Od dnešního dne se vracíme podle pravidel blogu opět k 17 komentářům a kdo chce dostávat bonusové povídky v emailu, musí pravidelně komentovat. Budu si vést podrobnou statistiku. Dneska začínáme...
"Ložnice je tvoje. Lehni si nebo odpočívej. Cokoli, co ti bude příjemné. Uvařím ti čaj. Nebo chceš radši horkou čokoládu? Zavřu ti dveře, ať máš klid. Já budu v obýváku. Mám nějakou práci. Kdyby něco, stačí na mě zavolat, ano?" vyhradila mi Sydney místnost pro sebe.
"Děkuju, čaj bude skvělý. Syd, nerada bych vám tu s Adrianem překážela. Kdyžtak můžu jít do hotelu," obávala jsem se.
"Nepřekážíš. Čaj ti za chvilku donesu," usmála se na mě povzbudivě.
Sedla jsem si na přehoz zaslané postele a opřela se o pelest. Zavřela jsem oči a přemýšlela o tom, co budu dělat. Jak se mám zachovat? Které řešení mám přijmout? Opět mě sevřela ta bolest na prsou. V hlavě mi létaly vzpomínky na život s Dimitrijem. Naše společné vaření a uklízení, bojování, trénování, polibky, dotyky, milování, pošťuchování, sázky. Za čtyři roky, které jsme prožili spolu, toho bylo dost.
Vyrušilo mě zaklepání. Sydney mi beze slov položila na noční stolek čaj a odešla. Po doušcích jsem ho celý vypila. Potom jsem v mobilu vyhledala galerii a koukala na momentky, kdy jsem Dimitrije nečekaně vyfotila. Jak sedí v křesle a čte si ten svůj westernový román, jak vaří, jak posiluje, jak spokojeně spí po našem milování zavrtaný do přikrývky. Na další fotce oděný pouze v ručníku kolem svých boků a mokrými vlasy, protože právě vyšel z koupelny. Neskutečně mu to slušelo. Moje oči se zalily opět slzami. A já se jim poddala.
Ztratila jsem představu o čase. Musela jsem vysílením usnout. Probudila jsem se zmatená. Ležela jsem v cizí posteli přikrytá dekou. Až po chvilce mi došly souvislosti, že jsem u Sydney a Adriana v ložnici. Na nočním stolku jsem měla mobil. Podívala jsem se na čas. Bylo skoro poledne. Prospala jsem včerejší zbytek večera, celou noc a skoro celé dopoledne. Vstala jsem, zastlala postel a nakráčela odhodlaně do obýváku.
Adrian stál u plátna a maloval nějaký obraz. Sydney seděla v křesle a na klíně s notebook pracovala. "Ahoj," pozdravila jsem je oba rozpačitě.
"Ahoj Rose, dojdi si dát sprchu. V koupelně máš připravený ručník. Oběd bude za 20 minut," nařídil mi Adrian. Očima přitom kontroloval mou auru. Nelíbila se mu. Jeho znepokojený výraz to dokládal. Nahlas však nic neřekl.
Nemělo cenu se s ním hádat. Byl neoblomný. Vrátila jsem se do pokoje pro svou tašku s věcmi a celou si ji vzala do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, opláchla jsem si studenou vodou obličej. Zůstával stále napuchlý od pláče a oči úplně červené. Rozčesala jsem si vlasy a gumičkou je stáhla do drdolu, poté jsem se vysvlékla a nahá vlezla se sprchovým gelem do sprchy. Teplá voda mě uklidňovala a trochu odplavila i stres a napětí. V čistém oblečení jsem asi po 15 minutách vyšla z koupelny.
Adrian chystal v kuchyni palačinky. Chuť na jídlo mi scházela. Odevzdaně jsem si sedla k jídelnímu stolu. Adrian přede mě položil talíř s palačinkou a horou šlehačky, jahod i čokolády. Kdykoli jindy bych se do ní vmžiku pustila, dnes ne. V jídle jsem se povrtala a snědla s bídou půlku. Takové mrhání.
Jako hromádka neštěstí jsem seděla nad nedojedeným obědem. Přešel od kuchyňské linky ke mně a dotkl se konejšivě mého ramene i ho jemně stiskl: "Chceš si o tom promluvit?" Zamítavě jsem zakroutila hlavou. "Pokud bys změnila názor, jsem k dispozici…" Sám pak odnesl můj talíř.
V půl dvanácté někdo zaklepal na vchodové dveře. Vyděsilo mě to. Bála jsem se, že je to Dimitrij nebo Lissa. Na to, abych jim čelila tváří v tvář, mi pořád scházela odvaha.
Sydney otevřela. Já s Adrianem jsme seděli společně v kuchyni nad hrnkem horké čokolády. Ona to měla z obýváku nejblíž. "Sydney, je tu Rose? Byla jsem u nich doma. Dimitrij vypadal otřesně. Musel se opít. Důvod, proč to udělal, mi neobjasnil. Prý je Rose u vás? Můžu s ní mluvit? Ty nebo Adrian víte, která bije? Co si probůh tihle dva zase provedli? Ty jejich hádavé výstupy mě zničí. Snad se brzy usmíří," poznala jsem mámin hlas.
"Ahoj Janine, ano Rose je u nás. Právě v kuchyni obědvá. Pojď dál," pozvala ji Sydney dovnitř.
"Rose," oslovila mě máma na prahu kuchyně. Byla jsem k ní zády. Pomalu jsem se otočila. Ztuhla šokem, když uviděla můj výraz ve tváři a opuchlé oči. "Kvůli čemu jste se pohádali?"
"Ahoj mami, nezlob se, ale neřeknu ti to. Vyřešíme si to s Dimitrijem sami. Dejte nám všichni čas," odmítla jsem cokoli vysvětlovat. Naléhala na mě, abych mluvila, jenže já se zapřela.
Adrian šel mámu po pár minutách její marné snahy dostat ze mě informace vyprovodit. Účel naprosto jasný - abych neslyšela jejich rozhovor. Zalezla jsem si sama znovu do ložnice. Sydney jen vzhlédla od počítače. Nenutila mě s ní komunikovat. Přesně jak mi včera slíbila. Obavy o můj celkový psychický stav však přede mnou ve výrazu svých očí neskryla.
Adrian poté sám se zaklepáním za mnou do ložnice přišel. Nechodil kolem horké kaše a rovnou spustil: "Důvod jsem jí neprozradil, jen jsem ji uklidnil, že vás dva máme více méně pod kontrolou a že se Sydney víme, co se stalo. Dneska i zítra vůbec nesloužíš a další dny ranní směnu. Dej se do kupy. Nemůžeš se Dimitrijovi ani Lisse vyhýbat donekonečna."
Další dva dny jsem přemýšlela. Váhala jsem mezi možností nechat Dimitrije jít svou vlastní cestou nebo být spolu dál a přijmout jeho návrh vychovávat společně Adrianovo dítě. Ani jedna varianta se mi nelíbila.
Třetí den ráno jsem nastoupila do služby. Mason, Christian i Lissa mě zkoumali pohledy. Lissa to nevydržela a zeptala se mě: "Rose, proč ses odstěhovala k Adrianovi a Sydney do bytu? Dimitrij ti nějak ublížil? Nemyslím si, že by to provedl naschvál. Je z toho špatný jako ty. Měli byste se usmířit a promluvit si o tom. Nerada ti to říkám, ale dost to s ním mává a opíjí se. Kdyby to byl kdokoli jiný, neřešili bychom to, ale Dimitrij normálně nepije. Nanejvýš jednu dvě skleničky vína nebo šampaňského. Tvrdý alkohol jsem ho od odhalení vašeho vztahu pozřít snad nikdy nezažila. Tenkrát výjimečně. Ale nyní ho pije ve velkém množství. Trápí se a ty taky. Dělej s tím něco, než bude pozdě. Nebo nám pověz, o co jde, a my vám pomůžeme. Ani on, ani ty se nechcete svěřit. Taky nerozumím tomu, proč mám nosit prsten od Adriana, ale nosím ho. Ke svému jednání mívá vždycky dobrý důvod. Nebudu to z tebe tahat. Jen doufám, že to má ta vaše čtyřka pod kontrolou, když jste z toho nás ostatní vynechali," dokončila svůj proslov se stopou žárlivosti Lissa. Dotklo se jí, že zase nic neví. Znala jsem ji dokonale, ani jsem nepotřebovala pouto. Díky prstenům bylo stále odřízlé.
Já to nekomentovala. Celou službu jsem mlčela a do rozhovorů se nijak nezapojovala. Ráno jsem poslala smsku Eddiemu, jestli by mě mohl vystřídat o patnáct minut dříve, než normálně končí služba. Dorazil přesně. Nezbývalo mi nic jiného, než přiznat před všemi pravdu: "Potřebuju odejít dřív, nechci se tady nebo na chodbě potkat s Dimitrijem. Buďte tak hodní a vyjděte mi vstříc…"
Nebyli z toho odvázaní, ale mou prosbu splnili. Potichu jsem proklouzla kolem našeho bytu. Naštěstí na mě nikde nečíhal. Rozhovor s ním jsem oddalovala. Čtvrtý i pátý den proběhla služba ve stejném duchu. Že se chystá něco průlomového a vážného mi docvaklo z chování a výrazu Adriana. Z jeho nádherných smaragdových očí sálala bolest, zmar a smutek. Na moje všetečné otázky neodpovídal.
"Vybal kurva co se děje?!" hysterčila jsem a snažila se zjistit potřebné informace ráno šestý den před službou. "Týká se to Dimitrije, že jo?!"
"Do hajzlu, Rose! Já ti to nemůžu říct! Donutil mě přísahat!" vykřikl s obrovským zoufalstvím v hlase Adrian a s bouchnutím dveří odešel z bytu.
"Syd, ty to víš?" zkoušela jsem i Sydney.
"Nevím, Rose. Neřekl mi to. Ale podle jeho reakce je to hodně vážné. Tipla bych to na Dimitrijovo řešení vaší bezvýchodné situace. A že se tobě, mně ani Adrianovi líbit nebude. Došla mu trpělivost a zařídil se po svém. Asi dost razantním způsobem," vyvodila si Sydney stejné závěry jako já.
Když jsem dorazila k Lisse a Christianovi, zeptala jsem se: "Byl Dimitrij včera v práci a dneska přijde? Nebo má dovolenou?"
"Ano byl a dovolenou nemá. Normálně slouží. Proč?" ptal se Christian.
Ignorovala jsem jeho otázku a podívala se na Masona: "Masone, nedomlouval s tebou něco za Christianovými zády?! Jestli jo, musíš mi to říct! Je to životně důležité!"
"Ne, Rose. Opravdu by měl mít odpolední službu. Se mnou si nic nevyměňoval," ubezpečoval mě i Mason.
"Dobře, věřím vám. Díky. Liss, můžeš mi poslat smsku, až dneska přijde do služby, chci mít jistotu, že skutečně přišel," prosila jsem Lissu. Přikývla.
O tom, že je těhotná jsem věděla pouze já, Christian a Dimitrij. Adrian se Sydney to nějakým záhadným způsobem zjistili sami. Asi aury. Ale ani Lissa netušila, že dvojka Sydrian o miminku ví. S Christianem to tajili. Partě se vymluvili na problémy s nízkým tlakem, aby vysvětlili to její omdlení. S odhalením počkají nejspíš do konce třetího měsíce. Mají strach, aby byl prcek v pořádku. Napjatá situace mezi mnou a Dimitrijem k odtajnění této zprávy také nepřispívala.
Službu jsem skončila klasicky o patnáct minut dřív. Klusem jsem doběhla k Sydney do bytu. Byl u ní právě Lucas, takže nevznikl prostor pro další rozhovor. Rychle jsem popadla svou tašku, naházela do ní všechny své věci z ložnice i koupelny. Kvůli mně spávali celou dobu Adrian se Sydney na rozkládací pohovce v obýváku a svou ložnici mi přenechali jako dosavadní azyl.
"Syd, děkuju za všechno. Drž mi palce, ať není příliš pozdě na nápravu mých chyb. Ahoj Lucasi," rozloučila jsem se s nimi a vydala se parkem domů.
Cestou mi v kapse zavibrovala slíbená smska od Lissy, rozklikla jsem ji a četla: "Rose, Dimitrij prave dorazil do sluzby. Hodne stesti pri usmirovani."
Pochopila moje všetečné dotazy i jednání. S odepisováním jsem se nezdržovala. Honem jsem vydupala schody k našemu bytu a odemkla. Na prahu jsem zkameněla. V předsíni ležely připravené dvě plné tašky a batoh. Vzpamatovala jsem se a vstoupila do bytu. Nohou jsem zabouchla a sklonila se k taškám. Jedna obsahovala Dimitrijovy věci, ve druhé byly naskládané všechny jeho knížky a v batohu drobnosti a jeho kosmetika, holení i mycí potřeby. Vlétla jsem do koupelny, prohledala poličky i šuplíky. Nezbyla tam jediná jeho věc. To samé v ložnici ani obýváku. Na vrchu v tašce jsem objevila flešku. Zvědavost převládla a já ji vložila do notebooku, abych zjistila, co na ní je. Zkopíroval na ni všechny naše společné fotky, abych nepřišla na to, že si je vzal s sebou. Ty již vyvolané zůstaly v albech ve skřínce a CD s fotkami z různých dovolených taky. To samé i obrazy na stěnách a rámečky s fotkami, které jsme měli vystavené na poličkách.
Vypnula jsem počítač a pokračovala v průzkumu bytu, ve kterém jsem skoro týden nebyla. V kuchyni jsem našla na stole zmuchlané papíry s několika lahvemi vodky. Dimitrij skutečně pije. Jeho řešení, jak se brání velké bolesti. Tahle situace ho mučí stejně jako mě. Ležely tam i dvě obálky nadepsané "Christian" a "Rose". Nezalepil je. Nejdřív jsem vytáhla svůj dopis. Zabíral půl stránky A4. Jeho obsah byl hrozný...
Žádné komentáře:
Okomentovat