NO3 - 24. kapitola – Baja (z pohledu Rose)

O podrobné dojmy Rozy jsem vás nemohla ochudit :D

Probudila jsem se v pokoji i posteli sama. Převlékla jsem se. Vybalila jsem si do skříně věci z tašky a šla najít Dimitrije. Právě byl s Olenou v kuchyni a plácal nějaké těsto. "Dobré ráno. Soudruhu, co to bude, až to bude?"

"Šípková Růženka se nám probudila," přivítal mě pobaveně. "Už jsem myslel, že budeš vyspávat až do oběda."

"Nech ji! Byla po cestě utahaná. Měla právo si odpočinout," napomenula ho Olena, aby do mě nerýpal. "Pomáhá mi s domácím chlebem. Co máš ráda k snídani, Rose?"

"Všechno," předběhl mě Dimitrij s odpovědí.

Olena se nadechovala k pokárání Dimitrijova chování, ale já promluvila první: "To nic, on má, soudruh, pravdu. Mohla bych dostat tu výbornou vánočku s mlékem? Moc mi chutnala."

"Jistě," usmála se potěšeně, že se mi strefila včera do chuti. Přešla od stolu ke kuchyňské lince, aby mi to mohla připravit.

"Odpočinula sis?" staral se Dimitrij beze stopy humoru.

"Jo, ale bylo mi v posteli samotné smutno. Ty umíš péct i domácí chleba? S tím ses mi nestihl pochlubit, soudruhu. Miluju tě. Jak dlouho jsi vzhůru? Měls mě vzbudit," pošeptala jsem mu do ucha a objala ho kolem pasu. On mě nemohl, měl obě ruce od těsta. Sklonil se, aby mě ztrestal alespoň polibkem. Museli jsme se líbat trochu dýl než jeden polibek. Když jsme se od sebe odtrhli, ležela přede mnou na stole vánočka i mléko. Ani jsem nezaznamenala, kdy mi to Olena přinesla. Rozpačitě jsem se rozhlédla po kuchyni. S pobaveným výrazem ve tváři nás s Dimitrijem celou dobu pozorovala.

Raději jsem sklopila pohled a sedla si ke své snídani. Dimitrij mezitím dodělal těsto a s Olenou ho dali vykynout. Umyl si ruce a přisedl si ke mně. "Až to sníš, vezmu tě na prohlídku okolí. Ale musíš se pořádně obléknout. Je tam mínus 20 stupňů," plánoval dnešní program.

"A pak že je na Sibiři teplo. Je to Antarktida. Jako bych si to předem nemyslela správně. To tys mě pořád ujišťoval, že to tak není a teď to vidím na vlastní oči. Sakra, já jsem zaspala všechny členy rodiny, co?" secvaklo mi náhle.

"Rozo, ty se mi snad zdáš. Na Antarktidě je mínus 50, ne mínus 20. S tím ostatním si nedělej starosti. Seznámím tě, až se vrátí z bohoslužby. Oni ti nikam neutečou. Dnes je v Rusku státní svátek a zítra 7.1. Štědrý den. Lissa mi psala smsku. Zajímala se, jak vše proběhlo. Máš se jí potom ozvat. Nezapomeň však na časový posun. Teď budou ve škole," uklidňoval mě Dimitrij.

Po snídani jsme se nahoře teple oblékli. Zimní bundy, šály, čepice, rukavice, na nohy sněhule a ruku v ruce se procházeli zasněženou krajinou. Dimitrij mě lesem dovedl k zamrzlému rybníku a pak jsme vylezli na kopec, kde se rozprostíral krásný výhled jak na Baju, tak i na pěknou přírodu. Skácela jsem se do neporušeného sněhu a vytvořila anděla.

"Bude ti zima, Rozo. Takhle mi nastydneš," nelíbilo se to Dimitrijovi.

"Neboj se, soudruhu. Já něco vydržím, ale ty máš tu skvělou sibiřskou odolnost, musíme toho využít. Pojď si udělat anděla taky," přemlouvala jsem ho.

"Já se z tebe zblázním," smál se mým dětinským přáním a rozmýšlel se, zda mě má poslechnout. A poslechl. Svalil se kousek ode mě do sněhu a udělal i on svého anděla. Oba jste tam chvilku leželi a koukali na modré nebe. Byl krásný mrazivý zimní den. Pak mě vytáhl na nohy. Společně jsme si prohlédli naše vytvořená díla a já jim nakreslila svatozáře. Jen zakroutil hlavou.

Při zpáteční cestě jsme se u zamrzlého rybníka chvilku zdrželi a navzájem se posypávali sněhem. Koule z něj tvořit nešly. Byl moc zmrzlý. Tak jsme se honili a shazovali do závějí. Dimitrij vyhrával. Jako vždycky. Měl větší sílu. Ale já jeho trénink strážkyně. I mně se ho párkrát povedlo pořádně vyválet a nacpat mu sníh za krk. Seděla jsem na něm obkročmo, abych ho udržela na zemi. Chytil mi ruce a jedním pohybem mě překulil pod sebe. Do rukavice nabral trochu sněhu a zastudil mě s ním na tvářích a krku. Smála jsem se a snažila se vykroutit. Propaloval mě svýma očima. Rozehřívaly mi kůži i v tomhle šíleném mrazu. Zvážněla jsem a oplácela mu pohled. Z ruky pustil sníh a sklonil se ke mně. Ten polibek byl jako elektrický výboj. Rukama i nohama jsem ho ve sněhu objala a přitáhla k sobě, co nejblíž to šlo. A zapomněla na svět okolo. Musel nás znovu překulit. Ani jsem to nepostřehla. Ležela jsem mu v náručí a on mě zaštítil vlastním tělem před sněhem a chladem. Zimu jsem necítila. Spíš ve mně pulzoval oheň. Napadla mě hříšná myšlenka na milování ve sněhu. Nemuseli bychom se moc vysvlékat, ale Dimitrij by mi to v mínus 20 nedovolil. Je moc zodpovědný. A ohledně mého zdraví velmi opatrný a starostlivý.

Ale z jeho pohledů, polibků i doteků jsem věděla, že po mně touží tak jako já po něm. Kdybychom tak alespoň mohli přijít domů a zalézt na hodinu nebo dvě do jeho pokoje a pomilovat se tam. Jenže to nepůjde. Rodina bude doma. Musíme to vydržet do večera. Až v noci všichni usnou, vynahradíme si to. Akorát mě Dimitrij bude muset dusit polibky. Nebo celý spící dům zase vzbudím. A to by byl tedy pořádný trapas. Hanbou bych se musela propadnout.

"Soudruhu, měla bych návrh," oslovila jsem ho v pauze pro nádech. Za zeptání nic nedám.

"Ať tě to ani nenapadne. Vidím ti na očích, co máš v plánu. Až bude v létě 20 nad nulou, jsem ochotný tvůj návrh přijmout, teď však ne. Vynahradím ti to večer, ale budu muset krotit tvoji hlasitost. Nyní se vrátíme. Musíš být úplně zmrzlá a mokrá od sněhu. Udělám ti velký hrnek čaje se zázvorem a medem. Ostatní budou zpátky doma. Jsou na tebe zvědaví. Hlavně synovec Pavel. Chce vidět ženskou strážkyni a podívat se na tvoje značky na krku. Moc holek je nemá," připravoval mě dopředu na setkání.

Jo, pět značek jsem měla. Den po plese jsme se nechávali s Dimitrijem tetovat. Na to že jsme je získali vlastně posledního listopadu trochu zpoždění, ale to bylo to poslední, co bychom se soudruhem řešili. Mně přibyly dvě značky a Dimitrijovi dokonce pět. Celkem jich má úctyhodných 15. Lissa nám hned zranění po tetování uzdravila. Takže jsem se nemusela několik dní trápit bolestí hlavy a krku.

Vyškrábali jsme se na nohy a jeden druhého oklepali od sněhu. Byli jsme úplně obalení. Došli jsme zpátky do domu Belikovových. V předsíni jsme si sundali bundy i boty a společně vešli do obýváku, který byl spojený s kuchyní. Všichni už tam seděli. Upřelo se na mě několik zvědavých párů očí.

Dimitrij mě nenechal dlouho trápit a ujal se představování: "Rose, tohle je moje nejstarší sestra Karolína, její syn Pavel, tohle je Soňa a poslední je Viktoria. Rád bych vám všem představil svou Rozu."

"Ahoj," pozdravila jsem je všechny trochu rozpačitě.

"Týjo, tak ty jsi ta, která zabila pět Strigojů? Jsi nějaká malá a hubená. To se mi moc nezdá. Chci vidět důkaz. Ukaž značky," odzbrojil nás všechny Pavel svou spontánností.

"Tak já se ti nezdám, jo? A jak by sis mě představoval? Vysokou jako Dimitrij?" nenechala jsem se rozhodit. "Tady máš důkaz. Spokojený?" odhrnula jsem z krku vlasy, aby se přesvědčil o mých značkách na vlastní oči.

"Pavle, chovej se slušně," pokárala ho za hlášku jeho máma Karolína.

"To je dobrý, vždyť nic neudělal," bránila jsem ho. A tím si ho získala úplně.

"Koho chráníš?" pokračoval v otázkách.

"Já tě varoval," objal mě Dimitrij kolem ramen. "Tohle bude nadlouho. Sedni si ke stolu. Já připravím ten čaj."

Proběhl můj výslech. Zajímal se o Lissu, útoky, jak jsme se ubránili a další a další věci. Vynechala jsem, že je to princezna z rodu Dragomirů. Dimitrij mi přinesl slíbený čaj v půllitrovém hrnku. Podle chuti obsahoval med, citrón a zázvor. Příjemně mě zahřál.

"Pavle, to stačí," zakročila Olena. "Při obědě necháš Rose na pokoji a v klidu najíst. O Strigojích ani slovo." Poslechl, ale nerad.

Jídlo bylo výborné. Měli jsme ten úžasný boršč s upečeným chlebem, se kterým ráno pomáhal Dimitrij. Pobaveně mě při jídle pozoroval. Nacpala jsem se k prasknutí.

"Obávala jsem se, aby ti u nás chutnalo, ale jak nyní vidím zbytečně. Ty jsi to někdy jedla?" zaznamenala moji chuť k jídlu i Olena.

"Jo, Dimitrij mi tohle jídlo už vařil," přisvědčila jsem otevřeně. "Ta vaše kuchyně mi moc chutná."

"Mami, já ti ráno říkal, že se nemáš ohledně kombinace Rose a jídla strachovat. Ještě se mi nestalo, že by něco nesnědla," podotkl Dimitrij.

Olena se usmála: "Už ti věřím. Až vypijeme kávu, pomohl bys prosím se stromečkem. Postačí ho dát do stojanu. Holky ho pak ozdobí."

Přikývl. Připravili jsme ho spolu. Nakonec i nazdobili. Natáhli jsme elektrické svíčky a ozdobili vánočními koulemi. Belikovovi měli celou směsku barev. Zvládli jsme se u toho i škádlit. Olena pustila ruské vánoční koledy. Sama pekla nějaké cukroví. Vyptávala se na naše Vánoce. S dalším jídlem jí pomáhala Karolína s těhotnou Soňou. Musím se pak Dimitrije zeptat, zda má partnera nebo zůstane na výchovu dítěte sama jako její starší sestra. Viktoria odešla za nějakými kamarády a Pavel si hrál nahoře ve svém pokoji. Jeva taky někam zmizela. Nechyběla mi. Stále jsem jí nepřišla na chuť.

Obě zbylé sestry ke mně byly přátelské. Ale zvědavé. Podrobily nás s Dimitrijem výslechu.

"Kde jste se seznámili? A kdy? Dimitrij se o tobě minule nezmínil," vyptávala se mě Karolína.

"A kolik ti vůbec je? Vypadáš mladě?" sekundovala jí Soňa.

S Dimitrijem jsme po sobě střelili očima. Olena si toho všimla: "Noo, tak holky, nemusíte vědět všechno."

"To nevadí. Stejně byste se to někdy dozvěděli. Je mi 18. A s Dimitrijem jsme se seznámili na akademii sv. Vladimíra. Byl můj trenér," odtajnila jsem.

"Fakt?!" zalapala po dechu Karolína.

"Dimko, ty se nezdáš?!" reagovala na to Soňa.

"Není to tak, jak to vypadá. Chodit jsme spolu začali po Rosiných závěrečkách a jejích osmnáctých narozeninách, když jsem přestal být její učitel. I když přiznávám, že jsem se zamiloval dřív," uvedl věci na pravou míru sám Dimitrij.

"Proto jsi byl minule nešťastný a zaražený. A nic jsi mi neřekl," pochopila Olena.

Kývl: "Jsme spolu přes půl roku. U dvora máme byt. A naši chráněnci tvoří morojský královský pár. Pracujeme dohromady," dovysvětlil Dimitrij.

"Aha," ztratily jeho sestry nadšení ze senzace, že jsme to spolu táhli, když mě učil. A my jim to raději nevyvraceli.

Zazvonil mi mobil. "Omlouvám se, to je Lissa. Vezmu si to nahoře v pokoji." Prokecala jsem s ní asi 15 minut. Vylíčila jsem jí hádku s Jevou i překvapivý konec, ve kterém hrají roli Adrian se Sydney. Slíbila, že z nich zkusí něco vytáhnout. Taky ji zajímalo, jak se u Dimitrijovy rodiny cítím a zda mě přijali mezi sebe. Dohodly jsme se, že si pozítří zase zavoláme, abych sdělila dojmy z ruských Vánoc.

Jakmile jsem se vrátila dolů za ostatními, zjišťovala jsem informace, jak bude zítřejší den vypadat. Padla nějaká narážka na Dimitrijovo zlobení, když byl malý. A já využila příležitost a vyptávala se na jeho dětství a zážitky s ním.

"Tak tady opravdu být nemusím. Jdu si nahoru číst," vyklidil pole Dimitrij.

Olena vytáhla i jeho fotky z mládí. Byl úžasný i jako mimino nebo neposedný školák. Taky jsem viděla jeho fotku z období maturity, když mu bylo osmnáct. Vypadal strašně sexy. A usmíval se. Vysoký, svalnatý i děsně hezký byl již tenkrát. Na jednom obrázku vyfocený s Morojem. Určitě mrtvý kamarád Ivan. Od té nešťastné události mu bezstarostný úsměv z tváře zmizel. Olena mi pár fotek dala. Nadšeně jsem si je schovala do svých věcí. Těšila jsem se, až je ukážu Lisse. Ale soudruhovi o nich prozatím neřeknu.

Odpoledne díky tomuto zpestření uteklo rychle. V sedm proběhla rodinná večeře. Pomohli jsme Oleně s Dimitrijem s nádobím a poté jsme si zalezli do jeho pokoje, abychom mohli být chvilku sami.

"Soudruhu, jsi si vědom toho, žes vypadal děsně sexy už jako kluk. Kdyby to bylo obráceně a já učila ve čtvrťáku tebe, taky bych se do tebe zamilovala. Tobě se nedá odolat," vyznala jsem se mu ze svých citů.

"Rozo, ty mluvíš určitě z hladu, viď?" škádlil mě po mém přiznání.

"Jo, taky se to tak dá nazvat. Z hladu po tobě. Jestli se se mnou dneska nepomiluješ, tak zešílím," varovala jsem ho.

Podíval se na hodinky a zanadával: "Sakra, ještě je brzy! Začíná mi chybět soukromí našeho bytu. Doufám, že do deseti všichni zalezou spát do svých pokojů. Skoro si vyčítám, že jsem nepřijal tu tvou bláznivinu ve sněhu."

"Tak ji přijmeš zítra, anebo dneska v noci. Protože dýl to nevydržím a někam s tebou uteču, abychom mohli být sami a bez vnímavých uší okolo," vymýšlela jsem další šílený plán.

Dimitrij zvážněl: "Líbí se ti tu?"

"Jo, moc. Jen to soukromí mi v jistých ohledech chybí. Ale to přežiju, neboj. Nejpozději v jedenáct musí všichni spát, a kdyby ne, tak si nařídím na mobilu budík na jednu ráno a tebe vzbudím taky. To bude tutovka," vyřešila jsem problém.

"Co na ně říkáš? Nepočítám Jevu."

"Jsou bezva. Tvou mámu jsem si oblíbila. Je fajn. I Karolína se Soňou. Má Soňa přítele nebo manžela? Radši jsem se v obýváku neptala. Pavel mě dostal. Ty jeho lumpárny a hlášky. Prý jsi byl taky takový. Akorát s Viktorií jsem zatím neměla příležitost sama mluvit, ale určitě je milá. Jste všichni tak hezcí. Kdykoli se na mě někdo z nich podívá, vidím tebe. Tvoje oči, úsměv," vyjmenovala jsem.

"Ne, Soňa je sama. Klasická situace. Moroj si užije s dhampýrkou, zbouchne ji a opustí. Ptal jsem se mámy. Jen doufám, že alespoň Viktoria bude mít v tomhle rozum a nenaletí nějakému blbovi. Karolína teď chodí s jedním strážcem. Pamatuju si ho ze školy, byl to dobrý kluk. Snad jim to vydrží. Je to zatím čerstvé. A Pavel to je raubíř. Letos mu bude už deset. Narodil se ségře poměrně brzo," odpověděl na moji otázku Dimitrij.

Kolem deváté jsem se vysprchovala a zalezla do peřin. Dimitrij šel po mně. Poté si v pyžamu lehl do postele a přitáhl si mě do svého náručí. "Co Olena? Jaký má na mě názor? Určitě s tebou ráno při pečení chleba mluvila."

"Líbíš se jí a dostal jsem schválení, pokud narážíš na tohle. Spokojená? Prošla jsi. Ani to jinak dopadnout nemohlo. Se svou dobrotou a srdcem na správném místě. Tolik tě miluju, Rozo," zašeptal a zabloudil rukama pod mé pyžamo a já se nebránila. Prahla jsem po něm. Dusil mě polibky, abych nemohla sténat a křičet nahlas, a pomiloval se se mnou. Za noc hned dvakrát.

Následující ráno mě Dimitrij vzbudil polibkem: "Rozo, vstávej. Je Štědrý den. Za pár hodin přijede z Čukotky na saních Děda Mráz se Sněhurkou a přivezou dárky. To jsem zvědavý, co dostaneš. Bylas vůbec hodná?"

"Soudruhu, já už nic dostat nepotřebuju. Mám tebe. To mi stačí," nenechala jsem se vyvést z míry.

Usmál se a políbil mě. Raději jsme oba vstali a oblékli se. Dveře od pokoje nešly zamykat a my zůstali po milování nazí. Dospělí sem za námi asi nepřijdou, ale Pavla by to mohlo napadnout. Bylo brzy ráno. Nikam jsme nespěchali a strávili v pokoji něžným mazlením další hodinu. Dimitrij seděl na zastlané posteli a já jemu na klíně. Pouze jsme se objímali, hladili po tvářích i vlasech a líbali se.

Mezitím se museli vzbudit i ostatní. Bylo po klidu. Vystřídali jsme se v koupelně a za ruce sešli dolů na snídani. Pavel při jídle brebentil o dárkách. Uměl dost dobře anglicky. A když náhodou nevěděl, jak má něco říct, pronesl to v ruštině a někdo z přítomných mi to přeložil. Protože se dnes dodržoval půst před štědrovečerní večeří, měli jsme k snídani jen chleba s máslem. Ten, který pomáhal péct Dimitrij. Zní to hrozně obyčejně. Ale chutnalo to výborně. Snědla jsem dva veliké krajíce, které jsem si máslem přilepila k sobě.

Olena se mým apetitem skvěle bavila: "Rose, ty jsi skutečně vděčný strávník. Zařiďte si svůj dopolední program. Po obědě, ke kterému budou brambory na loupačku se solí a mlékem, nás všechny čeká dvouhodinová bohoslužba a po ní chystání večeře."

"Já tady nedělám nic jiného, než že se cpu. Soudruhu, nechceš si jít zatrénovat?" chyběl mi pohyb.

"Můžeme, ale venku je stále mráz. Trochu menší než včera. Dnes mínus 15. Nejsi na to zvyklá. Při běhání si necháš přes obličej šálu. Ten mrazivý vzduch by ti způsobil akorát angínu. A nebudeme to přehánět," souhlasil Dimitrij.

Oblékli jsme si sportovní oblečení a vyrazili ven. Doběhli jsme k rybníku a zpátky. Já však oplývala spoustou nevybité energie. Na zahradě u domu jsme si zaposilovali. Poté to chtěl Dimitrij zabalit. Otočil se, že půjde do domu, a já mu skočila na záda. Během vteřiny mě setřásl a přetočil do svého náručí. "Ty pořád nemáš dost, Rozo?"

"Soudruhu, chci bojovat. Alespoň jeden zápas. Venku je tak krásně," navrhla jsem mu.

"Jen jeden, potom jdeš do tepla," podmínil si. Přikývla jsem a on mě pustil na zem. Poté jsem vytáhla z kapsy svůj stříbrný kůl. A vystartovala po Dimitrijovi. Čekal to a můj útok ihned odrazil. Kroužili jsme kolem sebe a soustředili se pouze na boj a jeden druhého. Ve sněhu to bylo náročnější. Dokud jsme oba stáli na nohách ani jeden nevyhrával a bylo to vyrovnané. Předvídali jsme své pohyby, rychle uhýbali nebo vykrývali rány. Oba jsme se toho druhého snažili překvapit novými taktikami. Stalo se to záludné. Zpotili jsme se a zadýchali. Objevila se živočišná vášeň a každý z nás toužil vyhrát. Konečně se mi povedlo Dimitrije překvapit a podkopla jsem mu nohy. Spadl do sněhu a já hned na něj. Ale zaváhání vmžiku napravil a mě přetočil pod sebe a znehybnil mi ruce. Zůstal na mně ležet plnou vahou svého těla a koukal mi s ohnivými plameny do očí.

"Strigoji, mám poslední přání před svou smrtí. Chci polibek," zašeptala jsem. A on mi ho splnil. Políbil mě. Nepouštěl mě ze svého držení a můj stříbrný kůl v ruce měl plně pod svou kontrolou. Vynaložila jsem veškerou svou sílu a přetočila nás, abych byla na něm já. Nechal mě tam pár vteřin a znovu mě uvěznil pod sebou.

"Vyhrál jsem, Rozo," ukončil náš boj. A uvolnil sevření mých rukou. Ale já ležela pořád přišpendlená na zemi ve sněhu. Sklonil se a opět mě líbal. Využila jsem jeho ztráty pozornosti a přetočila nás. A namířila jsem mu kůl na srdce.

"Omyl, soudruhu. Já vyhrála. Zapomněl jsi mě při tom líbání kousnout," vyvedla jsem ho z jeho velkého omylu.

Zůstal na mě jako opařený koukat. Než se stihl vzpamatovat, aby mi něco odpověděl, ozval se kousek od nás potlesk. Oba jsme se s Dimitrijem podívali tím směrem. Stála tam celá jeho rodina. Nezaznamenala jsem, že máme při boji diváky. A podle výrazu Dimitrije on také ne. Jeva rovněž nechyběla. Ten její divný a zároveň vědoucí pohled. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, co si myslí.

"Rose, naučíš mě taky bojovat? Moc prosím," prosil mě nadšeně Pavel.

Pustila jsem Dimitrije a oba jsme rozpačitě vstali. Málokdy jsme si takovéhle něžnosti ukazovali veřejně. Před partou to bylo něco zcela jiného, i tam jsme se však krotili. Ale před rodinou? Tohle bych přirovnala k tomu se muchlovat před mou matkou Janine. Stačilo, že nás spolu viděla na bowlingu. Tam jste se zpátky moc nedrželi, ale v rámci možností jsme se kontrolovali. Stáli jsme v objetí a chvilkami se něžně políbili. Dnes to do něžných polibků mělo daleko. Vášeň a chuť na sex z nás sálala na dálku.