Pozdě, ale přeci ;) Tady máte toho Dimku... Užijte si to!
V úterý přijeli ke dvoru pozvaní svatební hosté. A ve středu pro mě přítomní muži přichystali rozlučku se svobodou. Můj zbožňovaný kulečník. Velký turnaj. Každý hrál s každým. Adrian zarezervoval hned čtyři kulečníkové stoly, abychom do večera znali vítěze. Účast nikdo neodřekl. Takže naše pánská část party: já, Adrian, Christian, Mason, Eddie, Lucas, David. Dále Ben Harnett a Patrick Lautner ze zásahovky, z Baji synovec Pavel a Oksanin manžel Mark. A nechyběl ani můj budoucí tchán. Poctivě se zapisovaly výsledky: poražený, vítěz.
Nakonec jsem vyhrál já. Ale na paty mi šlapal Adrian a velkým překvapením se pro mě stali Patrick a Abe. Vedli si oba skvěle. Vůbec jsem netušil, že kulečník ovládají. Pro Marka a synovce Pavla to byla dnešní premiéra. Ale svou prohru brali sportovně a úsměv z tváří jim nezmizel. Naopak. O to víc pak fandili ostatním.
Všichni se proti mně spikli a vsadili se, že pokud nevyhraju, tak mi není Rose souzená a svatba nebude. Prý abych získal pořádnou motivaci. Bídáci! A každý z nich se mě pokoušel schválně porazit. Nejblíž k tomu se ocitl můj proradný svědek. Tohle si s ním ještě o samotě vyřídím s hošánkem! Zrovna od něj bych očekával loajalitu. Však já mu skrouhnu hřebínek...
K obědu jsme nezapřeli, že jsme typičtí chlapi, a nacpali se k prasknutí vynikajícími steaky. A povedený turnaj jsme zapili sklenkou něčeho tvrdšího v baru. Ale nikdo to nepřeháněl a rozumně jsme se rozešli do svých domovů nebo hotelových pokojů, abychom si na zítřejší svatbu odpočinuli. Rozlučkový den se vydařil. Roza povedenému dni poté dodala třešničku na dortu vlastnoručně uvařenou večeří.
Tradice jsme s Rose nedrželi. Normálně jsme poslední noc před svatbou strávili společně v našem bytě. Večer jsme se stihli po té výborné domácí večeři ještě naposledy pomilovat ve vaně jako svobodní dhampýři. Když už rozlučka se svobodou, tak se vším všudy.
A mnou netrpělivě očekávaný den byl tady. Dnes se žením. Pojmu ženu svého života za právoplatnou manželku. Blahem jsem se rozplýval. To bude splněný sen…
Rozu u nás ráno vyzvedla Sydney s Lissou. Přesunuly se do hotelu. Naschvál Adrian se Sydney zvolili jiný, avšak stejně luxusní. Možná i luxusnější než se konala svatba Lissy a Christiana. Já zůstal sám v bytě. Nasnídal jsem se, provedl ranní hygienu v koupelně, navoněl se a oholil. Asi hodinu po nich přišel Adrian. Sám byl již oblečený v černém obleku, bílé košili a ve světle fialové kravatě. V ruce držel plátěný vak s mým oblekem a krabici, ve které se ukrývaly pravděpodobně boty. Obřad odstartuje za dvě hodiny. Přesně ve dvanáct.
"Ahoj ženichu," pozdravil mě.
"Čau svědku," oplatil jsem mu. Vešel do bytu, rovnou do ložnice. Na posteli rozepl vak a vyndal můj nažehlený oblek. Bílý. Tohle jsem nečekal. Předpokládal jsem, že se budu ženit v černé klasice.
"Ani se nesnaž protestovat, brácho! Jdeš v tomhle! Tady jsou kalhoty, košile a sako. A v téhle krabici boty. Obleč si to. Kravatu ti pak zavážu sám," nařídil mi a nechal mě v ložnici samotného. Potom odešel do obýváku a zavřel za sebou dveře.
Mně nezbylo nic jiného než se dát do oblékání. V bílé barvě jsem často nechodil. Proto ty tajnosti s oblekem. Vlastnil jsem pár bílých triček a košilí do uniforem. Samozřejmě i spodní prádlo a ponožky. Ale kalhoty nebo sako žádné. Nejčastěji v mém šatníku převládala černá, případně hnědá nebo tmavě modrá barva.
Kvůli bílému obleku jsem se musel úplně celý převléknout. Bílé boxerky, ponožky, kalhoty. Barva košile mě taky zaskočila. Byla totiž světle fialová. V tomhle odstínu budou mít kluci kravaty a holky šaty. S Adrianem se nemělo cenu hádat, ani na to nezbýval čas, proto jsem si oblékl košili i sako a obul nové kožené boty, rovněž v bílé barvě. Ještě jsem se na sebe podíval ve velkém zrcadle, které máme šikovně schované na vnitřních dveřích skříně. Ačkoli se mi bílá barva obleku na první pohled moc nezdála, ve finále to nepůsobilo vůbec špatně. Docela mi to slušelo. Potom jsem šel za Adrianem. Změřil si mě pohledem a spokojeně se pousmál.
Držel mou kravatu s proužky bílé a fialové, o maličko tmavší odstín, než jsem měl na košili, aby to vyniklo. Sám mi ji uvázal kolem krku, utáhl a upravil. "Vlasy si stáhni do gumičky a bude to dokonalý," mnul si Adrian ruce za dobře odvedenou práci. Poslechl jsem ho a vlasy si stáhl tmavě hnědou gumičkou, která se barvou nejvíce podobala odstínu mých vlasů.
"Prsteny a své doklady mám. Dej mi ještě tvoje a půjdeme. Jsi připravený vzít si ženu svých snů?" zeptal se.
"Jo," odsouhlasil jsem a podal mu své doklady. Nebyl jsem ze svatby vyplašený ani nervózní. Spíš jsem se nemohl dočkat chvíle, až mi Roza řekne konečně své ano a my budeme oficiálně manželé. Bude jen moje. Taky jsem se těšil, až ji uvidím ve svatebních šatech. Nepochyboval jsem o tom, že bude nádherná.
Společně s bráchou jsme se přes park vydali k hotelu. Už to tam žilo. Všichni muži stáli připravení na vyzdobené zahradě. Černé obleky, bílé košile a světle fialové kravaty. Každý z nich měl na saku myrtu s fialovou stužkou. "Ááá, ženich je tu," přivítal mě Ben. Kývl jsem jim všem na pozdrav.
Přišla ke mně Sydney: "Dimitriji, dám ti do klopy kytičku. Tobě to ale sluší. Adrian se nemýlil. Já se nejdřív té bílé kombinace obleku bála, ale on to měl od začátku v malíku. Ten jeho odhad a sladění barev." Do klopy jsem od ní vyfasoval bílou růžičku s šeříkem a myrtou svázané fialovou stužkou.
"Děkuju a nápodobně," reagoval jsem na to.
"Na nevěstu nemám. To budeš koukat," ujistila mě s pobaveným mrknutím oka a sama dávala kytičku do klopy svědkovi Adrianovi, který se u nás objevil. Řešil nějaké organizační věci s Lucasem. Designem byla ta jeho o trochu menší než moje a chyběl v ní šeřík, aby se ženich a svědek lišili.
Konečně jsem získal trochu času rozhlédnout se po připravené zahradě. Pergola byla natřená mahagonovou barvou. Dřevěné sloupy měla ozdobené bílými a světle fialovými mašlemi. Všude stály stojany s květinami a lampami ze svíček, kde se opakovala kombinace bílých růží a světle fialového šeříku, který krásně voněl. Židle byly rovněž tmavé v barvě mahagonu a ovázané variací bílých a fialových mašlí. Svatební stůl nádherně prostřený - porcelán, sklo, ubrousky, květiny, svícny. Nechyběl ani třípatrový dort s bílou marcipánovou hmotou na povrchu a vytvarovanými srdíčky. Kolem každého patra byla do půlky korpusu uvázaná fialová stuha. Vevnitř plněný čokoládovým krémem. To bychom Roze neudělali, aby o čokoládu ve svůj svatební den přišla.
Na bezvadně střiženém zeleném trávníku v několika řadách židle. V prostředku mezi nimi svatební ulička vysypaná plátky bílých růží. Svatební oltář pro kněze. Na něm dokumenty, svícen a květiny. Dvě židle na straně pro svědky a před oltářem jedna pro mě a druhá pro Rozu. Za oltářem na trávníku ještě tmavé piano s pianistou, který nás bude provázet celým svatebním dnem i večerem. A kousek od něho stál fotograf s kameramanem, abychom s Rozou získali nezbytnou celoživotní památku.
Duchem jsem odlétl jinam, takže jsem ani nevnímal organizaci zasedacího pořádku a nastupování jednotlivých osob. Já půjdu v rámě s mámou po Adrianovi, víc vědět nepotřebuju.
A bylo to tady. Rozehrála se hudba se svatebním pochodem. Muži pomalu nastupovali na svá místa. Než vyšel Adrian, stiskl mi mlčky rameno. Já šel s mámou asi minutu po něm. Neskrývala dojetí, že se jí žení jediný syn a ona má tu čest dovést ho k oltáři. Stále povídala, jak mi to sluší a že je na mě hrdá. Že jsem si svou budoucí ženu vybral dobře a podobně. Před oltářem jsem od ní dostal na obě tváře pusu a ona odešla na své místo. Otočil jsem se čelem do svatební uličky, abych získal výhled na svou nevěstu.
Když jsem ji jako poslední ze všech načančaných žen spatřil, asi mi i několikrát vynechalo srdce. Větší nádheru jsem v životě neviděl. Vypadala jako princezna nebo víla. Na sobě oblečené dlouhé zářivě bílé korzetové šaty až na zem a šperky z bílého zlata a perel. Vlasy částečně spletené do drdolu a částečně rozpuštěné po holých zádech. Dlouhý závoj pouze podtrhoval majestátnost okamžiku, že se dnes vdává. Byla jemně nalíčená, což nechalo vyniknout její přirozenou krásu. V rukách držela kytici z bílých růží a šeříku. Všechny stonky byly obmotané světle fialovou stuhou.
Topil jsem se v jejích očích a nic jiného kolem nevnímal. Vedl ji pyšný Abe. I jemu to dneska mimořádně slušelo. Adrian si ho vzal pořádně do parády. Tatam jeho typické křiklavé oblečení a doplňky. V černém obleku a v košili ve tmavším odstínu fialové i kravatě s proužky vypadal elegantně, přesto jeho oblečení nepostrádalo ani jistý šmrnc. Přistoupili ke mně a on mi její ruku vložil do mé se slovy: "Opatruj mi můj nejcennější poklad, Belikove." Zpříma jsem Abemu pohlédl do očí a vážně jsem přikývl. Pohlídám! Rozu budu střežit jako oko v hlavě do konce svých dní!
Pak jsem svůj pohled stočil zase k Rose. Maličko se usmála. Vyzařovaly z ní rozpaky a nervozita. Nejradši bych ji láskou snědl. Dozněla hudba, potom nás kněz přivítal a mohli jsme si sednout. Sám nejdřív povídal asi patnáct minut o svátosti manželství. Poté se přešlo k přísaze a my si opět stoupli.
Po výměně snubních prstenů a prvním manželském políbení zbývaly podpisy. Rose si chtěla nechat i své dívčí jméno, přece jenom ji takhle znala spousta lidí jako dobrou strážkyni. Zároveň však nechtěla přijít v příjmení ani o moje, z toho důvodu zvolila kompromis "Rosemarie Belikov-Hathawayová". A já jí to bez problému schválil. Pouze jsem si vymohl, že naše děti budou jen Belikovovi po mně.
Nepřestávám totiž tajně doufat, že si s Rozou jednou rodinu pořídíme. Je mi fuk jak. Klidně adopcí, když nebude chtít do umělého oplodnění zatahovat Adriana, protože by jí to připadalo nefér vůči Sydney a jejich budoucí vlastní rodině Ivaškovových. Milerád si osvojím nějakého dhampýřího sirotka z dětského domova. Lépe rovnou dva, tři. V tom nejlepším rovnou pět. Líbila by se mi velká rodina. Ale to si zatím nechávám pro sebe, abych Rozu příliš nevyděsil. Čas a osud za nás rozhodne, kolik prcků to nakonec bude. Však ona si Rose úlohu být zbožňovaná maminka oblíbí. A sama bude chtít další. Dáme jim společně zázemí a lásku. Je mi jedno, co si o tom bude široké okolí myslet. I teď se na nás koukají u dvora jako na exoty, že jsme s Rozou dva dhampýři, kteří se svým vztahem zrovna netají. A na Adriana se Sydney se dívají ještě hůř. Královský Moroj a člověk. To je podle nich přímo ohavnost. Hlupáci!
Když se moje manželka zcela poprvé podepisovala novým jménem, klepaly se jí ruce. Já po ní stvrdil svou přísahu svým podpisem taky. U mě se v zásadě nic nemění, pokud nepočítám v občance kolonku, kde doteď kralovalo slovo "svobodný" a dnešním dnem ho nahradí "ženatý". Po nás dokument podepsala ještě Lissa s Adrianem jako naši svědci. Po gratulacích k sňatku byly obřadní formality za námi.
Obdrželi jsme spršku z rýže pro štěstí a následovalo devadesátiminutové focení. Nejdřív pouze mě s Rozou. Fotograf si nás různě aranžoval. Jsem dost zvědavý, co z tohohle vznikne za fotky. A potom skupinky s rodinami a kamarády.
Další fází svatby se stal oběd. Zametli jsme střepy z talíře a formálně si připili šampaňským. Abe pronesl slavnostní přípitek: "Na novomanžele! Ať jim to klape a jsou spolu šťastní!" Jenže pak si posteskl: "To jsem dopadl! Moje krásná dcera je ode dneška vdaná paní! A ten zpropadený Belikov je skutečně můj legitimní zeť, neboť mi mou malou holčičku ukradl a přivlastnil si ji! Však já si ho pohlídám! Mému ostrozraku se nevyhne! Jedno uklouznutí a místo úsměvu mé dcery se objeví na její tvářičce slzy a pozná na vlastní kůži, do jaké rodiny se to dobrovolně přiženil a kdo je obávaný Ibrahim Mazur!"
Žádné komentáře:
Okomentovat