NO3 - 18. kapitola – Ples (z pohledu Dimitrije)

Maškarní ples to fakt není :DDD

"Tak a nyní konečně důvod proč šaty a obleky. Zítra jdeme všichni na vánoční ples do královského paláce," odtajnila Lissa, co už jsme s Rozou dopředu věděli. Christian i Adrian byli zasvěcení taky. Ale Adrian zatím netušil, že na plese proběhne druhá část našeho dárku pro něj. Domluvili jsme to s Lissou přes mobil, když jsem ležel v nemocnici. Zbytek doladila Roza za ty dva dny, kdy byla sama doma. Snad všechno klapne. Ještě musíme zasvětit Sydney. To bude stačit zítra odpoledne nebo večer.

"Super," vykřikly nadšeně Jill s Miou. Pak ale obě zvážněly. "Já neumím tancovat," přiznala se nešťastně Mia.

"Já taky ne," přidala se i Jill.

"Nebojte se, zítra dopoledne vás u nás v bytě naučím základní kroky třech tanců, které nejčastěji na plesech hrají. Není to složité. Přiveďte si i své tanečníky," uklidňovala je Lissa.

"Soudruhu, předpokládám, že ty klasické tance ovládáš, viď? Takže mám problém pouze já, že zase něco neumím. Do háje, znovu začátečník! Jako bych to dneska neříkala! To není fér!" rozčilovala se Roza.

"Naučím tě to. Není to těžké," reagoval jsem na její slova.

"Sakra, přesně tohle jsi mi řekl ohledně kulečníku a dodneška jsem marná," zaúpěla nešťastně Roza. Ani jsem si to neuvědomil. Měla pravdu.

Kluci škytali smíchy: "Rose, to radši nechceme vidět. Kulečník nám v tvém podání stačí."

"Obávám se, že zítra pobavíš celý taneční sál. Chudák Dimitrij," litoval mě dopředu pobavený Mason.

"Ona vás překvapí. Ještě mi budete závidět nejkrásnější a nejlepší taneční partnerku," hájil jsem Rozu.

"Kéž kdybys měl pravdu," přála si Rose. Ale sama svým schopnostem nevěřila.

"Kolik je hodin?" zeptala se Lissa.

"Devět," odpověděl jsem.

"To je divný, už by tu měl být. Musíme předat poslední dárek …," nedořekla to, protože se ve dveřích zjevil Ben.

Každý z nás ho pozdravil a popřál si s ním hezké vánoční svátky. I Jill s Miou. Musely se s ním za těch pár dnů, co jsou u dvora už vidět a seznámit.

Když jsme se ocitli naproti sobě my dva, Ben mi pověděl: "Teda chlape, ty poslední dobou fakt perlíš. Nejdřív nám málem umřeš, pak ta tvoje nepřiměřená reakce na uzdravení a včera ta situace s Janine. Jak to děláš?"

"Ani mi o tom nemluv," zarazil jsem ho.

"Hezké Vánoce. Jsem rád, že jsi živý a zdravý. Koukám, že nemáš ani sádru," prohlížel si mě Ben.

"Díky, tobě taky. Lissin vánoční dárek," vysvětlil jsem.

Jakmile obešel Ben všechny, promluvila znovu Lissa: "Bene, dovol mi za sebe i všechny mé kamarády ti poděkovat a předat vánoční dárek. Díky tvé pomoci při mém únosu Strigoji jsem já i celá moje rodina, která je právě teď tady se mnou v salónku a slaví šťastné Vánoce, živá a zdravá. Sami bychom to nezvládli. I tak jsme měli namále a půlku prosince bojovali o záchranu svých životů. Moc si všichni vážíme toho, cos pro nás udělal. Tady je od nás všech dárek. Prosím vezmi si ho."

Ben tohle nečekal. Vypadal rozpačitě, ale i potěšeně zároveň. Po krátkém zaváhání si krabičku s dárkem od Lissy vzal a otevřel ji. Byly v ní luxusní pánské hodinky. Zalapal šokovaně po dechu. "To nemůžu přijmout," bránil se.

"Omyl, musíš," ozval jsem se ve stejnou chvíli i slovy jako Adrian. A zbytek party se hned přidával. Benovi nic jiného nezbylo. Vytáhl hodinky z krabičky a připnul si je na ruku.

"Jen pro vaši informaci dárek dostal každý účastník z obou zásahových skupin. Janine jsem za nás všechny poslala rovněž hodinky. Už mi v smsce děkovala a mám vás všechny pozdravovat i popřát pěkné Vánoce. Nebyl to pouze můj nápad. Přidala se i královna. Moc si váží, že jsme dokázali zničit 19 Strigojů, kteří se usídlili v blízkosti dvora," objasnila Lissa. Zcela jsem souhlasil s odměnou pro své bojovníky i ty, kdo nám přišli na pomoc.

Ben s námi poseděl další hodinu. Dal si jen kafe a pár kousků cukroví. Večeřel u královny v jejím rodinném kruhu. S rodiči Adriana a pár dalšími vyvolenými nejvěrnějšími a nejspolehlivějšími královskými strážci. Sám neměl rodinu.

Já býval poslední roky na Vánoce taky sám. První výjimku jsem udělal před rokem a přijal pozvání na večeři od Taši. A dnes jsem zažil ty nejkrásnější Vánoce ve svém životě. Jednu část s mou Rozou v soukromí a teď společně se svou novou rodinou. Nikdy mě nenapadlo, že s Rose toho získám tolik. Moc jsem si toho vážil.

V deset jsme se vydali k domovu. Mia s Jill bydleli u Masona s Eddiem. Adrian šel doprovodit Sydney. Vzpamatoval se po tom jejím proslovu. Nabídl se jí a ona jeho doprovod přijala. Slíbil, že se u nás potom zastaví. Já s Rose, Lissou a Christianem jsme společně přešli přes nádvoří a vrátili se do našeho bytu. Pouze jsme popadli dva připravené dárky a nechali doma své, které jsme dostali, a pak šli nahoru k Lisse. Překvapeně nám s Christianem otevřeli a pustili nás dál.

"Co se děje?" ptala se zmateně Lissa.

"Liss, přišli jsme vám poděkovat a předat své vlastní dárky k Vánocům. Tenhle je pro tebe. Děkujeme za všechno," sdělila Rose Lisse a Christianovi důvod naší nečekané návštěvy.

"Ale vždyť …," stačila říct.

"Vem si ho!" nařídila jí Rose. Lissa ji poslechla. Pochopila, že se s Rose nemá cenu hádat a rozbalila dárek. Našla v něm parfém. Objaly se.

Já pak se svým dárkem přešel ke Christianovi: "Christiane, já vím, že ti tetu ani rodiče nenahradím, ale mám pro tebe jednu věc, která patřila Taše. Schoval jsem ji a teď je čas ti ji dát. Kdyby tu nyní byla, řekla by ti, že je na tebe strašně pyšná."

Christian beze slova rozbalil krabičku. Byla v ní sada psacích per se znakem Ozerů. "Děkuju," dostal ze sebe.

"Nebudeme vás déle zdržovat. Užijte si večer," vycouval jsem z jejich bytu a Rose mě následovala.

"Soudruhu, to bychom měli. Zbývá Adrian. Nebudu nechávat klíč v zámku, ať si sám odemkne. Musí tu být každým okamžikem," uvažovala Roza přesně jako já.

Taky že jo. Za dalších pět minut se ozvalo zaklepání a zarachotil klíč v zámku. "Jen pojď, brácho," vyzval jsem ho. Když jsem ho však uviděl, ztuhl jsem. "Sakra, co to sem zase táhneš! My svoje dárky dostali," zděsil jsem se při pohledu na krabici a jednu menší krabičku, které přinesl.

"Klídek, ty se nepočítají. Ty byly od všech. Já mám pro vás ještě své osobní. A neodejdu dřív, než je rozbalíte," vyhrožoval.

Nadechoval jsem se k odpovědi, zase mě vytočil, ale Rose mě uklidňovala: "Soudruhu, buď v klidu. Je umanutý a myslí to vážně. Ani když ho seřveš, neodejde." Měla pravdu. Já to věděl taky, ale nemohl jsem si pomoct. Adrian na mě arogantně mrkl.

"Chytrá, Rose. Vem si můj dárek, ať můžu vypadnout. Chceš se na něj zase vrhnout, viď? Kolik jste jich stihli? Na to že máte knížku od včerejšího večera, tipuju s vaší výkonností takových pět," provokoval nás dál.

"Já ti dám místo dárku dneska pěstí," zavrčel jsem. A raději si sedl do křesla, co nejdál od něj

"Nemuč ho už. Máma včera stačila," požádala Roza pobaveně Adriana.

"Nechám, ale až tohle rozbalí," přinesl ke mně tu velkou krabici.

"Ta je pro mě?" zeptal jsem se udiveně. Myslel jsem si, že bude pro Rozu. Kývl na souhlas. Nemělo cenu se s ním dál hádat. Byl paličatý jako Roza. Otevřel jsem ji. Ležely v ní kožené společenské boty a černý oblek i s bílou košilí.

"Co koukáš? Musíš s Rose zítra ladit. Budete v sálu nejkrásnější pár. Vymyslel jsem i ten kabát, ale nakonec jsem dárky přehodil, aby byla při večeři sranda," objasnil Adrian.

"Děkuju. Víš o tom, že mě někdy štveš?!" reagoval jsem na to.

"Jo, vím," usmál se a natáhl ke mně ruku v našem pozdravu. "Rose, tenhle je pro tebe," obrátil se poté na Rozu. Vzala si od něj krabičku a odklopila víko. Úžasem otevřela pusu. Vytáhla sadu šperků k šatům z drahých černých kamenů. Asi onyxy. Přes celý dekolt bude mít náhrdelník. Visací náušnice, náramek, prsten a velkou sponu do vlasů. Nad tím kolik to muselo stát, jsem ani nezkoušel přemýšlet.

"Adriane," chtěla protestovat Roza.

"Prostě si je vezmeš, rozumíš? Nikdo dneska nepřišel zkrátka. Ani holky, ani kluci. Kdy jindy mám lidem dělat radost než o Vánocích. Přeju pěkný večer a mizím. Uvidíme se zítra," obrátil se k odchodu.

"Stůj," zarazil jsem ho přísně. "Teď si zase rozbalíš něco od nás." Rose přinesla z ložnice připravený dárek a podala mu ho.

Oba jsme s Rozou napjatě vyčkávali, jestli prokoukl v našich snech, co pro něj máme my. Ale vypadalo to, že ne. Otevřel víko krabice a vyjeveně zíral dovnitř. "Vy jste se zbláznili! Oba! Tuhle sadu barev a štětců na malování bych si ani já sám nikdy nekoupil a to by je zacáloval fotřík, ne já! To je ta nejluxusnější značka! Proč takhle utrácíte?! Já se z vás pominu! Tohle nemůžu přijmout! Pěkně to vrátíte!" rozlítil se Adrian.

"Mám jmenovat, co si od tebe zase nevezmeme my?" pronesl jsem zcela v klidu. "Začal bych u těchto dvou krabic a pokračoval dál a dál. Dárek od nás si necháš. Když ti to jde tolik proti srsti, tak se domluvíme, že nám z těhle barev namaluješ jeden obraz do kuchyně. Aby měla tvoje dušička pokoj. Souhlas?! Víc o tom nediskutuju," usadil jsem ho do patřičných mezí. Tuhle jeho reakci jsme s Rozou předvídali.

"Do háje, co mám s váma dělat," vzdal se nakonec.

"A děkujeme za ten včerejšek, jak dárky, tak i stromeček. Pojď, sedni si. Musím ti dát ochutnat cukroví. Domácí. O rohlíčkách víš, ale dělali jsme ještě i kakaová vosí hnízda. Chceš k tomu cappuccino? A co Sydney? Na večeři byla docela vostrá," pousmála se Rose.

"Já se v ní vůbec nevyznám," povzdechl si upřímně. "Nechci ji někam tlačit, ale když se držím zpátky, je to špatně. Když ne, je to taky špatně. Dneska mi dala před všema kravatu. Šel jsem ji doprovodit domů. Před bytem jsem jí do ruky vtisknul krabičku se zbývající sadou šperků a chtěl odejít. Zastavila mě a pozvala dál. Nechápal jsem to. V obýváku mi podala dárek. V krabičce jsem objevil tohle." Rozepnul si knoflík na límci košile a vytáhl jemný zlatý řetízek s křížkem. "Zezadu je nějaký nápis. Netuším ani co je to za jazyk. A to mám znalosti větší než Rose. Neovládl jsem se a vlepil jí pusu. Krátkou obyčejnou pusu na rty. Zaskočil jsem ji i sebe. Než abych čekal na výčitky, co jsem si to dovolil, vystřelil jsem bez rozloučení od ní z bytu. Zase jsem to zvoral. Ten zítřejší ples bude průšvih."

"Vy jste kouzelní," rozesmála se Roza. "Soudruhu, jestli jsme se takhle chovali nebo chováme někdy my dva, nedivím se, že se ostatní tolik baví."

Cukaly mi smíchy koutky, ale udržel jsem se. "Nebude! Prostě se oblékneš do obleku, uvážeš si tu zelenou kravatu, na krku budeš mít pod košilí schovaný řetízek a dojdeš ji vyzvednout. To nebude tak zlý."

"Kéž kdybys měl pravdu. No nic, já půjdu. Jo, abych nezapomněl, tady máte od Lissy cédéčko s hudbou. Myslela si, že Rose naučíš tancovat mnohem radši v soukromí. Nechtěla to říct takhle doslova před partou. Znáte je. Dobrou," rozloučil se Adrian a odešel.

Jakmile jsme osaměli, dala Rose do zámku zase klíč. Jistota je jistota. Pak se na mě otočila s ohněm v očích. "Ať tě to ani nenapadne. Teď ti odstartovala výuka společenského tance. Jsi na to perfektně oblečená i obutá. Zítra nebude moc času. Tak se na to vrhneme hned," korigoval jsem ji. Dal jsem do přehrávače cédéčko a slabě ho pustil: "Smím prosit?"

Roza na mě koukala jako na blázna. Přešel jsem k ní a vůbec si jejího výrazu nevšímal. Uchopil jsem ji do tanečního držení. Vysvětlil jsem základní krok pomalého waltzu a vedl ji do rytmu. "Jsi moc ztuhlá, Rose. Uvolni se. Nemusíš myslet na kroky. Nejsou těžké. Zavři oči. Povedu tě. Vnímej jen hudbu a mě."

I když zavřela oči, nepomohlo to. Sklonil jsem se k ní a lehce ji políbil. Nepřestával jsem však tančit. Tohle stačilo. Kroky pustila z hlavy a nechala všechno v mé režii. Neudělala ani jednu další chybu. "Já ti říkal, že ti to půjde. Zkusíme to znovu." Nastavil jsem opakování a chytil opět Rozu. Tentokrát nepotřebovala ani líbání. Celou skladbu mi hleděla do očí. Proběhlo mezi námi tolik nevyřčených slov. Jako další v pořadí hrál blues. Dvakrát ze začátku zaváhala, než si zapamatovala nové kroky. Blues se jí líbil víc než waltz. Taky jsem ho přehrál dvakrát. Jelikož neprotestovala, pustili jsme se i do trochu těžšího a hlavně rychlejšího valčíku, ale kroky nebyly složité. Hned se chytla. Opět jsme ho zopakovali. Já pak pustil celé tři skladby ještě jednou a rovnou na přehrávači nastavil další hudbu. Zamilované rockové balady od Scorpions. Budou se jí líbit. Sice na můj hudební vkus nadává, ale ve skutečnosti jí to nevadí. Nikdy by se dobrovolně nepřiznala, že se jí sem tam nějaká písnička dokonce líbí, a znovu ji uchopil. Vzájemně jsme se ponořili do svých hlubokých očí i hudby a tančili.

Roza ani nezaznamenala jiný žánr písničky. Až když jsem uvolnil sevření a chytil ji oběma rukama kolem pasu. Zrušil jsem tu malou mezeru mezi našimi těly a houpal se s ní v pomalém rytmu. Ruce mi dala kolem krku. Při druhém ploužáku jsem to vzdal a políbil ji. Další čtyři písničky jsme odtančili střídavě s polibky. U pátého jsem Rose sjel rukama k zapínání šatů na zádech a rozepnul zip. Ruce jsem však poslušně vrátil zpět na její pas a boky. Zaklonila žádostivě hlavu a já ji políbil. A rukama jsem zabloudil po jejím zadečku, přes stehna až k lemu jejích šatů a hrnul je nahoru. Svou košili jsem měl od ní již rozepnutou. Vzal jsem ji do náruče a odnesl na postel do ložnice. Zbavili jsme se navzájem svého oblečení a pomilovali. Než jsem spojil naše roztoužená těla, stihl jsem Roze do ucha pošeptat: "Tahle je v knížce úplně první."

Když bylo po všem, Rose se stulila do klubíčka. Svými zády se opírala o má prsa a já ji objímal. "Soudruhu, to jsou nejkrásnější Vánoce v mém životě. Miluju tě. Nevím, jak jsi to dokázal, ale asi jsem se naučila dneska i tančit. Měl by sis nechat patentovat své učební metody."

"Taky tě miluju a s těmi Vánoci to cítím stejně. Nikdy mi nebylo tak dobře jako s tebou. Nyní zkus alespoň na pár hodin usnout. Jsi vyčerpaná. Až se vzbudíš, jsem zase tvůj. Dobrou noc," políbil jsem ji do vlasů a spokojeně jsme za pár minut usnuli.

Po probuzení jsme vyzkoušeli i dvojku. Zbytek dne jsme strávili v obýváku a kuchyni. Rose si vyžádala hodinu ruštiny. Nakonec se z toho vyvrbily hned tři. Podle příručky se učila zamilovaná slovíčka a různé fráze.

Pak mě mile překvapila svým návrhem: "Soudruhu, dovolím ti číst ten nový román, ale budeš mi ho předčítat nahlas v ruštině a překládat. Já budu poslouchat a chci, abys mě při tom na pohovce objímal."

"Ani nevíš, jak rád," souhlasil jsem. Výběr z pěti výtisků nechala na mně. Lehla si na pohovku. Hlavu si opřela o mé stehno a poslouchala. Já ji jednou rukou hladil a druhou držel knížku. Bylo nám fajn. K obědu jsem usmažil palačinky. Najedli jsme se. Rose chtěla zopakovat před plesem kroky tanců. Šlo jí to. Asi bychom to ani nebyli my dva, kdyby se to nezvrtlo. Skončili jsme v ložnici s třetí polohou z knížky. Přečetl jsem Roze i ty dvě předchozí a v posteli jsme lenošili do páté hodiny. Na večeři jsme si objednali pizzu a pomalu se chystali na večer. V sedm měl v hlavním královském sále začínat ples. Skutečně nám to spolu slušelo. Oba v nových šatech i botách. Díky Adrianovi dokonale sladění. Rose nalíčená. Vlasy částečně vyčesané a sepnuté sponou a zbytek volně puštěných na holá ramena. Korzetové vypasované šaty. S oblékáním jsem jí musel pomoct. Korzet měl tentokrát šněrování na zádech. A její krásu doplňovaly i zdůrazňovaly zároveň černé šperky od bráchy.

Oblečení jsme se stavili pro Lissu s Christianem a společně došli do královského sálu. Rezervovali jsme si svůj vlastní stůl. Eddie s Jill a Mason s Miou dorazili asi deset minut po nás. Všichni si na sobě dali záležet. Chyběl Adrian a Sydney. Zahlédl jsem je přesně v sedm. Adrian držel elegantní rámě a Sydney v něm byla zavěšená. Kdyby někdo řekl, že se tihle dva k sobě nehodí, dal bych mu bez zaváhání okamžitě pěstí. Představovali dokonalý pár. Sydney zdobily jeho smaragdové šperky. Konečně dostala celou sadu a ne jen prsten, který nesundávala nikdy z prstu.

Proběhlo oficiální zahájení a po něm byl taneční parket náš. Šli jsme všichni. Periferním viděním jsem pozoroval ostatní. S elegancí a naprostou grácií tancoval Adrian se Sydney. Druzí se podle mého hodnocení umístili Lissa s Christianem. Christianovi chyběl trochu cvik. I kluci se snažili, ale Adrianovy kvality prostě nedosahovali. Oplýval zkušenostmi i tou svou drzostí a arogancí, která tomu v tanci dodávala potřebný šmrnc.

S Rose jsme tančili hodinu a půl vkuse. Věděl jsem, že ji budu muset nechat v sále pak samotnou, tak jsem se jí to snažil vynahradit předem. Náš plán ohledně dárku pro Adriana byl v plném proudu. Kromě Lissy a Christiana nikdo další nic netušil. Blížil se čas. Odvedl jsem Rose k ostatním ke stolu. Adrian protáčel zrovna na parketě Sydney. Počkal jsem na skončení další písničky a vydal se na parket k nim: "Dovolíš, brácho?! Sydney, smím prosit?"

"Že jsi to ty! Nikomu jinému ji dnes nepůjčím. Ty máš jedinou výjimku. Kde je Rose, ať to prostřídáme komplet?" předal mi Sydney na tanec Adrian a sám šel pro Rozu.

"Sydney, na nic se neptej. Nemůžu ti to vysvětlit. Mohl by nás slyšet. Potřebuju půjčit klíče od tvého bytu. Ale nesmí nás vidět, že mi je dáváš," vybalil jsem při tanci na Sydney.

Pár vteřin vypadala překvapeně, pak se trochu usmála: "Zase něco chystáte. Mám je v kabelce u stolu. Po tanci se vrátíme k ostatním a já odejdu na toaletu. Jdi tři minuty po mně. Za rohem sálu počkám s klíčema. Ale chci alespoň jednu větu s vysvětlením."

Zařídili jsme se přesně podle dohody. Když jsem odcházel, mrkl jsem na Rozu. Pokud by si někdo všiml, že jsem dlouho pryč, byli jsme domluvení, že jsem pracovně u Bena.

"Dimitriji, tady jsou klíče. Na co je potřebuješ?" podala mi je Sydney.

"Půjčím si na dnešní večer Adrianovy obrazy. Neboj se, vrátím ti je. Za hodinu se dozvíš proč. Musím jít. Nemám moc času. Děkuju," tohle krátké vysvětlení jí musí stačit.

S klíči jsem vyšel ven z budovy. Vrátil jsem se k nám do bytu. Naše oba obrazy jsem sundal ze stěn a zabalil do připravených dek, aby se neponičily a nikdo je cestou neviděl. To samé udělal i s Lissiným obrazem, který dostala včera. Odnesl jsem je do výstavní síně a dal na podstavce. Se Sydneyinými obrazy jsem udělal totéž. Měla od Adriana taky dva. Prošel jsem celou síň a trochu obrazy tematicky přeházel a na naše soukromé připevnil na stojan poznámku "ze soukromé sbírky". Při procházení mě upoutal ještě jeden obraz. Nikdy jsem ho neviděl a Adrian se o něm ani nezmínil. Honem jsem ho přendal do naší sekce a označil. Tenhle na prodej rozhodně nebude. Povedl se mu. Asi bude trochu řádit, že jsme odhalili veřejně jeho tajemství, ale neschovám ho. Na to je moc krásný. Třeba prolomí ledy.

Za deset minut deset za mnou přišel Ben: "Klaplo to? Máme všechny?"

"Jo, koukni se. Já bych to takhle už nechal. Co myslíš? Tahle část jsou barvy, támhle uhel a rudka. Poslední část jsou naše soukromé," zajímal mě názor Bena.

Honem vše prohlédl: "Dimitriji, je to dobrý. Vrať se do sálu. Já přijdu za dvě minuty po tobě a dám pokyn královně." Pak zaúkoloval strážce z mé skupiny: "Hoši, vy to tu hlídejte a připravte k těmhle dveřím pásku i nůžky."

Víc jsem neslyšel a odešel. Vrátil jsem se do hlavního sálu. Obejmul jsem a políbil Rozu. Očima jsem jí sdělil, že šlo všechno podle plánu bez komplikací. Lissa i Christian pochopili taky.

"Kde jsi sakra tak dlouho?! Dnes máš s Rose tancovat a ne tu nechat takovou krásku sedět samotnou! Co Ben chtěl?! To nemohlo počkat do zítřka?!" zlobil se Adrian.

Před lživou odpovědí mě zachránil hlas královny. Ztichla hudba. Všichni přítomní přestali mluvit a své oči obrátili k ní. "Vítám vás všechny na vánočním plese. Koná se každoročně a těší se velké oblibě. Dnes si ho však kulturně zpestříme. Princezno Dragomirová, máte slovo," promluvila královna Taťána.

Lissa ladně vstala od stolu a přešla ke královně: "Vaše Veličenstvo, vážení přítomní, abychom vám zpříjemnili vánoční čas, rozhodli jsme se uspořádat výstavu obrazů. Jejich autorem je Adrian Ivaškov. Adriane, můžeš prosím za námi sem dopředu…"