8. kapitola – Hlad (z pohledu Dimitrije)

Ráno jsem se vzbudil, ještě před zazvonění budíku. Cítil jsem na sobě pohled a usmál se. "Rose, jak dlouho jsi vzhůru? Mělas mě vzbudit?"

Natáhla se, aby mě mohla políbit. "Dobré ráno, Dimitriji. Odpočinul sis trochu?" starostlivě se na mě podívala a pohladila mě po tváři. Přitáhl jsem si ji blíž a znovu ji políbil.

Jelikož jsme se vzbudili asi dvě hodiny před zazvoněním budíku, získali jsme spoustu času navíc. Asi třicet minut jsme lenošili v posteli. "Nemáš hlad?" zeptal jsem se po chvíli.

Rose se pobaveně usmála a řekla: "Neboj, hlady neumřu a do snídaně vydržím."

"Tak to teda ne, mám tu jídlo. Co si dáš radši koláčky nebo sýrové sendviče. Nebo poslední varianta - obojí?" zasmál jsem se a chtěl vstát a jít jídlo připravit.

Nepustila mě. "Mně je takhle nádherně, žádné jídlo nepotřebuju. Jediné co potřebuji a chci, jsi ty." Za tuhle větu jsem ji musel opět odměnit polibkem.

Zkusil jsem to jinak: "Rozo, a co takhle horká čokoláda až do postele?" Viděl jsem jí na očích, že váhá. Milovala čokoládu. "Za pět minut mě máš s čokoládou i jídlem zpátky a jen tak se mě nezbavíš," pronesl jsem vypočítavě.

"Dobře, ale za pět minut ať jsi tady, ani o minutu dýl. Je mi tu samotné bez tebe smutno," povolila s podmínkou nakonec.

Rychle jsem vylezl a dal vařit vodu. Sobě na čaj a Rose na čokoládu. Hned po tom jsem vytáhl sendviče z lednice a talířek s koláčky ze skříňky v kuchyňské lince.

Vzal jsem od stolu obě židle a dal je k posteli. Pak jsem na ně honem položil talířky s jídlem a šel zatím dolít hrnky právě dovařenou vodu. Nalité hrnky jsem donesl k posteli. Stihl jsem to za čtyři minuty. Roza mě celou dobu zaujatě sledovala. Dost hladovým pohledem. Přemýšlel jsem, jestli hladovým z opravdového hladu nebo z pohledu na mě. Raději jsem se nechtěl ptát. Rose mi sama odpověděla na nevyřčenou otázku v okamžiku, kdy jsem položil hrnky a posadil se na kraj postele, kde v tu chvíli seděla zabalená do deky. Povalila mě totiž do postele a zahrnula mě polibky.

Asi po deseti minutách se nasytila, nechala se objímat a sáhla si pro jeden koláček. Byla roztomilá. Posadili jsme se v objetí, aby se nám lépe jedlo. Sáhl jsem si pro sendvič a nabídl jsem Roze první kousnutí. Šibalsky se usmála a urafla mi skoro půlku sendviče najednou. "Já bych Ti ho nechal celý, stačilo říct," promluvil jsem pobaveně.

"Od tebe mi víc chutná," odůvodnila své jednání a mrkla na mě. Náhle zesmutněla: "Dnes se tedy neuvidíme?"

"Uvidíme - na tréninku a v jídelně. Během dne ne. A večer mám tu hlídku," sám jsem z toho, že ji neuvidím, nebyl nadšený. "Rose, mohl bych tě vidět dopoledne na vyučování, ale musím se ti přiznat s tím, co už sama víš, mé sebeovládání je vyloženě vtahu, když jsem v tvé blízkosti. Někdo by si toho mohl všimnout. Já to nechci riskovat. Pokud ti to časově vyjde, přijď zase o chvilku dřív do tělocvičny. Jestli tam budeme sami, třeba se nám podaří ukradnout aspoň třicet minut o samotě stejně jako včera. Víc dnes slíbit ani nabídnout nemůžu."

"Já vím," přitakala chápavě. "Nicméně to nic nemění na faktu, že mi budeš chybět."

Čas běžel bleskovou rychlostí jako vlastně pořád, kdykoli jsme byli s Rozou sami. Po snídani jsme se vystřídali v koupelně. Ustlali postel, umyli použité nádobí a šli společně směrem ke kampusu. V lese jsme se chvilku drželi za ruce, jakmile jsme se přiblížili blíž ke škole, naposledy jsme se pod stromy políbili a pustili se.

Rose šla ještě na svůj pokoj. Já to vzal rovnou do jídelny. Dal jsem si ještě něco sladkého ke kávě a čekal na příchod Christiana. Ten dorazil s tou jejich "partičkou" asi deset minut po mně.

Rose za nimi přiběhla po dalších asi pěti minutách. Jen jsem zaslechl hlášku Eddieho Castila: "Hathawayová, zase pozdě. Že mě to nepřekvapuje."

A odpověď Rose: "Sorry lidi, zaspala jsem." Po její lži se střetly moje oči s Adrianovými. Nenápadně na mě kývl. Dopil jsem kafe a odešel. V zádech mě pálil Rosin pohled.

Musela cítit můj předchozí pohled, avšak jako já se raději ve stejném okamžiku nepodívala.

* * *

Bude to dlouhý den. Šel jsem s Christianem na dopolední hodiny. Rose tam nebyla. Měla dhampýrská cvičení v tělocvičně. Na oběd jsem šel stejně jako ostatní z Rosiny party. Už seděla u stolu a jedla. Nevydržela to, a když ucítila můj pohled, na krátký okamžik se naše oči setkaly. Neviděli jsme se pouze pět hodin a už jsme oba trpěli. Nemohli jsme se jeden druhého nasytit.

Obědval jsem u stolu s ostatními strážci. Zbývala asi hodina a půl do našeho společného tréninku. Nespěchal jsem. Snědl jsem polévku i hlavní jídlo a došel jsem si udělat ještě kávu. Ostatní strážci pomalu odcházeli. Vzal jsem si dnešní noviny a přelétl jsem očima pár nadpisů. Nic mě nezaujalo. Ani nemohlo, dělal jsem, že si čtu a přitom jsem celou dobu poslouchal rozhovory u Rosina stolu.

Šašek Mason právě vyprávěl nějaké vtipy. Chvilku probírali odpolední program, na který s nimi Rose stejně nemohla z důvodu našeho tréninku za trest. Teď jsem spíš děkoval za odměnu. Roza na tom byla podobně. Společně strávený čas v blízkosti toho druhého, aniž by kdokoli mohl pojmout podezření, pokud nás ovšem přímo nenačape. Parta se domluvila na zhlédnutí anglické komedie.

Zvedl jsem se a zamířil k tělocvičně. Vešel jsem rovnou do šatny převléknout se z uniformy do oblečení na cvičení.

Potom jsem zamířil do sálu tělocvičny a čekal mě nepříjemný šok. "Ahoj Dimitriji," pozdravil mě celkem přátelsky Stan Alto.

"Ahoj Stane," oplatil jsem mu.

"Mám dnes na starosti výtržníky z nižšího kampusu. Paní ředitelka Kirová jim jako trest nařídila trénink navíc. Poprali se tam s nějakými Moroji. Ale spodní tělocvična je obsazená klasickými hodinami cvičení. Tak jsem s nimi šel sem. Máš tu mít podle rozvrhu pouze potížistku Hathawayovou. Vejdeme se sem všichni. Doufám, že Ti to nevadí," podal mi vysvětlení.

"Do háje," zaklel jsem v duchu: "A za chvilku přiběhne Roza, která nic netuší." "Samozřejmě, nic se neděje. Určitě nepotřebujeme celou tělocvičnu," odvětil jsem neutrálně s kamenným strážcovským výrazem. "V klidu si cvičte. Já se jdu teď připravit na trénink s Hathawayovou." Otočil jsem se a odešel do místnosti s pomůckami, která byla nejblíž u dveří, abych stačil Rose varovat.

Jak jsem předpokládal, vpadla do tělocvičny po dalších pěti minutách. Rychle jsem vykoukl. Už se nadechovala, že něco řekne. Když jsem ji pohledem a kývnutím hlavy varoval. Naštěstí pochopila.

Zklamaně mě pozdravila. "Strážce Belikove, jsem připravena na dnešní trénink. Co budeme dělat?" zeptala se mě jako učitele.

Než jsem stačil odpovědět, přistoupil k nám Stan a provokativně Rose sjel: "Hathawayová, já myslel, že ti trénink začíná až od 2:30. A ty už si tu ve 2:00, cos zase provedla, že ho máš o další půlhodinu delší?"

Honem jsem Rose předběhl s odpovědí: "To se pleteš, Stane, trénink má normálně dvě a půl hodiny. Pouze jsem ho dnes naplánoval o půl hodiny dříve, potřebuji si pak něco zařídit."

"Aha," dodal Stan zklamaně, že se nemůže po Roze dál vozit.

K ní jsem pronesl: "Jdeme ven běhat."

Poděkovala mi očima, že jsem ji před Stanem zachránil. Usmál jsem se na ni, když se Stan vrátil ke své práci. Položila si v tělocvičně baton a bundu, poté jsme společně vyšli na hřiště na běžeckou dráhu.

Rozhlédl jsem se, zda někdo v blízkosti nemůže poslouchat a tiše k Rose pronesl: "Omlouvám se."

Trpce se usmála: "Tos nemohl vědět. Hlavně že tu s tím blbečkem Stanem, nemusím být o další půl hodinu dýl. Můžeme být co nejdéle venku?"

"Jo jasně, zaběháme si a pak si dáš sérii cvičení. Činky a podložku ti z tělocvičny přinesu. To není problém."

"OK, děkuju," vděčně přikývla.

Trénink musel probíhat úplně bez důvěrností. Jen pohledy jsme si sdělovali, jak je nám líto, že nemůžeme být právě teď spolu v objetí a sami. Což nás oba ubíjelo. Věděli jsme, že se dnes večer ani v noci neuvidíme. Oba jsme byli hladoví po dotyku.

Po tréninku Rose zmizela. A já měl do hlídky ještě skoro pět hodin čas. Šel jsem na pokoj a celou tu dobu jsem prospal, abych trochu dohnal ten spánkový deficit.

Hlídka proběhla v klidu a pohodě. Střídal jsem se v jednu ráno s dalším strážcem. Náhle jsem dostal šílený nápad. Chtěl jsem vidět Rose. Odešel jsem směrem k budově strážců, dhampýrská kolej stála hned vedle. Připravil jsem si klíč k vedlejšímu vchodu, který mi Rose dnes nenápadně vrátila, a vyšel potichu po schodech do patra, kde má Roza pokoj. "Jestli bude mít zamčeno. Stejně ji neuvidím," polétlo mi hlavou.

Opatrně jsem zkusil dveře. Měla odemčeno. Rozhlédl jsem se, zda je vzduch čistý a co nejtišeji vklouzl k ní do pokoje. A rychle jsem za sebou zamkl zevnitř, klíč měla ve dveřích. Zůstal jsem stát hned za dveřmi, aby si moje oči zvykly na šero. Potom jsem přešel k její posteli. Spala. Byla odkrytá. Přitáhl jsem jí peřinu, aby nenastydla. Asi patnáct minut jsem ji pozoroval, když se pohnula a probudila. Tiše jsem na ni promluvil: "Rose, to jsem já." Aby úlekem nevykřikla.

Ještě celá rozespalá promluvila: "Nejsi zase sen?"

Posadil jsem se k ní na kraj postele a pobaveně promluvil: "To teda nejsem. Jen se chovám jako puberťák a kradu se v noci ke své dívce na pokoj."

"Pojď ke mně," zaprosila.

"Rose, můžu tu být jen chvilku, maximálně dvě hodiny. Pak musím zmizet. Nikdo mě tu nesmí vidět. Nemohl jsem bez tebe být, když trénink dopadl tak blbě kvůli Stanovi," vysvětloval jsem.

"Miluju tě," vydechla a přitáhla si mě k sobě.

Políbil jsem ji, sundal si boty a na mobilu na vibrace nařídil budík za dvě hodiny. Nesmím zapomenout na čas. A s Rozou se mi to velice často stává. Následně jsem se natáhl vedle Rozy v posteli. Políbili jsme. Držel jsem ji v náruči a potichu zašeptal: "Spi dál, nechci tě okrádat o spánek."

"O můj spánek se nestarej." A začala pomaloučku rozepínat košili mé strážcovské uniformy.

"Rose, Rozo," šeptal jsem její jméno a vůbec se nebránil. Samozřejmě čas letěl neuvěřitelnou rychlostí. Ani jsem se pořádně nerozkoukal a vibroval mobil. Musel jsem se znovu obléknout a obout. Roze jsem dal poslední polibek, popřál jí znovu: "Dobrou noc." A poté jsem tiše zmizel.