SPO - 6. kapitola – Akademie sv. Vladimíra

Drahoušci, poprvé komplet moje tvorba. Pevně doufám, že nebudete zklamaní...

Za tři další dny pobyt v Iyžařském středisku ukončili. Strážci dopadli a zabili skupinu Strigojů, která měla útoky na královské Moroje na svědomí. Situace se uklidnila a všichni se vraceli do svých domovů nebo do škol. Já jsem z Idahu odjel se studenty rovnou na akademii sv. Vladimíra. Domluvili jsme se s Lissou, že spolu budeme pokračovat v učení a ovládání éteru. A paní učitelka Carmacková nám s tím pomůže. Na klasické vyučování jsem chodit nemusel, neboť jsem měl již maturitu úspěšně za sebou. Noo, úspěšně. Prostě jsem prolezl. Známkami vás raději nebudu zbytečně zatěžovat.

Přidělili mi strašně malý, obyčejný a skromný pokoj č. 307 na morojské koleji v poschodí chlapců. To se mi nelíbilo a nebyl jsem na to zvyklý. Alespoň, že jsem měl vlastní malou koupelnu přímo na pokoji. Tátova kreditka problém jakžtakž vyřešila. Penězi člověk dokáže hodně. Objednal jsem si velkou plazmovou televizi s domácím kinem a notebook. Spoustu polštářků a saténové povlečení na postel v modré a zelené barvě. A ve stejném stylu i záclony a závěsy, ručníky i další doplňky do koupelny. Nábytek jsem si nekupoval a spokojil se se starou dřevěnou postelí, nočním stolkem, komodou, skříní, i psacím stolem a jednou židlí. Na holé bílé stěny jsem si připevnil za několik dní dva své vlastnoručně namalované obrazy. To pokoj zútulnilo. Potřeby k malování i stojan stály ve volném rohu. Vše rovněž nové a koupené. Do Idahu jsem si z domova do kufru sbalil jen skicák s uhlem a rudkou. Pořídil jsem si i miniledničku, kterou jsem měl na komodě. A do ní své oblíbené pochutiny, pití i pár sáčků s krví.

Z nočního stolku jsem si udělal svůj soukromý bar a schovával v něm lihoviny různých typů i síly. A i když to bylo ve škole přísně zakázané, kouřil jsem dál bez omezení své hřebíčkové cigarety. Přece jenom jsem královský Moroj, navíc nejoblíbenější synovec samotné královny. Ředitelka Kirová na mě neměla potřebné páky a tetičku si v žádném případě nehodlala rozházet, takže mi vše tolerovali.

S Lissou jsme se navzájem učili své dovednosti. Já ji číst aury a ona mě léčit, ale na rostlinách. Fungovalo to stejně jako léčení. Nechat vyrůst sazeničku nebo uschlou větvičku donutit zazelenat se a vykvést. Nešlo mi to. A Lisse aury taky moc ne. Přestala kvůli tomu brát léky na deprese, které éter utlumovaly. Máme se oba v čem zlepšovat. Ale bavilo nás to. Konečně jsme oba našli svou magii. Po x letech jsme zjistili, že nejsme divní a máme specializaci, avšak na vzácný a mocný živel. Ne na klasickou vodu, vzduch, zemi nebo oheň. V knihách jsme studovali historii éteru a jeho možnosti. Ty depresivní stavy souvisely s jeho používáním. Krade vám část vaší mysli a zahaluje ji temnotou. Dost nebezpečné. Doufám, že časem přijdeme na to, jak ho i bezpečně ovládat...

S princeznou Dragomirovou jsme se díky éteru sblížili. Vzala mě do jejich party, která se vlastně pořádně utvořila právě na horách. Mezi členy se počítala Lissa, Rose, Lissin kluk Christian Ozera, zrzek Mason, jeho kamarád Eddie, Mia a Jill - spolužačka a nejlepší přítelkyně Mii, připojila se k nám jako poslední asi dva dny před návratem na akademii sv. Vladimíra. Kamarádství Mii a Rose bylo překvapivé, ale vzhledem k situaci, kdy Strigojové zabili Miinu mámu to vyústilo správným směrem. Zrzek na horách dostal několik dní před odjezdem od Rose kopačky. Nevraživě na mě od té doby kouká. Bláhově si totiž myslí, že kvůli mně. Omyl. Kvůli Belikovovi. Ale on to hlupáček vůbec netuší. Nevšiml si, že se na Rose stojí dost dlouhá fronta. A já mu to nevyvracel. Ať si myslí, co chce...

O tom, že je do Belikova Rose zabouchlá, jsem věděl pouze já. Ani Lisse to Rose neřekla. Mívala s ním tréninky navíc - za trest. Pro ni to však byla spíš odměna, jak s ním trávit čas sama ve dvou. A on to vzhledem k vzájemným citům musel vnímat podobně. Program měla časově hodně nabitý. Vídal jsem ji jen v jídelně na snídani, obědě a večeři.

Jenže pak se všechno náhle změnilo. Asi třetí nebo čtvrtý den po našem příjezdu z hor nepřišla Rose na snídani. S jejím otesánkovým apetitem, kdy nikdy nebyla sytá, to znamenalo osmý div světa. Všechny nás to zarazilo. Lissa ji začala nahánět mobilem, kde je. A z Rose vylezlo, že jí není dobře a zůstane celý den v posteli. Ostatní museli na vyučování, já jediný měl volno, proto jsem za ní osobně zašel. Když mi otevřela, zkameněl jsem šokem, což se mi moc často nestává. Vypadala hrozně. Opuchlé červené oči od pláče byly pouze slabým odvarem pro to, jak vypadala její aura. Černá jako uhel. Žal, smutek, beznaděj a bolest. "Kdo ti ublížil?" vypálil jsem na ni okamžitě otázku.

"Nikdo," odpověděla mi. "Není mi jen dobře."

"Nelži," zavrčel jsem na ni. "Poznám to z tvé aury. Jsi smutná. Někdo umřel?" ptal jsem se opatrně.

Hystericky se přes slzy, které se jí vyhrnuly z očí, rozesmála: "Jo, tak nějak."

"Upřesni to!" naléhal jsem dál.

"Umřela láska! To se přece stává," vysvětlila to.

"Co ti Belikov udělal?!" rozčílil jsem se dopáleně. Ihned mi docvaklo, kdo za její stav může.

"Nic, ten s tím nemá nic společného! Jak tě to proboha vůbec napadlo?!" snažila se mě Rose odbít. Marně.

"Dám mu pěstí, hajzlovi! Ty nebudeš pro žádnýho chlapa brečet, rozumíš?!" s těmito slovy jsem se na patě otočil a odkráčel rovnou do budovy strážců. Tohle hošánkovi spočítám. Jsem dost zvědavý na jeho verzi. Dneska na něho vybalím, že o jeho citech k Rose dávno vím. Uvidíme, jak se na to bude tvářit. Třeba si uděláme jasno i o tom, kdo z nás dvou malou dhampýrku získá…

Netušil jsem, kde má pokoj, tak jsem se zeptal strážce, který měl zrovna službu. "Dobrý den, můžete mi prosím poradit, na kterém pokoji najdu strážce Belikova? Potřebuji s ním urgentně mluvit, ale je to osobní."

"Strážce Belikov obýval dvacetpětku, ale obávám se, že už odjel. Buď ještě včera v noci, nebo dnes brzy ráno," odhalil mi.

"Kam odjel a kdy se vrátí?" nedávalo mi to smysl.

"Převeleli ho jako strážce k lady Ozerové. Nevrátí se," sdělil mi požadovanou informaci. "Mohu vám na něj dát mobil, pokud chcete..."

"Ano, prosím to bude skvělé," odkýval jsem mu to s předstíranou radostí a nechal si nadiktovat Belikovovo číslo na mobil, které stejně nepoužiju. Sen bude v tomto případě vhodnější.

V hlavě mi přitom běžely zmatené myšlenky: "Kurva, proč opustil Rose? Něco se mezi nimi muselo stát! Ale co?!" Následně jsem strážci poděkoval a rozloučil se. A znovu se vydal na kolej k malé dhampýrce.

"Je pryč! Co jste si sakra udělali?! Bez vysvětlení neodejdu!" spustil jsem přísně, jakmile mi otevřela. Naštvala se. Aura vybuchla vzteky jako kamna od sazí. A rukou mi chtěla přibouchnout dveře před obličejem, abych jí dal pokoj. Rychle jsem vsunul do dveří svou nohu. "Na tohle zapomeň, holčičko! A vyklop to! Hned! Jestli to neřekneš, jdu za Lissou a ona to z tebe dostane! Tím se ale dozví o tobě a Belikovovi! Tvůj problém, když mě donutíš, udělám to!" vydíral jsem ji. To zabralo. Pouze jsem ji promyšleně a trochu zákeřně zastrašoval. Lisse bych to ve skutečnosti neprovalil. Ale to Rose nemohla tušit.

"Pojď dovnitř, nebudu to řešit na chodbě," vyzvala mě tedy. "To si nemůžu ani sama pobrečet?!" vyčetla mi poté, co jsem se posadil k psacímu stolu na židli. Pozvedl jsem tázavě obočí. A ona pokračovala: "Nic, normálně odjel. Změnili mu přidělení, to se u strážců stává. Už ho neuvidím. To je celé. Řekl mi to včera večer po tréninku. Trochu mě to vzalo. Stačí?!"

"Tomuhle říkáš trochu?!" ukázal jsem na ni.

"Dobře, tak trochu víc! Spokojený?! Budeš prosím držet před ostatními jazyk za zuby?" zeptala se narovinu. Přikývl jsem. Nezradím ji. Takovej podrazák nejsem. Navíc jsem pro ni měl slabost. Rozhodně jí neublížím ještě víc. Avšak stále mi v hlavě vrtalo, proč se se svými city nesvěřila alespoň Lisse. To přece nejlepší kamarádky dělají. Budu to muset zjistit...

"Dej se do kupy. Večer se určitě zastaví ostatní." Zaváhal jsem a dodal: "Kdyby sis o tom toužila promluvit a říct mi celou pravdu, jsem kdykoli k dispozici." Nekomentovala to. Tak jsem se po pár sekundách zvedl a odešel.

Zbytek dne jsem byl roztěkaný a neklidný. Pořád mi to vrtalo v hlavě. Nechápal jsem, z jakého důvodu se takhle cítím. Nikdy mi na nikom nezáleželo. Tak proč se mi zrovna tahle holka dostala tak pod kůži... Abych zahnal své splašené a nesouvislé myšlenky, vyřešil jsem to několika panáky vodky.

Doufal jsem, že se Rosin stav zlepší, ale nepovedlo se. Dva dny nebyla vůbec ve škole a další sice ano, ale v pohodě rozhodně nevypadala. Kruhy pod očima z nevyspání, oči zarudlé a napuchlé od pláče, bílá skoro jako Strigoj. V obličeji kamenný výraz bez emocí. Ztratila tu svou pověstnou jiskru, která mě vždycky přitahovala jako magnet. Rozpadala se před očima na kousíčky. Lissa zkoušela Rose dokonce vyléčit, ale ani éterová magie nešťastnou lásku vyléčit nedokázala. Což bohužel Lisse dál unikalo a domnívala se, že má Rose nějakou střevní infekci a proto je tak bílá, unavená a bez chuti k jídlu. Nikomu jinému z party nedocvaklo, že je v tomto stavu ode dne, kdy odjel z akademie Belikov. Přitom to všichni věděli. Nově totiž sloužil u Christianovy tety Nataši Ozerové.

Došla mi trpělivost a následující noc jsem po dlouhé době navštívil Rose ve snu. Inkognito. Celý sen jsem nechal v její režii. Sen, spíš noční můru. Zdálo se jí o něm a Taše. Viděla je v ložnici. Oba nahé s propletenými těly při milování. V dalším okamžiku Belikova v obleku a Tašu v bílých šatech u oltáře. Jejich vyslovené "ANO" jí probodlo srdce. A potom o pár let později, jak kolem nich cupitají dvě děti. Chlapec s dívkou a volají na ně "Tatínku a maminko". Její pocity byly jako ostré řezající žiletky, které tnou do živého masa. Éterem jsem vlezl Rose i přímo do myšlenek a zjistil, že právě kvůli dětem ho s Tašou poslala pryč. Ona mu je nedá. Nikdy, i kdyby stokrát chtěla. Ona je dhampýrka a ne Morojka jako Taša. A dva dhampýři jsou dohromady neplodní. Ještě jsem uviděl záblesk, když ležela v posteli sama Rose s Belikovem. A její smutek z toho, kdy toužila, aby byl on první muž v jejím životě. Skoro jsem vypadl z koncentrace, která je nutná pro udržení éterového snu, jak mě tato informace šokovala. V životě bych do Rose netipnul, že je panna. V žádném případě se tak nechová. Klame tělem. Oklamala i mě. Belikov ji mohl mít. Z jeho pohledu jasně vyplývalo, že ji chce, ale z nějakého důvodu se spolu nakonec nepomilovali. Ten jejich vztah je tak zvláštní...

Jenže pak jsem ucítil Rosinu bolest. Musela i křičet ze spánku. Trhalo ji to na kusy. Miluje ho víc než svůj život. Víc než cokoli na světě. Chce, aby byl šťastný, proto ho sama poslala s Tašou pryč. Mluvili o tom spolu na střeše hotelu v Idahu, když ji Belikov po scéně na banketu s její matkou našel. A to pako Belikovský ji poslechlo a opravdu odjel. Před ním si hrála na silnou. Ve skutečnosti ji jeho odchod pomalu ale jistě zabíjel.

Ježiši, jak mě to naštvalo! Zaprvé - Belikov si moc dobře uvědomoval, co k němu Rose cítí. To bych poznal i bez éteru. On na tom byl se vzájemnými city stejně. Uměl to parádně skrývat, protože bych na to bez čtení z aur nepřišel. Zadruhé - nějakým pro mě záhadným způsobem mu docvaklo, že je Rose stále panna. A že svou nevinnost toužila a dál touží odevzdat právě jemu. Odmítl ji. Magor! Takhle by se normální chlap nikdy nezachoval. Nevzal si tuhle nádhernou holku, když mu to dovolila. A zatřetí - unikají mi zcela zásadní informace i důvody, proč se Belikov chová a jedná tímto způsobem. A to mě vyloženě deptá. Tyhle moje pocity neměly nic společného s tím, že se mi Rose líbí a chtěl bych ji pro sebe…

Bláhově jsem se domníval, že je Belikov dobrý a čestný chlap, ale tímto, co právě provedl, to tak není. Jak ji po tom všem, co ví, mohl bez zábran ze dne na den opustit?! Nejradši bych mu dal přes hubu. Je úplně jedno, že ho sama nechala jít. Neměl ji poslouchat. Zklamal mě. Strašně mě zklamal. Ani pořádně nevím, proč mě to zjištění o opaku tak zasáhlo. "Jak to právě téhle holce mohl udělat?! Ona si ho vybrala mezi všemi ostatní muži - já, Mason, Zeklos ani nikdo jiný nedostal šanci a Belikov svoji výhodu takhle prokaučuje. Debil!" opakoval jsem si v duchu nevěřícně. Spletl jsem se v něm. Protože tohle by udělalo vysloveně jenom hovado a on jím je! Naráz jsem o něm ztratil veškeré své mínění.

Když jsem si srovnal v hlavě myšlenky, vyběhl jsem ze svého pokoje a běžel k Rose, abych ji z té příšerné noční můry vzbudil. Jako na potvoru jsem venku narazil na strážce, ovlivnil jsem ho, aby zapomněl, že mě v noci venku potkal. A to samé i obě vychovatelky na mé i dhampýrské koleji, které přes noc hlídaly. Naštěstí éterový nátlak fungoval. Dneska jsem ještě nepil. "Budu si muset opatřit klíče od bočních vchodů," prolétl mi hlavou důležitý úkol. Dalším problémem mohly být dveře od Rosina pokoje, jestli je má zamčené, budu muset znovu za vychovatelkou pro klíč a pokud ho Rose nechala v zámku zevnitř, nemám šanci se k ní nepozorovaně dostat. Díkybohu zamčeno neměla. V křečích se převalovala v posteli a vzlykala ze spánku: "Dimitriji, neopouštěj mě! Vrať se! Já tě miluju! Já tě potřebuju..."