SPO - 51. kapitola – Víkendové manévry

Další pokračování SPO na skladě... ;)

A já teda vyjmenovával: "Baja - dhampýří komunita krvavých děvek. Máš babičku Jevu, matku Olenu a tři sestry. Karolína je starší než ty, Soňa a Viktoria mladší. Díky Karolíně jsi už strejda. Synovec Pavel je dobrý lumpík. Všichni sourozenci Belikovovi mají jednoho morojského otce. Je to násilník a ožrala. Tys ho jako malý zmlátil do bezvědomí za to, že ubližoval tvé mámě, a on se u vás od té doby nestavil. V Baje žije i Oksana se svým manželem Markem. Detaily o vašich vztazích znám. Tím se nebudu zdržovat. Vím o Ivanovi, Igorovi i Světlaně. Taky Olze a Taše. Neuniklo mi ani to, jak a proč ses dostal do zásahovky. I to, proč jsi z ní nyní částečně odešel. Zase se tam časem rád a dobrovolně vrátíš. Jsem v obraze ohledně tvého pobytu u Nataši. Znám do detailu její nechutné balící manévry a taktiky. Orientuji se ve tvé povaze. Dokážu předvídat, jak se zachováš, jak se rozhodneš. Řeknu ti velikost bot i košile, tvoje záliby i co se ti honí hlavou při pohledu na tvou Rozu. A pokud chceš skutečný důkaz, dám ti ho. Opatruješ ve svých věcech náhrdelník s růží, který dal Viktor Daškov Rose a uvrhl tak na vás kouzlo touhy…"

"Dost! To stačí," vyhrkl Dimitrij, aby mě zastavil. Už to nedokázal dál poslouchat. A já jsem ihned zmlknul. Pár minut mě propaloval oříškovýma očima. "Tys ty informace o mně nezneužil… Nebo aspoň ne tak, jak by se nabízelo. Proč?!"

"A k čemu by mi to bylo, brácho?!" zavrtěl jsem hlavou. "Rose tě miluje! Jenom tebe! Ani bych si u ní neškrtl! Z principu nesnáším podrazáky! Nejsem bezpáteřní hajzl! Hnusí se mi to! A tvoje úmysly, když jsi na půl roku odešel pryč z akademie, byly tak čisté! Do té doby, než jsem tebe a Rose poznal, jsem se domníval, že takováto forma ryzí lásky nemůže na světě vůbec existovat! Ale ona existuje a vy dva jste toho jasným důkazem! Oba byste se bez zaváhání pro sebe navzájem obětovali! Chyba - vlastně jste se už šest měsíců obětovali. Ty pro Rose s Lissou a ona pro tebe, abys mohl mít plnohodnotný vztah s rodinou a dětmi. Obdivuju vás, proto vám alespoň tímhle způsobem pomáhám, abyste konečně mohli být šťastní a spolu! Můžu přispět touto maličkostí…"

"Nevyznám se v tobě, Adriane. Někdy bych tě nejradši na místě zabil a jindy nevím, jak ti mám poděkovat a tvou velkorysou pomoct oplatit. Nikdy mi nikdo nepomáhal. Nebo ne tak moc jako teď ty tady. Bez tebe bych to s Rozou nezvládl," připustil tiše.

"Zvládl. Ale neobešlo by se to bez komplikací a trvalo by to déle. Jelikož vás mám oba dokonale přečtené, je brnkačka vás korigovat správným směrem nebo za vás hasit hrozící požár," ubezpečil jsem ho.

"Roza o tvých návštěvách v mé hlavě ví?" zajímal se.

"Ne. Rád bych to nechal pod pokličkou," připustil jsem pravdivě.

"OK, já taky," shodli jsme se s bráchou. "Proč s sebou máš ten notebook?"

"Platí ten tvůj plán, že pojedeš v noci ze soboty na neděli do města?" ptal jsem se ho. Už ho ani nezaskočilo, že jsem v obraze.

"Jo."

"Pojď sem. Něco ti ukážu," vyzval jsem ho. Zvedl se bez odmlouvání ze svého místa a posadil se vedle mě, aby dobře viděl na obrazovku notebooku. "Vybral jsem doplňky do chatky. Vínový ubrus, povlečení, svíčky, ubrousky, pro Rose rudé růže…"

Dimitrij si všechno prohlédl a vyřkl konečný ortel: "Objednej to na mé jméno. Zítra to vyzvednu a zaplatím. Dlužím ti ještě peníze za to fialové vybavení chatky…"

Rychle jsem ho přerušil: "Nic si nevezmu! To jde na účet mně! Pokud ti to vadí, ber to tak, že jsem to nekupoval pro tebe ale pro malou dhampýrku. Odmítám se o tom hádat. Za Rose můžu utrácet, jak uznám za vhodné. Kapišto?!"

"Ivaškove," zavrčel nakvašeně.

"Bez diskuze, Belikove!" utnul jsem ho přísně a radši změnil téma. "Udělal bys pro mě jednu laskavost, když budeš ve městě? Mám tam objednané a zaplacené věci, které potřebuji přivést na akademii. Avšak pod podmínkou, že se do žádné krabice nepodíváš. Slib mi to! Nejradši bych tam jel s tebou, ale není zrovna chytré, abychom se my dva spolu veřejně ukazovali. Navíc takhle zůstane Rose pod mou kontrolou, až budeš pryč."

"Co v krabicích bude?" otázal se.

Usmál jsem se: "Když ti to povím, bude tě to lákat otevřít ještě víc…"

"Chci vědět, co budu vyzvedávat," nenechal se odradit.

"Dárky pro Rose k narozeninám od celé bandy a pár dalších věcí pro mě. Zařizoval jsem to já. Mohl bych si pro ně poslat zásobovače, ale když tam pojedeš…"

"Vyzvednu to. Pošli mi do smsky nebo emailu konkrétní místa a čísla objednávek," požádal mě.

Tím mi ulehčil od splnění důležitého úkolu. Věci pro bandu i dárky pro malou dhampýrku tu budou včas. Ještě jeden jsem tajně přiobjednal. Brácha bude v pondělí zírat. Haha. Zkusíme si jeho nadlidské ovládání v praxi, když se nad ním nebude vznášet hrozba krutých následků. Jeho milovaná Roza oslaví svou plnoletost. Třeba konečně překročí i vytouženou hranici dospělosti a dětství po tělesné stránce. Malá dhampýrka na něj jistě trochu zatlačí a řekne si o speciální dáreček k narozeninám. Drobet jí se soudruhem pomůžu. Jsem hodně zvědavý, jak to nakonec dopadne. Aurami se Romitri stoprocentně prozradí, ani nebude nutná návštěva u nich ve snech…

Rovnou jsem to všechno před ním objednal a naposílal mu do emailu potřebné údaje. Když jsem to dodělal, vypnul jsem počítač a uklidil ho zpět do batohu. "Hotovo. Jdeme přesunout zpátky na kolej malou dhampýrku," zavelel jsem.

Soudruh se vzmohl na chabý protest: "Přenesu ji sám. Celý kampus spí…"

"Se mnou to bude bezpečnější." Zalovil jsem v kapse a vytáhl tři stříbrné prsteny. Dva malé dámské a jeden větší pánský. Dimitrij mě obdařil překvapeným pohledem, takže jsem mu rovnou odpověděl na nevyřčenou otázku: "Nabiju dva éterem, aby mi pomohly udržet lépe maskování. Nemám tři lidi najednou vyzkoušené, takže nehodlám riskovat. A tím posledním přinutíme Rose spát, aby se cestou na pokoj neprobudila. Aspoň už dneska v noci nebude zlobit. Zítřek je zařízený. S holkama jsem domluvený. V půl deváté malé dhampýrce vpadnou do pokoje s budíčkem a zkrašlovacími proprietami. Akorát zařídím přímo na pokoj donášku oběda. Snídani jim tam hodím sám s klukama. A u vás v budově strážců si vypůjčíme relaxační křeslo. Zainteresoval jsem Michaila Tannera. Zbývá pouze Alberta, zda nám pomůže propašovat Lissu k Rose na pokoj přes noc. Snad jo. Postarám se o to během dne. Ty za námi dorazíš po obědě, ne? Laskavě se po hlídce pořádně prospi, když nebudeš další noc kvůli cestě do města opět spát. Dám ti vědět smskou, kde nás pak najdeš. Jestli budou obsazené společenské místnosti, usalašíme se s klukama u mě v pokoji u telky. Nebo si zařiď program bez nás, Ozera se bez tebe obejde…"

Zarazil můj proslov slovy: "Po obědě přijdu."

Ještě jsem před ním nabil všechny prsteny. Sevřel jsem je v dlani, soustředil éterovou magii a vložil konkrétní příkaz. Nejprve ten na maskování a na poslední prstýnek pro Rose dlouhý hluboký posilující spánek bez probuzení a nočních můr.

S Dimitrijem jsme v tělocvičně zhasli i zamkli. Potom jsme společně vykročili k budově strážců. Dovnitř mě pustil bočním vchodem. Odemkl svůj pokoj, ve kterém tlumeně svítila lampička. Malá dhampýrka ležela zachumlaná v jeho peřinách. Vypadala ve spánku nadmíru spokojeně. Bodeť by ne, když v uvozovkách "fetovala" svou drogu v podobě bráchovy kolínské, jež byla v pokoji cítit. Peřiny musely být nasáklé ještě víc. A kdo má navíc tu čest usínat v posteli "Ruského Boha Belikova", že?!

Navlékl jsem jí na ruku oba nabité prsteny a pánský podal soudruhovi. Hned si ho dal na prst taky. Otevřel tiše skříň a vylovil z ní deku, kterou mi mlčky podal, poté odkryl peřinu a opatrně uchopil spící Rose do náruče. Já jsem přes ni přehodil podanou deku, aby cestou neprochladla.

A všichni tři jsme vyšli z pokoje i ven z budovy strážců. "Abych nás zamaskoval, musím se vás dotýkat," promluvil jsem potichu na bráchu. Chápavě přikývl. A já položil svou jednu dlaň na část jeho paže a Rosiných zad, jak ji nesl v náručí. "V duchu si opakuj - nejsme vidět," úkoloval jsem ho.

Malou dhampýrku jsme bez komplikací přemístili do její vlastní postele, aniž bychom kohokoli potkali. Šikovně jsme používali boční vchody. Jelikož jsem měl na rozdíl od soudruha volné ruce, zaujal jsem roli klíčníka na odemykání i zamykání a přidržoval dveře, než s Rose projde. Uložil ji do její postele a starostlivě ji přikryl. I přede mnou jí vtiskl pusu na čelo na rozloučenou. Já malé dhampýrce z ruky stáhnul prsten na maskování. Ten na spaní měl na sobě malý kamínek, takže jsem je od sebe bez problému odlišil. Brácha si svůj taky sundal a vrátil mi ho. Schoval jsem si je znova do kapsy džínů. Když jsme po splněném přesunu oba opustili její kolej, jenom venku podotknul: "Ty těch klíčů nevlastníš zrovna málo..." V levé ruce si nesl zpátky svou deku, aby nezůstala v Rosině pokoji jako důkazný materiál.

"Jsem vybavený. Mám rád věci pod kontrolou," vykouzlil jsem drzý provokativní úsměv, který bráchovi tolik pil krev.

"Všiml jsem si," povzdechl si rozladěně.

"Smiř se s tím. Budu na vás s malou dhampýrkou dohlížet. Čím dřív akceptuješ mou přítomnost za svými zády, tím líp pro tebe," radil jsem mu a vlastně mu tak odhalil, že se mě nezbaví.

"S tebou jsou teda kšefty, Ivaškove," zabrblal. Automaticky mě doprovodil na mou kolej k bočnímu vchodu. Tam se se mnou rozloučil: "Čau a díky, Adriane."

"Ahoj Dimitriji," podal jsem mu ruku v našem naučeném pozdravu. Plácli jsme si a já zapadl dovnitř. V pokoji jsem se rychle osprchoval, nařídil si na mobilu budík na půl osmou a zalezl zcela vyšťavený do postele. Za několik minut jsem vytuhnul.

Když ráno zazvonil budík, málem se mi rozskočila bolestí hlava. Nedostatek spánku a nepřetržitý stres i používání magie si vybírají svou daň. Éterová temnota o sobě dává vědět. Naštěstí to není nic moc rapidního. Uzdravovací prsten, dávka kofeinu a návštěva u dárců to spraví. Pouze budu zase muset požádat Lissu o léčivý prsten. Asi se bude dost divit, protože mi ho automaticky již pár měsíců jedenkrát týdně dává každé úterý ráno, než chodíme z koleje na snídani do jídelny. Je sobota a já chci další.

Hodil jsem se do gala a před osmou čekal na Masona a Eddieho u budovy strážců. Kluci se objevili vzápětí. "Ahoj Adriane, o co jde?" zajímal se zrzek.

"Proč máme sraz u budovy strážců?" nechápal Eddie.

Zasvětil jsem je do plánu ohledně víkendu. Pak jsme spolu vešli do budovy strážců. Celkem suverénně jsem pozdravil strážce Raymonda, který sloužil na recepci: "Ahoj, Neile, jsem domluvený s Michailem. Najdu si ho v pokoji. Ví o nás."

"Čau, Adriane, jasně," pokynul mi bez vyptávání ke schodům do patra.

Naše přátelské chování i moje orientace v budově strážců kluky vykolejila. Nevzmohli se na slovo. U strážce Tannera jsem pokračoval. Zaťukal jsem na jeho dveře. Ihned mi otevřel: "Ahoj Adriane."

"Ahoj Michaile," oplatil jsem mu. "Nebudeš s tím mít nějaký problém, když nám to křeslo půjčíš?" ověřoval jsem si pro jistotu.

Mávl rukou: "Většina strážců buď slouží, nebo připravuje závěrečky. Jedno křeslo se nezblázní." Dovedl nás k relaxační místnosti. Mason s Eddiem křeslo uchopili a vynesli ven. Michail nás s ním doprovodil až na dhampýrskou kolej a vychovatelce oznámil, že máme všechno povolené do večera na Rosin pokoj s jeho záštitou.

"Díky, máš to u mě," poděkoval jsem mu vděčně.

"Večer ho pak zase přineste. Kdyby něco, ozvi se. Zatím se mějte," rozloučil se s námi a odešel.

Mason a Eddie po jeho odchodu konsternovaně vyhrkli: "Ty si tykáš se strážcem Tannerem a Raymondem?!"

"Jo, něco vám vadí?" usmál jsem se přidrzle. "Neučí mě a navíc jsou oba skoro stejně staří jako já."

"Adriane, ty jsi samé překvápko. V budově strážců jsi taky rozhodně dneska nebyl prvně," reagoval na to Eddie. "Málokdo se dostane nahoru k jejich pokojům..."

"Pánové, neřešte to," mrkl jsem na ně pobaveně. Jejich barvičky v aurách se mi líbily. Zvědavost, překvapení i šok, že si královský Moroj s relativně cizími legitimními dhampýřími strážci navzájem tyká. To se zrovna často nestává. Křeslo jsme dopravili na chodbu před Rosin pokoj s tím, že počkáme na Morojky...