Roza je úžasná. Vyhrála hodnocení jako první dhampýrská žena v historii akademie sv. Vladimíra. Přitom si ráno vůbec nevěřila. Stále to nemůžu pochopit. Copak nevidí, jak moc je skvělá?
Těším se, chci ji obejmout. V sále to nešlo. Ale alespoň jsme se viděli a některé dojmy si stihli sdělit očima. Málem to všechno prozradil Ivaškov. Má nás v hrsti a dost toho zneužívá. Ty jeho dvojsmyslné hlášky mi jdou pěkně na nervy. Aury prozatím po včerejšku nekomentoval, ale určitě vše ví. Musí to být poznat pouze z těch našich pohledů. Měl pravdu, bylo tam horko. Celé tělo mě pálilo, když se na mě Rose koukala.
Ráno nás opět zachránil. Roza si samozřejmě nevzala nic na převlečení s sebou a dorazila pouze ve večerních šatech rovnou z večírku. Kdyby ji v šatech někdo ráno chytil, jak se plíží na pokoj, byl by z toho pěkný průšvih. V džínách by mohla říct, že byla jen na vzduchu. Již měla několik záznamů z minulosti, když se vyplížila z pokoje ven na slunce a vzduch, protože nemohla spát. A načapali ji. Šaty by těžko vysvětlila. Nevím, kdy ani jak tam Adrian její věci přinesl, ale každopádně nám tím pomohl. A ve správnou chvíli mi poslal smsku s touto informací. Nevím, jak to dělá, ale načasování mívá dokonalé.
V neděli v noci jsme se díky němu mohli s Rose vidět, aniž by hrozilo odhalení. Vyvolal společný sen pomocí éteru a dal nám s Rose pár minut.
A v pondělí ji na večírku hlídal a pak předal vzkaz i klíč ode mě, že čekám v chatce. Pravý partner ve zločinu. Nemůžu se na něj a jeho hlášky zlobit, vždyť nás stále kryje a zachraňuje.
S Rose jsme byli domluvení na strávení poslední noci na akademii v chatce. Ale zkomplikovalo se nám to odjezdem ke dvoru. Rose a její parta byla vybrána, že pojede lidskou leteckou linkou, protože se pár studentů nevešlo počtově do letadla. Já jedu s nimi jako dozor a řidič auta k letišti. Ale budeme vyjíždět už v 7:00. Rose i zbytek bandy musí být kompletně sbalený. Berou si s sebou pouze malé zavazadlo. O ostatní věci z pokoje se postarají strážci z akademie a vezmou je školním letadlem. Normálně jsme vstávali s Rose v 5:00, když jsme byli v chatce, aby byla nejpozději v 6:00 na pokoji, než začnou studenti vstávat - většinou mezi 6:30 a 7:00. Teď v tu dobu máme vyjíždět z akademie.
Stejně pochybuju, že budeme spát. A jestli, tak maximálně hodinu nebo dvě. Roza je nenasytná. Nevím, jak ji brzdit. Úplně mě tou žádostí o další milování šokovala. A potom, co jsem ráno viděl její krev na prostěradle, na něj v žádném případě nepřistoupím dřív než za týden. Sice to nebylo nic markantního, jen jedna krvavá šmouha, která je u prvního milování normální, ale pořád kvůli mně krvácela. Z milování má cítit rozkoš a ne bolest. Snad se mi to povedlo trochu napravit tím mazlením. Rose vypadala šťastně a spokojeně.
V tuto chvíli jsem dobalil věci v pokoji. Neměl jsem jich moc. Jednu tašku s oblečením a pár knížek. Připravil jsem si i batoh s sebou na zítra do auta. Posléze jsem se stavil v jídelně a vzal nějaké jídlo do chatky. Pro Rozu i oříškovou čokoládu a čokoládové sušenky. Čokoládu miluje v jakékoli podobě. A taky čisté prostěradlo, to už jsem měl v tašce. Šel jsem rovnou tam. Rose za chvilku určitě taky dorazí. Jak ji znám, nebude čekat až do večerky. Proto jsem tam chtěl být dřív.
Přesně podle předpokladu - pouze jsem stihnul povléct postel a cvakly dveře. Roza je tu.
"Rozo," vydechl jsem a víc nestačil říct, protože se mi vrhla do náruče, abychom se políbili.
"Dimitriji," po chvilce zašeptala Rose. Až už do mě strkala, abych se přiblížil k posteli.
"Rozo, nemáš nejdřív hlad nebo žízeň? Tohle chvíli počká," zkusil jsem to.
"Nepočká," odpověděla a rozepínala mi knoflík u strážcovské košile. Nemělo to cenu. Vzdal jsem svoji snahu přimět ji k odkladu a sám jí s vysvlékáním pomohl. Pak nás čekalo pár hodin něžností a lásky. Moc jsme nemluvili.
Leželi jsme jeden druhému v náručí a odpočívali vysíleni láskou a mazlením. Hladil jsem Rose po zádech a ona poslouchala tlukot mého srdce, protože měla hlavu na mé hrudi. Konečně nastal čas, kdy jsme mohli mluvit.
"Ještě si musím rozmyslet, co jsem dnes vůbec vyhrál, nejlepší ženská strážkyně v historii akademii," promluvil jsem pobaveně.
"Tyyy?" zasyčela na mě Rose s úsměvem. "Jak jsi to mohl vědět?" zeptala se nechápavě.
"Rozo, to je jasný, jen vím, co vidím," řekl jsem a políbil ji do vlasů.
"Já to stále nechápu, jak jsem to mohla vyhrát," kroutila Rose nevěřícně hlavou.
"Nepodceňuj se, jsi neuvěřitelná ženská a dost nebezpečná," reagoval jsem na to vážně. "Taky si uvědom, že jsi udělala maximum, aby ses stala Lissinou strážkyní. Pokud tě k ní ani po tomhle nepřidělí, budou to největší pitomci na světě. Zvlášť když máte ještě výhodu v poutu," pronesl jsem svůj názor na zítřejší přidělení u dvora. "Jsi vůbec sbalená?"
"Jo, jsem," přitakala. "Dimitriji, tys včera věděl, že pojedeš s námi autem?" projevila se její zvědavost.
"Ne, já se to dověděl po ceremoniálu, když vás tetovali. Sám jsem překvapený," uvedl jsem věci na pravou míru. "Rose, co tetování? Všechno v pořádku?" optal jsem se pro jistotu starostlivě.
"Co ti na to mám říct, soudruhu?" odpověděla mi otázkou a pokračovala: "Jen, že jsem v životě horší bolest nezažila. To bych raději tisíckrát přicházela o panenství, než se nechávala tetovat. A tys tu ráno vyšiloval kvůli jedné krvavé šmouze a přitom o opravdové bolesti, která mě čeká z tetování, ses ani slůvkem nezmínil. Fakt tě nechápu, měl bys přehodnotit svoji škálu bolesti."
"Cože?" nevěřil jsem svým uším. "To myslíš vážně?" ověřoval jsem si u Rozy stále zmatený.
"Vypadám, že žertuju," řekla mi s pohledem upřeným do mých očí.
Sednul jsem si a nařídil jí: "Ukaž krk." Také se posadila a odhrnula si vlasy. Jemně jsem odlepil náplast. "Je to trochu nateklé a zarudlé. Za pár dní by to mělo být v pořádku." Pak jsem vstal a sáhl do své tašky pro speciální mastičku, kterou jsem měl právě na problémy s tetováním - obsahuje dezinfekci, utlumuje bolest a urychluje hojení. Následně jsem co nejjemněji tetování potřel a přilepil znovu náplast. "Proč jsi to neřekla dřív?" nechápal jsem.
"Jak jsem to mohla asi vědět? Já nemám sedm značek za Strigoje plus slib, víš," odsekla lehce naštvaně.
"Bolí tě z toho hlava?" ptal jsem se dál a ignoroval její nepříjemný tón.
"Trochu," přiznala posléze.
"Dám ti prášek a pořádně se vyspíš. Můžeme to ochladit ještě vychlazenou plechovkou coly z ledničky." A rovnou jsem pro ni došel. Poté jsem přiložil studenou plechovku na její krk a ona se zachvěla. Nevydržel jsem to a druhou rukou Rose zabalil celou do deky.
Po chvilce se ozvala: "Děkuju, už je to lepší. Prášek ale nechci, uspal by mě. A já nebudu poslední noc tady spát, když nevím, kdy budeme zase sami," vypravila ze sebe rozhodně bez připouštění jakýchkoli námitek.
"Já se z tebe zblázním, Rozo," zakvílel jsem zoufale. "Nemůžeš mě aspoň jednou poslechnout?" prosil jsem ji nešťastně.
"Ne, říkám, že je to lepší. Tak to už neřeš a pojď ke mně. Spát nebudu. Na to je čas strávený s tebou moc vzácný," odůvodnila svoje tvrzení prostě.
"Rozo," zkusil jsem to ještě jednou.
"Dimitriji, konec debaty na tohle téma. Spíš mi pověz, jak to bude zítra ráno," utnula mě rezolutně.
"Sakra, Rose," zvýšil jsem na ni naštvaně hlas.
"Dimitriji, jestli se chceš poslední noc tady hádat, tak pokračuj. Jen tě předem upozorňuju, že neustoupím a zkazíme si tím společně strávený čas, kdy můžeme dělat mnohem příjemnější věci," upozornila mě ostře.
Zanadával jsem pár ruských nadávek, aby jim nerozuměla, a dodal: "Musíš mě neustále vytáčet k nepříčetnosti?" Potom jsem šel své rozčilení vydýchat ke krbu. Ta holka mě vždycky dokázala neskutečně vytočit.
Vymotala se z deky a vstala nahá z postele. Přešla po chatce ke mně ke krbu, kam jsem se šel uklidnit koukáním do plamenů. Zezadu mě objala a políbila na rameno. Výš nedosáhla. I když byly její doteky i polibky balzámem pro mou duši, nedával jsem na sobě nic znát a dál stál jako socha.
"Tak ty takhle?!" zavrtěla nad mou reakcí nevěřícně hlavou. Pak se šibalsky usmála: "Však ty si to za chvilku rozmyslíš."
Pořád jsem čekal nehnutě, co bude dál. Ona mě pustila a odešla. Doufal jsem, že jde přece jen spát, ale to by nebyla moje Roza.
Za pár vteřin se i s židlí, kterou si přinesla, dostala do mého zorného pole. Postavila ji přede mě a vylezla na ni. Byla teď výš než já. Ze země na moje ústa nedosáhla, dokud bych se nesklonil a s polibkem jí nepomohl. Takže to vyřešila pomocí židle. Jak to ta holka proboha dělá? Pobavením jí zajiskřilo v očích, na tváři vykouzlila vítězný úsměv a směrem ke mně pronesla: "Tak si tu nehybnou sochu zase spravíme."
S pohledem do mých očí mě pohladila po vlasech, poté přiblížila svá ústa k mému uchu a lehce mě kousla do lalůčku. Přejela mi rty po krku a oddálila se, aby se mi podívala do očí a vyčetla z nich nějakou reakci. Potom se zazubila a políbila mě na nos. Pak se lehce otřela svými rty o mé.
Déle jsem již nevydržel, přitáhl si ji rukama k sobě a tvrdě naléhavě políbil. Stále byla výš, takže jsem jí opatrně podtrhl nohy, chytil ji do náruče a nesl k posteli. Vypočítavě ještě dodala: "Soudruhu, myslím, že jsme sochu právě opravili." Víc nestihla říct, protože jsem ji umlčel na dlouhé hodiny polibky.
Žádné komentáře:
Okomentovat