NO2 - 15. kapitola – Názorná ukázka (z pohledu Dimitrije)

Tato kapitola je bez sexu a akce tam snad je...

Vyloženě akční podpásovka :D

Co vy na to?

V jídelně nás odchytla Alberta, popřála nám dobré ráno a dala mi klíč od tělocvičny. Všichni jsme se tam přesunuli. Lissa s Christianem a holkama plánovala začátek programu. Eddie s Masonem rovnali připravené pomůcky. Jen Adrian byl duchem jinde. Zamlklý a opřený o stěnu. Nevydržel jsem ho dál mučit a přitočil se k němu. "V sedm tě vyzvednu," zašeptal jsem.

Šokovaně zamrkal: "Jááá myslel, žes dostal zákaz mě vzít s sebou."

"Nic takového v smsce nebylo. Pouze podmínka, že mám přivézt Rose, protože chce Sydney vidět, jak bude reagovat na svůj dárek," objasnil jsem mu s úsměvem. "Takže hlavně nic nevykecej. Teď jsme si kvit. To máš za tu včerejší hromadnou návštěvu v chatce," vysvětlil jsem mu své jednání.

"Co když ti do večera napíše, abys mě nebral?" bál se Adrian.

"Nemyslím si, to by už udělala. Chce tě vidět. Pokročili jste někam? Příběh stříbrného kůlu znala a vypadala dost pobaveně. Prsten měla na ruce. U stolu jste se nepohádali. Vypadá to slibně. Boduješ, brácho," pochválil jsem ho a poplácal po ramenu. "Navíc se z téhle další schůzky mohla vykroutit, kdyby mi napsala, že kůl není hotový a ne sama navrhnout čas a místo setkání."

"Já ti sám nevím. Chodím za ní do snu obden. Povídáme si, je to lepší. Už se nehádáme. Přestala šílet z magie. Nebo alespoň z magie éterového snu. Občas mi přijde, že se na mě i těší. Od té příhody s kůlem jsem jí povídal o vás, o partě, o tom útoku Strigojů, při kterém jsme se poznali. A ona mě o knihách a jaké úkoly dělá pro alchymisty. Co jsme tady, jsem za ní nebyl. Neměl jsem odvahu postavit se čelem k odmítnutí. Neznám ani její názor na to naše poslední náhodné setkání. Počítal jsem s tím, že žádná další osobní schůzka nebude, a když ano, tak určitě beze mě. Tímhle jsi mi vyrazil dech," vypověděl Adrian pravdivě informace, jak na tom se Sydney právě jsou.

"Netrap se dopředu něčím, co nenastalo. Užij si dnešní program akademie, ať jí máš o čem příště povídat a večer uvidíme," chlácholil jsem ho.

"Moji muži zase kujou společně pikle," objevila se u nás Roza. "Nebudu vás spolu nechávat samotné. Vymýšlíte pak samé lumpárny," vyslovila škádlivě. Mě objala kolem pasu a Adriana pocuchala ve vlasech. Nesnášel to. Vždycky měl dokonalý rozcuch, který pracně tvořil ráno v koupelně gelem. Okamžitě uhnul z jejího dosahu.

"Je všechno připravené?" ptala se Alberta, která právě dorazila do tělocvičny. Blížil se čas začátku.

"Ano," odpověděl jsem jí za všechny. "Alberto, mohl bych si dnes večer půjčit auto? Je to tak na půlku noci. Potřeboval bych si ve městě vyzvednout u alchymistů objednaný stříbrný kůl."

"Určitě, odpoledne ti po programu přinesu klíče a techničák," odpověděla mi Alberta. "Můžeme tedy otevřít hlavní dveře a pustit sem studenty?"

"Jo, já to zařídím," řekl jsem jí a hned šel k hlavním dveřím otevřít a korigovat usazování studentů podle ročníků. Za pár minut byla tělocvična úplně plná. Přišlo i spousta učitelů a strážců. Zúčastnila se i ředitelka Kirová. Program mohl odstartovat.

Lissa s Adrianem vystoupili před ztichlé studenty. Přivítali je a pověděli jim zkrácenou historii akademie a fakta o životě sv. Vladimíra.

"A nyní přejdeme k éteru. Jak mnozí z vás vědí, éter je pátý živel. Nejčastěji se objevují klasické magické schopnosti u elementů - oheň, voda, země a vzduch. My s Adrianem oba docela slušně ovládáme všechny tyto prvky, ale nemáme na žádný z nich dominantní specializaci. Proč dnes zrovna éter? Protože je výročí akademie, kterou založil sv. Vladimír. A on éter také ovládal. Navíc měl i svou stínem políbenou Annu jako strážkyni. Jako já mám svoji Rose," mluvila Lissa a při téhle větě vyhledala očima Rozu, která o mě byla zády opřená, a já ji objímal kolem pasu. Stáli jsme na boku tělocvičny u stěny.

"K tomu se vrátím za chvíli a vysvětlím vám, co to znamená. Uživatelů éteru neexistuje mnoho. Někdo ani celý život nezjistí, že vlastně éter ovládá. Protože nelze jednotně specifikovat, co vlastně éter je. Každý s Adrianem umíme něco jiného. Navíc éter není bezpečný živel. Mohou vás postihnout deprese a stavy úzkosti, neboť jeho používáním ztrácíte něco ze své mysli. Obklopuje vás temnota. Je nutné ji léčit, což už nyní dokážeme. Musíte se s ním naučit zacházet a umět na ty nebezpečné a nepříjemné pocity správně reagovat, aby z vás neudělal trosku. Nám to taky pár let trvalo. Nejhorší byly začátky. Ta bezmoc když jste neměli jako poslední z ročníku svoji živlovou specializaci. A mysleli jste si o sobě, že jste divní nebo je s vámi něco špatně," odmlčela se Lissa.

"Co tedy vlastně s Lissou umíme?" pokračoval místo ní Adrian. "Oba ovládáme silný nátlak. Asi bychom v něm mohli soupeřit se Strigoji. Ale na vás ho tedy rozhodně používat nebudeme. Já umím rovněž lézt do snů - jako pozorovatel, že o mně nebudete vědět nebo sen sám vytvořím a budeme si schopní spolu povídat, jako bychom se spolu viděli ve skutečnosti. To vám tady však nebudu schopný předvést. Většinou to musí být jedna osoba, která právě spí. Zkoušeli jsme to i ve třech, ale bylo to hodně náročné. Udržení dvou osob najednou v jednom společném snu mě neskutečně vysilovalo. Sen jsem udržel asi 15 minut. S jednou osobou je to snazší a vydržím klidně hodinu," to mluvil Adrian o společném snu mě a Rozy, došlo mi. A následně o Sydney.

"Další mojí schopností je čtení aury. Každá osoba má svoji typickou barvu. Odliším podle aur i uživatele éteru, tak jsem vlastně poznal Lissu. Věděl jsem podle aury, že je stejná jako já. Z aur poznám základní pocity: lásku, bolest, nenávist, vztek, smutek, radost. Přemýšlím, jak bych vám to předvedl," zamyslel se Adrian. Rozhlédl se po sále a oslovil dhampýrského studenta z posledního ročníku. Klučina na něj překvapeně koukal, když ho vyzval Adrian k sobě na pomyslné pódium. Ale nakonec šel. "Ty trpíš bolestí. Sundej si mikinu a ukaž mi tu bolavou levou ruku," požádal ho Adrian. "Jak se vůbec jmenuješ?" ptal se ho Adrian.

"David Cooper," odpověděl dhampýr a v rozpacích si sundal mikinu. Zůstal v tričku.

Už z dálky jsem viděl obrovskou krvavou modřinu přes paži. Musel se zranit při cvičení. Tělocvičnou se ozvalo uznalé zašumění, když si modřiny všimli i ostatní.

Adrian se na Davida usmál a řekl: "Snadná pomoc, viď, Liss? Davide, kdy a jak ses zranil?"

"Včera při cvičení. Nestihl jsem vykrýt výpad a dostal pořádnou ránu tyčí," vysvětlil důvod svého zranění David.

"Neboj, za chvilku bude po bolesti," pronesl Adrian. "Tohle by se ti bez pomoci hojilo minimálně 14 dní, spíš 3 týdny. Ale my máme Lissu," dodal a mrkl na Davida. Ten chudák vůbec nechápal, co se bude dít.

"Liss, je tvůj," předal jí Davida Adrian.

Lissa k němu přistoupila a promluvila k ostatním: "Ano, já mu pomohu. Umím léčit. Nenechám tě trpět další tři týdny. Za chvilku bude po bolesti. Neboj se, jen se tvé rány dotknu." David ztuhl. Lissa k němu natáhl obě ruce a jemně je dala na ránu. Zavřela oči a soustředila se. David šokovaně zamrkal, když ucítil účinky ozdravné magie. Asi po minutě Lissa odtáhla ruce a Davidova paže byla bez modřiny. On si ji překvapeně prohlížel. Sám nemohl uvěřit a zkoušel s ní hýbat, jestli opravdu přestala bolet. Tělocvična zůstala v němém úžasu.

"Jaké máš pocity?" zeptal se ho opět Adrian.

"Jááá," koktal David. "Nic mě nebolí. Bylo to jako příjemné mravenčení. Nejdřív se zmírnila bolest a poté úplně odezněla i krvavá modřina zmizela," nevěřícně kroutil hlavou. "Já to nechápu. Ale každopádně děkuju vám oběma," poděkoval jim David.

Tělocvičnou se rozlehl bouřlivý potlesk. David se šel opět posadit na své místo.

"Tak abych vám dovysvětlila to o mé stínem políbené Rose. Rose, můžeš k nám?" požádala Lissa Rozu.

Rose kývla a usmála se, ale než odešla za Lissou, honem se na mě otočila a rychle mě políbila na rty a pohladila po tváři. Zajiskřilo jí v očích. Udělala to schválně, před celou školou a především před Kirovou. Pobaveně jsem se usmál. Lissa s ostatními z party se rozesmáli. Prostě naše Roza. Moje veřejné objetí před celou akademií jí nestačilo a provokovala dál. Mně to ani nepřekvapilo. To je celá ona.

Stoupla si vedle Lissy. "Díky éteru a jeho léčivým schopnostem jsem Rose po naší autonehodě, kdy na následky svých zranění zemřela, vrátila do světa živých. Proto je stínem políbená. Má spojení s druhým břehem. Adrian to pozná z její aury."

"Ano, je černě ohraničená a poznám, že patří k tobě a máte pouto," přitakal souhlasně Adrian.

"Tímto způsobem vzniklo naše pouto. Jako u sv. Vladimíra a Anny. Rose pozná mé pocity, myšlenky, najde mě kdekoli, aby mě mohla chránit. Asi je těžké tomu uvěřit. Pouto je jednosměrné. Já do Rosiny hlavy nevidím, ale cítím tam to spojení. Mohu s ní mluvit, aniž bych promluvila nahlas. Ukážeme vám to. Potřebuji nějaké dobrovolníky," obrátila se Lissa ke studentům.

Okamžitě se zvedlo několik rukou. "Pojďte vy dva. Odejdete ven z tělocvičny s Rose. Běžte asi 15 metrů ode dveří, abyste neslyšeli, co se tu děje. Rose, nech nám tu prosím svůj mobil. A vy ji hlídejte. Musíte dosvědčit, že s nikým nemluvila, nedostala smsku a neslyšela nic z tělocvičny. Za pár minut pro vás někoho pošleme, abyste se vrátili."

Rose ji poslechla a vytáhla z kapsy svých kalhot mobil. Společně se dvěma Moroji vyšla z tělocvičny.

"Tak teď potřebujeme dohromady vymyslet nějakou větu, kterou nám potom Rose zopakuje, až jí to řeknu přes pouto. Sem s nápady. Prosím nic sprostého a podobně," vyzvala znovu studenty ke spolupráci Lissa.

Nakonec z toho vzniklo: "Adrian ovládá éter, David se uzdravil, Vladimír má svoji Annu a Tom miluje Lucy."

Poté Lissa kývla. Nechápal jsem tento povel do té doby, dokud ke mně nepřiběhli Christian, Mason, Eddie a Adrian s provazem a roubíkem. "Promiň, Dimitriji, použijeme tě pro demonstraci, že mi Rose vidí do hlavy," omluvila se mi Lissa.

Nastavil jsem jim za zády ruce a nechal se spoutat, potom mi dali i roubík přes ústa z modrého šátku a odvedli mě do nářaďovny, abych nebyl vidět.

"Koho tam s ním necháme?" ptala se Lissa přítomných.

Zaslechl jsem Albertu. "Raději Masona s Eddiem, ti se snad ubrání. Až tohle Rose zjistí, bude vás chtít všechny uškrtit," navrhla pobaveně.

"Dobře, Adriane, Christiane, vraťte se a dělejte, že s tím nemáte nic společného. Uvidíme, jestli se vrhne i na vás. Buďte ve střehu. Ještě jeden dobrovolník?" poslouchal jsem Lissu a co se děje v tělocvičně.

"Až ti dám pokyn, otevřeš dveře do tělocvičny a zavoláš na kluky a Rose, že se mohou vrátit. Hned se posaď zpátky na své místo. Bude pěkně nebezpečná, až odblokuju pouto, a ona zjistí, co jsme Dimitrijovi udělali."

"Připraveni? Teď jí dvakrát zopakuju vymyšlenou větu, prosím o ticho a potom jenom svými myšlenkami sdělím, co se stalo s Dimitrijem," mluvila Lissa ke studentům.

"Rose, poslouchej! Věta, kterou po tobě chci zopakovat, je: "Adrian ovládá éter, David se uzdravil, Vladimír má svoji Annu a Tom miluje Lucy." Ještě jednou "Adrian ovládá éter, David se uzdravil, Vladimír má svoji Annu a Tom miluje Lucy." A teď je tady jedno překvapení."

Po třech minutách Lissa vydala pokyn: "Zavolej je."

Netrvalo to ani minutu, když jsem uslyšel Rozu: "Masone, Eddie, okamžitě ho pusťte a rozvažte nebo vás rozcupuju na kousíčky!"

Alberta s Lissou Rozu zadržely, aby za mnou do nářaďovny nemohla. Lissa se vyptávala: "Co jsme s ním udělali? Popiš to."

"Tys kývla a kluci - Mason, Eddie, Christian a Adrian - mu běželi spoutat ruce provazem a dali mu roubík z šátku. Pak ho odvedli do nářaďovny. A hlídají ho tam Mason s Eddiem," vypověděla rozzlobeně Roza.

"Jakou barvu měl ten šátek a ruce má svázané zepředu nebo za zády?" ptala se dál Lissa.

Rose zavrčela: "Modrý šátek a ruce má svázané za zády. Okamžitě ho rozvažte nebo se neznám!" Metala hromy a blesky naštvaná Roza. Musel jsem se smát. Tohle byl skvělý nápad. To určitě Adrian. Kdo jiný?! Názorná ukázka, co Roza skrz pouto vidí a jak dokáže okamžitě reagovat, aby chránila své milované.

"Ještě zopakuj tu větu," nařídila jí Lissa.

"Adrian ovládá éter, David se uzdravil, Vladimír má svoji Annu a Tom miluje Lucy," zopakovala Rose vymyšlenou větu z tělocvičny. Potom zařvala: "Říkám to naposled, rozvažte ho. Hned!"

"Kluci, přiveďte ho," dala konečně pokyn k mému návratu do tělocvičny Lissa. Ale ještě bez rozvázání. Chtěla studentům demonstrovat, že je to opravdu tak, jak Roza popsala.

Když mě tam přivedli a setkaly se moji oči s Rosinými, uviděl jsem všechny ty blesky v jejím pohledu. Byla neskutečně vytočená. Chtěla ke mně ihned jít, ale Albertiny ruce ji za paži zadržely.

"Dobrovolníci, jak to venku probíhalo?" požádala o svědectví Lissa.

"No, odešli jsme podle pokynů od tělocvičny. Ona se soustředila, pak si dvakrát zopakovala tu větu a po chvilce se z ničeho nic hrozitánsky rozzlobila a začala nadávat. Nechápali jsme, co se děje," vysvětlil jeden z dobrovolníků.

"Eddie, Masone, ukažte studentům Dimitrijovy svázané ruce a rozvažte ho," dovolila konečně mé osvobození Lissa.

"Jestli z toho provazu bude mít jedinou malinkou odřeninu, všechny vás zabiju," zahrozila klukům a Lisse stále nepříčetná Roza.

Eddie mi rozvázal roubík ze šátku a mezitím Mason odmotal provaz z mých rukou. Neutáhli je vůbec pevně. Sám bych se z nich vykroutil, kdybych chtěl. Pak ode mě odstoupili. "Jsem v pořádku, Rozo," vyslovil jsem potichu s pohledem v jejích očích. Alberta ji konečně taky pustila. A ona se ke mně rozběhla. Chytla mi obě ruce a zkontrolovala, jestli nemám nějakou oděrku, jak předtím slíbila. "Nic mi není," usmál jsem se na ni. Víc už jsme si nestačili říct, protože tělocvičnu zachvátil neuvěřitelný aplaus. Vzal jsem Rozu za ruku a odvedl ji na naše místo u stěny, kde jsem ji objal a políbil.

"Miluju tě," zašeptal jsem jí do ucha.

"A já tebe," odpověděla mi stejně. "Jak nám tohle mohli vůbec udělat?" stále nechápala Rose a kroutila hlavou.

Pousmál jsem se: "Vždyť to byl od nich báječný nápad. Jak líp ukázat, co dovedeš, než nečekaně jakoby ublížit tomu, na kom ti záleží. Vymysleli to skvěle. Oba nás pořádně zaskočili."

"To jim nedaruju," zabořila hlavu do mého ramene Roza. Objal jsem ji pevněji a políbil do vlasů. Tělocvična se pomalu uklidňovala.