Jakmile jsem se vysprchoval a oblékl, vyšel jsem ze šatny. Nedalo mi to a zaklepal jsem na dveře dívčí šatny, kam se šla po tréninku upravit Rose. Bylo tam ticho. Nakoukl jsem dovnitř a řekl: "Rose, jsi tu?" Žádná odpověď. Už byla pryč. Musela hodně chvátat. Dříve jí to trvalo vždy déle než mně.
Musím si taky pospíšit, aby v chatce nečekala. Chtěl jsem vyjít ven z tělocvičny, když jsem si všiml Adriana opírajícího se o zeď kousek ode dveří. "Ach jo, ten mi tu ještě chyběl," prolétlo mi hlavou. Pobaveně mě pozoroval.
"Tak co? Jak to probíhalo? Detaily si nech pro sebe," pronesl.
"Ahoj Ivaškove, myslím, že již většinu víš po té tvé ranní smsce. Byla dost výživná," odvětil jsem.
"Jojo, byli jste tam do rána, to mi došlo. Skoro jste nespali. Zkoušel jsem se dostat Rose do snu, abych ji mohl tajně zkontrolovat, ale nepovedlo se mi to. Bál jsem se, jestli ti neutekla a teď někde nebrečí. Ale doufal jsem, že kdyby se něco takového stalo, dal bys mi nějak vědět. Noo, a potom ráno přišla Rose na snídani a měl jsem jasno. Néé, že by její aura svítila jako dřív, ale aspoň chvilkama zářivě problikávala, což bylo dobré znamení. Poté co ses tam objevil ty a ona tě zpozorovala, aura začala celá slabě zářit. A ten váš pohled. Vše je na správné cestě. Teď mě zajímá, jak včera reagovala? Stihls jí všechno říct a vysvětlit? Doufám, žes naši dohodu neporušil?"
"Dohodu jsem "zatím" neporušil," zdůraznil jsem. "Bylo to dost těžké. Rose samozřejmě chtěla, odhadl jsi to skvěle. Noo, upřímně jsme si toho moc neřekli. Na začátku to byla katastrofa, chtěla utéct, prala se se mnou a pak brečela. Stihl jsem říct, že s Tašou nic nebylo a že chci být s ní, protože ji miluju. Pak už jsme, dá se říct, nemluvili. Ráno na mě koukala dost zmateně, jako že jsem sen. To mě trochu zaskočilo. Stačí?" odpověděl jsem mu na otázky.
"Dobře," promluvil. "S tím ránem si nedělej starosti. Byla to první noc po půl roce bez éteru. A jí se splnil sen být s tebou. Tak tomu nechtěla ze začátku věřit. To bude v pohodě. A dnešní trénink?" pokračoval v otázkách.
"To už byla stará Rose," usmál jsem se. "Přiběhla o třicet minut dřív a samé soudruhu sem, soudruhu tam. Za chvíli se máme sejít opět v chatce."
"Paráda. Jen tak dál. Pouze si dávejte pozor, ať vás nikdo nevidí. A naše dohoda pořád platí. Opovaž se ji porušit," dodal.
Trochu jsem vypěnil: "Ivaškove, myslíš, že to nevím?!"
"Klídek, jen připomínám. Mizím, tak čau zítra. Budu chtít zase hlášení. Někde si tě během dne najdu." A odešel.
Počkal jsem deset minut, abych se uklidnil, a šel taky.
Rose v chatce ještě nebyla. Přinesl jsem s sebou nějaké sendviče a koláčky, kdyby měla Roza náhodou hlad. V rohu u kuchyňské linky stála malinká lednička. "Teda, Adrian se činil. Bezva nápad, ta tu chyběla," pomyslel jsem si v duchu. Zbytek zůstal, jak jsem nechal předtím. Otevřel jsem ledničku. Byly v ní už nějaké coly. Já tam přidal sendviče.
Rozhlédl jsem se po pokoji a můj pohled upoutala obálka pro Rose ze včerejška. Byla již rozlepená. Moje zvědavost převládla. Vzal jsem ji do ruky a vytáhl vzkaz od Adriana pro Rose. Stálo tam:
Ahoj Rose,
omlouvám se, bohužel dnes nedorazím.
To však nevadí. Máš tu někde schovaný dárek, který jsi vždycky chtěla, tak ho najdi.
Ale pozor, jak se pak zachováš. Nepůjde to vrátit zpět.
Pořádně si vše promysli, než něco uděláš.
Neber to jako podpásovku.
Udělal jsem to proto, že Tě mám rád a chci, abys byla zase šťastná.
Adrian
Napsal to pěkně, to se mu musí nechat. Přečtený vzkaz, jsem zase uklidil do obálky. Blížil se čas, kdy měla dorazit Roza. Uvařil jsem proto horkou čokoládu a sobě čaj.
Přesně načas vpadla dovnitř a vrhla se na mě, abychom se mohli obejmout a políbit. "Ahoj soudruhu," pozdravila mě po dlouhém polibku s úsměvem. "Ahoj Rozo," odpověděl jsem. "Dáš si čokoládu?" nabídl jsem jí.
"Jistě," pronesla a vzala si ode mě podaný hrníček, ze kterého se hned napila a potom labužnicky vychutnávala chuť čokolády na jazyku. Vypadala spokojeně.
Hrnek na okamžik odložila, aby si sundala batoh a bundu. Chatka byla vytopená. Muselo jí být horko. Zůstala pouze v tenkém upnutém svetříku fialové barvy. Moc jí to slušelo. V momentě, kdy jsme dopili každý svůj hrníček, začalo být mezi námi napětí. Blížil se nevyhnutelný rozhovor.
"Dimitriji," oslovila mě. "Co bude dál?"
"Dál? Jak to myslíš? Za týden máš závěrečné zkoušky na akademii, za další dva dny se jede ke dvoru, kde získáš své první přidělení," odpověděl jsem jí zmateně.
"To vím, ptám se, co bude dál s námi dvěma?"
"Aha," došlo mi. "To záleží na tobě, Rose. Jestli se mnou chceš být i poté, tak počkáme na tvé přidělení. Pak se zařídíme podle toho, kdo to bude a kde ten dotyčný bude bydlet."
"Chtěl jsi říct Lissa. Ta bude bydlet u dvora a bude chodit na univerzitu kousek od něj."
"Rose," promluvil jsem opatrně. "S Lissou to není ještě jisté. Nemusí se to povést. Nechci, abys byla pak zklamaná, kdyby to nevyšlo."
"Musí to vyjít," rozlítila se.
"Ano, pokud by to vyšlo. Nebude co řešit. Christian půjde s Lissou a my máme vyhráno. Budeme blízko u sebe, ale přitom opatrovat každý svého Moroje."
"Zeptám se jinak, budeme muset svůj vztah dál tajit?" zašeptala tiše.
"Rose, teď na akademii určitě. Není ti ještě ani osmnáct. Jestli vše vyjde a ty zůstaneš u Lissy, budeme spolu u dvora. Tam bych nějaký čas počkal, než se vše uklidní a dejme tomu za měsíc, bychom to veřejně přiznali. Souhlasíš? Mě už taky nebaví se pořád schovávat," pronesl jsem svůj názor.
"OK, to dává smysl," přitakala. Náhle se nervózně zavrtěla, měla ještě něco na srdci. "Dimitriji, já vím, že jsem tě s Tašou sama poslala pryč, ale stále to nechápu. Když jsi odjížděl, vybral sis Tašu ne mě. Musels k ní něco cítit nebo to s ní chtít alespoň zkusit, jinak bys přece neodjížděl. To nedává smysl."
"Rose," vydechl jsem. "Já s ní sice odjel, ale ne proto, že bych ji miloval, ale proto, abych nezahodil svoji kariéru. Po té naší hádce v tělocvičně před horami jsem pochopil, že nehodláš se vztahem čekat do závěreček. Chtěla jsi všechno nebo nic. A to hned. Bylo ti jedno, že oba budeme Lissinými strážci. Rozumné důvody na tebe neplatily. Navíc moje ovládání v tvé blízkosti bylo i je stále nulové. A tys to moc dobře věděla a víš. Pokud bych tu zůstal, dřív nebo později by nás spolu někdo chytil. Mě by za to vyhodili. Nechtěl jsem to riskovat, proto jsem přijal nabídku Taši, ale pouze jako její strážce. Nic víc. Nemůžu říct, že by to na mě párkrát nezkusila, to bych lhal. Já ji však odmítl. Pouze tebe nosím celou dobu ve svém srdci," vypověděl jsem jí jeden z důvodů. Ten nejhlavnější důvod jsem úmyslně zamlčel. Nechtěl jsem, aby se ho Roza někdy dozvěděla. Moc by ji to bolelo.
"Kariéra? Máš pravdu. Dals do ní všechno a kvůli mně bys všechno ztratil. To co tě baví, pro co žiješ. Chápu to. A nic ti nevyčítám. Nyní nerozumím tomu, proč tedy teď tak riskuješ. Stále mám několik dní do závěreček a plnoletá také nejsem. Proč jsi změnil názor? To jsi mohl ten poslední týden počkat. A néé se tu se mnou scházet. Nevím, co si o tom mám myslet, Dimitriji," chtěla vysvětlení Roza.
"A koukat se na to, jak trpíš a dopuješ se ve dne v noci éterem? Adrian mi všechno řekl - o pohřbu, o nočních můrách a prstenu, se kterým půl roku dennodenně usínáš, o tréninku, kdys mě neznala. Rose, tohle nejsi ty. Nebudu nečinně přihlížet, jak tě to ničí. Tohle jsem nechtěl. Měl jsem ti říct, jak to je, když jsem odjížděl. Ale bál jsem se, že bys vyvedla nějakou hloupost, z toho důvodu jsem to neudělal. Jenže i když jsem to myslel dobře, tobě to ublížilo. Já ti ublížil. Snažím se to napravit - alespoň to, co se dá. Jestli o to ještě stojíš. Kariéra není důležitější než ty. Nyní už to vím. Chci tebe. Jsem ochotný kariéru obětovat, abych byl s tebou. Nechám se klidně i chytit. Je mi to jedno. Pokud potřebuješ důkaz, že to myslím vážně, nebudeme nic tajit. Ani teď ani u dvora. Stačí říct," objasnil jsem jí svoje jednání.
"Tak to ne. Budeme oba opatrní. Ty svou kariéru kvůli mně nezahodíš. A v tomto okamžiku už vůbec ne. Máme na dosah být oba strážci. Mít každý svého Moroje, kterého budeme chránit a přitom můžeme být v blízkosti toho druhého. Týden to vydržíme. Musíme," zavrhla to okamžitě Roza.
"Jak myslíš. Kdybys změnila názor, stačí říct," potvrdil jsem své rozhodnutí a čekal na další její otázku.
"Dimitriji, jak to, že jste se proti mně spřáhli s Adrianem. Já myslela, že ho nesnášíš?" pokračovala.
Úlevně jsem se usmál. Nepříjemná část rozhovoru byla s největší pravděpodobností za námi. A odpověděl jsem jí: "Rozo, to nebylo vyloženě nesnášení, já na něj děsně žárlil, protože byl v tvé blízkosti a tys mě s ním provokovala. My jsme si to s Ivaškovem spolu vyjasnili. To je vše. Jde nám o stejnou věc - a to, abys byla šťastná ty."
"Opravdu?" vypravila ze sebe překvapeně.
"Jo. Néé, že bychom se zrovna milovali, ale vycházíme spolu v rámci možností. Upřímně - někdy bych ho zabil za ty jeho kecy."
"To já občas taky. Ještě moje poslední otázka: Budeme se tu scházet každou noc?" zeptala se zvědavě.
"Rose, já bych strašně rád, ale každou to nepůjde. Zítra mám hlídku. Ne celou noc, ale nechci, abys tu byla sama. A poslední noc před závěrečkama budeš taky spát ve svém pokoji. Musíš se před tím důležitým dnem pořádně vyspat. A jak Tě znám, se mnou bys dělala všechno možné kromě spánku," odpověděl jsem jí škádlivě a objal ji ve svém náručí.
"Soudruhu, tak na co čekáme, máme málo času, když s tebou zítra večer nebudu," řekla a strkala mě k posteli.
To nemusela říkat dvakrát. Bez varování jsem se sklonil a chytil ji do náruče a v polibcích ji odnesl na postel. Přestali jsme mluvit a soustředili se jen na polibky a nezapomenout při nich občas i dýchat.
Byla úžasná jako vždycky. Oblečení pomalu létalo na zem. Jakmile jsme oba měli na sobě poslední kousek oblečení, já boxerky a Roza kalhotky laškovně se dotkla vrchního lemu mých boxerek a zkusila, jak budu reagovat. "Rozo," zašeptal jsem lehce zoufale. "Ty seš nenasytná. Nespěchej na to."
Usmála se a sladce dodala: "Já jen jestli sis to nerozmyslel."
Bolestně jsem po jejích slovech zaúpěl: "Proč stále musíš zkoušet moje sebeovládání?" Přitáhla si mě k sobě a umlčela polibkem. Po pár hodinách něžností Rose na pár minut usnula v mém náručí.
Já zůstal vzhůru, i když jsem byl hodně unavený. V podstatě jsem 48 hodin nespal a druhý den jsem měl mít k tomu ještě noční hlídku. Přemýšlel jsem nad naším vztahem a společnou budoucností.
Asi po 40 minutách se vzbudila a spokojeně se protáhla jako kočka. Nadzvedla se a chtěla mě políbit, když se zarazila a zeptala se káravě: "Dimitriji, jak dlouho jsi nespal?"
"Rose, tím se netrap," odpověděl jsem jí a políbil ji.
Naštvaně se odtáhla a tvrdě řekla: "Ptám se, jak dlouho jsi nespal? Kolik nocí?"
Tenhle její neústupný výraz jsem znal, musel jsem pravdivě odpovědět: "Asi 48 hodin."
"To si ze mě děláš srandu, ne? A zítra máš ještě k tomu noční hlídku. Jde se spát a hned. Nařiď, prosím ještě na ráno budík na mobilu," zavelela.
Usmál jsem se tomu, jakého mám generála. Nařídil budík. A chtěl něco dodat k jejímu proslovu, když se náhle zeptala: "Proč jsi dvě noci nespal? Včera je to jasný, tos byl se mnou tady ale noc předtím? Měls hlídku? Ta přece netrvá celou noc, jen půlku. Cos dělal?"
Šibalsky a tajemně jsem se usmál a odpověděl: "Hlídku jsem neměl a co jsem dělal je tajemství."
"Dimitriji, řekni mi to - okamžitě," rozkázala, aniž brala v potaz mé námitky, že je to tajemství.
Povzdechl jsem si. "Měl jsem rozhovor s Ivaškovem a pak jsme tu zbytek noci uklízeli," řekl jsem nakonec.
"Cooože?" vypravila ze sebe šokovaně.
Políbil jsem ji na nos a pobaveně jsem si rýpnul: "To koukáš, co? Tohle jsi nečekala." Ohnala se po mně paží, já ji však lehce zarazil. A poté znovu políbil, a nekompromisně dodal: "V zodpovídání dalších otázek pokračujeme zítra ráno. Dobrou noc a krásné sny, Rozo. Miluju tě." Naposledy jsem ji políbil.
"Dobrou noc, Dimitriji. Taky tě miluju," byla její poslední slova před spánkem.
Stulení v objetí jsme za pár minut oba usnuli.
Žádné komentáře:
Okomentovat