SPO - 4. kapitola – Éter

Tady máte další kapitolku! Snad se bude líbit...

"Hele," ozvala se zmateně opět Rose. Alkohol otupil pouto a jí uniklo naše poznání stejné magie. "Máš přece přítele. A támhle jde."

Všichni tři jsme se naráz otočili hlavami ke dveřím. Zbytek party tam stál a zvědavě si nás prohlížel. Holky byly u mě dost blízko. Vypadalo to dost podezřele. Vasilisa si mě víc nevšímala. Ještě jsem jí stihl říct: "Rád jsem si s tebou popovídal." Ostatní se sbírali k odchodu. Využil jsem poslední příležitosti o samotě s Rose, které jsem pomohl rukou vstát ze země, a zašeptal: "Neboj. Říkal jsem ti, že takhle se o ni nezajímám. V plavkách nevypadá zas tak dobře. Možná ani bez nich by to nebylo nic moc."

Odtáhla ode mě ruku se slovy: "To ale nikdy nezjistíš."

Zase podotkla s drzostí sobě vlastní a já se ušklíbl: "To vůbec nevadí. Mám vynikající představivost." Pak všichni odešli. Já zůstal v lázních zbytek dne i část noci společně s ostatními královskými a trochu se opil. Jediné, co jsem ještě zastřízliva vyřídil, byl jeden telefonát, abych připravil pro Rose dárek. Ulehčí mi to trochu svádění. Alespoň jsem si to v té době bláhově myslel…

Druhý den mě v mém pokoji překvapila Vasilisa. S kocovinou jsem se vyhrabal z postele a měl zase ty své blbé nálady. Dal si pořádnou sprchu a oblékl si čisté oblečení. Usnul jsem v tom ze včerejška. Taky jsem se oholil, navoněl se svým pánským drahým parfémem a nageloval si bezchybně vlasy. Když jsem to všechno měl, zapálil jsem si hřebíčkové cigáro. Pak jsem koukal z okna na zasněženou krajinu. Nevadilo mi, že je tma. Vampýři mají hodně dobrý zrak. Nesnášel jsem ty divné pocity, které ve mně plály. "Budu si muset sehnat zase něco k pití," prolétlo mi hlavou. Moje zásoby došly. Bylo to silnější než já. A alkohol patřil k jednomu ze způsobů, jak to účinně potlačit.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Otevřel jsem. Věděl jsem, kdo je za dveřmi i přes bolest hlavy. Cítil jsem zlatou auru a tu tady vlastnila v celém Idahu jen jediná osoba - princezna Dragomirová. Rozpoznal jsem ji na dálku, protože z ní sálala velká síla a zvláštní záře. "Vasiliso, to je ale milá návštěva. Nečekal jsem, že přijdeš první. Odpoledne bych si tě někde našel na náš slíbený pokec."

"Ahoj Adriane, můžeš mi říkat Lisso, prosím? Nesnáším své celé dlouhé jméno," požádala mě.

"Jasně. Promiň, to jsem netušil. Chceš jít dál nebo půjdeme někam jinak na veřejnější místo, než je můj pokoj?" nechal jsem rozhodnutí na ní.

"Radši tvůj pokoj. Bude tu víc soukromí," přiznala Lissa. A mezi řádky jsem vyčetl, že se nechce veřejně potulovat s někým s mou pověstí. Nekomentoval jsem to. Ona oplývala pověstí vzorňačky, když nepočítám její útěk na dva roky k lidem s Rose. Skvěle se učila. Ustoupil jsem tedy ze dveří a pustil ji do svého království. Měl jsem tam trochu bordel. Takže jsem rozházené špinavé oblečení posbíral a hodil do koupelny do koše na špinavé prádlo. Lissa si sedla na pohovku.

"Ani nevíš, jak jsem ráda, že neovládám éter sama," rozpovídala se.

"Cooože?" vykoktal jsem.

"Éter - tak se jmenuje naše magie, na kterou se specializujeme. Ty to nevíš?!" nechápala zase ona můj šok. "Jak jsi teda poznal, že ho ovládám a jsme stejní?!"

"My máme specializaci?!" zcela mě paralyzovaly nové informace.

Rozesmála se: "Jo, domnívala jsem se, že to víš."

"Neee, jááá… poznal jsem to podle tvé aury. Je zářivě zlatá jako moje. Jsi první, koho jsem potkal. Myslel jsem si, že jsem divný jen já sám. O čem to mluvíš? Jaký éter a specializace. Vždyť morojská magie je jen na čtyři živly - oheň, voda, vzduch a země. Ovládám všechny. Hodně slušně, ale nevynikám," vyptával jsem se dál.

"Aury? Noo, to je jedno. Povíš mi to za chvíli. Specializujeme se oba na éter. Pátý živel. Byl zapomenutý. Moc Morojů ho neovládá. Navíc je dost nebezpečný. Vím to chvíli. Připadala jsem si jako zrůda. A k tomu ty divné stavy a nálady. Až vlastně díky tomu hnusákovi Daškovovi jsem se dozvěděla pravdu. Ale tajíme to," vysvětlovala mi Lissa.

"Aha, takže já mám specializaci na éter?!" radoval jsem se zcela spontánně.

"Jo, už to tak bude," usmívala se potěšeně Lissa.

"Co umíš?" zajímal jsem se.

"Jak co umím? Přece léčit jako ty," kroutila hlavou nad mojí hloupou otázkou.

"Léčit?" vyhrkl jsem překvapeně.

Lissa na mě vyvalila oči: "Co jiného? Ty neumíš léčit jako já?! Co teda umíš a co jsi to mlel o nějakých aurách?!"

Pak jsme probírali svou magii. Lissa mi vysvětlila, že umí léčit, podrobnosti z jejího únosu grázlem Daškovem a pouto s Rose. Spadla mi z toho brada až na zem a to se mi tedy často nestává. A já na oplátku vyprávěl o aurách i snech. To zase zírala Lissa na mě. Společné znaky jsme nalezly pouze ve velkém nátlaku, divných náladách a depresivních stavech. Sestřenka se mi svěřila, že bere antidepresiva, protože se řezala žiletkou. Tak daleko jsem se já prozatím a díky bohu nedopracoval. Dohodli jsme se, že si to necháme pro sebe jako společné malé éterové tajemství.

Lissa se bála, aby ji nezačala hledat Rose. Blokovala jí pouto, ale přiznala se sebekriticky, že jí to ještě moc nejde. Abychom na sebe nevzbudili nežádoucí pozornost, rozhodl jsem se, že zkontroluju chodbu, zda je čistý vzduch. Sestřenka by tak mohla nepozorovaně zase odejít. Otevřel jsem dveře, že vykouknu, a narazil na Rose, která se právě chystala zaklepat. Držela v rukách mou krabici s parfémy. Můj dáreček.

"Ahoj, malá dhampýrko," pozdravil jsem ji. "Tebe bych tu nečekal."

"Vracím ti tohle," vrazila mi krabici do rukou a já měl plné ruce práce ji nepustit. Když jsem tu nálož vybalancoval, položil jsem ji na zem do pokoje.

"Žádný z nich se ti nelíbí?" ptal jsem se hloupě. Nebyl jsem zvyklý, aby mi holky vracely nazpátek dárky. Rose byla první. "Chceš, abych ti jich sehnal ještě víc?" Krabice obsahovala celkem třicet parfémů. Jestli se jí to zdálo málo, tak pro mě, za mě, seženu jich víc. Neshledal jsem v tom problém.

"Už mi žádný dárky neposílej!" dokázala být hodně ostrá.

Mě však nerozházela: "To není dárek. To je služba veřejnosti. Kterápak žena nemá parfém?"

"Už to nedělej," oznámila mi a ruce si založila na prsou v rozhodném gestu bez připouštění námitek.

Lissa ji poznala podle hlasu: "Rose, to jsi ty?" Malá dhampýrka po jejích slovech nakoukla dovnitř do mého pokoje a spatřila svou kamarádku sedět na pohovce. "Co tady děláš?" ptala se jí Lissa.

"Co tady děláš ty?" dotázala se podrážděně Rose Lissy.

Schylovalo se k holčičí hádce. "Dámy, dámy," neodpustil jsem si je poškádlit a zarazit to včas. "Nemusíte se o mě hádat."

Rose na mě pouze překvapeně zírala: "My se nehádáme. Jen by mě zajímalo, co se tu děje."

"Mě taky," připojil se k ní další hlas.

"Tebe jsme tady zrovna potřebovali, Belikove," nadával jsem v duchu. Bez pozvání vstoupil ke mně do pokoje, kde už stála Rose a Lissa pořád seděla na pohovce. Jakmile zahlédl i Lissu, v auře se mu objevil údiv. V prvním okamžiku, když uviděl u mě Rose, žárlil. Přítomnost Lissy ho vykolejila.

"Studenti a studentky by se neměli vzájemně navštěvovat na pokojích," kázal nám ruský Bůh. Jojo, pan Vzorňák. Lezl mi krkem. Rose z něj byla zase odvařená. Štvalo mě to. Chtěl jsem ji pro sebe, ale v jeho konkurenci se mi to nejspíš nepovede. A to se mi ani trochu nelíbilo. Málokdy se mi stalo, že jsem nedostal to, o co jsem usiloval. Nerad jsem prohrával a ohledně žen dvojnásob.

Po něm na mě dost vyčítavě promluvila Rose: "Jak tohle můžeš dělat?"

"Co dělám?" nechápal jsem.

Proto pokračovala: "Vrháš na nás s Lissou špatný světlo!"

To mě fakt pobavilo a já se rozchechtal: "To vy jste sem přišly."

Pan Správný se ozval znovu: "Neměls je pouštět dál. Určitě znáš pravidla akademie sv. Vladimíra." To, že mi rovnou tykal, mě naštvalo. Nebude se mnou jednat jako s nějakým studentíčkem.

Pokrčil jsem rameny a odsekl mu: "Jo, ale nemusím se žádnými pitomými pravidly řídit."

"Možná že ne," připustil chladně a nerad. "Nicméně bych předpokládal, že je budeš přinejmenším respektovat."

Jeho slova mě dopálila. Zrovna on mi bude kázat o holkách potom, co vím o jeho citech k Rose. To uhodl. Oči jsem obrátil v sloup a ironicky pronesl: "Překvapuje mě, že zrovna vy někoho poučujete o nezletilých holkách." Schválně jsem mu vykal a zdůraznil nezletilých, abych ho vytočil. Povedlo se. Měl co dělat, aby mi jednu nevrazil. "Navíc," rozhodil jsem rukama. "Se tady nedělo nic nevhodnýho. Jen jsme se tu tak poflakovali."

"Pokud se chceš "poflakovat" s mladými dívkami, dělej to na veřejném místě," neodpustil si ještě dodat. Žárlil na mě a štvalo ho, že o něm a Rose vím. Měl jsem ho v hrsti. Uvědomoval si to. O to víc ho to dráždilo. Kdybych ho takhle vyprovokoval a on mě tu nachytal jenom s malou dhampýrkou, dostal bych pěstí. Udržel své emoce na uzdě pouze kvůli Lisse. Ta mu do mého pokoje moc nepasovala. Jakmile tu zaznamenal osamocenou Rose, myslel si, že jsem ji svedl.

Z mých úvah mě vytrhl éter. Tyhle stavy jsem nesnášel, ale nedokázal jsem jim vzdorovat. Nekontrolovatelně jsem se rozesmál a obrátil se na Belikova: "Mladé dívky? Mladé dívky? Jistě. Jsou mladé a zároveň staré. Sotva v životě stihly něco zažít, a přitom toho viděly až příliš. Jedna je poznamenaná životem a druhá smrtí… A vy si děláte starosti o ně? Dělejte si starosti o sebe, dhampýre. O sebe a taky o mě. To my jsme mladí."

Skončil jsem se svým blábolením. Všichni tři ztuhli na místě. Nic jsem nevysvětloval, a když to zase samo od sebe přešlo, zapálil jsem si u okna cigaretu. Pak jsem se otočil na holky: "Dámy, zřejmě byste měly jít. Má pravdu. Mám na vás špatný vliv." Kývl jsem hlavou na strážce, který mě zmateně propaloval svýma oříškovýma očima. Tohle zakončení naší konverzace neočekával. Následně všichni tři bez dalšího slova odešli z mého pokoje.

Poté jsem zavolal na hotelovou recepci a nechal si nahoru poslat láhev prvotřídní whisky a rovnou si dal dva panáky. Jakmile jsem je vypil, byl jsem to zase já. Víc jsem nad tím nedumal. Vytrhlo mě zaklepání na dveře. Otevřel jsem a díval se do tváře svého otce - Nathana Ivaškova.

"Fakt skvělé překvapení! To mi ještě scházelo!" napadlo mě v duchu hořce. "Nebudu mít klid ani tady. Doufám, že s ním přijela i máma s tetou…"