NO3 - 15. kapitola – Utrpení (z pohledu Rose)

Jsem zvědavá, co mi řeknete na "story s Rosiným pečením cukroví"

Všichni z party jsou živí a zdraví. I moje životní láska. Když se konečně probudil, málem se mi radostí rozskočilo srdce. Bylo mu zle. Byl zesláblý a měl bolesti. Ale žil. Jenže pak se moje pocity zvrtly, sama nechápu, jak se to stalo. Na jednu stranu jsem jásala štěstím a na druhou cítila vztek a bolest. Dimitrij porušil slib, který mi dal. Nic se mu nikdy nemělo stát. A jeho omluva na smrtelné posteli mi pila krev. Co si vlastně myslel?! Že mu jen tak odpustím, když mě na světě nechá samotnou?!

Nemohla jsem s ním o tom mluvit. V klidu bych mu to povědět nezvládla a hádat se s ním, když byl v takovém mizerném zdravotním stavu, nepřipadalo v úvahu. Musela jsem počkat, dokud mu nebude líp. Adrian pochopil, co se ve mně odehrává za boj. Sám mi řekl, že musím vydržet, až bude Dimitrijovi lépe. Můj výstup by mu k uzdravení nepomohl. Tak jsem své emoce skrývala. Když jsme nebyli v pokoji o samotě, šlo to snadno. Ale jak se Dimitrijův stav postupně lepšil a my zůstávali v pokoji úplně sami, začal to být problém. Hlavně v noci. Projevy jeho lásky mě ničily. Kdyby zemřel, nikdy by mě znovu nelíbal, nehladil, nedotýkal se mě a mně to tikalo v hlavě jako nevybuchlá bomba. Přestávala jsem se ovládat. A chtěla na něj ječet, co mi to málem udělal!

V konečném důsledku jsem přišla na taktiku "počkej, až ti bude líp, soudruhu", což znamenalo: můžeme se políbit - lehce, můžeme se objímat a držet za ruku, ale dál nezajdeme. Vždycky jsem ho buď vtipnou hláškou srovnala do latě a odmítla, nebo se vymluvila na to, že mu nechci ublížit a že se nesmí namáhat a vysilovat, ale léčit a uzdravovat. A že nám tyhle věci neutečou.

Ze začátku to bral s klidem, ale čím mu bylo líp, tím víc se snažil a naléhal. A já zažívala muka. Vyhýbala jsem se mu. Představa milování mě děsila. Věděla jsem, že to bez udržení svých emocí nezvládnu. Poslední noc před jeho odhalením, kdo ho uzdravil, jsem měla fakt namále. Cloumal se mnou vztek, bolest a beznaděj, kterou jsem od osudného únosu Lissy a Eddieho Strigoji pociťovala. Přitom byl tak něžný. Všechny jeho dotyky i polibky. Chtěl mi dokázat, jak mě miluje. Poděkovat mi za moji blízkost a podporu tím nejkrásnějším způsobem. Já však nemohla. Mé odmítnutí ho překvapilo, ale naštěstí dál nenaléhal. Vymluvila jsem se na to, že v nemocnici nechci. Mohl by nás kdokoli vyrušit. Že počkáme domů. On taky není zcela v pořádku a pár dní už to vydržíme. Slíbila jsem mu, že si to v našem bytě vynahradíme.

Další den ráno dorazil poměrně časně Adrian. Četli jsme Dimitrijovi jeho román, když ho přišel zkontrolovat lékař. Změnila se služba. My s Adrianem doktora znali dobře, ale soudruh ho viděl po svém probuzení poprvé. Doktor mu prozradil, kolik dní strávil mimo i to, že s ním v bezvědomí ležel i Adrian. A já se od nich nehnula ani na krok. Dimitrij počkal, až lékař odejde a vynadal nám. Pak nás od sebe s Adrianem oba odehnal. Myslel si, že jsem Adriana požádala, aby ho zachránil, a tak ho donutila riskovat svůj život. Nenechal si to rozumě vysvětlit.

Jeho reakce mě po tom všem strašně zasáhla. Pochopil, proč jsme před ním tajili pravdu a o tom, co se stalo, nikdo z nás nemluvil. Zakázala jsem to i mámě, Benovi, Sydney a zbytku party. Naše rozhodnutí s Adrianem respektovali. Jediní my dva znali Dimitrije dokonale a přesně předvídali jeho reakci. Nezklamal nás. I když jsem to podvědomě očekávala a připravovala se na to, v konečném důsledku jsem to stejně neustála.

Když nás vyhnal z pokoje, sedli jsme si s Adrianem na chodbě. Já přes slzy ani neviděla. Adrian mě utěšoval, ale byl z toho na dně jako já. V objetí nás před pokojem na lavičce našla Sydney. Zhrozila se. Jakmile pochopila, co se stalo, nařídila nám, že půjdeme oba k ní do bytu. Tam nám oběma udělala čaj. Nervovým vyčerpáním jsem tam na pohovce usnula. Vzbudila jsem se přikrytá dekou a Adrian seděl v křesle. Hlídal mě. Sydney tam nebyla. Řekl mi, že ji odvolal Ben. Počkali jsme, až se vrátila. Pak jsem se rozhodla být silná a využít Dimitrijovo odmítnutí k oddálení naší nevyhnutelné hádky ohledně jeho nesplněného slibu.

V poledne jsem v jídelně vyzvedla oběd a donesla mu ho na pokoj. Z jeho výrazu jsem poznala, že už zná pravdu. Někdo mu odtajnil skutečnost. Asi Ben. Že já Adriana o jeho uzdravení nežádala. Ani jsem netušila, že se tam objevil, jak jsem byla duchem mimo. Soudruh si uvědomoval, jak přestřelil. A mučilo ho to. Omlouval se mi. Nedala jsem mu příležitost. Zatnula jsem zuby a držela se své role. Musela jsem odkráčet se vztyčenou hlavou. Nařídila jsem mu, aby snědl oběd a sbalila si do tašky všechny své věci. Za tu dobu jsem jich tam měla poměrně dost. Došlo mu, že hodlám odejít. Snažil se mě zadržet. Když pochopil, že omluvy nestačí, zkusil poslední věc, aby mě zastavil. Pevně mě obejmul kolem pasu.

Zavřela jsem oči. Draly se mi do nich slzy a nadechla jsem se k nejhorší větě ve svém životě, kterou jsem dosud Dimitrijovi řekla: "Nesahej na mě!" Pak jsem odstrčila jeho ruce ze svého těla. Zaznamenala jsem jeho zděšený a bolestný pohled. Ta věta ho bodla jako nůž. Nikdy jsem ho neodmítla. Odstoupil ode mě a já i s taškou odkráčela. Poprvé po osmnácti dnech k nám do bytu.

Pořádně jsem uklidila. Vysála, utřela prach, převlékla povlečení na posteli, umyla koupelnu. Dělala bych cokoli, abych zaměstnala hlavu před zoufalými myšlenkami. Tak hrozně mě bolelo být bez Dimitrije. Konečně se po té dlouhé době probudil a já jsem ho nechala zraněného samotného v nemocnici. Po dvou hodinách jsem byla vyřízená a rozhodnutá se tam vrátit.

Zadržel mě Adrian. Byl Dimitrije zkontrolovat. Prý chtěl podepsat revers a jít za mnou domů. Adrian ho přesvědčil, že musí zůstat alespoň dva dny ještě v nemocnici. Nakonec souhlasil. Jinými slovy ho Adrian přinutil. Asi pod výhrůžkou použití nátlaku.

"Rose, zůstaň doma. Já ho ty dva dny pohlídám. Jakmile dojde na usmiřování, pohádáte se. On na to není ještě připravený. Je mu stále blbě. I když to před tebou tají. Vidím to v auře. Síla éteru se mi postupně vrací a Lisse taky," zarazil mě Adrian, abych se do nemocnice nevrátila. Nelhal. Přes pouto jsem věděla, že se i Lisse obnovují schopnosti používat zase magii.

"Dobře," vydechla jsem. Stále jsem váhala.

"Připrav mu pěkné přivítání. Dvě noci tam bez tebe přežije. Tys to vydržela sama třináct. Já zůstanu přes den u něj a v noci s tebou tady. Uklizeno máš. Převleč se a jdi k Lisse nebo Sydney. Nezůstávej tu sama. Napiš mi k večeru smsku, u které z nich tě mám vyzvednout. Spolu to tu pak doděláme. Já se vrátím za ním. Má toho plný kecky. Ví, jak to podělal. Pravděpodobně Ben mu řekl pravdu. Raději ho nebudu nechávat bez dozoru, aby něco nevyvedl. Zvládneme to, malá dhampýrko, jako vždycky," přesvědčoval mě Adrian.

"Adriane," zoufala jsem si. Objal mě a dal mi pusu na čelo. Pak odešel. Převlékla jsem se a zbytek dne strávila u Lissy.

Zrovna měla službu máma. "Rose, co se stalo?" vyhrkla, jakmile mě uviděla. Dost ji překvapilo, že mě vidí jinde než v nemocnici.

Ani jsem nemusela odpovídat, protože to za mě řekla Lissa: "Zjistil pravdu." Přikývla jsem.

"A sakra," reagoval na to Christian.

"Bylo to hodně zlý?" ptal se Mason.

"Seřval nás s Adrianem na dvě doby a vyhodil z pokoje," vysvětlila jsem.

"Cooože?! To mluvíte o Dimitrijovi?!" ujišťovala se máma.

"Noo, co budeš dělat, Rose? Asi bys ho měla nechat trochu vychladnout," navrhl Eddie.

"Jo, o Dimitrijovi. To přesně dělám. Sbalila jsem si věci a jsem doma. Sice už zná celou pravdu a omlouval se mi, že to přehnal, ale nebudu tam s ním. Za dva dny by ho snad měli pustit domů. Potom se uvidí. Adrian za ním šel a hlídá ho. Omlouvám se, ale víc to nechci rozebírat," zastavila jsem další vlnu otázek zavčas.

Akceptovali to až na Lissu. V soukromí svého pokoje se se mnou pokoušela promluvit. Bylo jí jasné, že jsme se s Dimitrijem pohádali a on zjistil pravdu o svém uzdravení, ale jaké rozporuplné pocity mám v hlavě po jeho probuzení, nevěděla. A já se nesvěřila. Jednalo se pro mě o dost bolestné téma. Ani s Adrianem jsem o tom přímo nemluvila, ale on to sám rozpoznal. Dokonale mě i Dimitrije znal. Večer mě u Lissy vyzvedl.

Došli jsme společně nakoupit. Nic jsme doma v lednici neměli. Na večeři mě Adrian pozval do nóbl restaurace, aby mě přivedl na jiné myšlenky. Tolik se snažil. Ale sám věděl, že je to marné. Dokud se to mezi mnou a Dimitrijem neurovná a neproberu s ním, co zažívám a cítím, nebudu v pohodě.

Když jsme se vrátili do bytu, oba jsme se vystřídali v koupelně. Problém nastal, kde bude Adrian spát. Automaticky jsem počítala, že si ke mně lehne v ložnici na Dimitrijovu půlku postele, ale on nechtěl. "Rose, tady já spát nebudu. Zůstanu na gauči. Dej mi jen nějakou obyčejnou deku. Tohle je postel bráchy."

"Adriane, vždyť o nic nejde. Už kolikrát jsme spolu spali na jedné posteli. Proč bys měl spát na gauči? Postel je pohodlnější," nechápala jsem.

"To není jako v nemocnici nebo na akademii. Tohle je vaše ložnice. Podotýkám, že vaše. Tam já nemám co dělat. Nech otevřené dveře. Kdyby něco jsem tady, ano?" bránil se Adrian.

Víc jsem ho nepřemlouvala. Ráno mi donesl snídani do postele. Připravil vaječnou omeletu a k pití horkou čokoládu. Tolik mi to připomnělo snídaně od Dimitrije. Měla jsem z toho knedlík v krku. Přemáhala jsem se, abych se nerozbrečela.

"Vydrž, zbývá poslední noc a máš ho doma," konejšil mě, jako by mi četl myšlenky. "Najez se. Co budeš přes den dělat?"

"Stavím se u Sydney. Hodina nebo dvě ruštiny mi neublíží."

"Jo, to zní skvěle. Jsem na telefonu, ano?" připomenul mi a opustil náš byt.

Převlékla jsem se z pyžama a šla k Sydney. Strávila jsem tam celé dopoledne. Společně jsme se i naobědvaly. Při cestě zpátky domů jsem potkala na nádvoří Bena.

"Rose, prý už nejsi v nemocnici s Dimitrijem. Janine mi říkala, že jste se pohádali. Dozvěděl se pravdu o Adrianovi. A řádil. Dneska se za ním stavím a zkusím mu domluvit. Jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco? Neočekával jsem, že se bude chovat jako idiot. Dost mě tím zaskočil. Ale vy jste to tušili, proto to embargo na informace, co?" spustil Ben.

"Jo, tušili. Ne, jsem v pohodě. Jen ho trochu potrápím. On mě trápil taky, když byl třináct dní v bezvědomí. Zítra ho mají pustit. Aspoň do té doby vychladne. Nedělej si starosti. Tohle je u nás normální, víš? Neradi se nudíme. Bene, neporadil bys mi, jaké cukroví má Dimitrij rád?" napadlo mě náhle.

Ben se rozesmál: "Vy jste na nože a přitom pro něj chceš dělat cukroví?"

"Už asi jo. Vrátí se po takové době domů, musím ho něčím speciálním přivítat. Poradíš mi?" žádala jsem Bena o radu.

"Čert, aby se ve vás vyznal. Zbožňuje vanilkové rohlíčky," reagoval pobaveně Ben a odhalil mi tak oblíbený druh.

"Úžasný! Může to zůstat jen mezi námi? Chci ho zítra překvapit."

"Jako hrob," přislíbil Ben své mlčení. Rozloučili jsme se a já jsem si doma na netu našla recept na Dimitrijovo preferované cukroví. Vše jsem si vytiskla a vyrazila rovnou do obchodu sehnat potřebné suroviny. Doma jsem se pak pustila do plácání těsta. Mělo se přes noc zaležet a péct druhý den. Adrian dorazil od Dimitrije a našel mě debordelizovat kuchyň. Mouka, cukr i mleté oříšky byly všude.

"Proboha, Rose, co to vyvádíš?!" dostal záchvat smíchu Adrian, když mě spatřil. "Máš mouku i ve vlasech."

"To nepoznáš, že peču vanilkové rohlíčky!" řekla jsem mu dotčeně.

"Ženská, tebe bych chtěl mít fakt doma! Ty jsi v kuchyni opravdu nepoužitelná! Když mi Dimitrij líčil ty tvý kuchařský počiny, nevěřil jsem mu, že je to s tebou tak zlý. Ale nyní na vlastní oči vidím, že je. A to daleko víc, než říkal. Dokonce tě chválil, že se zlepšuješ. On je neuvěřitelnej! Za tohle tě chválit?! Blázen. Prosím tě pusť mě k tomu! Na tohle se nemůžu koukat," skončil Adrian svůj proslov.

"Ani náhodou! Já si to dodělám. Už to skoro mám, jen promíchám to těsto. Do zítra musí být stejně v lednici. Až ráno z toho budu tvořit rohlíčky. Jestli se ti to nelíbí, nemusíš se na mě koukat," odmítla jsem roztrpčeně jeho pomoc.

"Malá dhampýrko, ty se mi snad zdáš! Jestli zítra bude po tvém zásahu vypadat kuchyň jako dneska, bráchu z toho klepne pepka a místo návratu domů pošupajdí zase zpátky do nemocnice, ne však na JIPku, ale rovnou na psychiatrii," strašil mě Adrian.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Měl pravdu. "Já jsem nemožná!" zaúpěla jsem nešťastně.

"Klid, domíchej to těsto, dej ho na talířku v kuličce do lednice a potom jdi do sprchy. Já tu po tobě uklidím. Kolik máte plechů na pečení?" zajímal se.

"Nevím, asi jeden nebo dva. Proč?"

"Já se kouknu, až budeš v koupelně. Ráno vstaneme dřív a pomůžu ti s tvarováním rohlíčků. Necháme ti je připravené na pečení na plechách. Dva asi nebudou stačit. Dojdu k Lisse půjčit pro jistotu ještě další dva. Pak všechno uklidíme. A na tebe zbyde to upéct, nespálit a horké rohlíčky obalit ve vanilkovém cukru. To bys měla zvládnout. Kdyžtak bude v kuchyni trocha cukru po zemi. To brácha přežije," stanovil taktiku Adrian.

"Děkuju," nezbylo mi nic jiného, než mu poděkovat.

Vše uklidil, donesl další pečící plechy od Lissy a zkontroloval po mně těsto v lednici, které ještě zabalil do potravinářské fólie. Poté šel do sprchy i on. Ráno budeme brzy vstávat, proto jsme šli hned spát. Dimitrij může být po vizitě doma už v devět, maximálně v deset dopoledne. Tak aby vše klaplo.

Po rychlé snídani jsme se pustili v půl sedmé do tvarování rohlíčků. To bylo dílo. Nejdřív bylo těsto ztuhlé, nešlo s ním pořádně pracovat. Následně zase hrozně lepilo, jak se v něm roztékalo máslo z tepla mých rukou. Ale zvládli jsme to. Adrian si oproti mně počínal zkušeně a hlídal mě při tom.

V konečném důsledku jsme měli tři plechy plné rohlíčků. Nechali jsme je na kuchyňském stole a uklidili po sobě špinavé nádobí. Hodiny ukazovaly osm pryč. Poté jsem se převlékla do čistého oblečení.

Adrian si sbalil své věci: "Rose, nastav si na mobilu vždycky sedm minut. Dýl je v troubě nenechávej, jinak je spálíš. A hned horké obal v cukru. Já padám, ať se s ním tady nepotkám. Bude tu každou chvíli. Nemůže se tě dočkat. Dusnu ohledně porušení slibu se nevyhnete, ale věřím, že to během pár dalších minut urovnáte, jasný?! Takže klídek."

Klidná jsem nebyla ani náhodou. Zaměstnala jsem svou hlavu i ruce pečením rohlíčků. Celý byt voněl po vanilce. Měla jsem upečenou i obalenou v cukru první várku rohlíčků, když se ozvalo zaklepání. "To bude on. Neměl v nemocnici své klíče od bytu," prolétlo mi hlavou.

Otevřela jsem mu a ztuhla úžasem. Držel v ruce kytici rudých růží. Ty mám nejradši. Omluvil se mi a zeptal se, jestli může domů. Přijala jsem od něj puget a ustoupila ze dveří, aby mohl vejít. Poté jsem do vázy natočila vodu a nechala je v obýváku. Vrátila jsem se zpět do kuchyně. Akorát byl čas na vytáhnutí druhého plechu. Když jsem ho vytáhla, Dimitrij se objevil v kuchyni. Chtěl hned ochutnat. Dovolila jsem mu pouze jeden a ještě pod podmínkou, že si půjde lehnout. Souhlasil.

Chutnal mu a pochválil mi ho. V hlavě mu vrtalo moje rozhodnutí učit se ruštinu i pečení. Bez protestů si skutečně lehl. Já mezitím dodělala vanilkové rohlíčky. Muselo to trvat tak půl hodiny. Potom jsem mu uvařila kávu, na talířek nandala další tři rohlíčky a donesla mu je do ložnice ke svačině.

A lavina se začala sesouvat. To, co jsem se snažila takovou dobu oddalovat, muselo jít ven. Všechny emoce, strachy, bolest i trápení. Nevyhnutelný rozhovor byl tady. Dimitrij se omlouval za svou reakci na uzdravení od Adriana. Stále netušil, že problém z mé strany je jinde. Tohle chování jsem mu odpustila během pár hodin. Být v jeho situaci taky bych si vyvodila mylné řešení a řádila bych. Se svým temperamentem a ovládáním daleko víc než on.

Využil mé nepřipravenosti a strhl mě na postel pod sebe. Uvěznil mě svým krásným svalnatým a hlavně živým tělem. Následně mě naléhavě a tvrdě políbil. Polibek obsahoval tolik potlačované touhy. Pokusila jsem se ho zadržet. Myslel si, že se bráním kvůli jeho zranění. Tvrdil mi, že ho Lissa uzdravila. Nevěděla jsem kudy kam, tak jsem vyslovila další lež, že mám své dny. Vmžiku ji prokoukl. A dožadoval se pravdivého vysvětlení. Opět jsem to zkusila zahrát na jeho zdravotní stav. Ale neuspěla jsem. Byl zdravý. Aby mi to dokázal, svlékl si vrchní díl pyžama. Neměl sádru a jizva vypadala menší i trochu vybledla. Nemohla jsem se na ni koukat. Co nejrychleji jsem odvrátila pohled. Dokazovala, že všechno, co se stalo, byla skutečnost a ne pouze děsivá noční můra. Tu jizvu jsem nesnášela. Vždycky se mi při pohledu na ni vybavila vzpomínka, jak leží na nosítkách v kaluži krve. A umírá.

Nebral to v potaz a znovu se ke mně sklonil svými rty. Sjel ústy na můj krk a oběma rukama roloval moje tričko nahoru, aby mi ho mohl svléknout.

A moje ovládání a přetvařování bylo vtahu. Slzy mi stékaly po tváři a já se rozvzlykala. A tím se moje tělo roztřáslo. Všiml si toho a překvapeně vzhlédl do mých očí, aby zjistil, co se děje.

Při pohledu na mé slzy ode mě zděšeně o kus uskočil. Ptal se mě. Nechápal, co můj pláč způsobilo. Nemohla jsem se mu déle dívat do očí. Stulila jsem se do klubíčka, aby mi nemohl vidět do obličeje. Neodpovídala jsem mu. Jeho úzkost rostla.

Konečně mu docvaklo, že se od jeho probuzení chovám jinak a jeho blízkosti se vyhýbám. Vydedukoval si však absolutně debilní důvod. Že už ho nemiluju a mám jiného. Tohle pro mě bylo jako rozbuška. Přestávala jsem se zcela kontrolovat.

Posadila jsem se na posteli, abych mu viděla do očí a rozzlobeně na něj vypálila: "To je jediný, co tě napadne? Že mám jiného? Co kdybys hledal chybu u sebe?"

Zase se ocitl v omylu, že se zlobím na jeho chování v nemocnici. Utnula jsem ho, že je mimo, a ať přemýšlí dál. Nic mu nedošlo a já to na něj konečně bez zábran zakřičela: "Tak ty nevíš?! A co tvůj zasraný slib, že se ti nic nestane! Že budeš po každém útoku na Strigoje živý a zdravý! Ty myslíš, že mi nějaká omluva na smrtelné posteli v něčem pomůže! Tu si strč laskavě do prdele! Já chci, abys žil!"

A Dimitrij zíral. Nejdřív údivem, který pak vystřídala čirá hrůza, když všechno pochopil.

Já však nebyla k zastavení a dál na něj ječela své výčitky, bolest a utrpení, které jsem celý prosinec zažívala: "Co sis proboha myslel?! Že mě tu necháš samotnou?! Že si prostě jen tak v klidu umřeš?! Jak sis to mohl zkusit vůbec kdy dovolit?! Zrovna ty?! Tobě jsem já věřila! Ve všem! A teď jsi mi lhal a porušil svoje slovo! Jak se cítím? Jak asi?! Jsem na tebe naštvaná! Nejradši bych ti jednu vrazila! A zabila bych tě sama! Lepší já, než Strigojové nebo kdokoli další!"

"Vraž mi jí! Zasloužím si to! Neboj se, jsem zdravý!" odpověděl na mé výčitky a já to bez zaváhání splnila. Než se nadál, dostal ode mě dvě facky. Pak jsem mu zabodla do prsou svůj prst: "Tohle víckrát nedělej, rozumíš?!"

Objal mě a řekl mi: "Rozo, já žiju. Miluju tě!"

Ale já nemohla zastavit vodopád slov, který přicházel z mé pusy: "Já se na tebe strašně zlobím. Málem si mě tady nechal samotnou. O všechno bych přišla. První společné Vánoce, návštěva tvé rodiny. Co tvůj další slib, že se mnou promiluješ celou noc i s ruštinou a ty jsi místo toho třináct dní v bezvědomí. Jak si to sakra představuješ?! Umřel bys. Znovu by ses mě nedotýkal, nelíbal mě a nemiloval by ses se mnou. Necítila bych tuhle krásnou vůni. Nepálil by mě tvůj pohled…"

Umlčel mě polibkem, opět povalil pod sebe na postel a serval ze mě všechno mé oblečení. Neptal se, jestli chci nebo jestli může. Prostě si mě bez větší přípravy vzal. Nedá se říct, že bych byla proti. To bych mu jinak nepomáhala z jeho pyžamových kalhot. Potom jsem konečně uvěřila, že je živý, zdravý a se mnou. A tak to i navždy zůstane. Prošla jsem si bolestí a utrpením. S ním jsem však našla spásu a mír. Tolik mi chyběl…