Vystihla jsem vaše bujné představy??? ;)
Na okamžik se odtáhla a tiše řekla: "Promiň." Víc nevím, dostal jsem ránu do spánku a ztratil na pár minut vědomí.
Jakmile jsem se probral, třeštila mi hlava. Šlupka to byla tedy pořádná. Na spánku mi Roza držela led: "Omlouvám se, já tě musela zadržet. A tohle byl jediný způsob, jak to udělat a získat čas."
Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Měl jsem svázané obě ruce a připevněné je šátkem a provazem k pohovce. "Ona si to normálně naplánovala," došlo mi posléze. Já ležel na našem kusovém fialovém koberci. Nahý. Přikrytý peřinou a s polštářem pod hlavou. Roza klečela u mě a ledovala mi poraněný spánek.
Všiml jsem si skleněné mísy, která stála kousek ode mě na podlaze. Dohoříval v ní oheň. Viděla, kam zabloudil můj pohled, a vysvětlila: "To jsem spálila všechny tvé dopisy, i ten pro Christiana a taky tvé doklady - občanku, pas i řidičák. Nechala jsem ti v peněžence jen platební kartu a průkaz zdravotního pojištění. Vyřízení nových dokladů tě v cestě pryč zdrží. Letenky se mi zrušit nepodařilo, ani zjistit do jaké země byly. Ale to je jedno. Bez dokladů si je stejně nevyzvedneš. Necháme je pěkně propadnout."
Nevěřil jsem svým uším: "Coože jsi udělala?"
"Slyšel jsi dobře. Tvé doklady měly ohňovou nehodu. Teď tě maličko nadzvednu a dám ti do pusy prášek proti bolesti. Brčkem ti dám napít vodu, abys ho snadněji spolkl. Neprotestuj. Dnes určuju pravidla hry já," zarazila mé protesty dřív, než jsem je stihl vůbec vyslovit. Nemělo cenu se s ní hádat. Byl jsem bezmocný. Připravila to dokonale. Tenhle útok jsem od ní nečekal ani ve snu.
Přelezla za mě, klekla si a hlavu mi dala do svého klína, abych ležel výš. Následně mi do pusy opatrně vložila prášek a podala sklenici s brčkem, abych se mohl napít. Třikrát jsem si lokl a spolkl ho.
"Stačí?" starala se.
"Jo, připadám si zase jako v nemocnici po probuzení z bezvědomí. Není to moc hezký pocit," odsekl jsem ironicky.
"Když budeš hodný, tak tě za pár hodin zase pustím. Nyní budeš třicet minut odpočívat, než zabere prášek proti bolesti. A já ti budu chladit ten spánek. Monokl budeš mít pořádný, což mě mrzí a omlouvám se za to. Radši tě mám zdravého. Ale zůstala mi pouze varianta zdravého a v trapu, nebo zraněného doma. Volba byla jasná," vysvětlovala.
Naštvaně jsem mlčel. Nevadilo jí to. Stulila se ke mně a přidržovala mi na obličeji led. Druhou rukou mě hladila po tváři nebo vlasech. Na protest jsem zavřel oči. Jinak jsem se bránit nemohl. Nebo mohl, ale abych kolem sebe kopal a nějak vážně jí ublížil, jsem nedokázal.
"Dimitriji, zabral ten prášek? Je to už 45 minut. Kdyžtak ti dám ještě jeden. Nechci, abys trpěl víc, než je nezbytně nutné," zeptala se mě.
"Zabral. Co bude teď, Rose?" zajímal mě její další postup.
"Uvidíš," usmála se tajemně a vstala. Nerozuměl jsem tomu do té doby, než se celá vysvlékla a odkryla mou peřinu.
"Too nemyslíš vážně?!" koktal jsem. "Rose!" zaúpěl jsem. Lehla si znovu ke mně a mapovala můj obličej polibky. Rty jsem sevřel těsně k sobě, aby mě nemohla líbat.
"Však ty si to za chvilku rozmyslíš," pošeptala na mou odezvu pobaveně.
Pak sjela přes krk na hrudník, na břicho. Dlouho se věnovala mé jizvě. Hodně si ji oblíbila. A poté sjela rty ještě níž. Oči jsem měl zavřené a ze všech sil jsem se snažil zabránit svému tělu reagovat na její laskání. Nepovedlo se mi to. A já skončil s teplou lepkavou nadílkou na svém břiše. Papírovým kapesníkem mi ho sama otřela. Doufal jsem, že po svém jasném vítězství toho nechá, ale ona začala se vším od začátku. A já se přestal bránit. Když opět přiblížila své rty k mým, hladově jsem ji políbil. Tolik jsem po ní toužil. Pokud bych měl volné ruce, strhl bych ji pod sebe a všechno to laskání bych jí okamžitě vrátil. Takhle jsem ale nemohl. Jen ty polibky moje tělo vydráždily opět k nepříčetnosti. Rose to vyřešila po svém. Abychom se mohli dál líbat, sedla si na mě a spojila naše těla v jedno.
"Jestli mě nerozvážeš ty, tak z pout ruce nějak vykroutím sám a je mi jedno, že si je sedřu do krve," upozornil jsem ji zadýchaně.
"Dobře, slibuješ, že mi tu ránu neoplatíš, neodejdeš a dokončíš tohle milování," vyjednávala se mnou podmínky.
"Slibuju," přísahal jsem. Pouta mi skutečně rozvázala. Na nic dalšího jsem nečekal a rychle nás přetočil obráceně. Dotýkal jsem se jí a užíval si to její smyslné sténání. Jakmile bylo po všem, jeden druhému jsme v náručí odpočívali. "Miluju tě, Rozo."
"A já tebe, Dimitriji," pohladila mě po tváři.
"Rose, jak si to představuješ dál?" zeptal jsem se po pár minutách narovinu.
"Úplně normálně. Zůstaneš strážcem Christiana a v našem bytě se mnou," neodpověděla mi na přímou otázku.
"Ty víš moc dobře, jak to myslím. Chci tvé stanovisko ohledně dětí."
"Žádné děti mít nebudeme. Cizí nechci. Rozejít se taky ne. Zbývá poslední varianta. Není špatná. Až si pořídí prcky i ostatní z party, všechny jim je rozmazlíme a naučíme samé lumpárny. Budeme nejlepší teta a strejda, soudruhu," usmála se zasněně.
"Rose, moc dobře víš, že Adrianovo dítě by cizí nebylo. Já chci, aby ses stala mámou. Nehodlám tě o to ochudit. On to pro nás udělá. Mrňous bude vyrůstat s námi. Já ho budu milovat jako vlastní. A ty to víš. Jediná věc, kterou bych neunesl, by byla, kdyby ses za mými zády s někým kvůli dítěti vyspala. Nedovolím žádnému jinému muži na tebe sáhnout. Když to bude přes doktory, souhlasím se vším a kdykoli ty budeš chtít, ano? Celou dobu mluvím o jednom, ale můžeme jich mít víc. Klidně pět, rozumíš?" přesvědčoval jsem ji.
"Dimitriji, já dítě nechci. Ani s Adrianem. Moje touha po dítěti byla po tvém dítěti. Ne touha mít jakékoli dítě. Já jiné nechci. A tohle vysněné mít nikdy nebudu. Jsem s tím smířená," zamítla můj návrh.
"Rose, nezavrhuj to. Je ti teprve 22 let. Ve třiceti to můžeš cítit jinak. Pak můžeš brát i to jakékoli dítě. Třeba tě dostihnou biologické hodiny a budeš matkou chtít být. Já s tím budu kdykoli souhlasit. Až ten čas přijde, musíš mi to jen říct a spolu to vyřešíme, ano?" domlouval jsem jí.
"OK, beru na vědomí a zmíněné dvě možnosti nezavrhuju. Teď však budeme sami. Na to být matkou se necítím. Máš pravdu, jsem mladá. Taky se hodlám věnovat své strážcovské kariéře. Lissa mě s malým nebo s malou, to je jedno, bude potřebovat," rozhodla se Roza a změnila téma: "Kams měl namířeno?"
"Na Sibiř do Ruska, co nejdál od Baji, Petrohradu i Moskvy," přiznal jsem pravdivě.
"Tušila jsem to. V Rusku bych tě hledala jako první," pousmála se. "Přede mnou by ses stejně neschoval."
"Adrian ti prásknul, že odjíždím?" napadlo mě.
"Ne, ale poznala jsem, že se něco děje a je to vážné. Vyhýbal se mi pohledem, a když jsem se ho zeptala, co se stalo nebo chystá, vypadlo z něj, že mi to nemůže říct. Navíc ty jeho oči plné bolesti. Docvaklo mi, že jde o tebe. Když jsi odešel na odpolední směnu, ověřila jsem si u Lissy, jestli tam skutečně jsi. Jakmile napsala, že jo. Sbalila jsem si u Sydney tašku a šla domů. Adrian byl pryč. Snažil se předejít mým otázkám. A doma jsem uviděla tu pohromu. Sbalené tašky. V bytě nezůstala jediná tvoje věc. Když nepočítám těch pět lahví vodky. S pitím dneska končíš, aby bylo jasno. A ty šílené dopisy. Volala jsem na letiště, ale kam máš namířeno, mi odmítli sdělit. A letenky nešly zrušit. Musela jsem tě udržet v Americe. Nejlíp u dvora. Naštěstí jsem měla dostatek času, abych vymyslela a připravila plán. Nejdřív tě zdržet opětovným balením a poté tě přesvědčit, že nemáš odjíždět. Jenže po přečtení všech těch dopisů mi došlo, že jsi rozhodnutý a jen tak názor nezměníš. Musela jsem mít v záloze silnější kalibr pro to tě tu udržet. Kombinace oheň a tvé doklady to vyřešila. A provaz s pouty to dokonal. Jinak bys mě přepral a stejně bys mě opustil," objasnila mi své myšlenkové pochody.
"Rozo, ty se mi snad zdáš," posteskl jsem si.
"Jo, soudruhu, já ti říkala, že se mě jen tak nezbavíš," pronesla vypočítavě. Ztrestal jsem ji polibkem. "Donesu další led. Musí tě to bolet."
"Ani se ode mě nehneš," zadržel jsem ji a převzal iniciativu. Po pár minutách jsme se spolu opět topili v rozkoši. Shodou náhod jsem se v půlnoci podíval na hodiny: "Moje letadlo právě odstartovalo."
Roza se mé hlášce jen poťouchle zasmála. Měla z toho zlotřilou radost. "Se mnou ti bude líp, soudruhu. Pokud tě nic nebolí, měla bych návrh."
"Jaký?" moje zvědavost převládla.
"Pomilujeme se znovu. Nemůžu se tě dneska nabažit. Tolik jsi mi chyběl a přitom jsme se neviděli jen pár dní. Jsem ztracená," odtajnila mi.
"Rose, musíš se vyspat. Ráno vstáváš do služby," pokoušel jsem se zůstat rozumný.
"Vstávat nemusím. Mám s tebou odpolední. S Eddiem jsem domluvená. Jdu napustit vanu," utnula mé řeči Roza.
Usnuli jsme k ránu. Zcela vyčerpaní sexem. Ani nespočítám, kolikrát jsme se pomilovali. Všechno mi splývá. Výstižné je hodněkrát.
Vzbudili jsme se v jedenáct. Místo snídaně jsme si rovnou objednali z jídelny oběd. A v půl druhé jsme se v uniformách vydali nahoru k Lisse. Před bytem jsme se pár minut vášnivě líbali, abychom ukojili touhu, kterou jsme museli během služby krotit. Zaklepal jsem.
"Ahoj, pojďte dál. Dimitriji, čeká tu na tebe Ben. Prý mu nebereš mobil," přivítal nás Christian a můj pocuchaný vzhled nekomentoval.
Ben ale tak taktní nebyl: "Dimitriji, co jsi proboha dělal?!"
"Radši se neptej," odmítl jsem odpovídat.
V tom momentě se ozvalo zaklepání. Rose stála nejblíže u dveří, hned otevřela. Byl to Adrian. "Čau, jste tu oba. A živí," oddechl si upřímně. Potom se na mě pořádně podíval. "Trochu upravení, ale živí. To je hlavní. Podrobnosti lepší nevědět. Dimitrije si beru s sebou. Jedeme do města. Lucas s Davidem a Sydney dorazí za chvilku. Nejpozději za tři hodiny jsme zpátky. Řídit s tou parádou snad můžeš, ne?"
"Noo," dostal jsem ze sebe.
"Nemůže, pokud potřebuješ řidiče, vem mě," ozvala se Roza.
"Tak ho uzdravíme. Já chci jeho," trval na svém Adrian.
"Obávám se, že ani uzdravení mi nepomůže," vysypal jsem ze sebe.
"Sakra, kde je teda problém?" dožadoval se vysvětlení.
"Nemám doklady. Musím si zařídit nové - všechno - občanku, pas i řidičák," nemělo smysl zapírat.
"Tys je ztratil?" nabízel se Adrianovi jeden logický a nejčastější důvod ztráty.
"Tak nějak," kroutil jsem se.
"Měly ohňovou nehodu," práskla to Roza.
Adrian jako vždycky všechno vmžiku pochopil: "Rose, ty jsi génius! Já stále přemýšlel, jak ho tu udržet, ale na nic jsem nepřišel! A ty mu spálíš doklady! Přitom to bylo jednoduchý jako facka! Tu jsi mu dala taky ty, co?! Nebo spíš pěknou ránu pěstí! Za ten svůj nápad odejít si ani nic jiného nezasloužil! Skvělá práce!"
Žádné komentáře:
Okomentovat