SPO - 19. kapitola – Fungování

Že jste to vy, tak jsem se slitovala a přidávám novou kapču...

Druhý den se probudil klasicky v sedm. Nejprve ještě v pyžamu zkontroloval Natašu. Spala. Tiše tedy zavřel dveře od jejího pokoje, vrátil se k sobě, kde se zkulturnil v koupelně a oblékl do uniformy. Poté sešel schody a z kuchyně zavolal svému kolegovi Adamovi Bauerovi, ať nejede k Taše, ale rovnou do studia. S tím, že oni dva dorazí později, v horším případě vůbec. A aby zrušil dopolední klienty. Každopádně mu dá mezi devátou a desátou ještě vědět. Doufal, že se v tu dobu již Ozerová sama od sebe probere z alkoholového spánku. A podle jejího stavu a kocoviny se rozhodne, zda do studia pojedou nebo zavolá Adamovi, že má i dnešní odpolední Tašinu výuku s omluvou u klientů zrušit.

Uvařil si kávu, kterou pomalu a s chutí upíjel. Potřeboval se zabavit, tak se pustil do kuchtění. Umanul si, že si dá dneska k snídani míchaná vajíčka s opečeným toustem. Jídlo si připravil pouze pro sebe. Ne, že by to dělal záměrně a schválně, ale Nataša nebude mít na jídlo nejmenší pomyšlení, až se vzbudí. Dimitrij je takový dobrák, že by jí po tom všem i tu snídani klidně připravil taky. Světec! Nebo spíš naprostý blbec?!!! Co myslíte???

Z toho včerejška má hlavu plnou výčitek. Přitom na tom nenese jediný podíl viny. Za bláznivou a pošahanou Ozerovou nemůže. Někdy bych ho za ty jeho myšlenky, pocity a nápady fakt zabil nebo aspoň proplesknul, aby dostal konečně rozum a rozsvítila se mu zelená...

Po snídani po sobě umyl i nádobí. Taša se vyhrabala z postele chvilku potom. Rozcuchaná, bílozelená. Očividně s velkou kocovinou a bolestí hlavy. Z ledničky si vytáhla pytlík s krví. Taky jsem ji vždycky po mejdanu ráno pil první - pomáhala morojské populaci nejvíc. Dimitrije ani nepozdravila. Když sahala po noži, aby pytlík nařízla, soudruh jí ho z ruky sebral i s krví a sám jí obsah nalil do velké sklenice, aby si neublížila.

"Díky," zamumlala posléze, co jí skleničku podal. Sedla si ke stolu a pomalu ji upíjela. Dimitrij mlčel. Do hrnku ještě Taše připravil silnou neslazenou kávu. Další účinný lék na kocovinu.

"Adam je ve studiu. Dopolední program pro Moroje zrušil. Co s tím odpoledním? Zvládneš to nebo mu mám zavolat, ať kontaktuje objednané klienty a zruší ho taky?" zeptal se po chvíli soudruh.

"Prosím tě zrušte to všechno. Já to dneska nedám... Půjdu si lehnout. Je mi zle. Díky," vybrala si přijatelnější možnost. Dimitrij hned vytočil Adama a sdělil mu, aby studio pro dnešek zavřel. Po deseti minutách ticha Nataša rozpačitě znovu promluvila: "Vyváděla jsem hodně? Nic si nepamatuju... Omlouvám se."

"Nech to být. Nehodlám to opět řešit," odmávl to brácha.

"Dimko, promiň. Já se opravdu stydím..." stihla říct, než ji utnul.

"Řekl jsem dobrý! Jen buď tak laskavá a příště vynech alkohol! Nic se nezměnilo a nezmění! Tašo, mezi námi k ničemu nedojde! Prostě ne! Začni to konečně respektovat a smiř se s realitou! Chlapů po světě běhá spousta, jen se rozhlídni a zalov v jiných vodách. Určitě budeš úspěšnější. Opravdu mi to tvoje naléhání vadí! Pokud se hodláš kvůli mně takhle ničit chlastem, bude lepší, když půjdu sloužit ke dvoru! A tobě přidělí jiného strážce..." nechal doznít svá slova Dimitrij.

"Ne!" vyhrkla Ozerová. "Slibuju, že se to nebude víckrát opakovat! Jen neodjížděj! Ta kocovina mi jednou bohatě stačí! Víckrát se ožírat nehodlám!"

"Jak myslíš. Možná by to pro nás oba tak bylo lepší a snadnější. Kdyby sis to rozmyslela, řekni a já odjedu. Běž si teď lehnout. Přinesu ti nahoru vodu a prášek proti bolesti," poslal ji do postele. Poslechla ho.

Jakmile vypadla z kuchyně, Dimitrij dal průchod svým emocím. Opřel se čelem o kuchyňskou linku a zhluboka dýchal. Nejradši by do něčeho praštil. Litoval, že dnes nejedou do bojového studia. Tam by se v posilovně a tělocvičně vyřádil. V této chvíli neuvěřitelně toužil po boxovacím pytli nebo figuríně. Mít cokoli po ruce, do čeho by mohl mlátit... Vztek, výčitky a beznaděj v něm jen vřely.

Tohle nemůže dlouho vydržet. Zvládá to s psychickým vypětím měsíc. Neskutečně ho to vyčerpává a unavuje. Situace u Ozerové se nelepší. Pohrává si s myšlenkou, že odejde ke dvoru. Kdyby se zmínil svému nadřízenému i kamarádovi v jedné osobě Benovi Harnettovi, určitě by změnu jeho přidělení zařídil. Vrátil by se do zásahovky. Akce mu chyběla. Připadal si nevyužitý. U Nataši ho práce nudila. Stále dokola tentýž stereotyp. On měl na víc. S potěšením by přivítal možnost vybít se při zabíjení Strigojů. Jenže na to je moc hrdý. Nerad žádá o pomoc. Kohokoli. Nesnáší to. Vždycky se spoléhá pouze sám na sebe.

Ben by chtěl samozřejmě znát Dimitrijovy důvody. A soudruh se se svými pocity a problémy nesvěřuje. Radši se bude sám dál trápit. Tohle mě v jeho povaze strašně iritovalo. Pokud by netrpěl tímhle komplexem, mohl jsem s ním dávno přes sny mluvit a řešit nastalé situace Romitri mnohem účinněji. Navíc bez jejich týrání. Sice by zůstali půl roku od sebe, ale s vidinou společného života a budoucnosti u dvora. To by je naplnilo optimismem. V kontaktu by zůstali přes mobil, email a éterové sny. Troufl jsem si tvrdit, že bych sen ve třech dokázal zařídit. Asi by netrval hodinu, ale třeba jen pět minut, ale na vzájemný polibek těchto dvou zamilovaných bláznů by to stačilo. Ale ouha. S bráchou to nejde. Řešil by to po svém... Úplně debilně!

Vraťme se k pokračování bráchova dne. Nějak odbíhám od tématu. Z nejhoršího se uklidnil a donesl jí tam prášek s vodou, jak slíbil. Ozerová půl dne prospala. Dimitrij se zaměstnal v kuchyni. Uvařil hovězí vývar, aby se Taše uklidnil rozbouřený žaludek a pro sebe k obědu kuřecí steak s bramborovou kaší. Na podnose jí polévku donesl do jejího pokoje, ale pořád spala. Vycouval tedy potichu pryč. Vzal si dolů svůj román a s další kávou si v křesle v obýváku četl. Uběhlo několik hodin.

Vyhrabala se na večeři kolem šesté. Dimitrij jí ohřál v mikrovlnce vývar, který s chutí snědla. Spánek jí prospěl. Noční alkoholový dýchánek její tělo vstřebalo a pomalu se uklidňovalo do normálu. Oni dva spolu moc nemluvili. Pouze to nejnutnější. Zbytek večera doběhl v zajetých kolejích. Prozatím spolu fungovali.

Ukončil jsem sen. Nyní jsem zjistil, co jsem potřeboval. Čekal mě totiž ještě jeden důležitý úkol. Tajná návštěva v Dimitrijových myšlenkách mě vyčerpala, proto jsem si sám nalil z ledničky jednu skleničku krve. Pak jsem vyvolal tu divnou éterovou clonu a vyšel ze svého pokoje po večerce na chodbu. Deset minut jsem strávil u vychovatelky, která hlídala v recepčním koutku ve druhém patře schody do holčičí části. Stál jsem kousíček od ní. Skoro jsem se jí dotýkal, ale neviděla mě. Pak jsem si sedl ke stolku pro návštěvy a pozoroval ji. Nezaznamenala mě.

Na jednu stranu jsem byl nadšený, že neviditelnost fakt funguje, ale na tu druhou zase zmatený, jak je to možné. Stále pod maskováním jsem to u druhé hlídající vychovatelky na recepci v přízemí zopakoval a pak se vrátil za roh k bočnímu vchodu koleje a odemkl si svým klíčem. Procházel jsem kampusem, až jsem narazil na hlídajícího strážce - Neila Raymonda. To se mi hodilo.

Taky si mě nevšiml. Až když jsem přímo před ním clonu rozpustil, překvapeně vyhrkl: "Ivaškove, co tu děláš?! Je dávno po večerce!"

Nevšímal jsem si ho a honem clonu obnovil. Neil si protíral oči, avšak dál na mě mluvil: "Jdeme za Albertou do budovy strážců. Je mi líto, ale musím tě potrestat za porušení vycházení po večerce... Co to se mnou sakra je?! Strašně mě bolí oči a hlava. Rozmazáváš se mi a chvilkama úplně mizíš. Nechápu to..."

"A teď?" zeptal jsem se zvědavě po zrušení éterové clony.

Neil zamrkal, pak na mě zaostřil a již klidně odpověděl: "To je divný... Už tě vidím zase normálně a bolest i nepříjemné pocity jsou pryč... Co to má znamenat, Adriane?!"

"To tě nemusí zajímat, Neile. Nyní zapomeneš na to, že jsi mě dneska v noci venku potkal i na náš rozhovor a divné pocity, ano?!" použil jsem éterový nátlak. Neilovy oči se ovlivněním rozšířily a on souhlasně zakýval hlavou.

Využil jsem svou novou schopnost a vydal se zkontrolovat Rose na její pokoj. Prošel jsem kolem vychovatelky na dhampýrské koleji a nic. Ani ona mě neviděla. Zrovna pokuřovala zakázanou cigaretku venku před kolejí a hlavní dveře nechala dokořán. Kdybych je před ní musel sám otevřít, éterovou clonu by prokoukla. Takhle ale ne.

Vystoupal jsem schody k Rosině pokoji v prvním patře a klíčem si otevřel. Malá dhampýrka spinkala. Zase se odkopala. Přikryl jsem ji a posadil se na židli k jejímu stolu. Zrušil jsem maskování, aby mě éter zbytečně nevysiloval. Nedalo mi to a popošel jsem asi po patnácti minutách znovu k ní a pohladil ji po krásné tváři i vlasech. Chápal jsem, proč ji Dimitrij miluje. Zavrtěla se, jak ji můj dotek polechtal. Víc jsem neriskoval a nedotýkal se jí. Vydržel jsem ji při spánku pozorovat celou hodinu. Litoval jsem toho, že jsem si s sebou nevzal věci na malování. Tenhle pohled na ni by si zasloužil zdokumentovat na obraz. Můj prsten měla na ruce. Spala opět v tom děsně velkým tričku a kalhotkách. Tentokrát však v tmavě modrém. Zůstávalo pro mě záhadou, kde k pánským tričkům přišla. I vůbec k celkovému nápadu v nich spát. Jediný přijatelný důvod bude pohodlnost a volnost. Pochopil bych, kdyby usínala v triku svého kluka. Ale pochybuji, že nějaké z nich patřilo Dimitrijovi. Tenhle detail by mi neunikl.

Navíc s Rosinou závislostí na Dimitrijově kolínské by jeho tričko nikdy nesvlékla ani nevyprala. Hýčkala by si ho jako nejcennější poklad. Přesně jako on její fotku a náhrdelník od Viktora.

* * *

Takhle uplynul další týden. Dimitrij s Tašou, dá se říct, nekomunikoval a já s Rose trpěl v apatii. Holky se ji snažili rozptýlit wellness sobotou po skončení jejího trestu za vycházku po večerce s cigaretami. Do jídelny na večeři přišla upravená, nalíčená a hezky učesaná. Lissa ji donutila se i převléknout do nového oblečení ode mě, tedy do džín a fialového svetříku. Upozornil jsem sestřenku nenápadně předem, aby probrala Rosin šatník. A ona mě poslechla.

Taky jsme zavedli od té nešťastné události se Zeklosem pravidelné vyzvedávání na pokojích před snídaní. Zvlášť Morojové a zvlášť dhampýři, neboť od sebe byly koleje vzdáleny dost daleko a jídelna umístěna přesně na půli cesty pro oba vampýří druhy. Vlastně to způsobila moje vypočítavost. Navrhl jsem to jednou po večeři a ostatní se toho chytli a následující den uvedli do praxe. Já tím vlastně ošetřil Rosinu samotu a možné nežádoucí přiblížení Zeklose i dalších osob mužského pohlaví do její blízkosti. Nehodlám ji podceňovat. Zase by ji mohla napadnout nějaká šílenost jako minule se ztrátou panenství... Mason a Eddie to ihned praktikovali. Oběma jim došlo, že se pokouším minimalizovat chlapy v jejím dosahu, i když jim unikal celkový důvod. Na víc se nevyptávali. Od našeho rozhovoru v mém pokoji mě brali jako autoritu a moje příkazy i nápady bez reptání plnili.

Zhruba dvakrát týdně jsem Rose v noci tajně navštěvoval v jejím pokoji. Miloval jsem pohled na ni při spánku. Dávalo mi to iluzi, že je všechno v pořádku. Vypadala spokojeně, zdravě a v naprosté pohodě. Uvolněná a moc krásná. Bohužel se k mé smůle skutečnost od iluze dost lišila...