Nakonec jsem stejně usnula. Asi na dvě hodiny. Ráno mě vzbudil Dimitrij polibkem: "Rose, musíme vstávat a proplížit se zpět na pokoje."
"Nikam nejdu, soudruhu. Jsem tu spokojená," odmítala jsem se hýbat. "A tebe taky nepustím."
Rozesmál se tím svým krásným smíchem. "Dobře, že jseš to ty, nastavím na mobilu stopky na deset minut. Během nich jsem tvůj. Až zazvoní, opravdu vstáváme," navrhl kompromis Dimitrij.
Ani jsem mu neodpověděla na souhlas. Pouze jsem ho objala a dlouze políbila. A vychutnávala si poslední okamžiky v naší společné posteli, která byla svědkem naší velké lásky. Deset minut uteklo hrozně rychle. Zazvonil mobil. Dimitrij se pro něj natáhl a vypnul ho. Pohladil mě po tváři a znovu něžně políbil. Poté se odtáhl. Vůbec se mi z jeho náruče nechtělo. Vylezl první, oblékl se a postavil vodu na čaj a čokoládu. Přinesl mi do postele jídlo. Sám mezitím vybral z krbu popel. Potom se ke mně vrátil i s oběma hrnky a vzal si jeden šunkový sendvič.
Nemuseli jsme mluvit, bylo nám fajn i beze slov. Začínal nás tlačit čas. Vstávali jsme tentokrát už ve 4:00, ale stejně jsme nestíhali. Museli jsme po sobě uklidit celou chatku. Po snídani jsem vstala a oblékla se taky. Dimitrij po nás umyl špinavé nádobí a já svlékla povlečení z postele. Urovnala jsem deku. Teplé peřiny Dimitrij musel vrátit na svůj pokoj. Měl v kuchyňské lince pod dřezem velkou cestovní tašku, do které jsme peřinu i polštář naskládali. Povlečení si dal do druhé menší tašky. Potom zkontroloval koupelnu. Vypnul jistič od bojleru s teplou vodou, a pak vypojil ze zásuvky i malou ledničku. Vzali jsme všechny naše věci a naposledy se rozhlédli po chatce, než jsme zabouchli dveře.
Byli jsme oba nostalgicky naladění. Dimitrij mě jednou rukou obejmul kolem ramen a já promluvila: "Bude mi to tu chybět."
"Mně taky," dodal.
Zrovna bylo 5:30 a my jsme šli ruku v ruce lesem ke kampusu. "Rozo," zastavil mě pod stromy Dimitrij naléhavě. "Miluju Tě," zašeptal v polibku. "Nevím, kdy budeme mít možnost být zase spolu sami. Teď běž na pokoj. Sraz se zbytkem party je v 6:30 u tebe na dhampýrské koleji ve společenské místnosti v přízemí. Vem si s sebou dolů všechny věci z pokoje a klíč odevzdej vychovatelce na recepci."
"Já vím, Dimitriji. Taky tě miluju." A chytila jsem ho pevněji v posledním objetí a dlouhém polibku.
Vydala jsem se do svého pokoje. Díky klíči od bočního vchodu jsem se již nebála načapání. Celá kolej spala. Asi kromě Masona a Eddieho, kteří taky už určitě balili své poslední věci na cestu.
Rychle jsem se vysprchovala. Vyčistila si zuby a rozčesala si pořádně vlasy. Nechala jsem si je rozpuštěné. Alespoň mi tak skryly náplast na krku, kterou jsem měla stále na tetování. V pokoji jsem se převlékla do čistého oblečení. Abychom nebyli nápadní v lidské společnosti, měli jsme jet všichni v džínách. Strážcovskou uniformu si oblékneme až u dvora. Oba stříbrné kůly jsem měla však s sebou. Jeden za páskem kalhot a druhý v kapse bundy. Řasy jsem si zvýraznila černou řasenkou a rty potřela balzámem. Tetování stále trochu bolelo, ale určitě méně než včera. Dimitrij mi ho dnes ráno před odchodem z chatky znovu namazal.
Právě bylo 6:00, zkontrolovala jsem všechny skříně a šuplíky, jestli jsem nic nezapomněla a s taškami vyšla na chodbu. Naposledy jsem se podívala po pokoji, který jsem na akademii obývala několik let. Jedna etapa mého života právě končila. Teď už jsem nebyla studentka. Ale strážkyně. "Počkám dole. Třeba Dimitrij dorazí dřív," pomyslela jsem si.
Vrátila jsem klíč od pokoje vychovatelce a vešla do společenské místnosti. Dimitrij už seděl rozvalený na pohovce a pobaveně mě pozoroval. "Tašku s sebou do auta vlevo, věci ke dvoru vpravo. Támhle jsou jmenovky, tak si tam svou připevni," promluvil na mě.
Nechala jsem tašky taškama a rozběhla se k němu, abych využila chvilky o samotě a mohli jsme se už opravdu naposledy políbit.
Polibek mi vrátil, poté jsme oba vstali z pohovky a označili moje tašky. Následně se posadili zpět vedle sebe. Podal mi sáček s koláčkem a kelímek s čokoládou.
"Věděl jsem, že v pokoji do 6:30 nevydržíš. Tady máš něco sladkého," pověděl mi a sám upil ze své kávy.
Obdařila jsem ho rozzářeným úsměvem a řekla: "Ty jseš můj poklad, děkuju."
"Až tak? To tě budu horkou čokoládou uplácet častěji," rozesmál se.
"Dimitriji, jak to bude probíhat u dvora?" zeptala jsem se ho.
"Pravděpodobně budete v uniformách sedět v sále a podle abecedy budou vyvolávat naše jména a řeknou jméno přiděleného Moroje, kterého budete ode dneška chránit," odpověděl mi.
"Jsem z toho nervózní. Co když to nevyjde a k Lisse mě přece jen nedají?" obávala jsem se.
"To si nemyslím. Jsi ideální kandidátka. Máš výborné hodnocení a navíc i pouto. Vyjde to. A kdyby náhodou ne, zařídíme se podle toho, až to opravdu nastane. Teď se tím zbytečně netrap," snažil se mě uklidnit Dimitrij. A na znamení podpory mě obejmul a přitáhl si mě do náručí.
"Zase riskuješ, soudruhu," usmála jsem se na něj škádlivě.
"A není to jedno, Rozo? Neřekneme to v autě ostatním rovnou?" navrhl mi.
"Ne, dnes ne. Lissa bude naštvaná, až zjistí, že jsem to před ní takovou dobu tajila. Ani nevím, zda budu její strážkyně. Nechci si dnešek kazit hádkami. Ještě počkáme. U dvora na to bude spousta příležitostí," odložila jsem odhalení našeho vztahu.
"Dobře, jak chceš. Nutit tě nebudu," souhlasil Dimitrij a políbil mě.
Čekali jsme tam spolu sami asi 15 minut, pak jsme na chodbě uslyšeli hluk. "To budou ostatní. A je po klidu," podotkla jsem lehce mrzutě. Potom jsme se pustili s Dimitrijem z objetí.
Během pár vteřin se otevřely dveře a dovnitř vpadli jako bomby ostatní. Každý měl minimálně dvě tašky. Jednu velkou s věcmi ke dvoru a jednu malou většinou batoh do auta. Pomohli jsme jim je s Dimitrijem označit a přemístili se k autu. Pojedeme velkou hondou. Byla upravená přesně pro nás dvě místa vepředu, tři v prostředku a dvě vzadu.
Před autem nás však čekalo milé překvapení. Holky Mia s Jill. Ony jsou o rok mladší. Takže na akademii poslední rok zůstávají. Včera jsme se s nimi už loučili, aby nemusely tak brzy vstávat, ale stejně přišly.
"Skvělé, kompletní banda, aspoň to nemusím říkat dvakrát," vzal si Dimitrij slovo. "Dnes odjíždíme z akademie ke dvoru, končí mi zde jistá omezení, co se týče oslovování studentů a moje pozice učitele a trenéra. Vy už jste taky odmaturovali, Mia s Jill jako studentky u mě získávají výjimku a pro vás všechny platí, že končíme s vykáním a podobnými nesmysly a přejdeme na tykání, ano? Domnívám se, že se budeme všichni i v budoucnu setkávat, takže to bude pro obě strany příjemnější. Jestli souhlasíte?" zeptal se nás.
"Dobrý nápad, Dimitriji," pochválila ho Lissa. "Dnes jsem to sama chtěla navrhnout."
"Super, souhlasíme," zajásali ostatní unisono.
"Belikove, my raději zůstaneme u toho příjmení, nic osobního," šokoval partu Adrian arogantním proslovem.
"Jistě Ivaškove, ani jsem nic jiného nečekal," utnul ho Dimitrij pobaveně a nic si z toho nedělal.
Ten jejich vztah fakt nechápu. Musím se na to někdy soudruha zeptat. Jednou nám Adrian pomáhá a jindy je protivný.
"A ještě zasedací pořádek v autě. Vidím to tak, že když jedou čtyři strážci, dva budou vepředu a dva vzadu. Mezi námi tři Morojové. Jak konkrétně se posadíte, zaleží na vás. Já řídím," vysvětlil rozumně Dimitrij.
Slova se ujal Christian: "Lissa sedí uprostřed, Adriane."
Potom promluvil Eddie: "Kdo z nás pojede vepředu?"
Chytila jsem se své šance: "Já, nová nejlepší ženská strážkyně akademie. Musím mít nějaké výhody." A rovnou jsem si stoupnula ke dveřím spolujezdce. Najednou se v mé hlavě ozvalo moje drzé já: "Soudruhu, ale nebudeš dnes cestou poslouchat ty svoje vykopávky z osmdesátek, že ne?"
"Rose, jestli se ti to nelíbí, tak si sedni rovnou dozadu. Kdo řídí, vybírá hudební stanici," kontroval mi pobaveně a lidi z party se svíjeli smíchy.
Objali jsme Miu s Jill a nasedli do auta. Holky ještě stihli říct: "Jeďte opatrně. A jakmile budete vědět přidělení, hned volejte nebo pište. Držíme palce. Budete nám chybět." Naposledy nám zamávali a my vyjeli z akademie.
Dimitrij se ještě rozloučil u brány se strážci. Za branou jsem se ohlédla na budovu akademie. "Sbohem starý živote," rozloučila jsem se nahlas. "Nový život bude lepší. Jsem konečně volná. Žádná pravidla a omezování." Moje a Dimitrijovy oči se střetly. Oba jsme mysleli na totéž.
V autě jsem zaujala strategické místo. Seděla jsem vedle Dimitrije. A mezi sedadly byla celistvá kožená vrstva. Morojové za námi viděli pouze naše krky a hlavy. Tím pádem jsem toho okamžitě využila a Dimitrije celou cestu držela za ruku na řadící páce.
Pustil ty svoje hitovky a s jiskrami v očích mě každou chvilku provokoval pohledem. Nedalo mi to a natáhla jsem ruku, kterou jsem ho pohladila po jeho stehně. Hned mi ji chytil a vrátil na řadicí páku, kde jsme spolu přeřadili ze čtyřky na pětku. Takhle jsme se nenápadně pošťuchovali skoro celou cestu. Když jsme jeli na pětku po dálnici, nemusel Dimitrij podřazovat, tak si sám dal ruku na mé koleno a hladil mě. Nebo jsme si propletli prsty a užívali si blízkosti toho druhého. Silnice byly volné. V lidském světě byla právě noc a tma.
V autě nikdo nemluvil. Morojové ještě usnuli a Mason s Eddiem tiše koukali z okna. Cesta probíhala v poklidu.
Žádné komentáře:
Okomentovat