Uhodnete co si Roza toužebně přeje???
Tak a nyní konečně k tomu mému největšímu přání. Toužím po něčem, co nikdy nebudu mít. Neříkám, že to musím mít hned. Stačilo by časem za tři nebo klidně i pět let. Je mi dvaadvacet, času dost. Ale já to mít nikdy nebudu. Nejsem toho schopná. V tomhle ohledu jsem k ničemu a nepoužitelná. To mě ničí.
Přála bych si mít dítě. Ne jen tak obyčejné dítě, ale Dimitrijovo, které s ním mít avšak nemůžu, protože jsme oba dva dhampýři. Kvůli mé neschopnosti se nikdy nestane otcem. Přitom by byl ten nejlepší táta na světě. Je tak hodný, dobrý a starostlivý. Proč nejsem sakra Morojka?! Všechno by bylo o tolik jednodušší. Tím, že chodí a žije se mnou, se ochudí o tu nejkrásnější věc. S Tašou by tenhle problém nikdy řešit nemusel. A s jakoukoli jinou morojskou nebo lidskou ženou taky ne. Je hezký jako obrázek. Ženské se po něm otáčí a on miluje mě. A kvůli mně bude trpět. Na to být otec je připravený. Táhne mu pomalu ke třicítce. Je v nejlepším věku stát se tátou svých dětí.
I když jsem tenkrát v sedmnácti dítě samozřejmě hned nechtěla, uvědomovala jsem si, že my dva spolu mít plnohodnotnou rodinu nikdy nebudeme. To byl vlastně ten největší důvod, proč jsem ho poslala pryč s Tašou. Zasloužil si prožít šťastný a naplněný život jako manžel a otec. A on se ho sám dobrovolně vzdal, aby mohl být se mnou. Nikdy jsme o tom nemluvili. Možná v pár náznacích, avšak kdykoli k tomu došlo, zahrála jsem to do autu a téma shodila ze stolu. A Dimitrij dál nenaléhal.
Všechno se změnilo loni v létě. Zrovna jsme se vraceli z běhání. Pravidelně jsme trénovali. Oblíbili jsme si okruh parkem. Bývalo to mezi třemi nebo pěti kilometry podle toho, jakou jsme zvolili trasu. Tím jsme zahřáli svaly a rozproudili krev, pak jsme se přemisťovali do tělocvičny, kde jsme posilovali a bojovali. Akorát jsme měli namířeno do tělocvičny, když jsme na dětském hřišti zahlédli samotného plakajícího dhampýřího chlapečka. Hned jsme k němu šli. Byly mu asi 4 roky.
"Ahoj, maličký, kdepak máš maminku?" zeptala jsem se ho a klekla si k němu na jedno koleno, abych nebyla tak vysoko.
"Já nevím," odpověděl mi s pláčem.
"Neboj se, spolu ji najdeme," konejšila jsem ho a hladila ho po vláskách, hlavičce a zádíčkách. Dimitrij mi podal kapesník, abych mu otřela slzičky. Sama netuším, kde se ve mně tyhle sklony vzaly, ale automaticky jsem ho uklidňovala a chovala. Usnul vysílením a stresem v mém náručí. Dimitrij mezitím zavolal do budovy strážců, jestli nemají nahlášené jeho zmizení.
"Rose, strážci nic nevědí. Musel utéct rodičům a ještě to nezjistili. Počkáme tady. Pravděpodobně si sem s ním chodili hrát. Snad je to napadne. Kdyby ne, obrátí se na strážce a ti je sem za námi pošlou. Sedni si s ním na lavičku. Může to trvat i hodinu," objasnil mi svůj hovor se strážci. "Není na tebe těžký? Kdyžtak ho podržím já. Jen bych ho nerad vzbudil, když se konečně uklidnil a usnul únavou."
"Ne, to zvládnu," odmítla jsem ho předat do náruče Dimitrijovi. Opatrně jsem přešla k lavičce a sedla si. Dimitrij mě napodobil a objal mě kolem ramen. Opřela jsem se o něj. Maličký se na mém klíně pohnul a ze sna nebo polospánku pověděl: "Maminko, tatínku, mám vás rád." To oslovení bych přirovnala k ráně pěstí do břicha. Tuhle větu z úst našeho dítětě s Dimitrijem v životě neuslyšíme, protože společné dítě mít nikdy nebudeme. Oba jsme se na sebe podívali. Uvědomoval si to stejně dobře jako já. V jeho očích se zračila bolest a smutek. A v mých to samé. Mlčeli jsme.
Asi po třiceti minutách se ozval křik: "Damiene?!" Jeho rodiče. Morojský otec a dhampýrská matka. Podobal se jim oběma na první pohled. Maličký se probudil. Opatrně jsem ho ze svého klína pustila na zem a on se k nim s úsměvem rozběhl. Oba ho úlevně objali a políbili. Šťastná a fungující rodina.
Strašně nám se soudruhem děkovali. Utekl jim ze zahrady, kde si sám hrál na pískovišti. Chtěl na houpačku. Otec byl v práci a matka vařila v kuchyni oběd. Kontrolovala ho oknem, ale v nestřežené chvíli jí zmizel. Rozloučili jsme se s nima a šli domů. Dolehly na mě všechny skrývané emoce.
Nechtěla jsem, aby mě Dimitrij viděl v tomhle stavu, proto jsem mu řekla: "Dimitriji, jdi první do sprchy. Ještě si trochu zaposiluju s činkama tady doma, když jsme tělocvičnu a posilovnu vynechali."
Přikývl, vzal si ze skříně čisté oblečení a odešel do koupelny. Sedla jsem si na postel a vybavila si ty malinkaté ručičky, které mě objímaly. To malé horké tělíčko, které se ke mně tisklo, protože se u mě cítilo v bezpečí. A taky to oslovení "Maminko, tatínku". Moje ovládání selhalo a já se rozvzlykala bezmocí. Jenže jsem zapomněla úplně na čas a Dimitrij mě v ložnici v tomhle stavu našel.
"Rose, musíme si o tom promluvit…" stihl mi říct, než jsem ho přerušila.
"Ne, teď ne. Nejsem na tenhle rozhovor připravená. Dej mi čas, prosím," zarazila jsem ho. Setřela jsem si slzy a s čistým oblečením zalezla do sprchy, kde jsem se po dlouhé době zamkla. Normálně jsme před sebou s Dimitrijem koupelnu nezamykali. Navíc jsme se většinou koupali nebo sprchovali spolu, což vyústilo milováním nebo dalšími něžnostmi. Dnes jsem ale potřebovala být sama.
Ani nevím, zda za mnou zkusil přijít. Pod sprchou mi nekontrolovatelně slzy tekly dál a míchaly se s vodou. Nebyla jsem schopná to zastavit. Zžíralo mě to zevnitř. Až teď jsem chápala, proč není mnoho dhampýrských párů. Tohle moc z nich nezvládne. Být spolu, neskutečně se milovat a pak zjistit, že nikdy nebudete mít plnohodnotný vztah a rodinu, protože prostě dohromady děti mít nemůžete, i kdybyste se rozkrájeli. Přitom právě láska je o dětech. Mít pro koho žít. Vytvořit človíčka z poloviny ženy a z půlky muže, kteří se navzájem milují. V dětech se odrazí vaše povahy i váš vzhled.
Tolik jsem si přála mít dítě s Dimitrijovýma hlubokýma hnědýma upřímnýma očima nebo s jeho nádherným úsměvem. Ale nepůjde to teď ani za deset let. NIKDY. To slovo mě děsilo.
Jak se proboha budu cítit, až bude čekat dítě Lissa, Sydney, Mia nebo Jill? Budu jim závidět, že mají to, co já nikdy mít nebudu?! A co Dimitrij? Už nyní je mi jasné, že přede mnou bude své pocity skrývat, avšak bolest bude prožívat stejně jako já.
Jakmile jsem se v rámci možností vzpamatovala, vyšla jsem z koupelny. Zarudlé oči od pláče jsem stejně neskryla. Starostlivě mě pozoroval, ale znovu na rozhovoru netrval. Oba jsme zůstali napjatí. Dimitrij hlavně kvůli mně. Do kupy jsem se dala až k večeru při turnaji ve stolním fotbálku. Nakazila jsem se smíchem ostatních z party. Nebudu se přece trápit něčím, co nezměním.
Téma dítě představovalo mezi mnou a Dimitrijem tabu. Asi půl roku o tomhle problému nepadlo ani slovo. Otevřel ho pro mě dost nečekaně o Vánocích. Právě jsme se vrátili domů po štědrovečerní večeři s partou. Přinesli jsme si krásné dárky a já byla spokojená a šťastná. Soudruh mě svým jednáním zaskočil: "Rose, měli bychom si konečně promluvit. Odkládáme to od léta."
"Coože? Ty to chceš řešit na Štědrý večer?" dostala jsem ze sebe.
"Měli bychom si některé věci vyjasnit. Čím dřív, tím líp," promluvil Dimitrij se zvláštním výrazem ve tváři. Ten výraz jsem neznala. Normálně jsem poznala v jeho tváři a očích radost, pobavení, strach, smutek i bolest. Ale dnes pro mě tvořil záhadu. Tvářil se hrozně vážně.
"To by mi tak scházelo, aby se se mnou na Štědrý večer rozešel," prolétlo mi zděšeně hlavou. "Asi mu se mnou už došla trpělivost. Je nejvyšší čas zjistit, jak je jeho odhodlání zbavit se mě silné."
Musela jsem jednat a zastavit to včas. "Dimitriji, nemyslím si, že je na to vhodný čas. A dnes už vůbec ne. Nehodlám to řešit a kazit si tím večer. Mám lepší nápad," řekla jsem mu a přešla k němu, abych mohla rozepnout knoflíky u jeho košile.
Chytil mi zápěstí, ale neodstrčil mě. "Rozo," povzdechl si. Obrnila jsem se a pohlédla mu do očí. Ten výraz měl stále. Něco ho tížilo. Já však tohle jeho tajemství odhalit netoužila. Bála jsem se toho, co by mohlo přijít. Takže jsem dělala, že o jeho tajemství a váhání nic nevím.
Pár minut jsme se bez hnutí propalovali navzájem očima. Pak mě z ničeho nic uchopil do náruče a odnesl do ložnice na postel. Zbytek noci jsme promilovali. Jeho divný výraz zmizel doztracena.
Znovu se objevil na Valentýna 14.2., 20.6. na naše čtyřleté výročí chození a 25.6. na mé dvaadvacáté narozeniny. Vždycky opět vytáhl rozhovor o dětech. V restauraci jsem to odmávla a doma to skončilo stejně jako o Vánocích nocí něžností. Nechápala jsem, proč si vždycky vybíral tyhle důležité dny. Byl to čas pro oslavu, ne na vážné rozhovory a proslovy. Nevypadalo to, že by z jeho strany hrozil rozchod a to mě ještě víc mátlo, ale odvahu na to zeptat se ho, co to má všechno znamenat, jsem nenašla. A jeho tajemství přecházela. Což byl u mě div. Nesnášela jsem, když přede mnou něco tajil, ať to bylo jakkoli vážné. Dřív jsme se kvůli tomu dost hádali. A nyní jsem o odhalení tajemství nestála. A Dimitrij naštěstí mlčel.
Lissa, Christian, Eddie i Mason složili úspěšně začátkem června bakalářské zkoušky. Tím nám ubylo ježdění do školy. Zavedl se volnější režim služeb. Od osmi do půl druhé mívali službu kluci a od půl druhé do sedmi my s Dimitrijem. Takže se sloužilo přesně 5 a půl hodiny. Neděli jsme měli volnou celou a v sobotu službu celý den. Mason s Eddiem naopak. Všechno v pohodě klapalo.
Zlom nastal čtyři dny po mých narozeninách. Už od rána jsem cítila přes pouto, že není Lisse dobře. Točila se jí hlava a žaludek měla jako na vodě. S Dimitrijem jsme přišli v půl druhé do služby. On hned odešel s Christianem do knihovny. Já zůstala s Lissou a klukama. Měli rozkoukaný nějaký film, tak se chtěli společně dodívat. Lissa vstala, aby si nalila čistou vodu k pití v kuchyni, když se jí zamotala hlava a omdlela. Zachytila jsem ji v poslední chvíli. Eddie s Masonem mi hned přiskočili na pomoc. Společně jsme ji položili na pohovku a zvedli jí nohy. Na hlavu jí položili studený obklad. Mason vytočil našeho známého lékaře Dominica Whita, který s námi zažil únos Lissy a Eddieho Strigoji. A následné bezvědomí soudruha a Adriana. Slíbil, že hned k Lisse do bytu dorazí. A Eddie pro změnu zavolal Christianovi. Během chvilky s Dimitrijem přiběhnou určitě nazpátek.
Doktor byl rychlejší. Lissa se během pár minut probrala. Dál ležela. Cítila se otřesená a zmatená. Tři minuty po jejím probuzení, přispěchal lékař. Masona a Eddieho poslal na chodbu, aby mohl Lissu vyšetřit. Já u ní zůstala. Změřil jí tlak, poslechl si její srdce, zkontroloval zorničky a vyptával se, co se stalo. Všechno jsme mu s Lissou řekly. Nabral jí dvě zkumavky krve, aby provedl nějaký rychlotest. Víc nám neřekl. Ale vypadalo to, že má podezření na to, co způsobilo její špatný stav.
V tom okamžiku zarachotil klíč v zámku a dovnitř vešel udýchaný Christian. "Lisso?!" oslovil ji ustaraně. Potom pozdravil mě a doktora. Dožadoval se vysvětlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat