NO3 - 8. kapitola – Smrt (z pohledu Rose)

Omlouvám se...

PS: Sama jsem tuhle kapitolu obrečela, už když jsem ji vymýšlela...

Jestli jsem něco nesnášela, tak bezmoc. A tu jsem prožívala v tuto chvíli. Lissu s Eddiem unesli Strigojové od školy do svého doupěte, které měli v jeskyni u Bílé skály. Dimitrij sice povolal do akce všechny členy své skupiny, ale nestačilo to. Skrz pouto jsem zjistila, že je tam Strigojů moc. Nevěděla jsem přesně kolik, ale odhadovala jsem to tak na patnáct. Do Dimitrijovy zásahové skupiny patřilo 12 strážců a 2 Morojové ovládající oheň. I tak to byla strigojí přesila.

Eddie s Lissou na tom byli špatně. Eddie, dá se říct, umíral. Jestli ztratí další kapičku krve, skutečně zemře. Nezachrání ho ani Lissa éterem. Vlastně ho drží při životě celou tu dobu pouze éter. Jinak by zemřel už v dodávce cestou do jeskyně. Uzdravuje ho. Jenže z něj Strigojové stále pijí. A Lisse dochází síly. Je sama před zhroucením.

Po celou dobu jejich únosu jsem v její hlavě. Vždycky se napůl vrátím do auta k Dimitrijovi, Christianovi a Masonovi. Ale Lissa mě zase odtáhne k sobě. Její emoce jsou velmi silné. Bolest, zoufalství a strach.

Adrian se Sydney zůstali podle soudruhova rozkazu na vysílačce u dvora. Pomáhají nám tam. Zburcovali další zásahovou skupinu v čele s Benem, která nám jede na pomoc. Navíc Sydney dokonale odhadla, kde mají Strigojové úkryt.

Nyní čekáme na Bena a jeho lidi. Zbývá posledních pár minut do zahájení útoku. Jsme v nevýhodě. Než dorazí Ben je nás málo. Navíc venku tma. A do rozednění zbývá ještě spousta hodin. Strigojové mají i lepší smysly, lépe vidí a slyší. Taky jsou neskutečně silní a rychlí. Prostě se všechno spiklo proti nám.

Ocitla jsem se celá u Lissy, když mě polila její hrůza. U dveří cely, kam je s Eddiem zavřeli, se objevil Strigoj s klíči. Blýskl po Lisse křivým, zlým a zvráceným úsměvem. A hledal ve svazku klíčů ten, který patří k těmto dveřím. Až se dostane dovnitř, Lissa nebo Eddie zemře. Možná oba najednou. Strigoj vypadal hladově. Ani jsem zděšeně nevykřikla.

Jen mi hlavou letělo: "Jsem její strážkyně, musím ji zachránit. Ona mi darovala život, když mě po autonehodě přivedla ze světa mrtvých zpátky. Teď jí dlužím já ten svůj. Musím ji od Strigojů dostat, i kdybych dnes měla zemřít já sama."

Nevím, jak se to přesně stalo, ale najednou jsem vypadla z její hlavy. Moje emoce a úmysly pro její záchranu byly silnější než její strach. Procitla jsem v autě. Dimitrij ani kluci si nevšimli, že jsem zpátky. Odpočítávali minuty do příjezdu druhé zásahové skupiny. Zbývalo pět minut, které jsem já, ani Lissa a ani Eddie neměli.

Na nic jsem nečekala. Kdybych cokoli řekla, Dimitrij by mě zadržel. Uvědomovala jsem si, že šíleně riskuju. Ale nemohla jsem si pomoct. Jestli dnes zemřu, tak s vědomím, že jsem udělala pro své milované maximum.

Lissu a Eddieho dostanu do bezpečí. A za ten nádherný čas strávený s Dimitrijem beztak vděčím pouze Lisse. Kdybych při autonehodě zemřela, nikdy bych ho nepoznala. Nikdy bych ani na pár měsíců neprožila lásku.

Bolelo mě celé srdce, věděla jsem, že mu svým jednáním strašně ublížím. Navíc jsem se nemohla ani rozloučit. Naposledy jsem se na něj podívala. Zrovna odpovídal na něco Christianovi. Sáhla jsem po klice dveří u auta, a co nejrychleji vyběhla do tmy. Ani mě dneska v tom rozrušení nepřipoutal bezpečnostním pásem.

Slyšela jsem ještě jeho zoufalý a bolestný výkřik: "Rozo" i následné "Do hajzlu" a ránu, jak praštil naštvaně do volantu. Víc nevím, běžela jsem rovně lesem. Samo mě to táhlo k Lisse. Z pouzdra jsem vytáhla stříbrný kůl. Budu ho potřebovat. Strigojů je hodně. Hlavně ať se dostanu včas k Lisse a Eddiemu.

Díky trénování a běhání s Dimitrijem jsem disponovala skvělou fyzičkou. Pravidelně jsme spolu u dvora cvičili. Ani jsem netrpěla za těch ani ne 500 metrů únavou nebo udýcháním. Strigojové byli uvnitř v jeskyni. Ohrožení se necítili. Jen blázen by je sem v noci pronásledoval. To je přesné. Jen blázen a šílenec - já - Rosemarie Hathawayová.

Moje varování nevolností fungovalo. Čím jsem se dostávala blíž, tím nevolnost sílila. Ale věděla jsem, že zatím není žádný Strigoj v mojí bezprostřední blízkosti. Proto jsem běžela stále dál.

Moje oči si přivykly na tmu. Uviděla jsem vchod do jeskyně. Stál tam jeden Strigoj. Slyšel hluk, ale myslel si, že se sem žene nějaké zvíře, ne dhampýrka. Překvapila jsem ho. A rychle mu probodla srdce kůlem. Povedlo se mi to dříve, než stačil vyhlásit poplach, aby zburcoval ostatní Strigoje.

Poté jsem tiše, avšak rychle vstupovala dál a dál do jeskyně. Moje nevolnost sílila. Stávala se nesnesitelnou. Je jich tam opravdu moc. A já jsem sama. Moje tělo protestovalo, abych postupovala dál ke Strigojům. Já ho ale neposlouchala a šla hlouběji a hlouběji. Strigojové měli v dalším úseku jeskyni rozdělenou na levou a pravou komoru. Lissu s Eddiem zavřeli v té levé. Nevěděla jsem to dopředu. Když Lissu vedli, byla tma a ona si toho v rozrušení ani nevšimla. Měla oči pouze pro Eddieho, aby zranění přežil. Tím pádem jsem to nezaznamenala ani já. Naštěstí mi pouto ukazovalo směr, kde ji drží. Cítila jsem ji blíž a blíž. Jenže v místě rozdělení jeskyně byl připraven další hlídající Strigoj. Už mě čekal. Nevyhlásil poplach. Nechtěl se dělit o mou krev. Myslel si, že mě snadno zabije a ukojí tak svou žízeň.

Vmžiku přistoupil ke mně a obrovskou silou mě uhodil. Nestihla jsem úplně vykrýt jeho ránu. Odstředivá síla mě odhodila a já ještě k tomu narazila na skálu. Vyčníval z ní ostrý kámen a já si o něj roztrhla kůži na svém stehně, jako by to byl nůž. Rána mi začala krvácet. Strigoj ucítil vůni mé krve a vrhl se znovu na mě. Já zůstala pořád otřesená. Praštila jsem se i do hlavy. Nedalo mu práci vyrazit mi z ruky kůl a opět mě uhodit. Spadla jsem na zem. "To je můj konec," byla poslední myšlenka, když se Strigoj se svými vampýřími zuby sklonil k mému krku.

Zavřela jsem své oči a čekala na kousnutí. Nepřišlo. Nebo jsem ho necítila. Strigojovo těžké tělo mě drželo na zemi. Jeho váha mi drtila plíce a já lapala po dechu. Ale náhle ta tíha zmizela. Přemýšlela jsem: "To už je ono? Jsem mrtvá? Tak takhle vypadá smrt?"

Když se z ničeho nic ozval ten nejkrásnější hlas na světě. Poznala bych ho mezi miliónem jiných. "Rozo, jsi celá?"

Otevřela jsem oči, jestli se mi to pouze nezdá, a setkala se s hlubokým a úlevným pohledem Dimitrije, který se nade mnou skláněl.

"Jsem," dostala jsem ze sebe pořád trochu mimo.

"Díky Bohu," zašeptal a podal mi ruku, aby mě vytáhl zpět na nohy. Přejel mě očima. "Krvácíš."

"To nic není. Musíme pro Lissu a Eddieho, snad není příliš pozdě," strachovala jsem se o důležitější věci než své zranění.

Dimitrij přikývl. V ruce svíral něco malého a černého. Nerozpoznala jsem co. A zeptal se: "Víš, kde jsou?"

"Ano, tady v levé části jeskyně. Jsou zavření v cele. Napravo je většina Strigojů," informovala jsem ho.

Malou černou věc si přiložil k ústům a rozkázal: "Pravá část jeskyně. Útok!" a já konečně poznala, že je to vysílačka. Zvedla jsem ze země svůj kůl. A vydala se do hlubin levé části jeskyně. On mě následoval.

Po pár dalších vteřinách osvětlil jeskyni oheň. Strážci s Moroji útočí. Slyšela jsem povyk a známky zápasu. S Dimitrijem jsme pokračovali dál. Konečně jsem uviděla Lissinu celu. Dveře byly otevřené. Přišla jsem pozdě. Strigoj se k Lisse a Eddiemu dostal. Selhala jsem.

Vběhla jsem dovnitř. Lissu jsem cítila pořád naživu. Zrovna včas. Svým vlastním tělem bránila Strigojovi, aby se přiblížil k Eddiemu, který bezvládně ležel na zemi. Raději by zemřela ona první, než by se dívala, jak umírá Eddie přímo před jejíma očima.

Strigoj nás s Dimitrijem nevnímal. Připravoval se na snadný útok a krvavou odměnu. Chystal se skočit ve smrtícím útoku. Vystartovala jsem po něm a svým kůlem ho škrábla do krku. Zaječel bolestí. Ohnal se po mně. Já stačila uskočit stranou. Dimitrij využil toho, jak jsem odlákala Strigojovu pozornost a nenápadně se mu dostal za záda. A pohybem rychlým jako kobra mu probodl přes páteř srdce. Strigoj zachroptěl a zhroutil se mrtvý k zemi.

Doběhla jsem k Lisse a objala ji. "Rose," vyhrkla Lissa úlevně.

Dimitrij se sklonil k Eddiemu a nahmatal jeho tep: "Žije, ale je na tom špatně. Musíme ho, co nejdřív dostat k lékaři. Rose, oba ho podepřeme a doneseme k rozdvojení jeskyně. Strážci se o něj poté postarají. Lisso, zvládneš jít sama? Vzal bych Eddieho sám, ale mohou nás kdykoli napadnout další Strigojové. Musím mít volné ruce. Jestli se to stane, Eddieho pustím a ty s ním Rose pomůžeš. Musíte se dostat do bezpečí. Já vás budu krýt. Je to jasné? Rose, žádné sólo akce, rozumíš?! Za každou cenu musíš dostat Eddieho s Lissou ven."

Kývla jsem na souhlas. Oba jsme podepřeli Eddieho za paži a nesli ven z cely. Lissa šla vedle mě. Už jsme se blížili k úpatí jeskyně, kde se opět spojuje v jednu část, když mě přepadla šílená nevolnost. Nestihla jsem ani vykřiknout varování. Dimitrij je zaznamenal taky. Tři Strigojové se schovávali před strážci za výstupkem ve skále. Abychom se dostali ven z jeskyně, museli jsme přes ně přejít. Jiná cesta ven nevedla. S Dimitrijem jsme po sobě střelili očima. Beze slov jsme se dohodli, co uděláme. Honem jsme se oba sklonili a položili opatrně Eddieho na zem. "Lisso, buď u něj," nařídil jí Dimitrij. A my oba jako štíty vykročili proti Strigojům.

Dimitrij si vzal na starost dva Strigoje. Mně nechal jednoho. Nemohla jsem sledovat, jak bojuje Dimitrij ani vnímat Lissu s Eddiem. Pouze jsem se soustředila na boj se svým Strigojem. Byl rychlý, strašně rychlý. Navíc velký a statný. Dříve býval dhampýr. V jeskyni panovalo šero od vzdálených morojských ohňů. On viděl daleko lépe, než já. Několikrát mě silou uhodil. Povedlo se mi vykrýt jeho útoky, i když to děsně bolelo. Nevnímala jsem to. V krvi se mi nahromadil adrenalin a já si uvědomovala, že dnes to není žádná hra, ale boj na život a na smrt. Strigojové nebo my. A bojovala jsem jako lvice. Uměl dobře bojovou techniku. Já si však moc dobře pamatovala, co mě učil Dimitrij.

Jeho pokyny, jakým způsobem přelstít a zabít silnějšího, většího a těžšího soupeře. Všechny tyto poznatky jsem dala do praxe a klamným útokem jsem Strigojovi zranila kůlem paži. Rozhodila ho bolest a ztratil něco málo ze své koncentrace. Využila jsem toho a provedla druhý klamný útok. Povedlo se mi zasáhnout jeho hrudník a místo, kde má srdce, ale vzpamatoval se a nenechal mě kůl zarazit hlouběji. Tlačila jsem kůl co největší silou, ale stále to nestačilo. Strigoj mi chytil ruku, aby si kůl vytáhl z rány. Moje poslední šance, jak vyhrát bylo zarazit hluboko kůl. Držel mi stále ruku. Nemohla jsem dál útočit. Proto jsem mu jedním švihem podkopla nohy. Nečekal to. A rychle na něj na zemi skočila a vší silou konečně zarazila kůl přímo do srdce.

Pak jsem zkontrolovala situaci. Dimitrij také zabil jednoho svého Strigoje. Zaznamenal moje vítězství a udýchaně při svém boji s druhým Strigojem promluvil: "Rozo, dostaň je ven. Rychle." Nelíbila se mi vůbec představa, že ho tam nechám samotného, ale nic jiného mi nezbývalo. Takhle bych nás ohrozila všechny. Proto jsem ihned poslechla. Ve vteřině jsem byla zpátky u Lissy a Eddieho. Obě jsme ho chytily a táhly pryč. Dimitrij Strigoje uvěznil svým tělem a útoky u skály, abychom mohli kolem nich i s Eddiem bezpečně projít. A my dvě s Lissou pomalu postupovaly k východu z jeskyně. Eddie byl těžký. Natož pro vyčerpanou Lissu. Většinu jeho váhy jsem měla na sobě já. Hlavní část chodby osvětloval oheň. Viděla jsem několik strážců, kteří bojovali s dalšími a dalšími Strigoji. I několik mrtvých těl. Neměla jsem čas zjišťovat, zda se jedná o Strigoje nebo naše lidi.

Kousek od východu z jeskyně do lesa se proti nám zjevil Ben. Beze slov vzal do náruče bezvládného Eddieho a vynesl ho ven. Před jeskyní stál morojský lékař s několika nosítky. Ben Eddieho na jedny volné položil. Otočila jsem se zpět ke vchodu ve skále. Chtěla jsem se vrátit zpátky a pomoc Dimitrijovi a ostatním, když se ozval přísný hlas: "Rose, nikam nejdeš. Udělala jsi dost. Oni to zvládnou. Hlídej Lissu, stále není zcela v bezpečí. Doufáme, že tu nemají Strigojevé další východ, aby nás nenapadli ze zálohy."

"Mami," vyhrkla jsem překvapeně. "Co tady děláš?"

"Myslíš, že svoji dceru nechám bojovat proti bandě Strigojů samotnou?!" odpověděla mi. Pocítila jsem úlevu, že je tam se mnou.

Asi po další půl hodině, kdy jsme s Lissou obě seděly u nosítek s Eddiem, který dostal ihned kapačku s tekutinami, jsem uslyšela Bena mluvit do vysílačky: "Dobře spočítejte těla Strigojů a dejte je na jedno místo poblíž východu. Mělo by jich být kolem dvaceti. Buďte stále v pohotovosti a pořádně prohledejte obě části jeskyně. Další se tam mohou někde schovávat. Naše zraněné nebo mrtvé lidi vyneste na nosítkách ven před jeskyni. Je tu doktor."

Strážci vynesli na nosítkách 3 vážně zraněné strážce. Krváceli a byli pravděpodobně v bezvědomí po nějaké tvrdé ráně od Strigoje. A dva mrtvé. Čtyři Morojové ovládající oheň vyšli zdraví, ale velmi unavení. Strážci vycházeli jeden po druhém z jeskyně. Měli na sobě krvavé šrámy nebo modřiny, to se však jako vážné zranění nebralo.

Nervózně jsem se rozhlížela po Dimitrijovi. Nikde jsem ho nespatřila. "Co tam tak dlouho sakra dělá?" pomyslela jsem si v duchu netrpělivě. V tom okamžiku jsem ho uviděla a zhoupl se se mnou celý svět. Dva strážci vynášeli nosítka, na kterých ležel. Rozběhla jsem se k nim. Akorát ho položili před doktora. Zkušeným pohledem na něj pohlédl a smutně zakroutil hlavou, že nemůže pomoci.

"Ne, to nemůže být pravda," prolétlo mi zděšeně hlavou. Doběhla jsem k němu a padla vedle nosítek na kolena. Pravou ruku měl nepřirozeně zkroucenou. Musela být zlomená. To však nebylo to nejhorší. Z jeho břicha trčel stříbrný kůl. Rána krvácela. Určitě bojoval se Strigojem a ten, aby se ho zbavil, mu zkroutil pravou ruku s kůlem a pak nasměroval Dimitrijovu ruku, aby se sám probodl. Musel být neskutečně silný, nebo jich na něj byla přesila. Strigojové se kůlu nemohou bezbolestně dotknout. Jinak to být nemohlo. Dimitrij upadl do bezvědomí.

"Udělejte něco! Musíte mu přece pomoct!" křičela jsem na doktora zoufale.

"Je mi líto. S tímto zraněním nic nesvedu. Má velké vnitřní krvácení a poškozené důležité orgány. Rána šla tak nešťastně, že zasáhla ledvinu i střeva," řekl nahlas doktor to, co už jsem dávno tušila, ale nechtěla si to za žádnou cenu přiznat.

"Proboha, to ne," slyšela jsem výkřiky, které ke mně přicházely z dálky, z několika úst.

Já však koukala a mluvila pouze na Dimitrije: "Dimitriji, lásko moje, tohle mi nemůžeš udělat! Slíbil jsi…! Přísahal jsi mi, že budeš po každém zásahu na Strigoje živý a zdravý! Slyšíš!? No tak, sakra bojuj! Nemůžeš mě tu nechat samotnou! Rozumíš?! Co si tu bez tebe počnu?! Já tě nemůžu ztratit!"

Nevím, jak dlouho to trvalo. Stále jsem dokola opakovala tyto věty. A poté přidávala další a další. "Jestli měl dneska z nás dvou jeden umřít, měla jsem to být já! Ale tys mě v poslední chvíli zachránil! To já už nemám být od autonehody na světě! To já jednou zemřela! Ne ty! Ty jsi tak plný života! Nemůžeš si jen tak dneska umřít! Co naše plány na dnešní večer, na první společné Vánoce, na návštěvu Ruska a seznámení s tvou rodinou?! Chtěls mi ukázat Petrohrad a Moskvu! A naučit mě ruštinu!" vzlykala jsem nešťastně.

"Já bez tebe nechci žít! Nezvládnu to! Nemůžu o tebe přijít! Jsi půlka mé duše! Já tě miluju! Neumírej!" křičela jsem na něj hystericky v slzách.

Zhroutila jsem se vedle něj. Rukou jsem se dotýkala jeho obličeje a vlasů. Jemně ho hladila, když otevřel oči. Měl je skelné. Musel neskutečně trpět bolestí. "Dimitriji," vyhrkla jsem. A pohladila ho po tváři. Z očí mi stékaly stále nové a nové slzy. Skoro jsem na něj neviděla.

"Rozo," pošeptal.

"Ššš, nemluv. Musí tě to hrozně vysilovat. Odpočívej. Miluju tě. Jsem u tebe," snažila jsem se ho zarazit v mluvení.

"Rozo, miluju tě! Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě milovat budu! Pamatuj si to! Omlouvám se, že jsem porušil svůj slib…" zašeptal Dimitrij poslední svá slova, aby se se mnou před svou smrtí rozloučil a omluvil se mi, že mě na světě nechá samotnou, i když mi přísahal, že se to nikdy nestane. Pak upadl znovu do bezvědomí.

Jemně jsem ho políbila na bezkrevné rty. "A já zase miluju tebe! Nikdy na tebe nezapomenu!" odpověděla jsem mu, i když mě už nemohl vnímat.

Slzy mi došly a já se propadla do nějaké zvláštní apatie, kdy jsem necítila žádnou bolest. Hlavu jsem si položila na jeho zdravé rameno, rukou ho hladila stále po jeho tváři a vlasech. A poslouchala jeho slábnoucí tlukot srdce a stále mělčí dech.

Nikdo mu nemohl pomoci. Ani Lissa éterem. Byla absolutně vyčerpaná. Sama seděla zhroucená vedle Eddieho. Podařilo se jí zachránit alespoň jeho. Ani krev by jí nedodala potřebnou energii a svým pokusem ho pro mě zachránit by ona sama mohla zemřít. To nedovolím! Ani Dimitrij by to nechtěl.

A Adrian? Ten éter sice ovládal, ale uzdravovat neuměl. Snažil se o to. Trénoval to na rostlinách. Lisse pod rukama z uschlé sazeničky vyrostla a vykvetla pokaždé nádherná rostlina. Adrianovi sem tam vyrostly dva nebo tři zelené lístečky. Toto smrtelné Dimitrijovo zranění by nevyléčil, i kdyby stokrát chtěl. Je dobře, že tu teď poblíž není. A je u dvora. Šíleně by si vyčítal, že Dimitrije nezachránil, když ovládá moc, která by to dovedla. Jakmile to zjistí, ponese jeho ztrátu stejně těžce jako já. Miluje ho jako svého bratra…

Zůstanu u Dimitrije až do konce. Vyprovodím ho na jeho cestu na druhý břeh, jako by to udělal pro mě on, kdyby situace byla obrácená, a místo něj jsem umírala já. Pokud by to šlo, upsala bych se ďáblu, abych ho mohla zachránit. Nebo bych alespoň vyměnila jeho život za ten svůj. Bohužel nic takového nejde udělat.

Dnes posledního listopadu ztratím lásku svého života. Půlku své duše. Nic už nebude stejné. Nikdy mě znova nebude držet v náručí, líbat, dotýkat se mě a milovat se se mnou. Neuvidím ty jeho hluboké láskyplné hnědé oči. Jeho smyslné rty. Neuslyším jako nádherný smích. Neprohrábnu jeho hedvábné vlasy. Nebudu ho zlobit ohledně jeho vkusu na knížky a hudbu. Neucítím jeho dokonalou vůni...