Co jen ten Adrian s Rose v noci vyvádí? :D
Hbitě položila vaničku se zmrzlinou i lžičku na noční stolek a povalila mě nečekaně ze sedu na postel. Obkročmo si na mě sedla, aby mě znehybněla a sevřela mi obě dvě zápěstí. Ani jsem se nestihl vzpamatovat, co se se mnou děje. Nebezpečně jí plálo v očích. Můj údiv se šokem ji pobavil. A plamínky nebezpečí se změnily v ty ďábelské s nějakou kulišárnou. Tyto jiskry jsem nespatřil od té doby, co jsme přijeli z Idahu na akademii. Moje úžasná stará dobrá Rose je skrytá pod povrchem, ale je tam. Nezmizela. "Ivaškove, dávej si pozor na jazyk! Zahráváš si s Rose Hathawayovou, pokud jsi na to náhodou zapomněl!"
"Na to nejde zapomenout, Rose," vydechl jsem s arogancí. "Nedivím se Asfordovi a Castilovi, že s tebou rádi při trénincích bojují. Právě jsem zjistil proč. Jsi naprosto zničující."
"Já tě jednou doopravdy uškrtím, Adriane," procedila mezi zuby a stále mě nepouštěla ze svého držení.
"Tak ti nevím, zda se mám na ten okamžik po této zkušenosti těšit nebo se ho bát, malá dhampýrko," provokoval jsem ji dál. "Ani netušíš, kolikrát jsem o tomhle snil v Idahu. Vlastně ne úplně - mělas na sobě ještě ty hnědý plavky. Ale moje tričko taky není špatný..."
Bezprostředně se rozchechtala absolutně odzbrojujícím smíchem, který však netrval déle než pár vteřin a změnil se v bolestný pláč. Povolila sevření a já ji vmžiku obejmul a stáhl do lehu do svého náručí. Samotný jsem se divil, že se tak dlouho ovládala a bez apatie nebo pláče přežila den i párty. Nyní to muselo nevyhnutelně přijít.
Její slzy mi zamokřily celý nátělník. Nechal jsem ji vyplakat a mlčel. Jen jsem ji konejšivě hladil po vlasech. Lámalo mi to srdce. Na auru jsem se neodvážil ani podívat. Když se asi po půl hodině z nejhoršího uklidnila, rozhodl jsem se prát za hezký zbytek společné noci dvou osob, které na sebe nějakým záhadným způsobem zbyly a našly v sobě spřízněnou duši.
Sama se odtáhla s větou: "Zamokřila jsem ti celé pyžamo."
"To uschne. Třeba z toho slaného moře slz navíc vytěžím majlant..." Pochybovačně si mě měřila, jestli jsem se nezbláznil. "Klid, malá dhampýrko, ještě mi úplně nepřeskočilo. Copak neznáš tu pohádku "Sůl nad zlato"? Asi sůl začnu prodávat. S tvými pravidelnými dodávkami rychle zbohatnu. Tak dělej, pokračuj," škádlil jsem ji, abych ji přivedl na jiné myšlenky. Zabralo to.
"Ty jsi magor!" zhodnotila mě jednoduše a vtiskla mi sama od sebe pusu na tvář. "Ale já tě beztak zbožňuju!"
"Nápodobně! Podej tu zmrzlinu! Říká se, že jsou cukry dobrý na pocuchaný nervy. Tak se podle toho musíme řídit! Budeme to brát jako soukromou návštěvu u zmrzlinovýho cvokaře," zahlásil jsem a rovnou sám sáhl pro vaničku na noční stolek. S Rose jsme se pohodlně opřeli do polosedu do polštářů a bagrovali lžícemi zmrzlinu se šlehačkou a polevou.
Za dvacet minut bylo po zmrzlině a my se nacpaní k prasknutí v posteli objímali. "To abychom po této kalorické náloži poctili návštěvou i cvokaře ve fitness centru. Ztloustnu," postěžovala si Rose.
"Malá dhampýrko, tobě už taky slušně kape na maják. Od kdy proboha řešíš kila navíc?! Zrovna ty?! I kdybys spořádala celého vola na posezení, nepřibrala bys ani deko. S tvým výdejem při cvičení to ani nejde. A co se mě týče - už ses někdy setkala s tlustým Morojem? Já ne. Takže jsem naprosto v klidu," odmávl jsem to jako otravnou mouchu.
"Vyhrál jsi tu masáž," ozvala se po chvíli ticha.
"Ta mi neuteče. Svou výhru si vyberu v masážním salónu "Sexy Rose" zítra. Jdeme spát," dodal jsem rychle, než se rozlítí kvůli provokativnímu názvu. Jen obrátila oči vsloup. Lehli jsme si. Rose se stočila s nabitým prstenem na prstě do klubíčka a já ji obejmul. Na dobrou noc jsem ji políbil do vlasů. "Odpočiň si, malá dhampýrko. Jsem u tebe. Dobrou noc."
"Dobrou, Adriane." Za pár minut Rose usnula. Zkusil jsem ještě vlézt k ní do snu, abych ověřil funkčnost prstenu. Blokoval mě. Pak jsem spokojeně upadl do spánku i já sám.
Po zazvonění budíku na mobilu jsem se probudil v sedm ráno v sobotu. Hříšný čas pro vstávání o víkendu, ale musel jsem se kampusem proplížit zase k sobě. S Rose jsme se celou noc objímali. Opatrně jsem se vymotal z přikrývky a jemně odstrčil Rosinu ruku i hlavu ze svého hrudníku. Nespokojeně se v polospánku zavrtěla. Obdaroval jsem ji pusou na čelo a zašeptal: "Spinkej dál, malá dhampýrko. Potkáme se v devět na snídani. Budík jsem ti na půl devátou nařídil."
Tiše jsem se v její koupelně převlékl z pyžama, opláchl si obličej a vyčistil si zuby. Trochu jsem spravil svůj účes a vydal se na svou kolej. Samozřejmě pod maskováním. O průšvih jsem za mák nestál. Všude vládl klid a mír. Většina kampusu spala.
Ztratilo smysl pokoušet se znovu usnout. Stejně bych už neusnul, takže jsem si stoupnul k malířskému stojanu a pustil se do malování. V hlavě mě pronásledoval Rosin kraťoučký smích a její oči s jiskrou. Nedalo mi to a musel jsem si to zvěčnit na památku. Dlouhou dobu ho zase nespatřím. Použil jsem pouze čtvrtku ve formátu A3 kvůli bezproblémovému skladování. Poslední tah jsem ukončil přesně v osm. Uklidil jsem tuby s olejovými barvami a vypral použité štětce. Pak jsem si z upatlaných rukou smyl barvu a sundal si plášť, který jsem na kreslení používal, abych si neumazal oblečení při práci. Před zrcadlem jsem se drobet zkulturnil a šel sám za Lissou do jejího pokoje.
Zaklepal jsem a ona mi po pár sekundách překvapeně otevřela: "Ahoj, dneska jdete brzo..."
Nedořekla to, protože uviděla pouze mě samotného bez Christiana. To nesedělo do zaběhnutých kolejí ohledně vyzvedávání před snídaní. "Ahoj, sestřenko. Můžu na minutu? Vím, že jdu brzy. Promiň. Chtěl jsem s tebou mluvit mezi čtyřma očima," vysvětloval jsem.
"Ahoj Adriane, jasně. Pojď dál. Děje se něco?" ustoupila ze dveří, abych mohl vejít.
Zavřel jsem za sebou a posadil se na židli u jejího psacího stolu. "Jak se to vezme, Liss. Potřeboval bych pomoct. Zatím to není nic rapidního, ale po tvých zkušenostech s antidepresivy nehodlám nic podceňovat. A řešit to znovu cigaretama a chlastem není nejvhodnější nápad. Éter. Lépe řečeno temnota z éteru zlobí. Kolísání nálad, stavy úzkosti..."
"Aha. Ráda bych ti pomohla, ale netuším jak," přiznala s lítostí v hlase. "Pověz to paní učitelce Carmackové. Určitě ti na nějaký čas zakáže magii používat."
"Jí z toho vynechám. Nemůžu se odříznout od éteru. Prostě to nejde. Stačilo by mi, kdys zopakovala to kouzlo s prstenem a léčením. Myslíš, že to dokážeš?" požádal jsem Lissu o pomoc.
"Jo, to není problém, ale nefunguje to. Sice z prstenu i po nabití éter cítím, ale neléčí..."
"Léčí. Mně minule pomohl, Lisso. Promiň, že jsem ti to zatajil. Já vám jeden nabitý prsten po hodině tajně sebral. Na mě fungoval. Částečně i na Rose. Radši jsem ti to neřekl. Vyzvídala bys proč. Snažil jsem se předejít všetečným otázkám. Omlouvám se. Stydím se za to. Sám si ho nenabiju. V léčení jsem naprosto neschopnej," omlouval jsem se jí.
Šokovaně na mě vykulila oči: "Prsteny fungují?!"
Nad její aurou jsem se musel pousmát. Úžas i nadšení, že to dokázala. Noo, a samozřejmě se na mě trochu zlobila. "Jo, jsi geniální!"
"Vysvětli mi teda, proč Rose léčí jen částečně? Nechápu to..."
"Fajn. Pokusím se. Léčí temnotu éteru u mě i u ní. Poznám to z aury. Mně to zregeneruje celkově, ale Rose ne, protože její současný stav nejde léčit. Vsadím se, že bys prstenem uzdravila zranění jako modřinu, škrábanec a podobně. Mason s Eddiem se určitě zapojí jako tvoji pokusní králíci. Při tréninku něco schytají, jen o tom nahlas nemluví. A podrobíme je testu. U Rose je to složitější. Nevyléčí to psychiku jako takovou. Rose je nešťastná, smutná. Ale nemůže za to klasická nemoc, rozumíš? Podrobnosti víc rozvést nesmím. Přísahal jsem jí. Dokonce jsem na ni naléhal, aby se ti svěřila se svým trápením. Ona nechce, Liss. Promiň. A já ji nezradím...," dělil jsem se o své získané poznatky.
"Chci ji zpátky, Adriane! Včera vypadala líp. Dokonce chvilkama mluvila. Co se s ní děje?! Jak jí mám pomoct?!" dožadovala se Lissa podle předpokladu odpovědí, které jsem jí nemohl dát.
"Nemůžu," vydechl jsem poraženě.
"Zlepší se to? Máš to pod kontrolou? Jak dlouho ještě? Ta její apatie, bezduchý pohled i nemluvnost mě děsí. Chci zase svého divokého a nezkrotného anděla. Slyšet její smích. Chybí mi to jejich věčné pošťuchování s Christianem ve stylu Ozera-Hathawayová..."
"Vrátí se! Dej mi čas. Maximálně do konce léta ji máme všichni zpátky. U dvora ji přivedu na jiné myšlenky. Do maturity s tím nejsem schopný nic dřív udělat. Jen ji hlídat, aby se její stav ještě nezhoršil. Dělám, co je v mých silách, Liss," uklidňoval jsem sestřenku. Já, ona i celá parta Rosinu změnu špatně nesla. Nikdo z nás by se nesmířil s tím, že by takhle měla zůstat napořád.
"Slibuješ?"
"Slibuju! Natuty! Ale k tomu potřebuju éter. A s temnotou to jde těžce, proto jsem přišel. S tímhle mi můžeš být nápomocná. Mně i Rose. Dokázala bys mi takhle pomáhat zhruba jednou za čtrnáct dní? Vadí mi, že tě do toho musím tahat, ale bez tebe si s tím neporadím. Kdyby ti to jakkoli ubližovalo, povíš mi to a necháme toho, jasný?!" domlouval jsem se s Lissou na spolupráci.
Přikývla: "Máš u sebe ten prsten?"
Z kapsy jsem jí ho ihned podal. Zavřela oči a nabila ho. Navlékl jsem si ho na prst a pocítil vmžiku úlevu. Temnota mizí doztracena. "Děkuju! Jsi kouzelnice! Kéž bych to taky uměl," posteskl jsem si. "Bezva, pádím nahoru k sobě, aby Ozera nic nezjistil. Nebudeme ho zbytečně dráždit. Už včera mě varoval, že nás odmítá nechávat spolu o samotě na hodinách éteru. Pokud mě najde ve tvém pokoji, bude veselo." Lissa otevřela překvapeně pusu. "To neřeš!" křikl jsem na ni, než jsem přibouchl dveře jejího pokoje. Vyběhl jsem svižně schody k sobě. Ani ne za pět minut klepal Christian. Stihl jsem to jen taktak.
Velice nenápadně jsem předstíral, že jsem se s Lissou vůbec dneska nesetkal. Neshodila mě. Ale využila chvilky nepozornosti při vyzvedávání Mii a Jill a sykla mi do ucha: "To mi vysvětlíš!" Nepatrně jsem kývnul na souhlas. Odhalím Christianovu žárlivost a majetnické sklony, které k osobě poslední Dragomirské princezny zaujímá. Nebude to žádná novinka. Tohle zamilovaní prostě dělají. Sestřenka si Ozeru nárokuje rovněž. Pokud by se k němu přiblížila jiná holka, odhodila by svoji pověstnou laskavost, dobrotu i takt. Hájila by si v uvozovkách "své teritorium a majetek".
Ani nevím proč, ale náhle jsem si představil stejnou situaci u Romitri. Dimitrij jako oficiální partner Rose a zkusí to na něj nějaká rádoby dáma ve stylu Nataši Ozerové. Kdyby Rose věděla, že je soudruh její, řádila by jako uragán. Ta slečna by si to za rámeček nedala. Snad bych za tohle podívání zaplatil i vstupné - zcela bezkonkurenční nefalšovaná ženská rvačka o chlapa. To by bylo maso...
Žádné komentáře:
Okomentovat