NO3 - 10. kapitola – Strach (z pohledu Rose)

Vyplodila jsem 6 a půl stránky A4...

Tak mě za mou snahu a výkon aspoň odměňte komentíkama. Díky :)

"Já mám strach," promluvila tiše Sydney.

"Z čeho? Z lásky, z pomluv a předsudků nebo z alchymistických nápravných center?" zeptala jsem se narovinu.

Pohlédla mi do očí a odpověděla: "Ze všeho."

"Z lásky mít strach nemusíš. Je nádherná. Ale bolí, i když je šťastná a opětovaná. Pociťuješ strach o toho, koho miluješ i ve chvílích, kdy ho držíš v náručí a nic mu nehrozí. Když ho ztratíš z očí, je to daleko horší. Natož když ti tady právě bezvládně leží a ty mu nemůžeš pomoc. Ale pouze čekat. To ti nemusím víc popisovat, protože to zažíváš stejně jako já. A jestli máš strach z fyzických projevů lásky, tak mi věř, že to není strach, ale pouze nezkušenost a tvoje obavy, že něco uděláš špatně nebo nebudeš dokonalá, jak bys chtěla být. Sama jsem v tomhle ohledu stále nováčkem. Před pár měsíci jsem byla nezkušená panna jako ty. Pokud jeden druhého milujete, nic není špatné. Vše je děláno s láskou. I když bys řekla, že třeba nemotorně. Na to se nekouká. Užíváš si blízkost toho druhého a chceš mu ze sebe dát všechno - něhu, lásku i rozkoš. To ostatní přijde časem," přiznala jsem otevřeně své vlastní zkušenosti.

"I kdybys v tomto ohledu měla pravdu, co ten zbytek? Adrian je královský Moroj. Víš, co to udělá s jeho pověstí a jménem? Jak na to budou u dvora koukat? Jeho teta je sama královna. Hrozně mu tím ublížím. Královský Moroj a alchymistka, která je člověk. To je tabu. To je hrůznost, jak v pohledu mých lidí, tak Morojů. Bude kvůli mně odepsaný. Bude trpět, když bude se mnou a ke své lásce se veřejně přizná," obávala se Sydney.

"Syd, kdybys Adriana pořádně znala, věděla bys, že tohle je to poslední, co by řešil. Vysmál by se ti za tenhle důvod do očí. Že tě vůbec napadl. Adrian by klidně přišel o titul, o majetek. Jen kdyby mohl být s tebou a věděl, že to cítíš stejně. Bojoval by za vás. A my s ním. Osoby, kterým by na nás skutečně záleželo, by to po čase skousli. Mohli by ze začátku vyvádět, ale časem byste se znovu usmířili. Příkladem je moje máma. Kdybys ji viděla, jak řádila, když zjistila, že s Dimitrijem žijeme spolu. Nejvážnější obavu bych měla z těch vašich nápravných center. Dimitrij mi o nich vyprávěl. I to by šlo však vyřešit a napadlo nás jak. Díky Adrianovi a jeho královskému postavení by šla za finanční obnos vyjednat u alchymistů tvoje imunita. Zůstala bys u dvora. Normálně dělala svoji práci při útocích na Strigoje. Ale nechodila bys mezi alchymisty. A pokud bys tam nutně musela, nikdy bys nešla sama a jezdila by s tebou eskorta strážců v čele s Dimitrijem, případně i Adrian. Nikdo by tě nemohl unést a dovést do nápravného centra. Alchymisti se ke dvoru neodváží. S námi bys byla v bezpečí," řekla jsem jí svůj názor a i možné řešení.

"Noo," vydechla.

"Syd, žije se ti tu s námi špatně? Jsi tu několik měsíců. Když nepočítám nedostatek slunce. Jsme zlí nebo zkažení, jak tě alchymisté učili? Musíš se nás opravdu bát?" ptala jsem se jí.

"Ne, od té doby, cos mě vzala na bowling, je mi tu vyloženě fajn. Jak jste mě přijali přátelsky mezi sebe. Nikdy jsem s alchymisty ani s lidmi takový vztah neměla. Ale nejsem rozhodnutá, jestli mám jít s Adrianem do tohoto rizika. I když ten cit k němu tam je. Neznám ho. Nechci to uspěchat. Bojím se sblížení," cítila nejistotu Sydney.

"Nikdo po tobě nechce, abys spěchala. A už vůbec ne Adrian. Proč myslíš, že se ti sám od sebe vyhýbal? Nechodil ti ani do snů. Zkuste to nejdřív v kamarádské rovině. Občas s partou zkoukneme film, dojdeme si společně na večeři, zahrajeme si nějakou hru. Nemusíš s ním být ani o samotě, pokud nebudeš vyloženě sama chtít. Přitom ale poznáš jaký je. Jeho chování, nálady. Klady i zápory. Co má rád a co nesnáší. Syd, on čeká na tvůj první krok, že ho chceš mít nablízku. Všechny situace, kde jste se ocitli spolu a sami, byli dost vyhrocené. Nejdřív náhodné setkání u nás, poté bowling s kulečníkem a můj výstup, kdy jsem tě tam nechala a odešla. Zase nemyslel na sebe, ale na nás a poslal za mnou Dimitrije. A tys souhlasila, aby tě místo mě doprovodil domů. A nyní ti Strigojové. Vlastně ne. To není všechno. Říkal něco o obraze, a že tě ve snu zase naštval. Tak to žehlil další lilií. Ani mi to nestačil celé říct. Co se vlastně stalo?" zajímalo mě.

"Vůbec nic. Nevím jak, ale poznala jsem po bowlingu, že je schovaný v mém snu. Požádala jsem ho, aby se mi ukázal. Byl to sen o liliích. Mám je ráda. Ten obraz se mi moc líbil. Došlo mi, že ho taky maloval Adrian. Když se objevil, zaútočila jsem na něj, proč mi zrovna on vybavoval byt a dal do něj svůj vlastní obraz s namalovanou lilií. Nyní je to paradox. Jeho je celý byt. To já jsem tam navíc a ještě jsem mu vynadala, proč se do toho pletl. Ach jo. Mělo mi to dojít hned. I s tím dvorem, proč jsem zde zrovna já. A jak jste v tom celém zapletení ty a Dimitrij," posteskla si. "Musí se mi smát, že jsem tak hloupá."

"Nesměje se, spíš se hrozí okamžiku, až to zjistíš. Co mu řekneš, jak se zachováš. Proto ti to neřekl a dokonce zfalšoval tvou nájemní smlouvu, aby tam nefigurovalo jeho jméno. Nic víc za tím nehledej. Nemyslel to zle. Naopak chtěl, abys měla pohodlí a komfort. Aby se ti tu líbilo. Jen ty barvy, které pro tebe vybral podle prstenu, který ti daroval. Na design je fakt expert. Kdybys věděla, kolik podpásovek na nás s Dimitrijem připravil. Musím ti to všechno vyprávět. Ta jeho dokonalá překvapení," vyprávěla jsem Sydney podrobnosti.

A ona nadšeně poslouchala a smála se tomu, co na nás Adrian všechno vymyslel. Příjemným povídáním a společností Sydney, uběhlo několik dalších hodin. Oba moji muži na tom byli stále stejně. Stav se nezhoršil. Naděje, že to zvládnou, stále sílila.

Sydney v poledne odešla domů. Slíbila mi, že zase zítra ráno přijde. A požádala mě, abych ji informovala po smskách. Do pokoje totiž začali chodit návštěvy a bylo jim divné, proč tam Sydney je. A ona nechtěla nic vysvětlovat.

Stavila se máma i Ben. Po obědě přišla královna s Daniellou, Adrianovou matkou. Donesly mu věci a s mámou i Benem probírali, co a jak se přesně stalo. Ani jedna nebyla nadšená z toho, co pro mě a Dimitrije Adrian udělal. A jaké to pro něj mělo následky.

Nedivila jsem se jim. Kvůli dvěma dhampýrům ohrozil svůj vlastní život. Ale nebyly vyloženě naštvané. Královna si Dimitrije vážila. Uznávala ho jako schopného bojovníka a velitele. Spíš měly o Adriana strach. Tak jako my ostatní. Zhruba po hodině zase odešly. A Ben s nimi.

Královna se ani nedivila, že mě u Dimitrije vidí. O našem vztahu věděla z vyšetřování na akademii sv. Vladimíra. Hodně se jí svým způsobem i ulevilo, když pochopila, že já skutečně s Adrianem nic nemám ani mít nebudu. Jednou jsem u ní kvůli tomu skončila na koberečku. To ještě u dvora netušila, že chodím s Dimitrijem. Pozvala si mě do paláce v červenci po našem přestěhování ke dvoru. Ani soudruh s Adrianem o tom dodneška neví.

Informace, že Adrian patří do naší party, pro královnu a Daniellu rovněž nepředstavovala žádnou novinku. Trávil s námi veškerý svůj volný čas u dvora. Taťána nelitovala, že zásahovka jela zachránit Lissu - posledního žijícího člena královské rodiny Dragomirů. Spíš naopak. Měla ji ráda. Jeden čas ji dokonce chtěla vdát právě za svého nejoblíbenějšího synovce Adriana. Z nápadu po naléhání samotného Adriana nakonec upustila a smířila se, že Lissa bude jednou nejspíš paní Ozerová. O jeho vztahu se Sydney prozatím nic ona ani jeho máma netuší. A že se Adrian u Bílé skály zachoval tak, jak se zachoval, nemá smysl hovořit nebo si cokoli vyčítat. Stalo se. Minulost nelze vrátit. Nyní je nejdůležitější, aby z toho on i Dimitrij bez následků vyvázli.

V pokoji se mnou zůstala opět pouze máma. "Mami, počkala bys u nich? Přes pouto vím, že se Lissa probrala. Je sice hodně zesláblá, ale právě teď je vzhůru. Ráda bych se na ni šla podívat a rovnou i na Eddieho. Za pár minut bych se vrátila," požádala jsem mámu znovu o laskavost.

"Ano, Rose. Všichni se z bezvědomí probrali, kromě Adriana a Dimitrije. Jsou slabí, ale budou v pořádku. Jen jdi. Ale mám podmínku. Zůstaň v pyžamu a vezmi si jenom župan. Hned jakmile se vrátíš, si zase lehneš. Dnes budeš odpočítat i ty. A nehodlám o tom s tebou diskutovat," nařídila mi. Neměla jsem sílu se s ní hádat. Tak jsem přikývla na souhlas a vstala z postele. Před ní jsem pohladila Adriana po vlasech a dala mu pusu na čelo. A Dimitrije jemně políbila na rty. Oblékla jsem si župan, který mi spolu s věcmi včera přinesla, a odešla z místnosti na chodbu.

Lissin pokoj jsem našla hned. Zaklepala jsem a vešla dovnitř. Christian i Lissa vzhlédli. "Jak jsou na tom?" ptal se ihned Christian.

"Pořád stejně. Oba jsou stále v bezvědomí," odpověděla jsem mu. "Liss, jsem ráda, že jsi v pořádku."

"Rose, moc mě mrzí, co se stalo. Za pár minut přijde dárce, až se napiju, půjdu je oba uzdravit," řekla Lissa rozhodně.

"Ani nápad! Chceš, aby tě to zabilo?! Neohrozíme ještě i tebe. Stačí to, co udělal Adrian. Navíc jsi děsně zesláblá. Magii nemůžeš používat minimálně 2 nebo 3 týdny. Musíš se nejdřív sama zregenerovat. Oni to zvládnou. Oba. Musí to zvládnout. Ty jsi pomohla již dost tím, že přežil Eddie. Nedovolím ti riskovat. Doktoři je mají oba dva pod neustálou kontrolou. Dobře to dopadne i bez další dávky éteru," zarazila jsem Lissu.

"Lisso, Rose má pravdu. Nemůžeš používat magii," přidal se na moji stranu i Christian. "Uvidíte, že se za pár dní taky proberou. Jsou silní."

"Dobře," vydechla poraženě Lissa. "Pokud by se však jejich stav zhoršil, zasáhnu hned a vy pro mě dojdete. Nenechám je umřít, rozumíte? A jestli se sami od sebe neproberou do týdne, uzdravím je. Ať se vám to líbí nebo ne." Nadechovala jsem se k protestu, ale Lissa mě přerušila: "Neustoupím. Tohle je moje volba."

S Christianem jsme po sobě střelili očima, ale nekomentovali jsme to. "Liss, odpočívej. Christiane, a ty ji hlídej. Musí načerpat síly. Já se podívám ještě na Eddieho a Masona, pak se vrátím zpátky k nim. Je u nich máma," ukončila jsem návštěvu.

Vyšla jsem na chodbu a musela jsem se na chvíli opřít o zeď a vydýchat. V případě, že by se Adrianův nebo Dimitrijův stav zhoršil, nemohla pomoct Lissa. Nedovolím jí to. Nezvládla by to. A já to věděla. Není dost silná. Zabilo by ji to. To nedopustím. I za cenu toho, že bych je musela ztratit. Jsem její strážkyně. Lissa musí žít. Volila bych mezi ní a Dimitrijem. Tohohle utrpení se mě Dimitrij snažil na akademii uchránit. Stačilo by tak málo a mohla bych ztratit lásku svého života nebo svého nejlepšího přítele i bratra Adriana. Děsilo mě to pomyšlení. Toto se nesmí stát. Nikdy. Ne teď, když mám pořád naději. Oba se musí uzdravit. Prostě musí!

"Rose, tímhle se budeš trápit, až jestli to opravdu nastane. Nyní neplýtvej svými silami. Jsou v bezvědomí, ale stále jsou živí," nadávala jsem si v duchu, abych se sebrala.

V rámci svých možností jsem se uklidnila. Poté jsem vyhledala dveře, kde ležel Eddie, a zaklepala. "Dále," ozval se Masonův hlas.

Vstoupila jsem. Mason roztáhl pusu do úsměvu a beze slova mě rovnou pevně objal. "Rose, všichni budou v pořádku, uvidíš."

"Doufám, že máš pravdu, Mase," reagovala jsem na to. Úsměv na tváři se mi vykouzlit nepovedlo, i když jsem se fakt snažila. Spíš úšklebek. Následně jsem se obrátila k posteli, ve které ležel Eddie: "Rose, tak rád tě opět vidím."

"A já tebe, Eddie," řekla jsem úlevně a přešla k němu, abych ho chytla za ruku. "Jak ti je?"

"Líp," byla jeho odpověď. "Lissa mě zachránila a sama kvůli mně riskovala svůj život. Ona pro svého strážce. Mělo to být obráceně."

"Nic si nevyčítej. Zvládli jste to skvěle. Hlavně, že jste to oba přežili," zarazila jsem ho. "Jdu právě od Lissy. Taky se probrala. Christian je u ní."

"Aspoň, že tak," ulevilo se Eddiemu.

"Odpočívej, Eddie. Mase, dohlídni na něj. Musím se vrátit," rozloučila jsem se s nimi.

"Žádná změna, Rose," přivítala mě máma na pokoji. "Večer se za vámi znovu zastavím. Mám ti něco přinést?"

"Ano, mami. Mohla by ses prosím zastavit u nás v bytě a vzít mi sem z ložnice z knihovny tři knížky. Určitě je najdeš. Jsou to jediné knihy v knihovně, které jsou v angličtině a ne v azbuce. Nic jiného nepotřebuju. Tady jsou klíče a děkuju," požádala jsem o laskavost. Kývla.

Když odešla, zalezla jsem opět do postele. Zase jsem na ně mluvila, že se musí vzbudit a podobně. Pak jsem usnula. Vzbudil mě návrat mámy. Usmála se na mě a podala mi slíbené knížky a klíče.

Přinesla mi i večeři. Zase mi uniklo, co jím. Pobyla u mě asi hodinu a pak se rozloučila a odešla.

"Co budeme dělat?" zeptala jsem se Dimitrije s Adrianem, i když jsem věděla, že žádnou odpověď nedostanu. "Přečtu vám kovbojský román. To se vám bude líbit." Nalistovala jsem první kapitolu a nahlas jim oběma předčítala. Zcela jsem se do toho položila. Nevnímala jsem čas.

Jelikož se jejich stav nehoršil, doktor posunul kontroly na každou hodinu, kdy sestra na pár minut přicházela a kontrolovala monitory. Vždycky se na mě povzbudivě usmála. Při kontrolách byla jako myška. Ze spánku mě nikdy nevzbudila.

Brzy ráno přišla opět Sydney. S ní čas ubýval nejrychleji a nejpříjemněji. Strachovala se o ně jako já. Dokonce mi přinesla koláčky a horkou čokoládu k snídani. Věděla, že ji mám ráda. "Koukám, že ses dala na čtení," usmála se na mě. "To jsou ty Dimitrijovy kovbojky?"

"Jo, ale mám jen tři. A v noci jsem přečetla víc jak půlku první. Ostatní má v azbuce. A já rusky neumím," posteskla jsem si.

"A nechceš se rusky naučit?" zajímala se.

"Chci, Dimitrij mě už trochu učil. Ale bylo to naše tajemství. Měl totiž neobvyklé studijní metody. Azbuku v písemné podobně vůbec neovládám. Jsou to pro mě samé klikyháky," řekla jsem jí popravdě.

"Co kdybych tě učila já? Využily bychom čas, který trávíme čekáním na to, až se oba probudí. To by Dimitrij koukal, kdybys ho přivítala zpátky mezi živými v ruštině," navrhla mi Sydney.

"Sydney, ty jsi génius! Můžeme začít hned?" zeptala jsem se nadšeně.

"Jo, jasně. Potřebuju akorát tužku s papírem. To mám v kabelce. Sedneme si spolu tady k oknu ke stolu," souhlasila.

"Vydrž pár minut, jen se převléknu z pyžama," řekla jsem a zapadla do koupelny. Rychle jsem se oblékla, učesala vlasy a vyčistila si zuby. Za tři minuty jsem už seděla u Sydney a ona mě učila písmena v azbuce. Nic lehkého to nebylo. Hlavně ta výslovnost. Ale moje motivace byla mnohem větší, než abych se nechala odradit, že mi to ze začátku nejde. Další den přinesla i slovník. Stavila se u nás v bytě a vybrala jeden ruský román. Postupně jsme ho spolu překládaly. Její trpělivost patřila k obdivuhodným.

Takhle jsme strávili osm dní. U našich mužů žádná změna. Ale Lissa a Eddie se dali za tu dobu do kupy a lékaři je pustili do domácího léčení. Máma za mě vzala služby a hlídala Lissu jako strážkyně. Mason pečoval doma o Eddieho. Ještě musel ležet a odpočívat. Lissa docházela v doprovodu mámy i Christiana čtyřikrát denně k dárci do nemocnice. Vždycky se za mnou, Dimitrijem a Adrianem zastavili. Královna s Daniellou také chodili každý den zhruba na hodinu většinou po obědě. I Ben se každý den alespoň na pár minut stavil.

Devátý den ráno jsme byly se Sydney zabrané do výuky, když se ozvalo: "Já jsem se asi zbláznil. Jinak si nedovedu vysvětlit, že slyším z pusy Rosemarie Hathawayové ruštinu."

Se Sydney jsme obě ztuhly. Několik vteřin nám trvalo, než jsme se vzpamatovaly. Pak jsem se rozběhla k Adrianově posteli. "Díky Bohu, Adriane. My jsme se o tebe tak báli," vyhrkla jsem a objala ho. Obličej jsem mu zasypala pusami.

"Rose, ty mě chceš zabít," reagoval na moje nadšení.

Pustila jsem ho a omlouvala se mu: "Promiň, já tě málem umačkala. Jsi zesláblý. Dojdu pro doktora a dárce. Potřebuješ krev. Za minutu jsem zpátky. Syd, pohlídej ho, ano?" Přikývla. Já jsem vyběhla na chodbu, abych vzburcovala lékaře a sestřičku. Taky měli radost z Adrianova probuzení. Doktor mu na pokoji udělal základní vyšetření. Vše bylo v pořádku. Adriana si nechají ještě pár dní v nemocnici na pozorování. Dárce za ním bude docházet přímo na pokoj sedmkrát denně.

Lékař se sestrou odešli s tím, že za několik minut přijde dárce. Zůstali jsme na pokoji s Adrianem, Dimitrijem a Sydney sami. "Jak je na tom?" zeptal se Adrian s očima na Dimitrijovi.

"Je v bezvědomí. Ale žije. Díky tobě," odpověděla jsem mu. "To cos vyvedl, byla největší hovadina, kterou jsi mohl udělat. Neměl jsi u zásahu co pohledávat. Porušili jste se Sydney přímý Dimitrijův rozkaz. A ty jsi pro něj riskoval svůj vlastní život. Málem tě to zabilo. Přesto ti nikdy nepřestanu být vděčná. Děkuju, Adriane."

"Své díky si nech. Rozhodl jsem se takhle pouze já sám. Jak dlouho jsme byli mimo a co ostatní - Lissa, Eddie?" ptal se dál.

"Lissa s Eddiem odpočívají v domácím ošetřování. Jsou stále zesláblí, ale živí a zdraví. Z nemocnice je pustili před třemi dny. Dnes je to devátý den," víc jsem nestačila říct, protože se ve dveřích objevil dárce.

"Syd, pojď. Počkáme na chodbě," rozhodla jsem se Sydney ušetřit pohledu na Adriana pijícího krev. Vděčně souhlasila.

Vycházely jsme obě z pokoje, když Adrian zavolal: "Sageová, vrátíš se?" Sydney v půli pohybu strnula. Pomalu se na Adriana otočila a přikývla na souhlas.

Na chodbě jsme si sedly na lavičku kousek ode dveří pokoje. "Syd, jsi v pohodě?" strachovala jsem se.

"Jo, teď už jo. Probral se. Konečně. Krev je to poslední, co by mi vadilo. Néé, že bych se na to musela koukat, ale jsem ráda, že se vzbudil. Navíc je to vampýr. Krev ke svému životu potřebuje," pronesla úlevně.

"Jsem ráda, že to bereš takhle. Napíšu všem smsku s touto skvělou zprávou. Každý ho bude chtít vidět," pověděla jsem a rovnou cvakala na mobilu text smsky. Po jejím odeslání mi během pár sekund pípaly nadšené reakce. Dárce mezitím vyšel.

Vstaly jsme a znovu šly na pokoj. Adrian ležel v posteli a mhouřil oči na Dimitrije. "Opovaž se používat éter! Ani čtení aur, lezení do snů, natož léčení! Chceš skončit znovu v bezvědomí?! Nebo opravdu zemřít?! Měls namále! Jsi zesláblý! Ty ani Lissa ho nemůžete používat minimálně 2 až 3 týdny! Ty ses taky sám od sebe probral! Vzbudí se i Dimitrij! Slib mi, že neprovedeš další hloupost," naléhala jsem na Adriana.

"Sakra, stejně nic nevidím. Chtěl jsem zkontrolovat aspoň jeho auru," zanadával Adrian.

"Rose, já půjdu. Předpokládám, že se za chvíli netrhnou dveře. Na učení bychom už neměly klid. Stavím se ráno jako obvykle, jo? Mějte se. Jsem ráda, že jsi zpátky, Adriane. Ahoj," rozloučila se Sydney a odešla.

"Rose, povíš mi průběh zásahu a co se dělo následně těch 8 dní, kdy jsem byl mimo," požádal mě Adrian. Já mu vše odvyprávěla. Vynechala jsem pouze záchranu jeho života, když pil ze Sydney. Dokud se mě na to sám přímo nezeptá, neřeknu mu to. Ona si to nepřála. Ani to, že Sydney všechno ví a celou tu dobu Adriana držela v bezvědomí za ruku.

Do večera se dveře s návštěvami za Adrianem opravdu netrhly. Přišla královna s Daniellou. Obě měly slzy na krajíčku. Pak Lissa, Christian a máma. A k večeru se stavil i Mason s Eddiem. Ben nakoukl do pokoje v devět hodin večer: "No sláva! Chlape, tys nám dal!"

"Taky tě rád vidím, šéfíku," oplatil mu Adrian ze své postele. Ben v pokoji strávil asi 30 minut. Popřál nám dobrou noc a odešel.

"Adriane, skočím se vysprchovat. Ty to máš do zítřka zakázáno. Sestřička ráno přijde a pomůže ti. Každým okamžikem by ti měl dorazit dárce. Nevstávej z postele a opovaž se používat éter. Odpočívej. Musíš se pořádně vyspat. Za chvilku jsem hotová a jdeme oba spát," plánovala jsem.

"Rozkaz, Rose," rozesmál se Adrian. "Jsem v pohodě. V klidu se umej. Máš alespoň nějaký hezký pyžamo, ať se mám na co těšit?"

"Neprovokuj nebo tě udusím tím polštářem," odsekla jsem mu z legrace a přešla k jeho posteli, abych ho pocuchala ve vlasech a dala mu pusu na čelo. Samozřejmě se mé ruce ve svých vlasech bránil. Nesnášel to. Nic se nezměnilo. A to neměl ani bezchybný nagelovaný účes. Tady v nemocnici jsem spávala v klasickém dlouhém pyžamu, ne v Dimitrijově tričku, případně nahá jako doma.

Z koupelny jsem vylezla úplně přesně, akorát odcházel dárce. Položila jsem tašku s věcmi a Dimitrijovi popřála dobrou noc a políbila ho. Adrian mě pozoroval. Poté jsem přešla k němu. "Rose…," stačil vyslovit, než jsem ho přerušila.

"Udělal jsi maximum. Zvládne to. Nemůže nás jen tak opustit. Já mu to nedovolím. Ne teď, když jsi ho dokázal uzdravit," zašeptala jsem.

"Lehni se ke mně. Chci tě mít u sebe. Budeme ho oba hlídat. Navíc se musí vzbudit kvůli té ruštině. Nebude tomu věřit, když ses učení předtím, tak bránila. Mrzí mě, že jsem mu nedokázal pomoct víc. Ani tu debilní zlomenou ruku jsem nezvládl uzdravit. Jsem fakt neschopný," byl na sebe přísný Adrian.

"Mlč, to není pravda! Na zlomenou ruku neumře! Ale ránu po kůlu na břiše jsi celou zahojil! Ztratil spoustu krve, proto je v bezvědomí! Pokud bys ho neuzdravil, zemřel by! A ty to víš! Skoro jsi umřel taky! Mohla jsem vás ztratit oba! Nedovolím ti, aby sis cokoli vyčítal! Není co! Potřebuješ se vyspat. Ne se se mnou mačkat na jedné posteli. Mám tě ráda, Adriane. A děkuju. Za všechno. Pěkné sny," pohladila jsem ho po tváři.

Chytil mi ruku: "Jestli u mě nezůstaneš, spát nebudu."

"Adriane, nezlob mě. Buď rozumný. Dneska ses probral po osmi dnech z bezvědomí. Musíš odpočívat a nabírat síly," použila jsem rozumné argumenty.

"S tím na mě nechoď, Rose, a lehni si! Já názor nezměním," zavrhl to.

"Dobře, ale jen na chvíli," souhlasila jsem nakonec. Odkryl svou peřinu a já si k němu vlezla. Oba jsme leželi na boku čelem k Dimitrijovi. Adrian mě jednou rukou objímal a já si s ním propletla prsty.

"Brácho, vrať se nám co nejdřív. Čekáme na tebe. Oba. Dobrou noc," promluvil Adrian na Dimitrije.

"Dobrou, Dimitriji. Dobrou, Adriane," popřála jsem jim.

"Dobrou, Rose. Dostaneme ho zpátky. Uvidíš. Neboj se," uklidňoval mě Adrian a políbil mě do vlasů. Nevydržela jsem to a dala svých zadržovaným emocím volný průběh. Bolestně jsem se rozvzlykala. Adrian si mě přitáhl ještě pevněji do náruče, aby mě konejšil. Šíleně jsme se o Dimitrije strachovali. Oba.