SPO - 11. kapitola – Pozorování

Dneska pár podrobností z Dimkova života, které třeba ještě všechny nevíte...

Rose miluju jako svou sestru a Dimitrij mě svým nitrem a čistými úmysly dostal na kolena. Kvůli němu jsem se zamyslel nad svým dřívějším zpackaným životem a celý ho přehodnotil. Věci, které jsem spáchal, nejdou vrátit zpátky, ale udělal jsem tlustou čáru a začal znova a lépe. Abych si zpříma mohl v zrcadle pohlédnout do očí a nehnusil se sám sobě. Snad to časem dokážu...

Mých hříchů bylo tolik. Ať už moje namyšlené chování královského, sobeckost, bezcitnost, promiskuita a spousta dalších věcí. Až se s Belikovem za šest měsíců setkám u dvora, chci mu být rovný. Nyní mu nesahám ani po kotníky... Připadám si vedle něho jen jako nevychované děcko. Fakan, kterému sebrali hračku. Tohle se změní... Já se změním... Chci si zasloužit jeho důvěru a úctu. Ani pořádně netuším, proč po tom tak toužím…

Když se po tréninku znovu vysprchoval a oblékl si tmavě modré džíny, bílou košili a černý kožený kovbojský plášť. Působil na pohled drsně. Nezalekne se nebezpečí a nepřátel. Neukazuje navenek emoce, avšak má jich v sobě hodně. Jen Rose dokázala z jeho nečitelného strážcovského výrazu vyčíst pocity. Jeho oči k ní samy promlouvaly. A její zase k němu. Jejich neuvěřitelné souznění a porozumění.

Taša se taky vyfikla. Zlákala Dimitrije do baru a na kulečník. Chtěla ho promyšleně svést. Předtím ho trochu opít, aby povolily jeho silně zakořeněné zábrany. On to stále nevnímal. Jednal s ní jako s kamarádkou. Bláhově si myslel, že mají mezi sebou jasno, když Tašu jako ženu odmítnul.

Než přijal její nabídku na strážce, promluvil si s ní o tom a vysvětlil jí jednoduše, ale důrazně, že ji jako ženu a milenku nechce. Dokonce jí částečně odhalil, že je zamilovaný do někoho jiného. Rosino jméno neprozradil. Chvála bohu! Svou zhoubnou zamilovaností k Dimitrijovi by Ozerová Rose přidělala akorát samé problémy a nepříjemnosti. Je to mrcha. Kouká jí to z očí. "Belikove, buď opatrný!" nabádal jsem ho v duchu. "Z tohohle nevzejde nic dobrého, jen nějaký průser. To mi věř. Na tohle jsem zase expert já."

Naštěstí z toho vybruslil s grácií. Zahrál si kulečník, ve kterém byl mistr. Přivedlo ho to na pár minut na jiné myšlenky, z čehož jsem se upřímně radoval. A nic alkoholického na žal nepil. Poručil si jeden nealkoholický míchaný koktejl s tím, že bude řídit, neboť je Taša unavená. A tím ji odradil. Jde o to na jak dlouho?!

Po třech hrách, které s přehledem vyhrál, jeli s Tašou domů. A oba zapadli do svých pokojů spát. Už bylo dost pozdě, takže zalezl převlečený do pyžama do postele a s myšlenkou na svou milovanou Rozu únavou usnul. Ještě vytrhl z diáře další uplynulý den.

Tohle mi stačilo. Ukončil jsem sen. "Zvládáš své soukromé peklo dobře, brácho, ale nepřestávej být ostražitý ohledně Taši," zamumlal jsem si polohlasně. Ani nevím, kde se tam oslovení "brácho" vzalo. Samo mi přišlo automaticky na rty. Rose ségra a Belikov brácha. To se mi ta moje rodinka a osoby, na kterých mi záleží, trochu víc rozrostla…

Následující den na akademii proběhl jako obvykle. Rose si držela svou apatickou masku. A parta si jí nevšímala. Ani se nesnažili s ní zavést hovor. Byla pro ně vzduch. Vystačili si sami. Štvalo mě to. Měl jsem tendenci na ně zařvat, ať se sakra vzpamatují a chovají se normálně. Ne jako blbci. S velkým sebezapřením jsem to nezrealizoval a mlčel. Malé dhampýrce bych tím nepomohl. Spíš ublížil, proto jsem se ovládl.

Večer před večerkou padlo na přetřes téma návštěva u Taši. Rose zpozorněla. Návštěva se odkládá. Pojede se tam až za 14 dnů. Pro nás s malou dhampýrkou jen dobře, máme více času připravit se na to i vymyslet strategii.

Prsten na spaní měla v krabičce. Nabíjet budu oba zase najednou zítra. Takže jsme se všichni rozloučili a šli do svých pokojů. V obvyklou dobu jsem se ponořil zpátky do éterového snu.

Jak jinak - kouzlo chtíče. Smířil jsem se s tím, že ho budu vídat každý den celých 6 měsíců. A na bráchu se nezlobil. I Rose jsem přestal vnímat jako objekt svého zájmu. Byla krásná - to bez debat, ale její tělo ani duše mi patřit nebude. Jsou majetkem Dimitrije a tak to i zůstane. "Nikdo jiný se jí ani prstem nedotkne! Zůstane tvoje! Ty dostaneš její panenství! O to se postarám! Slibuju, brácho!" učinil jsem v duchu přísahu. A byl odhodlaný ji za všech okolností dodržet.

Zajímal mě soudruhův život. Nechal jsem si přehrát vzpomínky na jeho rodinu. Miloval je. Svou dhampýrskou matku Olenu a tři sestry - o dva roky starší Karolínu a dvě mladší Soňu a Viktorii. Od Karolíny měl už i synovce Pavla. Ještě s nimi ve skromném domě v dhampýrské komunitě v ruské Baje žila jeho zvláštní babička Jeva. Čarodějnice a věštkyně. To mě zaujalo, ale po jeho zkušenostech, to nešlo zpochybnit. Jeva skutečně vynikala mezi ostatními svými schopnostmi. Dokázala předvídat budoucnost. Vždycky předem věděla, kdy Dimitrij do Baji přijede. Dokonce i přesný čas. Čekávala na něj před domem. A troufám si tvrdit, že to zahrnovalo jen malou hrstku toho, co doopravdy dovedla.

Svého otce Moroje znal. Z dětských vzpomínek si pamatoval, že bil jeho matku. Ve třinácti ho umlátil do bezvědomí na oplátku zase on. Skoro ho zabil. Již jako dhampýří kluk oplýval mnohem větší silou než jeho dospělý morojský otec. Od té doby se tam ten morojský grázl neukázal. Je to královský Moroj patřící do rodu Badiců. Od něj má soudruh dvě nevlastní morojské sestry. S těmi se osobně nevídá. Ony dvě nejspíš ani netuší, že existují minimálně čtyři dhampýří sourozenci z tatínkových zvrhlých avantýr s dhampýrkami. A rodina Belikovových nikdy necítila potřebu se k nim hlásit. Dimitrij v mládí pouze chránil své milované. Odmítl přihlížet týrání své matky. Tak jednal… Na jeho místě bych se zachoval stejně. Taky bych tátovi nedovolil, aby fackoval mámu.

Pak jsem si zase nechal ukázat jeho den. Všechno probíhalo na malé detaily stejně. Žádný konflikt ani nic zlomového. Jen narůstala jeho úzkost z odloučení a obava o Rozu. Strachoval se o ni oprávněně. Přemýšlel, jak si ověřit, že je v pohodě. Dokonce si pohrával s myšlenkou, že by jí zavolal nebo poslal aspoň smsku. V poslední chvíli to naštěstí z logických důvodů zavrhl. Zhluboka jsem si oddechl. To by mi fakt na akademii a v situaci s Rose nepomohlo.

* * *

Tímhle způsobem jsem ho navštěvoval ve snech každý den a po malých kousíčcích si skládal do skládanky informace o jeho životě, rodině, láskách, povaze, myšlení, zálibách i dětství.

O rodině jsem se zmínil, o zálibách a jeho oblibě Divokého Západu taky. Ještě musím dodat, že poslouchá hitovky z 80. let a Rose si ho za to vždycky hrozně dobírá. Hádali se v tělocvičně ohledně hudby. Škádlili se navzájem. Oba z toho měli srandu. Jejich soukromá hra.

Povahou byl spíš plachý a uzavřený. Nemluvil nahlas o svých problémech ani pocitech. Samotář. Zalezlý v pokoji nad knížkami. Ale tomu, tak dřív nebývalo. V dětství i dospívání byl naopak hodně společenský a oblíbený. Ať už mezi holkama - které sváděl svým božským vzhledem i milou přátelskou povahou. A mezi klukama - zase vážený a spolehlivý přítel. Měl horkou hlavu a problémy s ovládáním i výbuchy vzteku, ale během let se vypracoval na nejlepšího strážce ve svém maturitním ročníku. Tvrdě na sobě makal. Všechno se změnilo po maturitě a v prvních letech jeho aktivní strážcovské služby o Vánocích tři měsíce před jeho dvacátými narozeninami. Jel domů v lednu oslavit svátky s rodinou. Vzal si dovolenou. A jeho nejlepšího přítele i chráněnce královského Moroje Ivana Zeklose zabili Strigojové i s jeho dhampýrským kolegou Igorem. Přesile se nedokázali ubránit. Dodneška si to nepřestal vyčítat.

Zlomový okamžik, kdy ztratil svůj tehdejší typický úsměv na tváři. Výčitky ho dohnaly na hranici psychických sil. Chtěl umřít taky. Napravit svůj dluh vůči Ivanovi, že ho nezachránil. Vrhal se neuváženě do nebezpečí a sám lovil Strigoje na vlastní pěst. Získal tak své první dvě značky. Při dalším pokusu o jejich zabití se připletl do profesionálního zásahu trénovaných strážců i Morojů s magií ohně, kterou tajně založila moje teta královna. To pro mě bylo příjemné překvapení. Spousta hloupých Morojů si myslí, že se magie nesmí používat pro obranu. Taková blbost, když to může zachránit nevinné životy. Tetička u mě hodně stoupla v ceně za své rozhodnutí lovit Strigoje, než oni uloví nás. I když to veřejnosti tají.

Kapitán této tajné zásahovky Evžen Pavlov nabídl Dimitrijovi práci u něj ve skupině a on to přijal. Jeho život zase dostal po několika měsících bezcílného bloumání řád a cíl. Byl u nich tři roky. Nejdřív prováděl nejnebezpečnější práci, když vpadával mezi prvními do doupat Strigojů. Získal tak další čtyři značky na svůj krk. S Evženem se hodně spřátelili. Stalo se mu v bleděmodrém to samé s jeho morojským chráněncem. Bral to jako poslání. Soudruh se se svou pílí i zapálením pro správnou věc vypracoval na zástupce kapitána a několik zásahů sám i řídil. Tomu jsem se vůbec nedivil. Jenže pak to Evžen jednou zvoral a zemřel on sám i spousta jeho lidí při zpackané akci. A Dimitrij ze zásahovky sám odešel a nechal se z Ruska převelet do Ameriky.

Teta královna s velitelem všech zásahových skupin Benem Harnettem ho přidělili na akademii sv. Vladimíra a zaúkolovali ho najít princeznu Vasilisu Dragomirovou ve světě lidí. Jak jinak?! Uspěl a přivezl ji zpátky i s Rose, do které se při prvním pohledu a doteku zamiloval. Aby ji udržel ve škole navzdory plánům ředitelky Kirové malou dhampýrku vyrazit, přijal se sebezapřením Rosiny tréninky navíc, které jen umocnily jejich vzájemnou lásku. A všechno dokonal Viktor Daškov, když mezi ním i Rozou zrušil kouzlem chtíče zábrany držet se od sebe dál. Svou sedmou značku má za zabití Strigojky dcery Daškova Natálie.

Dost pochmurný pracovní i osobní život. Stal se z něho samotář. Uzavřel se před další bolestí a ztrátou sám do sebe. Klidu a jakéhosi rozhřešení se mu dostávalo při mších. Měl rád kostely i katedrály. Ale protože zabíjel, nikdy si nechodil pro svaté přijímání. Usoudil, že toho není hoden. Jen meditoval a poslouchal kněze vzadu v lavici.

Jeho dosavadní život se obrátil naruby po poznání Rose. To, co před ní i ostatními skrýval, ona zjistila. Cítil se nesvůj, když odhalila jeho lítost nad smrtí Ivana, nedokonalé sebeovládání a výbušnost vzteku, odtažitost od lidí, aby ho nezasáhla ztráta dalšího blízkého člověka. Vyděsilo ho to. Malá dhampýrka v něm četla jako v otevřené knize. A on zase v ní.

Když jeho Rozu někdo otituloval "krvavá děvka", zatínal pěsti a zhluboka dýchal, aby dotyčnému nedal okamžitě pěstí. Nenáviděl to. Natož když stoprocentně věděl, že je ještě nezkušená panna. Pro něj to byl jeho divoký, nezkrotný a nevinný anděl s ďáblem v těle.

Z Rosiných reakcí na její matku zase poznal její bolest ohledně nefungujícího vztahu matka-dcera i částečnou žárlivost, že je Janine Hathawayová úspěšná strážkyně, která však vyměnila své jediné dítě za boj se Strigoji. Rose tím celý život trpí. To nepochopitelné porozumění a souznění mezi nimi, když si navzájem dokázali otevřít před ostatními pevně zapečetěné třinácté komnaty.

Lidé v soudruhově okolí ho s úctou respektují a uznávají. Je skvělý strážce a bojovník. A to ani veřejnost netuší, co všechno dokázal v tajné zásahovce. A v budoucnosti ještě dokáže. Čest, odvaha, spravedlnost, morální zásady i ostatní životní hodnoty ho dostali tam, kde právě je - prostě "ruský Bůh Belikov" - zcela zaslouženě a oprávněně!