Pozdě, ale přece ;)
Dimitrij se probudil v šest večer relativně odpočatý. Převlékl se z pyžama do pohodlných džín a trička, potom sešel za rodinou dolů do přízemí. Seděli v obýváku a koukali na televizi. Avšak to, co v ní právě běželo, mělo smůlu. Veškerá pozornost se vrhla na soudruha.
"Dimko," skočila mu kolem krku Viktoria, div ho neumačkala radostí. Náhle se její nálada rychlostí blesku změnila a ona ho od sebe zase odstrčila a pěstí ho bouchla do prsou. "Nemůžeš o sobě dát vědět?! Styď se! Ani nevíme, jestli žiješ! Copak jsme vzduch, abys na nás tak kašlal?! Nestavíš se, co je rok dlouhý! Doufali jsme, že přijedeš aspoň na Vánoce a ty nikde! Takhle by to nešlo, bratříčku!" vyčítala mu dotčeně s podmračeným výrazem ve tváři.
Dimitrije její rána ani nezabolela. Je zvyklý na jinčí z boje se Strigoji. Byl si vědom svého poklesku vůči celé své rodině. Nedbal proto sestřiných výčitek a přitáhl si ji znovu do náruče se slovy: "Promiň, Viky. Slibuju, že se polepším. Chyběli jste mi všichni."
Viktoria se na něj déle nevydržela zlobit ani mračit. Na to se stavil doma pouze krátce, aby si kazili ten společně strávený čas, který jim zbývá. K jejich dvojici se připojily s objímáním i Karolína se Soňou. "Bráško," vítala se s ním starší Karolína.
"Dimko, ráda tě opět vidím," přidala se i Soňa.
Z rodiny chyběl pouze synovec Pavel, který dováděl venku s kamarády, než bude v sedm večer večeře. Během chvilky se určitě vrátí domů. A taky že jo. Rozlétly se dveře a do nich vběhl jako uragán Pavel. "Strejdo Dimitriji!"
Soudruh na něj pár vteřin pouze zíral, odposledně jeho synovec vyrostl minimálně o deset centimetrů, až poté se sebral: "Ahoj Pavle, já tě málem nepoznal, jak jsi vyrostl." Při jídle ho malý lumpík zahrnul dotazy ohledně bojování, trénování a Strigojů. Zkontroloval mu zvědavě na krku pod vlasy značky za zabité stvůry. Několik mu jich za tu dobu, co se neviděli, přibylo. Skoro devítiletý mrňous si to pamatoval. Podrobil strejdu výslechu a po jídle ho vyzval na zahradě k souboji. A Dimitrij jeho výzvu nedokázal odmítnout a hravě Pavlovy schopnosti i postřeh vyzkoušel, ale aby mu samozřejmě neublížil. Docela mu to šlo. Každodenní trénink ve škole mu prospívá.
V půl deváté zahnala vykoupaného syna do peřin máma Karolína. A dospělí si nalili skleničku vína a povídali si asi do desíti, než utahaní zalezli do postelí i oni.
Druhý den se Dimitrij pustil navzdory nesouhlasu Oleny do štípání dřeva na zimu. Hromadu špalků již měli připravenou na zahradě. Vedl si skvěle. Víc jak polovinu se mu povedlo zdolat. A před západem slunce se šel sám projít po okolí a k oblíbenému rybníku. Vychutnával si ten známý pocit domova - ve své rodné zemi a v Baje, kde vyrostl. Prozatím si nepřipadal nikde jinde doma. Přechodné bydliště u Taši, ubytovna na akademii a podobně.
To se musí u dvora s Rose změnit. Já to musím změnit a zařídit tak, aby se doma cítil s malou dhampýrkou. Aby získali svůj vlastní prostor a zázemí, jenže na to je ještě moc brzy. Počkám, až jak se to všechno vyvrbí na konci června...
Čtyři dny v Baje odtikaly. A brácha se vracel autem do Omsku, ze kterého měl letět do Ameriky. Přemítal nad rodinou. Návštěvu tady si užil plnými doušky. Jedinou vadu na kráse spatřoval v tom, že se nesetkal osobně s Oksanou a Markem. Sám se tomu promyšleně vyhnul. Zjistili by z jeho myšlenek problémy, se kterými se potýká. Dimitrij před všemi zatloukal i smrt Ivana. Oksana by to z jeho hlavy vytáhla a Mark by si to zase přečetl z myšlenek své manželky. O to brácha za mák nestál. Napíše jim email nebo smsku. Tenhle kontakt bude v současné chvíli pro něj bezpečnější.
Nesnesl by, aby ho někdo litoval. Není chudáček. Popere se s tím vším sám. Není přece béčko...
Blížil se k letišti. Už projížděl a kličkoval po Omsku, když se mu rozehrál mobil. Neznámé telefonní číslo. Zapnul "hands free" a příslušným tlačítkem přijmul hovor. "Prosím, Belikov," ohlásil se.
"Strážce Belikove, tady alchymista Marcus Finche. Je mi líto, ale musím vám sdělit smutnou zprávu. Vaše chráněnka lady Ozerová byla dnes v noci zabita Strigoji..."
"Cooože?!" zalapal po dechu Dimitrij. Málem se šokem vyboural, jak strhl volant.
"Bohužel je to tak. Váš kolega Adam Bauer leží v nemocnici a bojuje o život a druhý dhampýrský strážce Daniel Denal zemřel při útoku jako první. Podle svědků se pokoušel ochránit svou přítelkyni lady Ozerovou. Stalo se to na parkovišti před jejím studiem. Máme vás uvedeného v papírech jako kontaktní osobu, proto volám," vysvětloval alchymista.
Brácha nevnímal. Točil se s ním celý svět. Na nejbližším možném místě zastavil a zaparkoval. Ruce se mu třásly. Vysoukal ze sebe pouze: "Jak se to přesně stalo?"
A pan Finche mu podrobně vylíčil průběh útoku. Taša se rozhodla jít nejspíš na oběd do morojské restaurace v doprovodu svého dhampýřího přítele Daniela Denala. Na parkovišti před autem se několik minut líbali. Je to patrné ze záznamů z kamer.
V hlavě mi jen nechápavě a rozmrzele bliklo: "Taša měla přítele?! Milence?! Proč to ksakru nevím?! Unikla mi takhle podstatná informace?!"
Alchymista dál Dimitrijovi sděloval podrobnosti. Jelikož byla tma, počíhali si na ně před bojovým studiem tři Strigojové. Výuku pro klienty měla Ozerová v Dimitrijově nepřítomnosti pouze odpoledne. Dopoledne se věnovala tréninku s Adamem. Studio zelo prázdnotou.
Podle mé osobní dedukce nechtěl strážce Bauer dělat zamilované dvojici při obědě křena, tak se nejspíš vymluvil, že na jídlo nemá chuť. Radši uklízel pomůcky v tělocvičně, a když strážce Denal vyzvedl umytou a vyfiknutou Tašu, šel se i on vysprchovat do své šatny s tím, že si jídlo objedná do studia nějakým poslíčkem. A potom připraví věci na odpolední výuku pro morojské klienty.
Jednoho Strigoje Daniel vmžiku zabil. Dalšího zranila Nataša pomocí ohnivé magie. Ale třetí využil své počtové výhody a když Daniel kůlem probodával srdce jeho strigojskému kolegovi, přikradl se k němu zezadu a zlomil mu vaz. Taša v té chvíli zoufale zakřičela nad bolestnou ztrátou milované osoby a její výkřik uslyšel ve své šatně při svlékání strážce Adam Bauer.
Se stříbrným kůlem vyběhl rychle ven na pomoc, ale už to nestihl. Taša se podle lidských svědků sedících v autě i kamer, přestala víceméně bránit a oba Strigojové toho využili, aby se jí z každé strany zakousli do krku. Adam to nevzdal. Již popáleného Strigoje probodl. A když svou pozornost zaměřil na posledního Strigoje s největší pravděpodobností kápa této bandy, akorát ho naštval, že ho ruší při svačince a on Tašino hrdlo nerad pustil. Svalila se na zem. A vyprchával z ní pomalu život. Strážce Bauer bojoval jako lev. Potřeboval co nejdříve Strigoje zabít a Taše zavolat doktora. Zrůda byla silnější. Uštědřila Adamovi spoustu ran. Strigoj s ním praštil na asfalt a rozsekl mu tak kůži na hlavě. Bauer se přesto z nejhoršího oklepal a povedlo se mu stvůru zabít. Jenže sám musel mít otřes mozku, možná i vnitřní krvácení do hlavy a vysílením tam zkolaboval, aniž by komukoli zavolal o pomoc.
Záchranku i policii kontaktovali lidští svědci. Alchymisté se to nějak domákli. S největší pravděpodobností jim odposlouchávali linky a jeli do akce, aby umlčeli svědky o existenci vampýrů. Zničili těla tří mrtvých Strigojů a zahladili důkazy. Adama převezli v kritickém stavu do morojsko-dhampýří nemocnice. U Taši a Daniela lékař konstatoval už pouze smrt.
Jakmile to všechno alchymista bráchovi vypověděl, ukončil hovor. Dimitrij byl zralý na sesypání. Pohltily ho strašné výčitky svědomí. Neměl si brát dovolenou a odjíždět do Ruska. Dopustil se stejné nevratné a osudové chyby jako s Ivanem Zeklosem. Měl tam být a bojovat.
Krutě si na svoje triko připsal další jeho vinou zmařený život Moroje. Nadával si v duchu: "Co jsem to za strážce?! Neuchráním ani druhého přiděleného morojského svěřence?!"
Na své zásluhy v zásahovce nepomýšlel. Pokud by uvažoval jasně, muselo by mu docvaknout, že díky své tajné činnosti zachránil spoustu nevinných životů. Smrt Nataši Ozerové je jen blbá náhoda. Přesně jako s Ivanem. Přece nemůže být ve službě a po boku svého morojského chráněnce čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu?! Bez dovolené, bez osobního života! To nejde! Je blázen!
Já se naštval na celý zkurvený svět. "Osude, proč ho tak trestáš?! Co Dimitrij provedl, že mu dáváš takový kapky?! Proč se to s Tašou stalo právě teď?! Když už sis ji musel vzít na pravdu boží, proč jsi nepočkal pár dní, až bude brácha u královského dvora a změní se mu přidělení?! Proč ho týráš za to, že navštívil svou milovanou rodinu doma v ruské Baje?! Vždyť už tam v životě nebude chtít jet po těchto dvou krutých zkušenostech s úmrtím jeho blízkých?! Trestej mě! Ne jeho! Nabízím se ti za něj! Slyšíš?! Já jsem vinný a hajzl, který si zaslouží trpět! Ne on! Dimitrije a Rose vynech! Ani jednomu z nich jsi na růžích neustlal! To ti ta jejich bolest pořád nestačí?! O co ti do prdele jde?! Proč oni?! Za co?! Proč se jim tak mstíš?!" moje oprávněné rozhořčení nebralo konce.
Zjištěné informace mě vyvedly natolik z koncentrace, že jsem éterový sen neudržel a zrušilo se spojení s bráchovými myšlenkami. To mě vytočilo ještě víc, neboť mi bylo jasné, že ho minimálně den nebo dva ve snu nezastihnu. Nebude ve svém rozpoložení spát. Tohle byla náhoda. Usnul naprostým vysílením organismu v letadle cestou do Ameriky. Fyzicky mu dalo zabrat několikahodinové řízení z Baji do Omsku a psychicky se ocitl na dně z Tašiny smrti. Jsem nahraný! Prostě debil! Nemám tušení, co hodlá provést. Pevně jsem doufal, že neudělá nějakou kravinu.
Obnovit sen se mi v rozrušení nedařilo. Pěnil jsem. Nakonec jsem se převlékl z pyžama do sportovního oblečení a s universálním klíčem opustil svůj pokoj. Vyšel jsem vedlejším vchodem z koleje na vzduch, abych vyzkoušel na uklidnění a vybití vzteku bráchovu taktiku. Vymlátit to ze sebe. Vydal jsem se do dhampýří studentské tělocvičny. V tamější nářaďovně je i boxovací pytel. Zaznamenal jsem ho tenkrát po rvačce se Zeklosem, když jsem tam doprovázel malou dhampýrku. Navíc je to místnost s dveřmi, ale bez oken. Nikdo nezjistí, že jsem tam a svítím. V budově strážců by mě někdo přistihl. A boxovací pytel tam nemají, pouze figuríny. Takže jsem zbytečně neriskoval.
Bez problémů jsem do tělocvičny proklouzl, ani jsem se nemusel nijak zvlášť maskovat. Hlídku jsem nepotkal. Navlékl jsem si boxovací rukavice a bušil do pytle. Lil ze mě pot, ale já nepřestával. Takovou schízu jsem snad v životě neměl. Kupodivu na mě Dimitrijova taktika zabírala taky. Ty pocity se mi ze sebe povedlo dostat a já začal zase normálně a klidněji uvažovat i plánovat.
Sedl jsem si na žíněnku a opřel se zády o stěnu. Zkoncentroval jsem se a obnovil sen. Naštěstí brácha v letadle pořád spal. Rychle jsem prozkoumal jeho myšlenky a plány. Osobně si ověří a přečte dokumentaci u alchymistů. Zkoukne i záznamy z kamer kolem bojového studia. Rovněž chce na vlastní oči vidět tělo mrtvé Taši i Daniela. A v neposlední řadě se staví v nemocnici za Adamem. Až potom se zařídí dál. Pokud se tato hrůza potvrdí i v reálu, bude muset zavolat Christianovi a oznámit mu smutnou zprávu o smrti jeho tety. To jsem mu rozhodně nezáviděl. S ním se domluví ohledně Natašiných závazků. Co s bytem, autem, bojovým studiem a podobně. Taky mu navrhne svoje strážcovské služby, protože to bylo prý poslední Tašino přání...
Žádné komentáře:
Okomentovat