Neukamenujte mě! Do jedné kapči se mi to nevešlo... Holt si budete muset na rozhřešení do dalšího týdne počkat ;)
První Rosiné touhy po dítěti jsem si všiml, když jí bylo jednadvacet. Úplnou náhodou. Vraceli jsme se z běhání v parku a na dětském hřišti tam našli malého dhampýrského chlapečka. Plakal. Byl tam zcela sám. Hned jsme k němu šli. Mohly mu být tak 4 roky. A ptali jsme se ho, co tam dělá a kde má maminku. Řekl nám, že neví. Byl vyplašený. Snažili jsme se ho uklidnit. Rose ho hladila po vlasech a konejšivým hlasem na něj mluvila, že maminku společně najdeme. Získala si ho. Přitulil se k ní do náruče. Potom si sedli na lavičku a on jí na klíně usnul vysílením. Jak na něj tenkrát koukala a hladila ho po vláskách a zádíčkách. Zavolal jsem do budovy strážců, jestli někdo nenahlásil, že se mu ztratilo dítě a vysvětlil situaci. Pak jsem si k Roze a malému chlapečkovi sedl. Rozu jsem objal kolem ramen a čekali jsme, zda nepřiběhnou do parku jeho rodiče. Když náhle ze sna nebo polospánku, nevím přesně, promluvil: "Maminko, tatínku, mám vás rád." A my se na sebe s Rozou podívali a uvědomili si, že tohle nám naše dítě nikdy neřekne, protože vlastní biologické dítě spolu nikdy mít nebudeme. Ta bolest byla hrozná. Toužili jsme mít společně rodinu. Ne hned, časem, ale moc dobře jsme si uvědomovali, že to nepůjde. Ne když jsme oba dhampýři. Jeho rodiče za půl hodiny skutečně přiběhli a malého Damiena si šťastně odvedli. Utekl jim ze zahrady na hřiště. Mlčky jsme se s Rose vrátili zpět do bytu. Poslala mě se prvního vysprchovat. Když jsem vyšel z koupelny, nachytal jsem ji v ložnici, jak pláče.
"Rose, musíme si o tom promluvit…," stihl jsem pouze říct.
Přerušila mě: "Ne, teď ne. Nejsem na tenhle rozhovor připravená. Dej mi čas, prosím."
Dál jsem nenaléhal. Otřela si slzy a odešla do koupelny. Zbytek dne byl trochu napjatý. Ale po turnaji ve stolním fotbálku, kterého se účastnila celá parta, se vzpamatovala. Znovu se smála a vše se vrátilo do starých kolejí.
Já o tom nemluvil. Až když jsem se rozhodl náš vztah posunout po skoro čtyřech letech dál a uvažoval o tom, že Rozu požádám o ruku. Proto jsem na tohle téma sám po štědrovečerní večeři znovu zabrousil. Opět mě zarazila. Respektoval jsem to. Ale taky věděl, že ji o ruku nepožádám dřív, než tenhle problém vyřešíme. Zásnubní prsten jsem měl u sebe v kapse. Připravil jsem si čtyři varianty řešení, aby si Rose mohla vybrat sama řešení. Ani jedno nebylo ideální, ale v naší situaci nebylo ideální nic. První varianta znamenala rozchod, aby si mohla Rose najít morojského partnera nebo člověka a s ním mít opravdovou plnohodnotnou rodinu. Další dvě varianty byly podobné - oplodnění ve zkumavce Rosina vajíčka a sperma, buď od neznámého morojského dárce, nebo od Adriana. Vím, že by to pro nás udělal, kdybychom ho o to požádali. A poslední varianta, kde zůstaneme spolu, třeba i manželé, avšak bez dětí. Já nejvíc fandil variantě s pomocí Adriana. Jeho dítě bych miloval jako vlastní. Navíc by bylo z poloviny Rosino.
Dalších 6 měsíců se nic nestalo. Několikrát jsem v ruce držel prsten, že se Rose zeptám a přitom vyslovím i čtyři možné varianty. Ale nikdy jsem nesebral odvahu to udělat. Tak strašně jsem se bál toho, že ji ztratím a my se kvůli dítěti rozejdeme. Z toho důvodu jsem radši mlčel a užíval si okamžiky v její blízkosti, dokud to šlo.
A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Právě jsme se vyskytovali s Christianem v knihovně, když mu zavolal vyplašený Eddie, že Lissa omdlela. Rozběhli jsme se zpátky do bytu. Již tam byl i doktor. Venku čekal Mason s Eddiem. Já tam zůstal s nimi. Rose jediná vevnitř s lékařem a Lissou. Christian šel dovnitř taky.
Byli tam všichni s doktorem asi patnáct minut. Na chodbě s námi v tu dobu čekal i Adrian. Najednou se otevřely dveře Lissina bytu a z nich vyběhla Roza. V očích měla slzy. Vyděšeně jsem na ni koukal. "Něco se muselo stát. Lissa bude vážně nemocná," napadlo mě jediné přijatelné řešení.
"Jdi za ní," nařídil mi okamžitě Adrian. Ani jsem nepotřeboval popohánět. Honem jsem seběhl schody k nám do bytu. Roza ležela na pohovce na břiše, hlavu zabořenou do polštáře a bolestně vzlykala.
"Rose, co se stalo? Lissa je nemocná?" ptal jsem se s obavami.
Vzhlédla: "Ne, je těhotná, Dimitriji. Vůbec to neplánovali. Tys necítil přes pouto to její prvotní zděšení a šok - "jak se to mohlo stát?" - jako já. Které pak vystřídal údiv - "já budu máma" - a potom obrovská láska k tomu malému tvorečku v jejím břichu."
Následně se mi po téhle větě obrátil život naruby. Náš rozhovor nešel více odkládat. Vybalil jsem na Rozu připravené varianty. Křičela, že žádné takovéhle dítě nechce. Že chce naše dítě. Moje. Aby mělo moje oči nebo úsměv. A já na ni, ať se proboha vzpamatuje, že tohle nejde a věděli jsme to od začátku.
Ta slova bodala jako nůž. Já chtěl to samé, ale nešlo to. Sebral jsem se a odešel z bytu. Vztek, bezmoc a zmar jsem vymlátil v tělocvičně a pak se opil. Adrian se mě snažil brzdit, že se to s Rose srovná, že potřebuje čas a já si to nemám tak brát. Zranil jsem si ruce a on mi je vyléčil. Nechtěl mě nechat řádit samotného. Avšak já samotu potřeboval, abych si utřídil myšlenky a nějak se vyrovnal s nastalou situací. Copak to šlo jen tak hodit za hlavu? Jeho jsem poslal pryč a já se poté vrátil s koupeným alkoholem domů. Roza tam nebyla a měla sbalené základní věci. Přesunula se k Sydney a Adrianovi do bytu. Sydney mi poslala do tělocvičny smsku, že je u nich, abych neměl strach. Jakmile Adrian odešel, opil jsem jako nikdy v životě. Druhý den kolem jedenácté mě vzbudilo klepání na dveře. S šílenou bolestí hlavy jsem s problémy vstal z pohovky, na které jsem opilý usnul, a otevřel. Na prahu stála Janine.
Jakmile mě spatřila, vykulila hrůzou oči. "Dimitriji, co se stalo? A neříkej, že nic. Vypadáš hrozně."
"Janine, nežádej mě o vysvětlení, prosím. Předpokládám, že hledáš Rose. Není tu. Je u Sydney a Adriana. Stav se tam za ní," vyhnul jsem se odpovědi. Nedokázal jsem jí do očí přiznat, co zapříčinilo můj zbědovaný stav.
"Dobře, jak myslíš. Ale dej se do pořádku a už nepij," nevyzvídala. Pak se rozloučila a odešla. Po její návštěvě jsem zamířil do koupelny. Pohled do zrcadla stál za to. Byl jsem bledý jako smrtka. Měl červené oči jako králík, rozcuchané vlasy, zmačkanou uniformu, košili pod sakem napůl rozeplou. A musel ze mě na sto honů dopředu táhnout chlast. Vyčistil jsem si zuby a dal si pořádnou sprchu. Nejdřív studenou, abych se vzpamatoval. Pak vlažnou. Namydlil jsem se sprchovým gelem a umyl si šamponem vlasy. V ručníku jsem přešel do ložnice a oblékl si čisté oblečení. Pohled na netknutou zastlanou manželskou postel mě děsil. Co když se už Roza nevrátí? Oblečený jsem vyšel z ložnice a zavřel do ní dveře. V hlavě se mi míhaly představy, jak tam Rose spokojeně nahá zabalená do peřiny spí po našem milování.
V kuchyni jsem si udělal půllitrový hrnek kávy. A pomalu ho usrkával. V půl druhé jsem vyšel schody do Lissina bytu. Čekala mě pracovní směna. Zaťukal jsem. Otevřel mi Christian: "Ahoj, pojď dál." Rozhlédl jsem se po bytě. Nikdo jiný tam nebyl.
"Sedni si, Lissa s Eddiem za chvilku dorazí od doktora. Rose má dneska a zítra volno a v dalších dnech přehozenou směnu na ranní. Takže budeš sloužit ve dvojici s Eddiem. Ptát se tě, zda jsi v pohodě, nemá cenu. Sám vidím, že nejsi. Řekneš mi, co se mezi vámi stalo? Adrian to ví, ale mluvil v náznacích a já neznám souvislosti. Lisse dal prsten na zablokování pouta. Zakázal jí se k Rose přiblížit, dokud ona sama za ní nepřijde. Nechápu to. Prý jsi včera rozmlátil nějakou figurínu v tělocvičně. Sakra co se děje?! Adrian tu včera potom, co jste s Rose odešli, tloukl do zdi. Uklidnil se v okamžiku, kdy přiběhla Sydney. Vedli spolu zvláštní rozhovor. Já ho celý neslyšel. Říkal mi to Mason s Eddiem. Nachomýtli se k tomu i Lucas s Davidem, ale kluci povídali, že vypadali stejně zmateně jako oni dva. Zase v tom jede ta vaše čtyřka. Něco hodně vážného se děje a my ostatní netušíme co. Ani jak máme pomoct. Pak si vás Adrian se Sydney rozdělili. Rose se nám vůbec neozvala. Ráno poslala pouze smsku, že nedorazí. A pozítří přijde na ranní. Adrian Masonovi i Eddiemu nařídil, aby byli v pohotovosti, že se může stát, že ani jeden z vás do služby nepřijde a že netuší, jak dlouho to bude trvat. Ty ses sice dneska objevil, ale vypadáš hrozně," strachoval se o nás upřímně Christian.
"Omlouvám se, já o tom nezvládnu mluvit," pronesl jsem se sklopenýma očima. Christian naštěstí pochopil a dál nenaléhal.
Roza si vyměnila s Eddiem služby, aby mě neviděla. Tuhle situaci jsem vydržel čtyři dny. V mrákotách přežil službu u Christiana a večer se zlil do němoty. Dopoledne dospával kocovinu a po službě znova. S Rozou jsme spolu nemluvili, ani se neviděli. Vyhýbala se mi. Směnu končila o pár minut dřív, abychom se na chodbě náhodou nepotkali. A já ji sám nekontaktoval. Ani osobně, ani přes mobil.
Pátý den ráno jsem šel za Benem. Už od Janině věděl, co se děje. Teda to, že jsme se s Rozou pohádali a ona se odstěhovala do bytu k Adrianovi a Sydney. Přesný důvod jemu i Janine stále unikal. Rose jí to neřekla. Zasvěcení zůstávali jenom Adrian se Sydney. Nikdo další naše problémy nechápal. Ani nemohl. Zbytek party mě v obavách pozoroval. Přišlo mi, jako by oni ve službě hlídali mě a ne já je. Lissa se mě zkusila zeptat: "Dimitriji, je mi jasné, že je pro tebe těžké mluvit o svých problémech, ale já potřebuju vědět, co se s tebou i Rose děje. Ona mi to nechce říct. Všichni se o vás bojíme. Třeba můžeme nějak pomoct…"
Moje odpověď ji nepotěšila: "Lisso, nežádej mě o vysvětlení, prosím. S tímhle nám nepomůže nikdo, i kdyby stokrát chtěl." Velice nerada moje odmítnutí akceptovala a dál se nevyptávala.
Bena jsem požádal o přeřazení. Rozmlouval mi to. Nesouhlasil s tím, ale já se rozhodl. Buď odejdu s jeho svolením, nebo i bez něj. Tuto situaci razantně vyřeším. Pokud není Roza schopná mi narovinu říct, že se mnou končí, udělám to za nás oba já. Jakmile Ben zjistil, že svůj názor nezměním, dal pokoj. Následně jsme společně vybrali mého nástupce na strážce Christiana. Shodli jsme se na Patrickovi Lautnerovi z mé zásahové skupiny. Nechyběla mu spolehlivost, ani oddanost a do party bez problémů zapadne. Přes Bena jsem si vyřídil přidělení na ruské Sibiři, co nejdál od Baji, Moskvy, Petrohradu, aby mě Rose nemohla vypátrat. Objednal jsem si letenky a sepsal dopis s vysvětlením a omluvou Christianovi. A po útrpné snaze i dopis Roze. Abych to dokázal vůbec sesmolit, pomáhala mi vodka. Sbalil jsem v bytě všechny své věci i knížky, stáhl si na USB všechny naše společné fotky s Rozou a další den šel naposledy do služby. Po ní jsem měl v noci odjíždět. Nikdo kromě Bena a Adriana o mém plánovaném odchodu nevěděl. Možná ještě Sydney, té to brácha určitě řekl. To mi nevadilo. Musel mi přísahat, že to Roze nepoví, ani to, kde bude moje nové přidělení. Jinak bych byl nucený přetrhat vazby i s ním.
Jenže když jsem se vrátil do bytu, připravené tašky v předsíni neležely. Překvapeně jsem šel do obýváku a našel na pohovce spící Rozu. V ruce držela můj dopis a na konferenčním stolku měla asi dalších deset pokusů o jeho napsání, které jsem včera zmuchlal a nechal na hromadě v kuchyni na stole. I s vodkou. Všechny četla. Došel jsem potichu do ložnice a nalezl své věci narovnané zpátky ve skříni a knížky v knihovně. A v koupelně i své mycí potřeby. Všechno mi vybalila. A čekala na mě. Přikryl jsem ji peřinou, zatáhl žaluzie a sedl si na zem za pohovku, aby mě neviděla. Měl jsem čas. Cesta na letiště trvala hodinu. A letadlo odlétalo přesně o půlnoci. Ze služby jsem se vrátil v sedm večer. Nechtěl jsem ji vzbudit opětovným balením svých věcí. A naposledy jsem si tak vychutnával její přítomnost ve své blízkosti. Nemohl jsem se na ni koukat. Ten pohled mi drásal srdce na kusy. Jakmile odjedu, nikdy ji znovu nespatřím. Když se asi po 20 minutách Rose vzbudila, zděšeně vyhrkla: "Dimitriji!"
"Jsem tady," zašeptal jsem.
Přiběhla ke mně a klekla si na koberec vedle mě: "Nikam nepůjdeš, já tě nepustím!"
"Rozo, nedělej to ještě těžší, než to je. Takhle to bude lepší. Jááá takhle dál nemůžu," vyslovil jsem.
"Nikam nepojedeš. Omlouvám se za to, jak jsem se chovala. Už jsem v pořádku a všechno jsem si vyjasnila. S tebou sice dítě mít nemůžu, ale to neznamená, že tě ze svého života pustím. Beztak jsem chtěla dítě jen s tebou. A když to nejde, tak to nejde. Tebe ale odejít ze svého života podruhé nenechám. Rozumíš?"
"Rose, ty rodinu mít můžeš. Dětí kolik jen budeš chtít. Jsi mladá. Najdeš si nového partnera. Moroje a budeš šťastná…," stačil jsem říct, než na mě zakřičela.
"Neříkej mi, že budu šťastná, když sám moc dobře víš, že to tak nebude! Stačí si vzpomenout, co se mnou udělal tvůj první odchod z akademie! A to jsme spolu ani tenkrát nechodili! Pokud zmizíš z mého života po těch čtyřech nádherných společných letech, zničí mě to! A ty to moc dobře víš! Navíc, i kdybys odešel, našla bych tě! Procestovala bych celý svět křížem krážem! Já se nevzdávám! Pustila bych tě pouze tehdy, když bys mě nemiloval! Ale ty mě miluješ!" pronesla a bez varování mě políbila. Snažil jsem se bránit, polibek ukončit a neoplácet, avšak čím déle to trvalo, tím moje ovládání sláblo. Až se vytratilo úplně a já ji zoufale líbal taky. Náš poslední polibek na rozloučenou…
Žádné komentáře:
Okomentovat