NO2 - 17. kapitola – Souboj (z pohledu Dimitrije)

Konečně ty vaše netrpělivě očekávané souboje :) Snad se budou líbit!

A jen pro informaci: Pokud jste byli nespokojení s useknutím minulé kapitoly před boji, tak nevím, co mi napíšete na tohle... :DDD

Již bylo všechno rozlosované, když se ozval jeden dhampýrský floutek: "Já chci taky bojovat, ale pouze s ní! Nechápu, co na ní všichni máte! Není žádná Bohyně, jak jí tady říkáte! Já vám to dokážu a porazím ji!"

Nadechoval jsem se k odpovědi, ve které toho hajzlíka usadím. Ale Roza mě předběhla: "Že váháš, přijímám tvou výzvu. Holky, prosím připište mi ho na můj seznam."

"Rose, budeš mít o protivníka víc," nesouhlasil jsem.

"To nevadí, soudruhu, tohohle zvládnu levou zadní. Uvidíš," usmála se na mě Roza a pohladila mě po ruce.

"Takže končíme losování. A zahajuji turnaj. Mason Ashford a jeho první soupeř Samuel Everwood," odstartovala boje Alberta.

Mason během pár minut svého protivníka pomyslně zabil. Šel jsem já. Netrvalo mi to ani dvě minuty a i můj soupeř byl mrtvý. Eddie mě po chvilce napodobil a šla poprvé i Roza. Byla jasně lepší. Ale schválně vyčkávala. Pak se napřáhla a jediným kopem protivníka srazila k zemi a ihned kousla. Soupeři ji dost často podceňovali, což neměli dělat.

Takhle proběhly všechny Masonovy, moje i souboje Eddieho. Všichni jsme během maximálně pěti minut vyhráli nad svými soupeři. Byli jsme lepší, rychlejší i silnější. Rozu čekali poslední dva soupeři. Jediná dhampýrská dívka. Rose ji nechtěla zranit. Vyčkávala na její chybu. Zatím ji nechávala útočit a kryla se. Jakmile si dívka nechránila krk, Roza zaútočila. Vyrazila jí kůl z ruky a povalila ji za zem, kde ji znehybnila a zasadila smrtelné kousnutí. Tím vyhrála svůj pátý souboj. Zbýval jí poslední zápas s floutkem, kterého si dobrovolně vzala navíc.

Nejradši bych mu úsměv pocuchal sám za to, co o Roze řekl. Ale věděl jsem, že ona se sama ubrání a vrátí mu to i s úroky. Udělala to přesně, jak jsem čekal. Okamžitě vystartovala jako kobra. Z ruky mu vykopla kůl, podrazila mu nohy. Dopadl na břicho. Tím se nevzmohl ani na malý odpor a přiblížila své rty k jeho krku se slovy: "Tak co, hošánku, kdopak z nás je lepší? Už víš, proč jsem Bohyně? Jen tak mimochodem jsi mrtvý." Měla ho za minutu zabitého. Za tenhle výkon ji tělocvična obdařila pochvalným potleskem. Kluk zrudnul jako rajče a raději se ztratil v davu. Všiml jsem si Adriana, jak na Rozu zdvihl palec, že je jednička. Rozesmála se. Právě si zchladila žáhu na tomhle hajzlíkovi a Adrianovi i zbytku party odpustila mé zajetí.

Přistoupila k nám Alberta: "Děkuji studentům za účast v soubojích. Zůstali nám naši čtyři Strigojové. Teď zjistíme, který z nich je nejlepší. Prosím o rozlosování do dvojic. Všichni jsme ve stejnou chvíli sáhli k Adrianovi do klobouku a vytáhli jeden míček. Byly tam dva modré a dva červené. Ukázaly naše dvojice. Já s Masonem jsme měli modré a Rose s Eddiem červené.

Alberta se rozesmála: "Noo, tohle jsem tedy nečekala. Tímto souboje dostávají nový rozměr. Dva parťáci v ochraně stejného Moroje budou bojovat o prestiž, který z nich je lepší. Prosím první dvojici - Masone a Dimitriji. Oba strážci lorda Christiana Ozery.

"Tak to se na vás jdu kouknout zblízka, hoši," dal tomu korunu Christian. Adrian nám přinesl znovu klobouk a my každý vytáhli jeden míček - já Dhampýr, Mason Strigoj. Na naše souboje jsme si nechali svoje pravé stříbrné kůly. Věděli jsme, že si doopravdy neublížíme.

Pustili jsme se do boje. S Masonem jsme byli vyrovnaní. Útočili jsme na sebe a přitom se i bránili. Boj trval déle. Museli jsme kolem sebe kroužit minimálně deset minut. Oba zpocení. Nabuzení adrenalinem. Využil jsem Masonova malého zaváhání a přiložil rychle svůj kůl. Vyhrál jsem. Podali jsme si s Masonem ruce za skvělý boj. A společně jsme si vysloužili uznalý potlesk celé tělocvičny. Christian nás oba poplácal po ramenou a podal nám kelímky s vodou.

Mezitím Adrian přistoupil s míčky k Roze a Eddiemu. Rose byla opět Strigoj. Alberta se usmála: "A předposlední souboj, dva strážci princezny Vasilisy Dragomirové. Eddie, Rose, můžete bojovat."

Už při pohledu na Rose jsem s jistotou odhadl, že chce vyhrát a udělá pro to maximum. Kroužila kolem Eddieho jako dravá kočka. Byli vyrovnaní. Znali své pohyby z hodin na akademii. Kryli si výpady, nečekaně útočili, ale stále nebyl vítěz. Trvalo to už 15 minut. Roza naznačila falešný útok z levé strany, ale zaútočila pravou nohou, a tím podkopla jednu nohu Eddiemu. Stačil pád vyrovnat a skončil na jednom koleně. Okamžitě se zvedal, aby své zaváhání napravil, ale Roza byla jako dravec. Vyrazila mu z dlaně kůl a sehnula se k jeho krku. Vyhrála. Podala Eddiemu ruku, vytáhla ho zpět na obě nohy. Vysekl jí poklonu. Lissa k nim také přišla s vodou. Potřebovali si odpočinout. Tělocvičnu zachvátila další vlna potlesku.

"Gratulace vítězům a čest poraženým! Tyto dva souboje byly opravdu skvělé. Teď dáme Rose deset minut odpočinku a vyhlásíme úplně poslední zápas dnešního programu. Noo, bude asi vskutku originální," neudržela Alberta kamenný výraz a rozesmála se.

Třešničku na dortu tomu dal Adrian: "Alberto, nemohli bychom ten poslední zápas zrušit. Jednoho Boha mezi muži máme a Bohyni mezi ženami taky. Není dobrý, aby tihle dva spolu veřejně bojovali. Ať vyhraje jeden nebo druhý, my s nima pak u dvora nevydržíme. Tohle způsobí manželskou hádku."

Tělocvična lehla smíchem. Střelil jsem očima po Roze. Probodla Adriana vražedným pohledem a řekla: "Tak to teda ne, pravidla jsou pravidla. Já bojuju."

Zbytek party si utíral z očí slzy od smíchu. "Už mlčím, já to myslel dobře," reagoval na slova Rozy Adrian.

"Přejdeme k losování," vyzvala nás po chvíli stále pobavená Alberta. Adrian opět přinesl klobouk. Sáhli jsme s Rozou najednou pro svůj míček a přitom se schválně pohladili po rukou. Celou dobu jsme jeden druhému hleděli do očí. Já byl Strigoj.

Rose vytáhla svůj stříbrný kůl. Dnes můj vzkaz opravdu seděl. Vražedná zbraň v rukách mé milované Rozy, kde mi říká: "Miluji Tě." Jaký paradox.

"Nějaká zvláštní pravidla, soudruhu? A sázka?" zeptala se ještě.

"Pravidla stejná jako celé odpoledne. Sázka? Jo, beru. Ale svoji část ti řeknu, až vyhraju někde v soukromí," usmál jsem se na ni.

"Dobře, já taky," ujistila mě.

"Můžete bojovat," zahájila náš souboj Alberta.

Byli jsme s Rozou jako panteři. Divocí, nebezpeční. Útočili jsme na sebe, kryli si výpady a stále kolem sebe kroužili. Znali jsme své pohyby dokonale. Stále jsme zrychlovali. Ani jeden z toho druhého nespouštěl oči. Kdybychom právě nebyli před upřenými zraky celé akademie, řekl bych, že je to neskutečně žhavá předehra před milováním. Ty Rosiny oči plné vášně, touhy, lásky a chtíče. Ten adrenalin, při kterém jsme nevnímali žádnou bolest a dál tančili smrtící tanec. Tělocvična koukala v němém úžasu. Bylo to hrozně vyrovnané. Oba jsme toužili vyhrát. Museli jsme takhle útočit minimálně 20 minut. Oba jsme těžce dýchali, byli zpocení a přitom stále ve střehu. Roza to riskla a provedla klamný útok. Povedlo se jí podkopnout mi nohy. Spadl jsem, ale ji stáhl s sebou. Okamžitě jsem nás přetočil a znehybnil ji celou vahou svého těla a držel její zápěstí i s kůlem jako v kleštích. Chtěl jsem se sklonit, že ji jako Strigoj kousnu do krku, ale ona najednou nadzvedla hlavu a sama mě políbila. S takovou vášní. Odzbrojilo mě to a zaváhal jsem. Trochu jsem povolil sevření a ona toho ihned využila. Vykroutila svou ruku a loktem mě trefila pod oko do tváře, poté nás v mžiku přetočila. Seděla na mě obkročmo a přiložila mi na srdce kůl. "Mrtvý," zašeptala s ohněm v očích.

Koukal jsem na ni neschopen slova. Nevydržela to a znovu se ke mně sklonila, aby mě políbila. "Omlouvám se, soudruhu, ale chtěla jsem strašně moc vyhrát a tys mě skoro měl. Žádná další pravidla jsi nestanovil, tak jsem využila tvou slabinu - cit, který ke mně chováš a políbila tě pro odvedení pozornosti a rozptýlení. Miluju tě," vysvětlila mi své chování prostě.

Tělocvična se taky konečně vzpamatovala a ozval se potlesk a skandování: "Bohyně, Bohyně."

Já byl však pořád mimo. Tohle se mi nestávalo často. Roza na mě stále seděla. Dlaně, prsty i nehty mi zarývala přes tričko do prsou. Oba jsme těžce vydechovali a jeden druhému hleděli do očí. Jako by svět kolem neexistoval. Trochu jsem se vzpamatoval a vydechl: "To porušení pravidel polibkem si vyřídíme později."

Přišel k nám vysmátý Adrian: "Mazlíci, vstávejte. Před celou tělocvičnou vás nezamaskuju. Vím, že byste radši byli sami, ale pár minut to musíte ještě vydržet." Pak ke každému z nás natáhl jednu svou ruku, aby nám pomohl na vratké nohy.

Zvedli jsme se. S Rozou jsme si propletli prsty a zůstali stát. Pohled mi zabloudil ke studentům. Všichni stáli a tleskali nám.

Vedle nás se objevila Alberta s vodou. Potutelně se usmívala. Pohybem ruky umlčela studenty a promluvila: "Vítěz je jasný. Gratuluji, Rose."

Překvapivě se ozval hlas, který protestoval. Byl to Stan Alto. "Porušila pravidla!" nesouhlasil s Rosiným vítězstvím.

"Neporušila, to já vypadl z koncentrace," reagoval jsem na jeho slova.

"Ono je asi normální líbat Strigoje, ne?!" pronesl ironicky Alto.

"Neudělala nic zakázaného," obhajovala Rozu i Alberta.

"Jo, jen využila při boji slabinu v podobě zamilovaného a zblblého učitele! Hathawayová, takhle se nebojuje čestně! Mě bys polibkem ani svými cukrbliky neudolala!" provokoval arogantně Rozu Stan před celou akademií. Tohle bylo už i na mě moc. Jestli ještě něco řekne, sám mu dám bez varování pěstí! Nebude Rozu ani mě urážet!

"Vážně, Stane?! Tebe bych opravdu políbit ani nezkusila. To snad raději opravdového Strigoje. Myslíš, že na tebe nemám? Tak jo, zkusíme to, ať celá akademie vidí, kdo má pravdu a kdo z nás dvou je lepší. Jseš Strigoj nebo Dhampýr?" šokovala mě i zbytek tělocvičny Roza.

"Rose, to nemůžeš. Bojovala jsi celé odpoledne," snažil jsem se ji odradit. "Jestli chceš bojovat čestně, Stane, tak ale se mnou! Já ti rád dám přes hubu za ty kecy! Ji z toho vynech!" pěnil jsem a obrátil se přímo na Alta.

"Ty, aby ses jí jednou nezastal! Že mi to nedošlo už tenkrát!" pronesl Stan.

"Dávno jsem ti měl dát pěstí!" zavrčel jsem a chtěl přejít k němu.

Roza mi však zastoupila cestu. "Dimitriji, ne! Tohle nedělej! S ním si ruce nešpiň! On nám za to nestojí! Půjdu já, chce bojovat se mnou. Myslí si, že si na mně zchladí to svý pitomý ego. Přitom má však v hlavě akorát piliny. Čest a uznání jsou hodnoty, které mu nic neříkají a říkat nikdy nebudou. Já to zvládnu. Nejsem unavená. A jeho dostanu i bez polibku. Ty bys mě bez něj opravdu porazil, to víme oba. Stan to ale nedokáže. Nech mě bojovat. Víš, jaká to pro něj bude o to větší potupa, když ho dostanu já?! Drzá, nevychovaná a problémová studentka, která je o deset let mladší než on před celou školou. Věř mi, já to zvládnu," naléhala na mě Roza.

"Rozo, tohle po mně nechtěj," vydechl jsem zoufale. Její svérázné řešení se mi příčilo. Absolutně mi šlo proti srsti. S Altem jsem si to hodlal vyřídit já sám. Přehnal to. Hodně to přehnal. Do Rozy se navážel na akademii vždycky a mě při tom cukala pěst, abych mu ji nevrazil už v té době. Zvládl jsem se ovládat především kvůli utajení našeho vztahu. Ale dnes ne. Moje trpělivost dospěla do bodu zlomu a já mu to byl připravený vrátit i s úroky. Za Rozu i za nás dohromady. Nikdo nás nebude urážet! A tento kretén už vůbec ne!

Bohužel s Rosiným šíleným nápadem souhlasil někdo, od koho jsem to tedy fakt nečekal. Domníval jsem se, že bude rozumný a přikloní se na mou stranu. Nebo tuhle šílenou situaci zarazí celou včas. Nestalo se tak.

"Jen ji nech!" napomenul mě Adrian. "Malá dhampýrko, jdi na to a nakopej Stanovi za vás oba prdel! Nic jiného si ani nezaslouží! Celá parta i zbytek akademie ti drží palce!"