytu a řekl: "Ahoj Rose, pojď, dáme si večeři a promluvíme si." Ona ze sebe přiškrceně vypravila: "Ne, já nechci." A chtěla kolem mě rychle proběhnout ven a zmizet. Čekal jsem to, chytil jsem ji za paži a lehce jsem ji přirazil na vchodové dveře. Pak jsem se jí snažil podívat do očí, bohužel stále je měla sklopené. Nevydržel jsem to a jednou rukou jsem jí zvedl bradu, aby neměla kam uhnout. Když se naše oči setkaly, věděl jsem, že už éter neúčinkuje, přesně jak Adrian slíbil. Ty její nádherné oči, já se v nich chtěl vždycky utopit. Bývaly plné vášně, ohně a lásky. Dnes ne. Jak se setkaly s mými, zalily se slzami bolesti.
"Rose, neplač. Já ti nechci znova ublížit. Chci si s tebou jen promluvit. Pojď si sednout a dát si pizzu."
"Já s tebou mluvit nechci," zavrčela.
To mě naštvalo a přestával jsem se ovládat. Proto jsem tvrdě spustil. "Tak to půjde i po zlém. Já tě bez toho nepustím. Prsten si můžeš klidně sundat, již nefunguje. Tos už musela sama poznat."
To ji zarazilo a zvedla ke mně znovu své oči se slovy: "Jak to víš?" A potom jí to všechno postupně dávalo smysl. Naštvaně vykřikla: "Vy jste se na mě domluvili."
"Jo," odvětil jsem.
Začala se se mnou prát, snažila se mi vyškubnout. Ale já byl silnější. Neměla šanci. Už se neudržela a opravdu se rozbrečela. Přitáhl jsem si ji do náruče a objal ji. Hladil jsem ji po vlasech a nechal ji plakat. Trvalo to docela dlouho, takových 30 minut. Mučilo mě vidět její slzy, které jsem vlastně způsobil. Ale musel jsem dnešek dotáhnout do konce. Jakmile se trochu uklidnila, odvedl jsem ji k posteli. Tam jsme se oba posadili a já ji furt objímal. Pak jsem naléhavým tónem spustil: "Rose, Rozo." V okamžiku, kdy se na mě podívala, jsem to nevydržel a políbil ji. Po tak dlouhé době. Jen lehce jsem se otřel rty o její, ale to stačilo. Opřel jsem si čelo a řekl: "Rose, Rozo, já tě miluju. Byl omyl odjet s Tašou. Stejně jsem na tebe nedokázal zapomenout a nic jsem s ní neměl. Můžeš mi odpustit, že jsem Tě zklamal a ublížil Ti. Nechci bez tebe už žít. Je mi jedno, jestli riskuji kariéru nebo cokoli jiného. Já to risknu, hlavně když budu s tebou."
V momentě, kdy jsem to dořekl, mě políbila. Tvrdě, hladově a naléhavě. Já se nebránil. A oplácel jí stejnou měrou její divoké polibky. Ani nevím jak, ale během líbání jsme se položili na postel. Tam to bylo ještě vášnivější. Adrian měl pravdu. Rose to nestačilo. Sundala mi svetr, po chvíli i tričko. Nezarazil jsem ji, sám jsem po ní strašně toužil. Ale v okamžiku, kdy se dotkla knoflíku mých kalhot, jsem její ruku chytil.
Zarazila se. Podívala se na mě s otazníkem v očích, který jasně říkal "Proč ne?", bál jsem se ji teď odmítnout, zrovna když se začínala uvolňovat a ukazovat tu svoji pravou povahu. Ale Ivaškov v tomhle měl pravdu a já sám nechtěl. Ne takhle.
Pohlédl jsem jí do očí a řekl jsem, co jsem právě cítil, jak nejměkčeji jsem dokázal. "Rose, já udělám cokoli, ale dnes se s tebou milovat nebudu. Není na to ani jeden z nás připravený."
"Proč ne? Ty mě nechceš?" byla její odpověď.
Co jsem na to mohl říct? "Chci a moc." Zase mě žádostivě políbila a strhla mě opět k sobě na postel. "Rozo," vydechl jsem těžce. Jakmile jsem spatřil její smutný pohled, málem jsem podlehl. Zarazil jsem se v rozhodující chvíli a zkusil svůj poslední pokus o protest a nějaký kompromis. "Rozo, nespěchej. Dnes do spodního prádla, příště víc," zaprosil jsem zoufale.
Chvíli mě bez odezvy pozorovala a pak pronesla: "Tak jo." To mi stačilo, začal jsem ji líbat taky. Zbavit se jejího oblečení nebyl žádný problém. A tak pokračovala noc v polibcích, dotecích a nekonečné lásce.
Nakonec jsme dohodu dodrželi. I když to bylo strašně těžké. Vyčerpaní jsme usnuli jeden druhému v náručí někdy k ránu.
Vzbudil jsem se první. A skoro celou hodinu jsem pozoroval svoji spící Rozu. Byla nádherná. Vlasy měla rozpuštěné. Stále jsem miloval její hedvábné vlasy.
Ráno se vzbudila a překvapeně zamrkala, když se pohnula a došlo jí, že není v posteli sama. Pak pronesla stále ještě zmatená: "To nebyl jenom sen?"
Políbil jsem ji a odpověděl: "Rozo, tohle je skutečnost." A usmál jsem se na ni. Přišlo mi, jakoby stále nevěřila, že jsem skutečný. Sklonil jsem se k ní, abych ji znovu políbil a oba nás šikovně přetočil na posteli. Nyní jsem byl já na Rose, a tak pokračovala hodina něžností, aby konečně uvěřila.
Po té krásné hodině jsme už opravdu museli jít, aby přišla včas na snídani a vyučování. Museli jsme se obléknout, což šlo dost špatně při nekončícím líbání.
Vytáhl jsem svoje věci ze skříňky kuchyňské linky a chtěl je zabalit znovu do batohu, když ke mně přišla Roza a moji knížku otevřela. Předpokládal jsem, že řekne zase tu obvyklou hlášku: "jak to můžu číst", avšak její pohled skončil na její fotce zastrčené v knize. Šokovaně vzhlédla. Místo odpovědi jsem ji znovu políbil a objal.
Musela jít. Řekl jsem, že přijdu 15 minut po ní. Naposledy mě objala a políbila, než odešla směrem ke kampusu.
Čekal jsem 15 minut. Mezitím jsem ustlal postel a opláchl špinavé nádobí. Oheň už nehořel. Zbytek jsem nechal, jak byl. Předpokládal jsem, že se tu dnes večer opět sejdeme. Potom jsem vyrazil na snídani do jídelny. Ještě jsem se cestou stavil u sebe na pokoji a převlékl se do strážcovské uniformy.
Vešel jsem do jídelny a rozhlédl se. Rose tam už byla. I zbytek party. Všichni kromě Rose a Adriana se zrovna něčemu smáli. Rose musela vycítit můj pohled, protože zvedla od jídla oči. Úplně mě to vykolejilo a zůstal jsem jí pohled vracet. Přirovnal bych to transu. Nekonečný spalující žár.
Po chvíli jsem se naštěstí vzpamatoval a pohled odvrátil. Zkontroloval jsem rychle, jestli někdo další tuto naši malou výměnu lásky nepostřehl. Naštěstí ne. Pouze Adrian a ten mě netrápil. Stejně musel z našich aur poznat, co se v noci dělo.
Vzal jsem si talíř a nabral si na něj trochu vajec, slaniny a tři opečené tousty. K pití zelený čaj a sedl si ke stolu pro strážce. V kapse mi najednou zavibroval mobil. Hned jsem ho vylovil a rozklikl smsku: "Belikove, jestli ji pred vsema budes svlikat pohledem, tak vsechno podelas. Drz se zpatky! PS: To ti ta noc nestacila?!"
Šlehl jsem rozzuřeným pohledem po Ivaškovovi a on se i na tu dálku arogantně a posměšně usmál. Jak mi pil krev. Ale zase měl pravdu. Roza mi zatemnila mozek. Musím si dávat pozor. Kam se ztratil ten vyrovnaný a klidný Belikov?
Dopoledne proběhlo v klidu. Rose jsem se pro jistotu zase úspěšně vyhýbal. Na oběd jsem šel do jídelny o hodinu dřív, než normálně, abych ji tam nepotkal a zbývající hodinu a půl do našeho společného tréninku jsem počkal v tělocvičně. Lehl jsem si, již v oblečení na cvičení, na žíněnku a otevřel svůj román. Bohužel jsem se na čtení nemohl soustředit a moje myšlenky stále odplouvaly k Roze a naší společné noci.
Najednou se otevřely dveře tělocvičny a v nich stála ona. Přitom měla minimálně 35 minut ještě volno. Nebyl jsem jediný, kdo se nemohl dočkat, až se konečně uvidíme a budeme sami.
"Soudruhu, je tu ještě někdo?" oslovila mě starou přezdívkou. Kývl jsem hlavou, že není. To jí stačilo. Jedním pohybem se otočila zpět ke dveřím a zamkla klíčem, který jsem vždycky nechával v zámku z vnitřní strany, a pak se ke mně rozběhla.
Byl jsem šokovaný i potěšený zároveň. Tahle reakce patřila mé milované, ztřeštěné a nepředvídatelné Roze. Potom na mě skočila. Smála se krásným zvonivým smíchem. Odložil jsem knihu a rychle jsem se přetočil. To znamenalo výměnu pozic a Rose teď ležela na žíněnce na zádech a já na ní. Celá vysmátá a udýchaná mi hleděla do očí.
Já to vzdal a políbil jsem ji. Vjela mi rukou do vlasů a rozpustila mi culík. Po dlouhém polibku vydechla: "Hrozně jsi mi chyběl."
Následně zabloudila rukama pod lem mého trička a pokusila se ho rolovat nahoru, aby mi ho svlékla. "Rose," zaúpěl jsem. "Teď nemůžeme, máš mít normální trénink. Kirová tě může přijít zkontrolovat a také máš poslední týden do závěrečných zkoušek. Musíš trénovat."
"Co za to, když půjdu trénovat?" zeptala se.
"Rozo," vydechl jsem zoufale. "No, dobře. Sejdeme se v 6:30 v chatce. Ale musíš nejdřív na večeři, aby tě v jídelně viděli. Pak udělej, že jsi děsně utahaná a odejdi k sobě na pokoj. Tady máš klíč od bočního vchodu. Buď opatrná, nikdo tě nesmí vidět."
"Teda soudruhu, já zírám. Máš však smůlu. Jsem tu o 30 minut dřív ve svém volnu. Teď chci, abys mě těch 30 minut líbal. Pokud to splníš, půjdu potom normálně trénovat, nebo ne, žádný trénink nebude. Volba je na tobě," pronesla s úsměvem.
"Slibuješ?" zeptal jsem se.
"Slibuju," odvětila.
Tak jsem ji líbal. Celkově to byla celá hodina. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout. Zbytek odpoledne proběhl v podobě normálního tréninku. Šel jsem si s Rose zaběhat, posilovali jsme a nakonec i bojovali. Zase v tom byla ta spalující živočišná touha a vášeň. Po tréninku jsme šli do svých šaten, dát si sprchu a převléknout se.
Když Roza koketně pronesla: "Soudruhu, nechceš mi jít umýt záda?" Raději jsem to nekomentoval a zapadl do své šatny.
Žádné komentáře:
Okomentovat