NO3 - 11. kapitola – Sydrian (z pohledu Rose)

Dneska si přijde na své tým kopající za Sydrian :D

Po vyplakání všech slz jsem v Adrianově posteli a jeho objetí vyčerpaně usnula. S ním jsem se cítila v bezpečí. Alespoň on je v pořádku.

Ráno jsem ještě v polospánku uslyšela hlasy. Nechala jsem zavřené oči a poslouchala.

"Dobré ráno," poznala jsem Sydney.

"Pššš, Sageová, ať ji nevzbudíš. Potřebuje si odpočinout," okřikl ji tiše Adrian.

"Promiň, netušila jsem, že bude zrovna spát. Všechny předešlé dny na mě už čekala," omlouvala se mu Sydney.

"Jo, to si dovedu živě představit. Byla tady s námi sama. Zoufalá. Skoro nespala, aby nás hlídala a mluvila na nás. Pak upadla vyčerpáním do krátkého neklidného spánku. Je těsně před zhroucením. A nemusím na to vidět ani její auru. Sám se divím, že to vydržela devět dní. Před všemi si hraje na silnou a přitom uvnitř neskutečně trpí. To je celá Rose," odhadl to přesně Adrian.

"Já jsem ale blbá! A to do ní hustím navíc ještě ruštinu," nadávala si Sydney. "Tak dobře je všechny znáš. A já ani nepoznám, že je na tom Rose špatně. Byla nabitá energií a optimismem, že udělá Dimitrijovi radost, až se vzbudí."

"Ruština nevadí. Aspoň zaměstnala svoji hlavu něčím jiným než strachem, zda to se soudruhem přežijeme. Do háje a já ani nevidím jeho auru, abych zjistil, jak na tom je. Měl jsem se víc snažit a přivést jí ho zpátky," pronesl Adrian.

"Zbláznil ses! Málem jsi tam umřel. Byl jsi na tom jako Dimitrij. Skoro jste nedýchali," vyhrkla bezmyšlenkovitě Sydney.

"No a co, komu bych chyběl? Oni dva by však byli šťastní a spolu. Klidně bych za ně svůj život vyměnil," šokoval mě i Sydney opět Adrian.

"Adriane, tohle neříkej! Rose ani Dimitrij by šťastní nebyli, kdyby ses pro ně obětoval. A ty to víš?! Dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Jste tu oba. Dimitrij se taky probere. Jen to bude trvat dýl. Nepije krev jako ty, aby ho nabila okamžitou energií a pomohla mu s regenerací. Zvládne to," ujišťovala Adriana Sydney.

"Co tím chceš říct?" zeptal se Adrian nevěřícně Sydney a vstal opatrně z postele, aby mě nevzbudil. "Vy jste mě v lese zachránili krví?! Dovolili jste Rose, aby mi v tom stavu v jakém byla, dala svoji krev?! To nemyslíš vážně, Sageová?! Vždyť ji to mohlo zabít! Sama celou dobu krvácela. A já si ani nevšiml rány od svých zubů. Ta holka se mi fakt zdá! Kolikrát se znovu obětuje pro druhé?!" rozčiloval se Adrian.

"Mohu tě ubezpečit, že Rose ti krev nedala. Ale chtěla, to nepopírám. Taky se hodlala obětovat. Jste všichni tři - ty, Rose i Dimitrij stejní šílenci. Hraničí to s patologií. Nemáte žádný pud sebezáchovy. Bez rozmýšlení byste se vzdali svého života pro ty druhé. A ti ostatní z party k tomu nemají daleko. To, co Lissa předvedla s Eddiem, je v bledě modrém to samé," reagovala na to Sydney.

"Kdo mi dal teda krev, když ne Rose?" chtěl vědět Adrian.

To bude zajímavé, až se dozví, že právě Sydney. Je chytrý. Musí mu to každým okamžikem dojít. A taky že jo. Přešel pomalu blíž k Sydney. Pootevřela jsem trochu oči, abych viděla, co se bude dít. Byli akorát kousek ode mě. Nevšimli si, že jsem se vzbudila a celou dobu je poslouchám. Měli oči pouze pro toho druhého. Nic jiného nevnímali.

Aniž by to Sydney čekala, Adrian rychle vystřelil ruku k jejímu krku, aby odkryl zapnutý límec u košile. Poté, co uviděl svůj kousanec, ztuhl ohromením. Dostal ze sebe jediné slovo: "Proč?"

Sydney se zhluboka nadechla. Zpříma se mu podívala do očí a odpověděla: "Protože bych nesnesla, kdyby se ti něco stalo."

Adrian ve vteřině zrušil tu malou mezeru, která je od sebe dělila. Ruku na límci popondal dozadu na krk a hlavu Sydney, aby si ji mohl přitáhnout. A druhou rukou ji objal kolem pasu. Pár centimetrů od jejího obličeje na ni koukal s takovou fascinací, že mě to až zarazilo.

Ona musela cítit na tváři jeho dech. Adrian se pomaloučku skláněl k jejím rtům, aby ji políbil. "Adriane, nedělej to," zašeptala Sydney.

"Nenechám tě, aby sis pamatovala jako můj první dotek rozkoše vampýří zuby a endorfiny z pití krve. Pokud bych byl při smyslech, nikdy bych se z tebe dobrovolně nenapil. Tu slast, kterou jsi přitom cítila, jsem ti chtěl dát jinak. A nikdo mi v tom teď nezabrání," přejel jemně po Sydneyiných rtech Adrian.

Tiše zasténala, jako když jí prokousl krk. Adrian měl pravdu. Schválně ji dráždil a něžně se dotýkal jejích rtů, jako by je zlehka ochutnával. Tím ji zbavil všech jejích zábran. Sama mu zabořila své ruce do vlasů a přitáhla si ho k sobě blíž. Na nic víc nečekal a políbil ji skutečným francouzským polibkem.

Po pár minutách ho Adrian sám s povzdechem ukončil: "Sakra! Proč zrovna dneska nemůžu číst aury?"

Sydney na něj nechápavě koukala: "K čemu by ti to bylo?"

Pohladil ji po lilii na tváři a vysvětlil: "Tak dlouho jsem na tohle čekal. A nyní, když se to stalo, jsem si svou domněnku stejně neověřil. Ach jo."

"Jakou domněnku?" ptala se dál Sydney.

"O barvě tvé aury při polibku. Předpokládám, že bude purpurová," usmál se na ni a stále ji objímal.

"Co purpurová znamená?" zajímala se Sydney.

Adrian se pousmál tím svým arogantním úsměvem: "To ti řeknu, až si to opravdu ověřím."

"Nic si ověřovat nebudeš! Tohle byla výjimečná situace a už se to nebude znovu opakovat," zavrhla jeho návrh okamžitě Sydney.

"Syd, já tě miluju. A tím, že mě budeš odmítat, to stejně nezměníš," přiznal jí konečně své city nahlas.

"Adriane, to nesmíš. Jsi královský Moroj. Tvoje teta je královna. A já alchymistka. Člověk. Nemůžeme být spolu. To, co vyvádíme, není správné..." víc nestačila říct.

Adrian ji přerušil: "Správně, vyvádíme! Oba! Ani nevíš, jak jsem rád, že to slyším! My oba! Není to jen nějaký můj výmysl! Cítíme to stejně! Táhne nás to k sobě neuvěřitelnou silou! Je mi úplně šumák, že jsi alchymistka a já Moroj! Nevzdám se tě, Sageová! Nikdy! Tohle není pořádný důvod! Připomíná mi to Dimitrije a Rose. Taky se bránili. Oba strážci, dhampýři. Rose navíc neplnoletá studentka. A jak to dopadlo?! Zbytečně se trápili. Jestli chceš mermomocí opakovat jejich chyby, pro mě za mě, já to vydržím! Nakonec budeš moje!"

"Seberu se a ihned odjedu pryč ze dvora. Vykašlu se na zásahy. Dimitrij si najde jiného alchymistu. Nikdy mě pořádně nepotřeboval. Dělal to kvůli tobě. Vrátím ti tvůj byt. Nemám v něm co pohledávat. A zmizím z tvého života, dokud je čas," rozhodla se Sydney.

Adrian se rozčílil. Silou přitiskl Sydney na stěnu a promluvil: "Bezva, všechno víš! Ale tohle neuděláš! Já ti to nedovolím! Ne teď! Ty jsi to posunula dál! Já to chtěl skončit poté, co jsi neměla prsten! Ty ses mi sama ozvala! Využil jsem Dimitrije, aby mi pomohl připravit na tebe past a dostal tě ke dvoru! Mělas možnost to odmítnout, ale neudělala jsi to! Nyní jsi mi navíc zachránila život svou vlastní krví! Tys rozhodla za nás za oba! Ne já! Tohle sis měla rozmyslet dřív! Třeba mě i nechat umřít! Zemřel bych s pocitem, že jsem pro Rose a Dimitrije udělal maximum, a ty bys mi nervala srdce na kusy!"

"To neříkej," pošeptala bolestně Sydney a v jejích očích jsem zaznamenala slzy. Adrian od ní odvrátil pohled a těžce dýchal, aby se uklidnil. Musel být i hodně unavený. Poprvé vstal po probuzení z bezvědomí z postele. Byl stále zesláblý. Sydney překvapila mě i Adriana. Váhavě natáhla ruce k Adrianově obličeji. Jemně ho chytla za bradu, aby se na ni musel podívat. Druhou rukou ho pohladila po tváři. "Zůstanu tady s tebou. Už jsem stejně zhřešila tím, že tě miluju. Nemůžu bez tebe být. Kdybych byla odvážnější, řekla bych si o postel na váš pokoj přesně podle příkladu Rose."

"Omlouvám se za svůj výbuch. Neublížil jsem ti?" styděl se Adrian za své předchozí jednání a Sydney pustil. O pár kroků od ní i odstoupil.

"Nic se nestalo. Pojď, musíš si zase lehnout, jsi slabý," nabádala ho.

"Stačí, když si tady sednu." Popošel tři zbývající kroky ke stolu u okna, kde jsme se se Sydney obvykle učily, a posadil se. "Syd, chceš mě vídat nebo se vrátíme do starých kolejí vyhýbání? Nebudu tě nutit být v mé blízkosti. Umřít se taky nechystám. Můžeš být klidná. Řekni mi narovinu svou představu," ujasňoval si Adrian.

"Já nevím. Všechno mě to děsí. Být v tvé blízkosti a zároveň v ní nebýt. Jsem zmatená z toho, co cítím. Sama sebe nechápu," odpověděla mu pravdivě. "Všechno jde proti tomu, co mě celý život učili. Čemu jsem věřila. Nyní z toho nic neplatí. Měli jste být stvůry. Já si s vámi však rozumím jako s nikým na světě. Nejde jen o magii nebo krev. Lhali mi. Nevím, kam patřím."

"Já jo. Přece k nám. Ale potřebuješ na to přijít sama. Chceš čas? Máš ho mít. Víckrát se tě bez tvého souhlasu nedotknu. Nemusíš mít strach. V mé blízkosti budeš pouze se svědky. Ne se mnou o samotě. Dokud si ty sama nebudeš přát opak. Mám jednu podmínku. Zůstaneš v mém bytě. Já tam sám nikdy nepřijdu. A když bych cokoli potřeboval, zavolám ti předem nebo zaklepu. Prostě si sám neodemknu. Klidně ti dám i své klíče. Do snů ti znovu nepolezu. Ani tajně. Nevím jak, ale stejně poznáš, že jsem tam. Za minule se omlouvám. Neměl jsem to dělat. Hrozil jsem se tvé reakce na skutečnost, že jsem byt zařizoval já. Proto jsem přišel. Víckrát se to nestane. Slibuju," nastínil Adrian Sydney jejich budoucí kontakt u dvora.

"Dobře," souhlasila Sydney. "Klíče si nech. Věřím ti."

Víc si neřekli, protože se ozvalo zaklepání a vstoupil do dveří lidský dárce. Zahrála jsem divadlo, jak mě to vzbudilo: "Dobré ráno," pozdravila jsem je a protáhla se v posteli. "Syd, vezmu si župan a jdeme na chodbu. Adriane, ty si zase lehni. Už jsem se ve tvé posteli roztahovala dost."

Sedly jsme si na chodbě. Sydney nám v automatu koupila horké nápoje. Mně horkou čokoládu a sobě latté. Mlčela. Nebudu z ní nic tahat. Sama se musí chtít svěřit. "Syd, omlouvám se, žes mě našla v Adrianově posteli. Asi to nebyl příjemný pohled," spustila jsem konverzaci.

Sydney se rozesmála: "Rose, ty jsi ta poslední ženská, která by mi po boku Adriana vadila. Máte zvláštní vztah. Všichni tři. Pomalu si na to zvykám. S Adrianem získám trojbalení 1+2 zdarma."

"Skvěle řečeno. Tohle přirovnání by mě nenapadlo," smála jsem se s ní. Mezitím vyšel dárce. "Chceš se vrátit do pokoje nebo s ruštinou zůstaneme na chodbě?"

"Můžeme klidně do pokoje," nevadila jí blízkost Adriana.

Zrovna tam s ním byla sestřička. "Sestřičko, zásadně nesouhlasím. Zvládnu to sám. Nepotřebuju dozor. Nejsem malé dítě," hádal se s ní Adrian.

"Pane Ivaškove, nemůžete být sám v koupelně bez dozoru. Jste slabý. Mohla by se vám zatočit hlava a omdlít. Je to rozkaz pana doktora," bránila se sestřička.

"Sestřičko, mohli bychom udělat kompromis?" zasáhla jsem do jejich debaty. "Adrian bude v koupelně sám, ale celou dobu bude ve sprše sedět na té plastové židli a nezamkne se. Já se Sydney budeme tady v pokoji. Každé dvě minuty se nám bude přes dveře hlásit, že je v pořádku."

"Co mám s vámi dělat?! Jestli se mu něco stane, je to na vaši zodpovědnost!" povolila nakonec sestřička. Pak odešla.

"Děkuju," poděkoval mi Adrian vděčně.

"Budeš opravdu celou dobu sedět! Pojď, s věcmi ti pomůžu," trvala jsem na svém. Přikývl. Vzala jsem jeho ručník, čisté pyžamo, hřeben, pastu na zuby, kartáček, sprchový gel, šampon a elektrický holicí strojek. Za těch pár dní v bezvědomí měli s Dimitrijem oba pěkné strniště. Normálně mívali tvář dohladka oholenou.

"Nejdřív se oholím. Pak na tebe zavolám, abys mi přendala židli a věci do sprcháče, ano?" plánoval Adrian.

"Jo," odpověděla jsem mu. Sydney naši konverzaci nekomentovala. Tiše seděla u stolu a připravovala nějaké materiály na výuku ruštiny.

"Syd, vydrž pár minut. Jakmile mu to všechno přendám a zkontroluju ho, budu se ti věnovat," ujistila jsem ji.

"Rose, nejdřív se najez. Támhle máš koláčky k snídani. Zapomněla jsem ti to říct. Já počkám, nespěchej," starala se o můj příjem kalorií Sydney. Nosila mi sladkosti, i když ona sama je nejedla. Asi usoudila, že si musím obalit nervy cukrem, abych nezkolabovala.

Díky probuzení Adriana jsem pomalu začínala vnímat i chutě. Snědla jsem koláček a přešla k Dimitrijovi. Ráno jsem ho nestihla ani políbit. Pohladila jsem ho po tváři a vlasech. Potom jsem ho políbila.

"Rose, on se probudí. Chce to jen čas," uklidňovala mě Sydney, která mě celou dobu ustaraně pozorovala.

"Doufám, že máš pravdu," šeptla jsem. Očima jsem však stále spočívala na bezvládném spícím Dimitrijovi. Ten pohled mi lámal srdce.

"Rose, můžeš?" ozval se Adrianův hlas z koupelny. Pomohla jsem mu. Hned vypadal po oholení líp. Sám se pak každou chvíli hlásil z koupelny: "Jsem v pohodě."

My se se Sydney pustily do ruštiny. Adrian po půl hodině vylezl z koupelny jako nový. Umytý, upravený, krásně voněl a slušelo mu to i v pyžamu. Sestřička mu mezitím povlékla postel čistým povlečením. Pobavil mě výraz Sydney, když Adriana uviděla. Ztuhla a na pár vteřin z něj byla úplně mimo. Líbil se jí. Hodně. Adrian si to uvědomoval. Potěšen její reakcí si zase lehl. Ale nekomentoval to. Ani mou výuku.

Sydney před obědem odešla. Máma mně i Adrianovi donesla oběd. Ty nemocniční blafy se nadaly jíst. Zase se u nás vystřídaly všechny možné návštěvy.

K večeru jsme s Adrianem a Dimitrijem osaměli. "Rose, proč jsi mi to neřekla?" zeptal se mě Adrian.

"Co myslíš?" dělala jsem, že mu vůbec nerozumím.

"Nekecej, víš to moc dobře. O Sydney a krvi. A nemysli si, že nevím, žes celou dobu ráno poslouchala a koukala se na nás. Takže nehraj divadlo. Buď tak hodná," požádal mě.

"Sakra, jaktože o mně víš? Snažila jsem se být nenápadná," zavrčela jsem zklamaně.

Vysmál se mi do očí: "Rose, celou dobu jsi sebou ve spánku mlela. A když přišla Sydney, najednou jsi ztuhla jako krásná spící socha a ani ses nehnula. Chtěl jsem tě prásknout, jenže potom Sydney vyhrkla to o té krvi a mně to došlo. Potřeboval jsem si to ověřit. Nechtěl jsem tomu bez důkazu věřit. Noo, a poté jsem na to, že se koukáš a vnímáš nás, dočista zapomněl. Zachoval jsem se jako debil, co? Může mít ode mě i modřinu. Jsem hňup. Zvoral jsem to."

"Nezvoral. Ten polibek byl boží. Vzhledem k situaci jsi to zařídil skvěle. Slíbila jsem jí, že ti to sama od sebe neřeknu. Musel by ses zeptat ty sám přímou otázkou, zda ti dala krev Sydney. Poté bych ti to řekla. Tys to neudělal, proto jsem mlčela. A ještě nevíš, že tě každý den Sydney držela za ruku. Sama tu v nemocnici den ležela. S Lissou na pokoji. Byla na kapačce. Skončila s vámi v bezvědomí po tom, co ti krví zachránila život. Zakázala mi, abych to udělala já. Podle dohody jsem vás měla všechny dostat urychleně do nemocnice. To jsem splnila. Navíc si od té doby zcela přehodila režim na vampýrský. Vybojovala jsem si, že chci tebe a Dimitrije společně na pokoj. Byli jste na tom nejhůř. S Lissou zůstal Christian, tak jsem se o ni nebála. A s Eddiem zase Mason. Ben mi zařídil i vlastní postel. S mámou mi přinesli věci a jídlo. Máma u vás počkala a já se mezitím vykoupala. Byla jsem celá od krve. A zalezla si v pyžamu do postele. Vyčerpáním jsem usnula. V šoku jsem se ráno vzbudila, že jsem vás nekontrolovala. Sydney u tebe už seděla a držela tě celou dobu za ruku. Bývala tu každý den dopoledne. Povídali jsme si. A já jí všechno řekla. O bytě, o vašich setkáních. Že za všechny mohl Dimitrij, proč je u dvora. I to, co k ní cítíš. Je na tom stejně. Ale bojí se. Potřebuje čas. A ten jsi jí dal, aniž bys to ode mě věděl. Dnes mi na chodbě pověděla, že s tebou bude mít vlastně trojbalení," vysvětlovala jsem.

"Cože? Jaké trojbalení?" nerozuměl Adrian.

"1+2 zdarma. Tebe a mě s Dimitrijem získá navrh. Sama to tak nazvala a prý si už pomalu zvyká na náš zvláštní vztah," pousmála jsem se.

"To si děláš srandu?!" nevěřil Adrian svým uším.

Zavrtěla jsem hlavou: "Ne, nedělám. Škoda, že to dnes neviděl a neslyšel Dimitrij. Měl by z vás radost. Tolik se snažil, abyste mohli být se Sydney spolu. Váš první polibek proběhl kousíček od jeho postele a on nic netuší. Sakra, ať už se probere!"

"Vydrž! Pár dní a je tu s námi. Neboj se," ubezpečoval mě Adrian.

Utekly další tři dny. Adrian zesílel a doktor ho propustil do domácího ošetřování. Daniella s královnou byly nadšené.

"Rose, zůstanu tady s tebou a Dimitrijem," navrhl mi Adrian.

"Ne, zvládnu to sama. Jen jdi domů. Jsem tu sama pouze přes noc. Dopoledne chodí Sydney a po obědě Lissa se zbytkem party. Sama tu nebudu," zamítla jsem jeho nápad.

Nelíbilo se mu to, ale nakonec souhlasil: "Dobře, na noc zůstanu doma, ale hned ráno zase přijdu a budu tu přes den s vámi. Kdyby nastala jakákoli změna, hned volej. Mobil budu mít celou dobu nahlas a u sebe."

"Fajn," souhlasila jsem. Nechtělo se mu ode mě. Od té doby, co se probudil, jsme společně v noci spávali v posteli v objetí. V jeho blízkosti jsem se cítila klidnější a skoro celou noc prospala. Bál se mě tu nechat samotnou. Moc dobře si to uvědomoval. Jen kvůli své mámě svolil, že půjde domů. Daniella šílela strachy.

"Pokud budeš mít zítra ráno opět kruhy pod očima z nevyspání a stresu, počítej s tím, že se sem vracím! Tvoje námitky neberu! Je ti to jasný?!" řekl mi při svém odchodu. Políbil mě na čelo a Dimitrijovi stiskl zdravou ruku na rozloučenou.