Tady máte další kapču.
Včera večer jsem to už nestihla...
Snad se bude líbit ;)
A mně bylo naprosto jasné, čeho se ta jeho podmínka bude týkat. "Zakazuješ mi lezení do své hlavy, co?"
"Nejenom do mé! Nepolezeš ani k Rose, Adriane! Už to není potřeba," stanovil si pravidla hry. "Chci zpátky naše soukromí!"
"Dobře, slibuju. Tohle je fér nabídka. Ale rovnou tě do budoucna varuju, že jestli nastane nějaká krizovka ve stylu vašeho hrozícího rozchodu, bouřlivé hádky a podobně, i navzdory přísaze vás s Rose ve snu zkontroluju. Pokud půjde všechno hladce, spokojím se s aurami," odpřísáhl jsem mu to s jednou výjimkou.
"Žádnou krizovku neočekávám a na akademii už vůbec ne, takže nám do snů ode dneška nepolezeš," přistoupil na mou výjimku i Dimitrij. Potom se mě nechápavě zeptal již poněkolikáté na tutéž palčivou otázku: "Proč to všechno děláš?" Unikal mu hlubší význam mých činů i zapojení.
A já to klasicky opět smetl ze stolu bez přímé odpovědi: "To teď neřeš! Časem to sám pochopíš." A místo toho jsem změnil téma: "Šílenější vzkaz na stříbrném kůlu už Rose mít nemohla. Jste vážně oba dva cvoci, kam se na mě hrabete." Brácha po mně šlehl nebezpečným pohledem. Podal jsem mu smířlivě ruku a ukázal mu náš tajný pozdrav "partnerů ve zločinu".
"Jseš magor, Ivaškove," otituloval mě vysmátě, když jsem ho donutil vymyšlený pozdrav nacvičit.
"A brácho, naše spolupráce a uzavřené partnerství ve zločinu je tajné, nadále proto zůstáváme na veřejnosti Ivaškov a Belikov. Ti dva borci, co se absolutně nemusí," upozornil jsem ho ještě na malý detail.
"Jasně, chápu," zakroutil nad mou divnou logikou hlavou. "Díky za pomoc a měj se," dodal při odchodu z chatky.
"Dimitriji, stavím se za tebou v noci na hlídce s notebookem. Chci ti něco ukázat. Někde si tě najdu nebo ti zavolám na mobil. Zatím čau," rozloučil jsem se i já. Počkal jsem deset minut v chatce sám, abychom se nevraceli do kampusu společně, a vydal se na dhampýrskou kolej za partou.
Již hodinu sledovali nějakou komedii. Malá dhampýrka se topila ve svých myšlenkách. Zvláštní bublinky z její aury pomaličku mizely a záře rovněž trochu vybledla.
Celkem oprávněně jsem obezřetně pozoroval Rose a její měnící se auru i psychické rozpoložení. Stýskalo se jí po soudruhovi. Těsně před koncem večerky jsem ji odchytil na chodbě. Pustila mě do soukromí svého pokoje a bez vytáček mě vyzvala: "Tak to vysyp." A já to tedy vysypal. Zkusil jsem jí promluvit do duše. Logickými argumenty ji přimět k rozumu… I když to chvilku vypadalo, že to skutečně pochopila, nic jsem pro tentokrát nepodcenil. Zůstal jsem v maskování venku před kolejí schovaný za velkým bukem. Hodinu se nic nedělo. Rose se nejspíš sprchovala a pak zalezla do peřin.
Já jsem si mezitím vyměnil několik smsek s Lissou. V první jsem jí nakázal zablokovat pouto. A když odepsala, že je pouto mimo provoz, plánoval jsem s ní zítřejší wellness u Rose v pokoji. Mie a Jill zavolá ona ještě dneska večer a domluví se s nimi. O malovátka a další holčičí serepetičky se postarají holky samy.
Na mě zbylo sehnat relaxační křeslo. V budově strážců mají relaxační místnost na četbu a odpočinek. Jak to vím? Přece éterové sny. Brácha si tam chodil na akademii ve svém volnu dřív číst své kovbojské romány. Do tohoto plánu jsem zasvětil Michaila Tannera. Na mobilu jsem napsal textovku: "Ahoj, promin, ze otravuju takhle pozde, ale mam prosbu. Myslis, ze bych si mohl zitra vypujcit v budove strazcu na jeden den relaxacni kreslo? Rose bude mit v pondeli narozeniny a chteli jsme to oslavit o vikendu. Holky si naplanovaly jako prekvapeni zkraslovaci wellness u Rose v pokoji. Kdyby to slo, stavim se pro nej zitra v osm rano s Masonem a Eddiem. A vecer ho samozrejme prineseme a vratime na misto. Diky."
Michail mi odepsal za dvě minuty: "Ahoj Adriane, jasne. Neni problem. Stavte se rano u me."
"Skvele! Dekuju!" vyťukal jsem nadšeně poděkování a potom ještě Masonovi a Eddiemu, že se sejdeme zítra ráno přesně v osm před budovou strážců s tím, že zbytek vysvětlím osobně.
Odepsali výstižné "OK".
Střelená Rose nezklamala a v deset vyběhla v džínách a svetru z koleje. Stará morojská vychovatelka na recepci usnula a malá dhampýrka se kolem ní zvládla proplížit nepozorovaně ven. Rychle zaběhla za kmen nejbližšího stromu, odkud nejspíš hodlala zhodnotit situaci i pozice hlídajících strážců. Než se vzpamatovala, přešel jsem v maskování za její záda a schválně ji vyděsil tak, že jsem šlápl na větvičku, která hlasitě praskla. Rose ztuhla úlekem. Hlídka ji načapala.
Pyšným tónem, že jsem dokonale předvídal budoucí události, jsem tiše promluvil: "Já věděl, že to nevydržíš." Pak jsem na okamžik zrušil maskování a malou dhampýrku uchopil za ruku a oba nás zamaskoval před prozrazením. Naprosto jistě jsem znal její cíl zakázané vycházky. Tak jsem ji tam rovnou bez otálení dovedl. Dimitrij ji u sebe v pokoji bude mít aspoň pod neustálou kontrolou. Beztak bez ní taky nemůže být. Určitě před hlídkou odpočívá nebo spí. V budově strážců jsem se hrozícího prvního milování bát nemusel. Brácha o rozum úplně nepřišel, takže si to sám pohlídá. Otázkou zůstávalo, zda má zamčeno. Nechtěl jsem vytahovat z rukávu všechny svoje trumfy s universálním klíčem, takže jsem Rose upozornil, že pokud bude mít pokoj zamknutý, půjde bez debat zpátky na svou kolej. Zůstal bych tam přes noc s ní.
Avšak k její radosti se soudruh nezamkl. Neměl co skrývat, až doteď. Než k němu zapadla, tiše jsem ji upozornil: "Nazpátek ti musí pomoct Belikov." Samozřejmě ji po mém jednání v hlavě vrtala spousta otázek. To mě pobavilo. Radši jsem ji popohnal k němu dovnitř.
Když za sebou tiše zavřela dveře, pár minut jsem poslouchal, co se děje uvnitř. Bráchu její příchod šokoval. Jakmile otočil klíčem v zámku, aby je nikdo nepřistihl in flagranti, s klidem jsem odešel na svou kolej. Na necelé tři hodiny jsem si lehnul a usnul. Mobil s nastaveným budíkem mě vzbudil přesně v jednu. Soudruhovi právě začínala noční hlídka. Převlékl jsem se z pyžama, na záda si hodil batoh s notebookem a vydal se bočním vchodem ven.
K setkání s bráchou jsem si vybral momentálně opuštěnou dhampýrskou studentskou tělocvičnu. Odemkl jsem si vlastním klíčem a rozsvítil ve skladu bez oken. Potom jsem vyťukal smsku: "Cekam ve velke telocvicne v hornim kampusu ve skladu pomucek. Az budes moct, stav se."
Brácha mi odepsal vzápětí: "Za dvacet minut jsem tam. Jen obejdu jednou cely areal." Na to jsem mu už neodpovídal. Uvelebil jsem se na žíněnce, zády se opřel o stěnu a vylovil z batohu notebook. Zapnul jsem ho a najel na potřebné webové stránky.
Kovboj dorazil po osmnácti minutách a bez pozdravu spustil: "Můžeš mi laskavě říct, jak ses dostal do zamčené tělocvičny?! Sám jsem tu byl dneska poslední a určitě jsem ji zamykal…"
Nevzrušeně jsem zvedl pohled od počítače a rukou zacinkal názorně svazkem klíčů. "Představ si, že si umím dokonce odemykat klíčem, Belikove. To dokáže i zhýčkaný královský Moroj jako já…"
"Ivaškove!" zahřměl vytočeně. "Přestaň ze mě dělat debila!"
Vzdal jsem to: "Fajn! Obstaral jsem si vlastní klíč. Stačí?!"
Brácha si prohrábnul rukou rozpuštěné vlasy a jenom si odevzdaně povzdechl: "Ty se mi snad zdáš!"
Nahrál mi svou hláškou na smeč: "No, to sice zrovna teď ne, ale i to ti můžu splnit. S éterovým snem jsem ti kdykoli k dispozici…"
"Opovaž se!" ohradil se okamžitě. "Ty jsi skutečně povedený "parťák ve zločinu", jen co je pravda! Co vás to s Rozou napadlo?! Nedávals mi dneska čirou náhodou ráno kapky za to, že jsem šel do jejího pokoje na kolej?! A ty mi ji přivedeš dokonce do budovy strážců?!"
"Nerozčiluj se! Co jsem měl asi jako dělat?! Zůstal jsem před kolejí a hlídal ji… Moje ústní domluva nezabrala. Kdybych to nerealizoval, prozradila by se. Minimálně sebe. V horším případě vás oba. Tohle se jevilo jako nejúčinnější řešení," hájil jsem se. "Navíc je pod svícnem největší tma. U tebe v pokoji v budově strážců by ji nikdo nesháněl. Haha..."
"Snad nechceš, abych tě za tuhle šílenost chválil?!" ozval se dotčeně Dimitrij a sedl si na zem naproti mně. "Jak funguje to éterové maskování?"
Nejlepší bude názorná ukázka. "Takhle." Obalil jsem se éterovou magií.
Brácha si protřel oči. "Vždyť tě vidím. Není to zrovna nejpříjemnější pohled, ale vidím…"
"Jo, vidíš. Protože víš, že tu jsem a že mě máš hledat. Jako za tím stromem. Věděl jsi, kam jsem se před Emilem schoval. Pokud konkrétně nehledáš Ivaškova nebo osobu, která se maskuje se mnou, jsme neviditelní. Mám to za těch pár měsíců vyzkoušené. Můžu se přímo procházet před strážci v kampusu i vychovatelkou a nikdo mě zatím neodhalil. S Rose jste si mě na hlídce u chatky taky nevšimli. A to jsem tam byl v úterý večer první. Stál jsem opřený o ten velký strom naproti dveřím. Málem jsem se smíchy prozradil, když jsi zamrzl na prahu při pohledu dovnitř, jak jsem to hezky nachystal," odhalil jsem své další tajemství.
Dimitrij jen zoufale zaúpěl: "Sakra! Tos nás tam špehoval celý týden?!"
Poměrně prudce jsem se ohradil: "Brácho, já vás nešpehoval, aby bylo jasno! Já vás kontroloval! A ten první večer to bylo opravdu na místě, ječeli a prali jste se tam slušně! Bál jsem se, jak to tam s Rose zvládnete… Když se situace uklidnila, vrátil jsem se k sobě na pokoj a brzy ráno vám vlezl do snu, zda je všechno po společné noci v cajku…"
"Takže ten náš rozhovor ve středu po Rosiném tréninku v tělocvičně byla z tvé strany pouze sehraná komedie. Všechno už sis ověřil a mě zkoušel, jestli ti budu lhát…" zuřil soudruh.
"Ano," odsouhlasil jsem mu to bez zapírání.
"To není možný?!" proklínal mě.
"Ale je. Jo, a abych nezapomněl, s tou Bajou jsem ti lhal. Rose mi to neřekla. Znám tvou rodinu i ten zbytek o tvé osobě z éterových snů. Věštící babička Jeva je nepřekonatelná. Rád bych se seznámil. I s Oksanou a Markem. Rose s Lissou by to určitě ocenily taky…"
Přerušil mě zděšeně brácha: "Ani před Rozou a ostatními z té vaší povedené bandy necekneš, rozumíš?!"
Zvedl jsem ruce, že se vzdávám: "Dobře, jak si přeješ. Rusko, Baju i tvou rodinu necháme prozatím u ledu."
"Díky," pronesl vděčně.
Pak trochu znejistěl. Vyčetl jsem to z aury. "Vyklop to! Nad čím přemýšlíš?!"
Dimitrij se na mě vážně podíval: "Jsi zasvěcený i v podrobnostech o mé práci?"
Pousmál jsem se koutky úst: "V podrobnostech o zásahovce?! Jo, jsem. Ani tohle mi z tvé hlavy neuniklo. Tetičku královnu jsem podcenil. Hodně u mě tím, co na vlastní pěst a za zády zabedněných královských Morojů dělá, stoupla v ceně. A ten Ben Harnett i jeho borci v zásahovkách se mi líbí."
"Kruci," zaklel. "Takže mě i můj dosavadní život znáš jako své boty?!"
"Dá se říct," souhlasil jsem. "No, a pokud mi něco přece jen uteklo, nebylo to nic zásadního. Chceš shrnutí?"
"Jo, chci mít důkaz o tom, co všechno víš," odkýval mi to…
Žádné komentáře:
Okomentovat