SPO - 42. kapitola – Plánování

Další střípečky z akademie...

Snad se bude kapitolka líbit ;)

Ve skutečnosti byl mnohem silnější, než jsem si o něm myslel. Zvládl mi ve svém stavu a rozpoložení dál pokládat otázky. Jiný na jeho místě by tohle nedal. Tak jsem chtě nechtě pokračoval. Vyprávěl jsem mu podrobnosti, proč ji nachytali v mém pokoji po večerce, o jejím zděšení a stresu z trestu v podobě jejich společných tréninků a svou úlohu v tom všem. Zmínil jsem i Tašin pohřeb a dnešní chování v jídelně bez éteru. Ztratilo smysl cokoli tajit.

Vratkýma nohama si poté znovu došel pro vodku na mém nočním stolku, kam ji sám před chvílí odložil a lemtal ji jako vodu. Ne jako nejsilnější alkohol, který jsem ve svém tajném baru měl. Tímhle stylem bude za pár minut namol...

"Belikove, brzdi. Musíme se domluvit na dalším postupu a musíš být střízlivý. Opít se můžeš později," napomenul jsem ho.

"Co chceš dělat?" otázal se.

Abych ho trochu povzbudil, usmál jsem se: "Mám plán." Chytil se toho jako tonoucí záchranného kruhu. A já mu odříkal, co jsem vymyslel. Můj plán měl jednu vadu na kráse, aby mohl být dokonalý - odlehlé místo. "Nevíš o nějakém tajném místě tady v areálu akademie, kam moc lidí nechodí?" zkusil jsem zapojit i Dimitrije. Přece jenom strávil na akademii víc času, navíc v pozici strážce, ne studenta. Může mít nějaké klíče od zastrčeného skladu nebo něco podobného.

"Vím," sdělil mi klidně, jako by se nechumelilo. "Strážcovská chatka - je docela zachovalá, kousek odtud a moc lidí o ní neví. Akorát se tam musí trochu uklidit a zatopit."

"Super," zvedl jsem se nadšeně ze židle. "Tak jdem."

"Teď?" vykulil na mě své oříškové oči Dimitrij. Stále trochu mimo vnímání.

"A kdy jindy, Belikove? Večer to musí být vše připravené," vysvětlil jsem mu. Déle se se mnou nedohadoval. Oba jsme vyšli z mého pokoje. Já ho zamkl a následoval soudruha chodbou ke schodům. Aniž bych mu cokoli říkal, sám zamířil k bočnímu vchodu koleje a odemkl dveře. Pořád mu to myslelo. Tiše jsme vedle sebe kráčeli kampusem. Ale zaslechli jsme kroky, které se k nám blížily.

"Sakra, hlídka," zanadával Dimitrij šeptem.

"Klid! Schovám se. Normálně se s hlídkou pozdrav a až dotyčný odejde, zase se ukážu," stačil jsem říct a zalezl za tlustý kmen stromu. Pro jistotu jsem se i zamaskoval éterem. Hlídkoval zrovna Emil.

"Dimitriji, ahoj. Slyšel jsem, že jsi zpátky. Rád tě vidím a co že nespíš?" rozmlouval s ním Emil.

"Ahoj Emile, nápodobně. Chtěl jsem se ještě projít a kouknout se, jak se to tu za těch šest měsíců, co jsem tu nebyl, změnilo. Dřív jsem neměl čas," lhal věrohodně brácha.

"Aha. Prý jsi zase vyfasoval Hathawayovou na tréninky. Třeba se ti ji povede dát zase dokupy..." stihl říct Emil, než ho Dimitrij přerušil.

"Jak to myslíš?" chytil se toho. Ani mě to nepřekvapilo. Zaujala by ho jakákoli zmínka o jeho Roze.

"V kampusu se nic nezměnilo. Jedinou změnou je záhadné chování Hathawayový. Chodí jako tělo bez duše. Zhoršila se ve škole i v dhampýřích cvičeních. Skoro nemluví. A pak náhle občas provede nějaký průšvih s porušením večerky. Nikdo si s ní neví rady," vyprávěl Emil.

"Hm, o tom už jsem něco málo slyšel. Uvidíme, co s tím sám zmůžu," reagoval na to. Přitom však nemyslel trénink, ale návrat naší staré dobré Rose.

Potom se oba rozloučili a Emil pokračoval v obhlídce areálu. Přišel ze směru, kam jsme si to namířili, takže nehrozilo, že ho za pár minut znovu potkáme. Počkal jsem chvilku a zrušil maskování. Dimitrij pro mě zašel do mého úkrytu. Protíral si oči, které ho z použití éteru bolely.

"Co to sakra bylo?! Nejdřív jsem tě vůbec neviděl a po chvíli rozhlížení sice jo, ale blbě. Bolí mě z toho oči," vrtěl nechápavě hlavou.

"Nestarej se! Jdeme! Máme důležitější úkol než se vykecávat," utnul jsem jeho vyzvídání. Čím déle nebude o éterovém maskování vědět, tím lépe pro mě. Budu je takhle moct kontrolovat, aniž by to on nebo Rose tušili.

Uznal, že mám pravdu. A tiše mě vedl dál k lesu. Po pěšině jsme došli k malé strážcovské chatce. To bylo tedy překvápko. Zvedl jsem tázavě a trochu roztrpčeně obočí: "Dobrý. Proč o téhle schovce nevím?" Bráchovi jsem nestál ani za odpověď. Určitě si myslel, že bych ji využil k neslušným věcem se slečnami. Pořád měl zafixovanou moji dřívější pověst. A já mu to nevyvracel. Tipnul jsem si, že snad děkuje i Bohu za to, že to tu neznám. Tím pádem jsem sem nemohl odtáhnout jeho Rozu za účelem nemravností, když odjel z akademie. Uklidňovala ho jen myšlenka, že je Rose stále panna. V tomhle ohledu mi věřil. Nebo ne mně, ale spíš jí.

Uvnitř v chatce to nevypadalo vůbec špatně. Když se tu důkladně uklidí, bude to docela pěkné hnízdečko lásky. Dimitrij zapnul pojistky a boiler, aby se nahřála teplá voda. Zkontrolovali jsme čisticí prostředky. V kuchyňské lince pod dřezem ležel pouze jar a mýdlo. Plus jeden kýbl s houbičkou a hadrem. To nám stačit nebude.

"Zvládneš nanosit dřevo a zatopit, Ivaškove?" zeptal se mě náš kovboj.

Skoro jsem se urazil a ani nepředstíral nepříjemný tón hlasu: "To fakt vypadám jako zcela neschopný idiot?!"

"Ne, promiň. Jen se ptám. Dojdu zpátky na ubytovnu a seženu další věci k úklidu. Ty mezitím zatop a nanos dřevo. Víc mě prozatím nenapadá. Až se vrátím zpět, domluvíme se dál. Sirky tu jsou. Ty máš ale stejně u sebe určitě zapalovač, ne?! Divím se, že sis cestou sem nezapálil," vzal trochu zpátečku soudruh, ale malé rýpnutí si beztak neodpustil.

"Nemám. Nekouřím. Sirky budou stačit, a pokud ne, jistí to magie s ohnivou koulí," odmávl jsem to.

"Ty nekouříš?!" vydechl šokovaně Dimitrij. "Od kdy?! To jsou mi novinky..."

"Hej, nech si to! Nejsem u výslechu," zarazil jsem vodopád jeho otázek. Moje nabídka pomoci mu ležela v žaludku. Nedůvěřoval mi. Čekal podraz. Jenže toho se nedočká. Aura mi odhalovala jeho momentální rozpoložení.

"Já to pořád nechápu, Ivaškove! Co tady se mnou do hajzlu děláš?! Hodláš mě veřejně zdiskreditovat a přivést sem ředitelku se strážci, až tu budu s Rose?!" zaútočil Dimitrij.

"Zdržuješ! Už máš být dávno na cestě zpátky do kampusu. Ztrácíme drahocenný čas! Tyhle blbosti můžeme probírat při uklízení!" utnul jsem ho razantně. Nic víc nedodal a vyšel z chatky. Já naskládal suchá polínka do krbu a ohnivou koulí je zapálil. Chytly hned. Rovnou jsem i přiložil. Pro další dřevo jsem musel ven. Jedna strana chatky v závětří fungovala jako úschovna suchého dřeva. Převážně to byly velké špalky, které je třeba naštípat na menší kousky. Ležela tam i sekyrka. Trochu nešikovně jsem se pustil do štípání. Třetí špalek jsem zvládl už bezchybně. Osvojil jsem si správnou techniku. Okopíroval jsem Dimitrijovo počínání v Baje, jehož jsem se stal svědkem v éterovém snu.

Při pátém špalku se za mými zády uznale ozvalo: "Ty nejsi tak marnej!"

"Zato ty jo! Co tady do prdele děláš?! Fakt perfektní taktika, abych si leknutím usekl prst! Díky!" zavrčel jsem podrážděně. Naštvalo mě, že jsem nezaznamenal jeho příchod.

Pousmál se: "Neuseknul. Já počkal, až budou tvé ctěné královské prstíčky z dosahu sekerky."

"To mě má uklidnit?!" zeptal jsem se ho ironicky i s drzostí sobě vlastní.

"Dej to sem," sebral mi z ruky bez dovolení sekerku a jednou ranou rozpůlil špalek. Já těch úderů musel vynaložit několik, abych docílil stejného výsledku.

"Skvělý! Tohle mi opravdu nesníží mužský ego! A to jsem tu předchozí větu pokládal od tebe za pochvalu! Au, jak jsem se šeredně zmýlil," vyslovil jsem rozladěně.

"Ty jsi pako, Ivaškove! Ale máš pravdu, já tě svým způsobem skutečně chválil," rozesmál se spontánně a odložil na pár chvil svou masku i smutek ze smrti Taši i situace kolem malé dhampýrky. Jen já věděl, že se naposledy pořádně a od srdce smál v přítomnosti Rose před šesti měsíci. Potěšilo mě, že jsem ho dokázal rozesmát i já.

"Hm, že mi to nepřijde! S tebou se nedá rovnat nebo soupeřit! S Ruským Bohem Belikovem to nejde! Jednou jsem se o to pokoušel s Rose… A jak to dopadlo?! Moje ego vedle tebe trpí a ty z toho máš ještě srandu," přiznal jsem narovinu.

Zvážněl. "Tuhle přezdívku nesnáším. Můžu tě poprosit, abys mi tak neříkal," požádal mě.

"Pro mě, za mě, Belikove! Avšak jsi divnej! Jinej na tvém místě by se s ní přímo vychloubal a ty mě prosíš, ať ti tak neříkám! Belikov ti nevadí, doufám?!"

"Ne, ten je v pohodě, Ivaškove. Díky," pronesl vděčně.

"Fajn! A nyní mi laskavě vysvětli, kde ses naučil zacházet s tou sekerkou! To jsi skončil na Divokém Západě jako kovboj Old Shatterhand u Vinnetoua a on tě naučil sekat dřevo místo skalpů?!" dobíral jsem si ho dál.

"Vole," otituloval mě pouze. A koutky úst mu zacukaly. I v auře se objevilo pobavení se smíchem.

"Hej, neodpovídáš na otázku! Chci to vědět," nevzdával jsem se.

"Představ si, že pocházím ze Sibiře a plynové topení je luxus jen velkých měst. Bez svého přičinění bych se svou rodinou zmrznul," vysvětlil po chvilce přemýšlení. Vzpomínal.

"Hm, to dává smysl. Bajou asi plynovod nevede, co?" poznamenal jsem dost neuváženě.

Pozvedl obočí a přestal pracovat: "Jak víš o Baje?"

Zahrál jsem to do autu jedinou přijatelnou výmluvou. "Rose se zmínila."

"Koukám, že byla hodně sdílná," řekl trpce. Rozštípal další dva špalky, aby naplnil koš, a poté jsme se přemístili do chatky i se dřevem. Rozdělili jsme si činnosti a pustili se do drhnutí a šůrování. Moc jsme nemluvili. Nevadilo by mi dál si s ním povídat, spíš naopak, ale bál jsem se kecat, abych zase neplácnul něco, co ve skutečnosti nemám vědět. S Bajou to bylo o fous. Pokud bych se zmínil o Jevě, výmluva na Rose by mi neprošla, jelikož o ní ani ona neví.

Jakmile se chatka v rámci možností leskla čistotou, zasedli jsme ke stolu a plánovali. Dimitrij poslouchal a občas přikývl. Zarazil se nad účinkem prstenu a Rosinou reakcí bez éterového ovlivnění. Uklidnil jsem ho a připravil na to, co má od malé dhampýrky očekávat. Zbývala moje podmínka a pojistka při prozrazení jejich mileneckého vztahu do Rosiných osmnáctin.

"Ale mám jednu podmínku. Bez její ztráty panenství. Líbej ji, mazli se s ní. Buďte třeba celý večer v posteli, ale bez milování. Musí po téhle noci zůstat stále panna. Já vím, že bude těžké to vydržet, ale je to nutnost. Slib mi to," naléhal jsem na něj.

Zůstal omráčený z mé upřímnosti ohledně sexu. S jeho povahou naprosto pochopitelná reakce. "Slibuju, ale upřímně nechápu, z jakého důvodu je to tak důležité?" vydechl rozpačitě.

Výmluvu, kterou mi spolkne, jsem si připravil předem. Éter a Rosin současný stav i psychické rozpoložení. Zabralo to. Nic neprokoukl. Ani ho nenapadlo to zpochybňovat.

Pokud bych mu pověděl pravdu, že ho Rosino panenství chrání do její plnoletosti před kriminálem, schválně by se s ní pomiloval dřív. Blázen! Ale já mu to nedovolím. Až se Rose vrátí i se svou drzostí, bezprostředností i šílenými nápady - bude nezkrotná a nevypočitatelná - hrozba odhalení jejich vztahu bude obrovská. Panenstvím se jistím a ona to ještě týden vydrží. Belikov to se svým dokonalým ovládáním dá. I když to budou další muka. Je odolný...