Zlatíčka, další kapitolka něco kolem 9 stránek A4.
Do jednoho článku se mi to nevejde, takže musím zase rozdělit na polovinu.
Pokud dneska dáte min. 9 komentářů, hned zítra vám zveřejním 2.část...
Adrian po mně a Roze střelil očima. Bylo mu vmžiku jasné, odkud vítr fouká. A tiše zavrčel: "Tohle si vyřídíme potom!" Na tváři nahodil zářivý úsměv a přešel dopředu.
"Stráže, prosím otevřete dveře galerie," požádala Lissa. Královna, Lissa i Adrian se společně přesunuli ke dveřím, ve kterých byla stuha připravená na přestříhnutí. Všichni tři dostali do ruky skleničku se šampaňským a Adrian i nůžky. Připili si a Adrian stuhu přestříhl. Ozval se potlesk na úspěšně zahájenou výstavu.
"Výstava Adrianových obrazů?" dívali se na sebe zmateně ostatní z party, před kterými jsme to ututlali.
"Počkejte dvacet minut, teď tam bude nával. Nic vám neuteče. Schválně jsme vám předem nic neříkali. Nemusíte být v Adrianové nemilosti ještě vy ostatní. Stačíme my čtyři. Jakmile se utrhne, přiběhne a bude běsnit," vysvětloval jsem zbytku. "Syd, u tebe si nejsem jistý, kam tě zařadí. Když uvidí i tvoje obrazy." Mávla rukou, že je to jedno.
Po dalších deseti minutách se rozehrála v hlavním sále znovu hudba. Ihned jsem toho využil: "Smím prosit?" Rose mi odpověděla úsměvem. Zatančili jsme si na tři skladby a vrátili se ke stolu.
"Jdeme, ať se taky kouknete. Už se to trochu uvolnilo," dovolil jsem ostatním jít do galerie. Parta si prohlížela obraz po obraze. V okamžiku, kdy byli zabraní do hodnocení, jsem Rozu jemně zatáhl stranou a odvedl od nich pryč.
"Co se děje?" zeptala se překvapená z mého chování.
"Tohle musíš vidět první. Nějak se o tom zapomněl zmínit," objasnil jsem a vedl ji k novému obrazu do oddělení osobních sbírek. Některé obrazy tam patřily přímo královně nebo jsme je zapůjčili z domu Adrianových rodičů. Většinu měl však schovanou ve své pracovně a nikomu je neukazoval.
Když to uviděla, zalapala po dechu: "Ten je nádherný! Ty barvy, ta podoba. I ta lilie na Sydneyině tváři je dokonalá."
"Už ho spatřila Sydney?" ozval se Adrianův hlas za našimi zády.
"Myslím, že ne."
"Nemohl bys ho vzít a alespoň tenhle jeden jediný někam schovat?" požádal mě Adrian.
Nestihl jsem ještě odpovědět, když se vedle nás objevila Sydney. Při pohledu na sebe samu ztuhla. Zapomněla zavřít i pusu. Vykuleně zírala na obraz. Adrian do sebe obrátil celou skleničku šampaňského a šel si pro další. Sydney tam nechal.
"Vy jste o tom obrazu věděli?" vzpamatovala se po chvilce Sydney.
"Ne, já to zjistil před půl hodinou. Opomněl se o něm zmínit. Myslím, že je to 1:1 za výstavu. Jdu mu zabavit to šampaňské," pohledem jsme si sdělili, že já půjdu za Adrianem a Rose zůstane se Sydney, aby nevyvedli nějakou hloupost.
"Tahle sklenička je tvoje poslední. Další ti nedovolím," našel jsem Adriana opřeného v sále o stěnu v ústraní u okna.
"Tím obrazem jste mi moc nepomohli. Kdo v téhle šílenosti všechno jel? Vy s Rose jste to vymysleli. To mi docvaklo. Lissa, Christian, teta, moje máma a Ben vám s tím pomáhali, co?" domyslel si zbytek.
"Uživil by ses i jako detektiv," podotkl jsem pobaveně. "Až dopiješ tu skleničku, vezmi Sydney tancovat."
"Abych dostal facku před celým sálem? Ani náhodou! Po tomhle se k ní nepřiblížím," zavrhl to.
"Brácho, neblbni. Vždyť je to jen obraz. Nádherný obraz. A ty můžeš malovat, koho chceš. Nemůže ti na to nic říct. Navíc se jí líbil. A to hodně," snažil jsem se mu domluvit.
"Ne, vrať se za Rose a tancujte. Jste nejhezčí a nejladnější taneční pár. Tak ji pořádně proveď. Pít nebudu, ale za Sydney nejdu. Zůstanu tady," odmítl být rozumný.
Povzdechl jsem si a odešel za Rose. Pořád se Sydney stály před obrazem. "Dimitriji, vem Rose tančit. Já si něco zařídím a přijdu za vámi do sálu," pobídla mě Sydney stejně jako Adrian.
Chytil jsem Rozu za ruku a odvedl ji na taneční parket. Smutně si povzdechla: "Tak ti nevím, soudruhu. Místo aby dali jeden druhému pusu, takhle blbnou."
"Nebude to tak horký. Sydney má něco v plánu. Neschová před Adrianem hlavu do písku. Pořád lepší, když se pohádají, než aby spolu nemluvili vůbec a navzájem se jeden druhému vyhýbali. Slyšela jsi ji včera ohledně té kravaty…" došla mi slova uprostřed věty při pohledu na tančící pár kousek od nás.
"Dimitriji, co se stalo?"
"Rose, podívej se," zašeptal jsem, když jsem nalezl opět řeč, a očima naznačil směr. Ihned poslechla a našla to, co jsem jí ukazoval. Adrian se Sydney tančili taky. Nebylo mi jasné, jak je to možné, ale radoval jsem se z toho. Sydney pravděpodobně vzala věci do svých rukou.
Po pár skladbách jsme se vrátili zpět ke stolu. Adrian se Sydney šli rovněž. Lissa, Mia i Jill zrovna diskutovaly o Adrianových obrazech a kluci je poslouchali. "Mistře," vysekla Adrianovi poklonu Mia. "Já chci od tebe taky takový krásný obraz, jako mají Lissa s Christianem nebo Rose s Dimitrijem. Namaluješ nás s Masonem, prosím?"
"Rozmyslím si to," pousmál se jmenovaný. "Ples za 30 minut končí. Budou hrát poslední sérii skladem. Všichni na parket. Co zítra? Rose nám musí ukázat ten slíbený spis a výpovědi holek. A odpoledne bychom mohli jít na bowling a kulečník. Dáme turnaj. Konečně máme plnou sestavu dvojic. Sraz ve dvě u Lissy. Může být? Bowling zamluvím od čtyrech do šesti. Pak se přesuneme na kulečník," vymýšlel program na zítra Adrian. Na poslední vánoční svátek. Potom už znovu do služby. Ohledně podpásovky s výstavou se nevyjadřoval. Nejspíš to přijde později a v soukromí.
Ozval se nadšený souhlas. Zvedli jsme se hromadně od stolu a zamířili naposledy na parket. "Jděte domů. Já pomůžu s obrazy. Každému je zítra přinesu," rozloučil jsem se.
"Soudruhu, nechceš pomoct?" ptala se mě Rose.
"Ne, doprovoď Lissu s Christianem. Do hodiny jsem doma," zamítl jsem to.
Poslechla a se zbytkem vyšla ze sálu. Vrátil jsem se do galerie. Zastavil mě Patrick Lautner, jeden z mých bojovníků: "Šéfe, mám tu seznam s číslem obrazu a kontaktem, kdo by ho chtěl. Vezmete to panu Ivaškovovi? O jeho tvorbu byl velký zájem."
"Jo, jasně vezmu," přikývl jsem a rovnou natáhl ruku pro papír se seznamem. Přelétl jsem ho očima. "Patricku, to jsi psal ty?"
"Ano, nějaký problém?" ptal se zmateně.
"U čísla čtyřicet je kontaktní telefon, i když patří obraz do soukromé sbírky, která není na prodej. Co to znamená?" zaujalo mě v seznamu. Moc dobře jsem navíc věděl, který obraz je pod tímto číslem.
"Joo, tohle. Přišla za mnou ta alchymistka a řekla mi svoje číslo, že obraz za každou cenu chce a je jí jedno, že je to osobní sbírka. Prý jí má pan Ivaškov zavolat. Akorát mi nebylo moc jasné, proč to říkala mně tady a neřekla mu to sama. Tančili spolu skoro celý večer," odpověděl na moji otázku Patrick.
A já se rozesmál: "Ta holka je geniální!"
"Která holka je geniální?" ozvalo se za mými zády.
"Ty jsi tady?" otočil jsem se na Adriana. "Zde máš seznam zájemců o obrazy. Je tam jeden horký kandidát na obraz z tvé osobní sbírky. Být tebou řeším to ještě teď v noci. Určitě na něj čeká," hodil jsem okamžitě udičku.
"Brácho, o čem to sakra mluvíš?!" nerozuměl Adrian.
"Víš, který obraz je v seznamu pod čtyřicítkou?" zeptal jsem se ho. Vykulil oči. Moc dobře to věděl. "A tohle telefonní číslo ti nic neříká?" ukázal jsem mu Sydneyin mobil.
"Cooože?!" dostal ze sebe šokovaně. "To není možný! Tohle by neudělala!"
"Patricku, můžeš tady panu Ivaškovovi přetlumočit, jak to bylo?" požádal jsem ho o svědectví. A on mu vše popravdě zopakoval.
"Napadla mě ještě jedna maličkost - netvrdil jsi mi, že nebudeš po výstavě tancovat? A přitom ses z parketu nehnul," zajímalo mě.
"Já nechtěl, ale musel. Jakmile jste s Rose odešli, nakráčela si to přímo přede mě a řekla mi "Jsi můj taneční doprovod, tak tady nestůj, chci tancovat". Co jsem měl dělat, nevíš?" vysvětlil nešťastně. A já šel do kolen.
"Vem obraz a padej za ní! Tohle byla jasná výzva. Líp už to zařídit nemohla," nařídil jsem mu.
"Ani nápad! Nikam nejdu a za Sydney už vůbec ne! Dnešek i včerejšek mi stačil!" zavrhl to.
"Brácho, neštvi mě! Já tě tam klidně dotáhnu. Vezmeš obraz a půjdeš za ní! Hned! Po dobrým nebo po zlým. Vyber si," nechal jsem ho vybrat ze dvou možností.
"Do hajzlu!" zanadával. "Tohle ti vrátím i s úroky! I tenhle podraz s výstavou! Počítej s tím! Pokud mě vyhodí, dojdu si pro tebe a půjdeš se se mnou dneska opít! A bude mi absolutně jedno, při čem vás s Rose vyruším!"
"Dobře, souhlasím. Ale než k nám nakráčíš, předem volej. Budu mít mobil u sebe a teď už jdi. Držím palce," dal jsem mu své slovo.
Adrian pomalu vykročil ke stojanu s obrazem. Patrick na nás trochu vyjeveně koukal. Sice na vlastní oči viděl Adrianovo vyléčení mého téměř mrtvého těla, ale svědkem našeho rozhovoru se stal poprvé. Překvapili jsme ho. Morojové s dhampýry spolu tímhle tónem moc často nemluví.
Po bráchově odchodu jsme s Patrickem zabalili obrazy ze soukromých sbírek. Já dal na stranu ty naše. Viděl jsem, jak si je se zájmem prohlíží. Hlavně ty, na kterých jsem s Rozou. Všiml si, že ho pozoruju a přistiženě sklopil oči: "Omlouvám se. Jste tady u dvora rarita. Kdybych vás spolu nezažil při tom posledním zásahu a dnes na plese, nevěděl bych, že jste pár."
"Nic se neděje," pousmál jsem se.
"Dimitriji, já to s Patrickem dodělám. Jdi domů za Rose," objevil se v sále Ben. "Jak jste to zvládli? Co Adrian? Řádil hodně?"
"Slíbil pomstu. Neboj, jsme zvyklí. Nebude to tak žhavý. Zítra dej klukům volno. Budeme s Lissou a Christianem my s Rose. Je v plánu bowling. A pozítří mi končí neschopenka," pronesl jsem.
"Dobře, ale klidně bych ti nechal dovolenou do konce prosince. Rose by ji od Lissy dostala určitě taky. Jo a ještě něco, dnes jste tu dost rozvířili vody. Ono se moc často nestává, že dva nejkrásnější taneční páry jsou ve složení dva dhampýři a Moroj s alchymistkou," upozornil mě vysmátě.
Zakroutil jsem hlavou a jeho poznámku nekomentoval. "Dovolenou nechci. Spíš ji dáme Masonovi s Eddiem. Za ten šílený prosinec si toho užili ažaž. Navíc tu mají oba holky. Zaslouží si být spolu. Domluvím se s Lissou a Christianem."
"Jak myslíš. Potřeboval bych, abyste se s Rose zastavili u nás v hlavní budově a vykonali slib ohledně mlčenlivosti. Povedlo se nám všechno ututlat. Královna dala rozkaz, že Adrianovo léčení nesmí proniknout na veřejnost. Zbýváte vy dva s Rose. A to samé vaše tetování. Ty máš mít podle záznamu z kamer 5 nových značek a Rose dvě. Mohl bych to domluvit zítra na jednu hodinu. Hodilo by se vám to? Nebo to chcete odložit až po Vánocích?" ptal se mě Ben.
"Jo, zařiď to na zítřek. Nemá cenu to odkládat," souhlasil jsem.
"Netváříš se moc nadšeně? Co se děje?" poznal okamžitě Ben.
"Já jsem v pohodě, ale o Rozu si dělám starosti. Po tetování jí bývá několik dní blbě," objasnil jsem.
"Dimitriji, tak to necháme až na leden. Pouze mi zítra podepíšete prohlášení a učiníte slib. Tetování počká," navrhl ihned Ben.
"To není nutné. Stejně se tomu nevyhne. Přijdeme zítra. Já si ji pak ohlídám," zamítl jsem jeho nápad.
"Fajn, nechám to na tobě. Kdyby sis to rozmyslel, můžete to zítra zrušit. A abych nezapomněl, stav se zítra i u nás na recepci. Máš tam dopis z Ruska. Nevěděl jsem, že tu budeš, jinak bych ti ho rovnou vzal. Pozdravuj Rose a vyřiď jí můj obdiv. Dneska zastínila kdejakou královskou Morojku. Dobrou," rozloučil se se mnou Ben a já s ním i Patrickem rovněž. Sebral jsem naše zabalené obrazy a šel domů.
Rose na mě umytá v noční košilce čekala. Seděla na pohovce při tlumeném světle svíček. Z její krásy jsem zapomínal i dýchat. Moc dobře jsem si uvědomoval dnešní obdivné pohledy mužů, které ji celým plesem provázely. I Patrickovi se líbila. Byla však pouze moje. A já jí to dokázal. Tentokrát polohou číslo pět.
Ráno jsme si poprvé od osudného útoku Strigojů šli zaběhat a zaposilovat. Souboj jsme nechali na později. Přece jenom jsme skoro měsíc necvičili. Oběma nám to dalo zabrat. Nebylo to nic rapidního. Za dva dny získáme zase oba skvělou formu, ale únava i bolest svalů byla znát. Tělo si odvykne strašně rychle.
"Rose, říkám to nerad, protože ti zkazím dobrou náladu, ale po obědě máme domluvené v budově strážců tetování. Stejně by nás to neminulo a pozbývá smysl to dál oddalovat. Hned si pak spolkneš prášek proti bolesti," sdělil jsem Roze nemilou zprávu.
Reagovala na to jediným slovem: "Dobře."
Vysprchovali jsme se a Rose se rozhodla navštívit Sydney, aby zjistila, jak se její noční návštěva Adriana vyvíjela. Neozval se mi. Takže to snad nedopadlo špatně. Já využil samoty a došel si vyzvednout dopis. Podle písma od babičky Jevy. Ani jsem ho nechtěl otevírat. To bude zase nějaká perlička. Na nádvoří jsem potkal Adriana.
"Brácho, tváříš se hrozně. Neříkej mi, že ses zase pohádal s Rose," napadlo ho první přijatelné řešení.
"Představ si, že ne. Ale dostal jsem dopis z Ruska od Jevy. To nebude jen tak, ani se mi ho nechce otevírat," svěřil jsem mu svůj problém.
"Od té věštkyně?" hned pochopil, o co jde. "To může být důležitá zpráva. Měl by sis to přečíst," nabádal mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat