SPO - 20. kapitola – Samé neplechy

Lidičky, kdopak asi bude tropit neplechy??? :)

Zrovna jsem trpěl svou provokativní i bavičskou náladou. Celý den jsem ostatní prudil a s chutí si užíval jejich aury. Tolik barev v nich podle momentálních emocí. A neodpustil jsem si to ani tajně v noci u Rose. Přinesl jsem jí svoje čisté světle zelené tričko navoněné mým drahým parfémem. Hodinu jsem si ji při spánku prohlížel. Dokonce jsem si s sebou vzal tužku a čtvrtku, abych ji konečně namaloval. Strávil jsem u ní nakonec něco málo přes dvě hodiny.

Než jsem odešel před druhou ráno z jejího pokoje, napsal jsem jí do otevřeného poznámkového bloku na psacím stole vzkaz:

Malá dhampýrko, jsi překrásná i ve spánku!

Jen mě deptá to tvoje pyžamo. Od jakého borce to triko máš?!

Kopej laskavě za tým Ivaškov, buď tak hodná, jo?!

S láskou Tvůj Adrian

PS: Stavil jsem se na kontrolu a něco ti donesl...

Určitě si ho ráno všimne, až si bude balit pomůcky na vyučování do tašky. Třeba od ní dostanu ceres, že ji tajně špehuju. Anebo pochvalu... Uvidíme. Nechám se překvapit.

Za pomoci éterové clony jsem se proplížil zpět do svého pokoje. V duchu jsem se radoval, že jsem přišel na další užitečnou věcičku. Maskování. Ani zkušená Oksana z Baji tohle neumí. Byl jsem na sebe fakt pyšný. Co jsem z reakce Neila i vychovatelek pochopil, bylo to, že pokud o mně neví, nevidí mě. Pokud ano, éter jim není příjemný, ale nezmizím jim, protože už jednou maskování prokoukli.

Napil jsem se ještě krve z ledničky a spokojeně převlečený z džínů do pyžama konečně usnul. Sprchoval jsem se před vyvoláním snu s Dimitrijem a před návštěvou u malé dhampýrky. U bráchy se nic podstatného ani přelomového nedělo. Fungoval s Tašou v rámci svých možností a ona to na něj prozatím znovu nezkusila.

Ráno se mi povedlo zaspat. Nařídit si v noci na mobilu budík mi zcela vypadlo z hlavy. Vzbudil mě Christian, který klepal na dveře. Poslední dobou jsme spolu vyzvedávali před snídaní Lissu v jejím pokoji a Miu s Jill v přízemí. A Mason s Eddiem zase Rose na té dhampýří. Nikdo nepovolaný se k ní nepřiblíží a Jesse Zeklos už vůbec ne.

Celá banda se sešla vždycky u našeho stolu v jídelně. První pro mě chodil právě Ozera, neboť bydlel o patro výš, než já. A dohromady jsme scházeli schody do prvního patra k Lisse a i s ní pak do přízemí pro holky. Po večerce hlídala dívčí část u společných schodů ve druhém patře další vychovatelka, případně strážce, aby se zamezilo studentům vyvádět neplechy. Morojští kluci z předposledních a maturitních ročníků obývali patro 3., 4. a 5., holky zase 2., 1. a přízemí. Velice pochybuji, že jim to v sexu zabránilo. Příležitost si našli jindy a v jinou dobu než v noci. Dokazovala mi to právě Lissa s Christianem. Jejich aury po milování mluvily samy za sebe.

Až bude vhodná chvíle, zeptám se Rose, kam minimálně dvakrát týdně po odpoledním vyučování a mezi večeří zalézají. Na koleji na sto procent nezůstávají. Mohl bych to zjistit z Lissina nebo Christianova tajného éterového snu, ale moje priority zůstávaly na důležitějších zájmech. Malá dhampýrka je přes pouto určitě zasvěcená, kde mají své tajné místečko. Ostatní z party spolu prozatím nespí. Tím jsem si naprosto jistý. I když jsou zamilovaní. Eddie je celý pryč z Jill a ona z něj. A Mia je zabouchnutá do Masona. On si jí pomaličku polehoučku začíná všímat po nepovedeném vztahu s Rose taky.

"Adriane?!" zavolal na mě přes dveře Christian.

"Pojď dál! Není zamčeno." Otevřel a zůstal na mě v posteli v pyžamu koukat. "To člověk nemůže ani jedenkrát v životě zaspat?!" zeptal jsem se ironicky i se svou pověstnou kousavostí.

Christian se sarkasticky pousmál: "Vždyť jsem nic neřekl!" Jako jeden z mála mi svým chováním dokázal konkurovat. Ironie i sarkasmus patřily k jeho doméně taky.

"Ani nemusels! Stačí mi tvoje aura. Dojdi pro holky a sejdeme se v jídelně. Já tam za vámi dorazím," rozkázal jsem. Přikývl a odešel.

Vylezl jsem z postele a v koupelně se zkulturnil i převlékl. Za deset minut jsem vycházel z pokoje na cestu do jídelny. Chvátal jsem a můj jindy dokonalý rozcuch dneska dokonalost rozhodně postrádal, ale to jsem přešel bez povšimnutí. Hodlal jsem po snídani něco podniknout a na to bezchybný vzhled nepotřebuji. Již mě to fyzické nicnedělání nebavilo. Na akademii neměli ani bazén, natož lázně. A hry jako stolní fotbálek, šipky, případně bowling mi nestačily. Ostatním Morojům a Morojkám pohyb nechyběl a dhampýři si ho užívali dost při jejich každodenních cvičeních. Já patřil mezi výjimky.

Parta již seděla u stolu a cpala se. I Rose dneska měla světlejší chvilku ve své apatii. Když jsem dorazil, zajiskřilo jí po dlouhé době v očích. "Ahoj lásko, cos prováděl v noci, že jsi zaspal?" neodpustila si hlášku. Jasně mířená narážka na moji noční návštěvu v jejím pokoji a zanechaný vzkaz i tričko. To, že mě oslovila "lásko", jen ještě víc zahřálo mé srdce. Věděl jsem, jak tu "lásku" myslí. Bere mě jako bratra. Jiného nemá a v tomhle ohledu mi patří její srdce. Je to jako kdyby škádlivě vyslovila "bráško". Nic víc jsem v tom nehledal. A co si z toho oslovení přečetli ostatní mezi řádky, mě nezajímalo. Navíc jsme stále předváděli, že tvoříme pár. Nikdo se nad tím nepozastavil. Neřekla mi tak poprvé a troufám si tvrdit, že ani naposledy.

"To radši nechtěj vědět, malá dhampýrko," pousmál jsem se pobaveně a vtisknul jí pusu na čelo. Potěšila mě její kladná reakce.

Aby ji ostatní neslyšeli, zašeptala mi tiše do ucha: "Děkuju za dárek. Určitě ho využiju. Měls mě vzbudit nebo u mě aspoň zůstat do rána…"

Já to víc nekomentoval. S Rose si promluvím odpoledne o samotě. Nerad bych odhalil partě své noční návštěvy. Zase by si mysleli, bůh ví, co spolu neprovádíme.

Celý páteční den jsem míval volno. Většinou jsem maloval. Parta odešla na vyučování. Já se však tentokrát vydal do budovy strážců najít Michaila. "Dobrý den, mohl byste mi prosím poradit, kde najdu strážce Tannera?" požádal jsem o pomoc službu u vstupu.

Mladý strážce se podíval do nějakých papírů a odpověděl mi: "Službu nemá. Nejspíš bude u sebe. Bydlí na dvacítce. Vyjděte schody do prvního patra a doleva." Poděkoval jsem a splnil jeho pokyny. Všiml jsem si i pokoje čísla 25, který patřil dřív soudruhovi. Zaklepal jsem na Michailovy dveře a čekal. Po pár sekundách jsem slyšel kroky, pak se otevřely dveře.

"Adriane?" vyslovil mé jméno překvapeně Michail. "Děje se něco? Zeklos?"

"Můžu na pár minut k tobě? Nechci to řešit na chodbě." Michail mi hned ustoupil ze dveří. Nad tím, že mu tykám, se ani nepozastavil. Rovnou mě pustil do svého pokoje. Místnost vypadala hodně podobně jako Dimitrijova, kterou jsem znal z kouzla touhy a éterového snu.

"O co jde?" zajímal se.

"Zeklos je zatím v pohodě. Jdu kvůli jiné věci..." Michal pozvedl tázavě obočí, ale nepřerušoval mě. "Asi to bude znít divně, ale byl bys schopný, mě nějak dostat nepozorovaně a tajně do posilovny?" Vykulil na mě oči. Aura mi sdělovala úžas s překvapením. "Jojo, já vím. Asi tam moc Morojů nechodí... Já už tady z toho pětitýdenního nicnedělání magořím. U dvora jsem tam chodil pravidelně jednou týdně a minimálně dvakrát, třikrát týdně plavat. Do posilky, dá se říct, inkognito. Věděla to jen teta královna. Využíval jsem posilovnu v paláci a chodil tam schválně v době, kdy tam nikdo jiný většinou necvičil. Je šance mě tam dostat? Nevím o žádném přístupném rozvrhu, kde bych našel volné hodiny. Bazén tu nemáte ani jeden. A obě posilky u tělocvičen v horním i dolním kampusu jsou vytížené dhampýřími studenty a jako Moroj tam budu moc na ráně. Pokud mě tam chytne Kirová, Stan nebo podobný blbec, zavolá to našim a otec z toho ztropí estrádu, abyste mě tam nepouštěli. Královský Moroj se přece nemá zbytečně co potit. Na to máme přece své strážce," vypustil jsem to z pusy s hořkostí a opovržením. Tuhle hlášku jsem nenáviděl. Přesně jako tu, že nás mají dhampýři povinnost chránit, kterou jsem začal nesnášet po seznámení s Rose a bráchou.

Strážce Tanner si mě pár minut měřil pohledem, potom se pobaveně usmál a vyzval mě: "Pojď se mnou." Bez řečí jsem ho následoval. Dovedl mě do sklepní části budovy strážců. Otevřel poslední dveře vpravo a vešel. Ocitli jsme se v posilovně. Malé místnosti s posilovacími stroji. Uvnitř se dalšími dveřmi procházelo do malé tělocvičny s figurínami a žíněnkami. A naposled jsme nakoukli do šatny se sprchou.

"Páni," hvízdl jsem uznale.

Michail mě bedlivě pozoroval: "Adriane, ty mě nepřestaneš překvapovat. Převracíš naruby všechny mé zažité stereotypy ohledně královských Morojů. Můžeš chodit sem. Nejlíp se mnou. Pátek v tuhle dobu je optimální. Právě se střídají služby, takže je velká šance, že se tu nikdo neukáže. Ti, co končí, jsou unavení. A ti, kdo právě slouží nebo vyučují, si zatrénují se studenty nebo později odpoledne. V tuhle dobu sem chodím jen já. Zrovna jsem se sem chystal..."

"Skvělý! Skočím si na kolej pro věci," vyhrkl jsem nadšeně.

"Fajn! Počkám na tebe tady. Jurijovi řeknu, aby tě za mnou sem dolů pustil. Kdyby něco, radši ti nadiktuju svůj telefon." Oba jsme si vyměnili čísla a já se rychle odebral na pokoj pro věci. Sportovní oblečení, boty, ručník, sprchový gel, šampon, hřeben, deodorant a parfém s gelem na vlasy jsem si sbalil do rádoby školního batohu. Nebudu tak nápadný, jako kdybych nesl sportovní tašku. Ta se k Morojovi moc nehodí.

Za dvacet minut jsem klepal na dveře posilky. Michail už dávno cvičil. V šatně jsem se honem převlékl a celý natěšený z vidiny posilování a pohybu se vrátil do přední místnosti. Se zájmem jsem si prohlížel stroje. Když jsem si vybral jako první ten na paže, promluvil Michail: "Opovaž se! Nejprve se musíš zahřát a rozhýbat. Padej minimálně na patnáct minut na běžící pás a dej si tam tak třetí nebo čtvrtou rychlost. Uvidíme, jak to rozdýcháš. To jsem si mohl myslet, že tě nikdo u dvora nehlídal a nenaučil tě správné postupy. Mohl sis ublížit. Natáhnout si nebo dokonce přetrhnout šlachy a vazy. Teta tě měla dát někomu na starost aspoň ze začátku. Jak dlouho jsi říkal, žes necvičil? Musíš se krotit, abys to nepřepálil a na poprvé nepřehnal."

"Ona o tom ze začátku ani nevěděla. Já se tam sám vnutil. Navíc je cvičení mezi královskými Moroji dost tabu. Mlčela o tom a kryla mě navenek. Řekla to jen mojí mámě a ta předstírala, že to radši neví. Otec se totiž nikdy netajil svým opovržením ke zbytečnému pohybu Morojů. Kdyby to zjistil, řádil by jako černá ruka. Stačily konflikty ohledně mého chování, malování a bouřlivých pařeb. Necvičil jsem od té doby, co jsem na akademii, takže pět týdnů," přiznal jsem pravdivě. A přesunul se podle pokynů na pás. Používal jsem ho taky, ale ne vždycky jako první. Vlastně jsem si svou chybu uvědomil až po příchodu na akademii sv. Vladimíra a pozorováním Rosiných tréninků navíc. Vždycky začínala běháním. Od dvora jsem to neznal. Míval jsem separátní výuku pouze pro bohaté královské Moroje. Dhampýry jsem cvičit nikdy pořádně neviděl. Okolo mě se pohybovali již vycvičení strážci ve službě.