Zlatíčka, konečně tu máte slíbené pokračování... :) Děkuji moc za vytrvalost!
Netrvalo to ani tři minuty a Roza se probudila. Nechala zavřené oči a s úsměvem na tváři pověděla: "Můj úžasný manžel připravil snídani. Cítím vajíčka a horkou čokoládu. Tohle radši moc nezaváděj, nebo si na to zvyknu a připíšu ti to na seznam denních manželských povinností společně se sexem."
"Rozo, ty jsi neuvěřitelná," rozesmál jsem se její hlášce. "Já jsem si včera nevšiml, že jsem podepsal nějaký seznam s denním sexem."
"Ty ne, ale hlavně že jsem si toho všimla já. Neboj se, budu ti to včas připomínat. Nenechám tě na to zapomenout," rozumovala dál. "Jednou týdně taky vaříš ty svoje božský mňamky a dáváš mi ve vaně masáž."
"To jsou mi teda novinky," kroutil jsem pobaveně hlavou. "Hm, takže ty vaříš jednou týdně taky. Každou sobotu chci mít po obědě ke kávě od tebe vlastnoručně vyrobený dezert a ráno snídani do postele."
"Dóóóst! Manželi, ty se mě chceš hned po svatbě zbavit, jinak by sis nemohl vymýšlet tyhle strašný úkoly. Co takhle o víkendu dvakrát denně sex? To by se mi líbilo daleko víc než čas strávený v kuchyni," bránila se.
"Zapomeň," nedal jsem se.
Potom jsem vzal tác a donesl ho Roze do postele. Odměnila mě za snídani polibkem a větou: "Miluju tě."
"A já tebe. Dej se do jídla, ať to není studené. Musíš mít hrozný hlad," pobídl jsem ji. Poslechla. Nacpala se k prasknutí. Další hodinu jsme strávili v posteli v objetí a povídáním. Plánovali jsme různé výlety o naší svatební cestě. Zvládli jsme se i opět jednou pomilovat.
Následně jsme se pustili do balení věcí. Za pár hodin jedeme na letiště. Nezbývalo mnoho času. Na dvanáctou je objednaný salónek v restauraci, kde se sejdou všichni účastníci svatby při společném obědě. Zdržíme se tam minimálně dvě nebo tři hodiny. A v sedm máme vyjíždět od dvora na letiště. Ještě ani nebylo domluvené, kdo nás odveze.
Do restaurace jsem šel v saku a Roza v letních světle růžových šatech po kolena. Zase jí to moc slušelo. Proběhlo příjemné posezení u dobrého jídla. Moje rodina a přátelé se do Ruska vracejí s Abem dnes odpoledne v pět.
Adrian se ke mně v restauraci přitočil a šeptl mi do ucha: "Pochlubila se ti Oksanka s novinkou?"
"Cože?" pozvedl jsem překvapeně obočí. "S jakou? O čem to mluvíš?"
Brácha se zazubil: "Já si to myslel. Tak nic…" Hodlal se zdekovat bez odpovědi pryč.
Jelikož si Rose povídala zrovna s mými sestrami, využil jsem příležitosti a Adriana zastavil: "Vybal to a neštvi mě! Už jsi to nakousnul!"
"Fajn!" svolil, že se vzdává a zasvětí mě. Avšak celý proces si podmínil: "Myšlenkami Oksanu přivolej k baru. Samotnou bez Marka."
To mě zarazilo. Udiveně jsem na něj pohlédl: "Proč?"
Mávl znuděně rukou, jako kdyby odháněl otravnou mouchu: "Prostě to udělej! Je na tvoje myšlenky vyladěná…"
Víc jsem se s ním nedohadoval. Nemělo to smysl. Je paličatý, až to není hezký. Bez Oksany mi novinu neodhalí. Tak jsem ji jednoduše zavolal. Dvakrát jsem ve svých myšlenkách zopakoval prosbu: "Oksano, s Adrianem bychom s tebou potřebovali mluvit, můžeš za námi prosím přijít sama z venkovní terasy dovnitř k baru? Díky."
Podle předpokladu se objevila vzápětí. S úsměvem na tváři, jelikož si nejspíš z mé hlavy přečetla i roztrpčení nad bráchovým požadavkem i zamlčováním, o co jde. "Tak povídejte," vyzvala nás. Pak se lehce zamračila a s otazníkem v očích se zadívala na Adriana: "Ty mě blokuješ éterem? Proč?" Nejspíš se zkusila napojit i na jeho myšlenky.
"Gratuluju," promluvil zcela mimo téma.
Vykulila na něj oči: "K čemu?"
Pátravě se na ni zadíval a poměrně v šoku ze sebe dostal: "Ty to opravdu nevíš?!" Neptal se. Dá se říct, že to pouze konstatoval.
"Co nevím?" domáhala se odpovědí nyní i sama Oksana. Já jsem jenom pokrčil rameny, že netuším.
Adrian se dotkl Oksanina zápěstí s náramkem: "Je to stříbro?" Na souhlas přikývla. Podle toho, jak se soustředil a zavřel na okamžik víčka, mi neuniklo, že její náramek nabíjí nějakým příkazem éterovou magií. Potom jí nařídil: "Radši si sedni." Přitom jí pokynul k barové židličce. Ona jeho příkaz celá zmatená vyplnila.
"Adriane, co to má všechno znamenat?" vrtěl jsem hlavou.
On se pousmál tím svým přidrzlým způsobem a odpálkoval mě: "Dočkej času, jako husa klasu, ženáči!" Následně přesměroval svou pozornost zpátky na Oksanu. "Jak se ti líbí Lissina aura? A jen tak mimochodem… Dívala ses dneska do zrcadla na tu svou?"
"Lissina a moje aura?!" zopakovala po něm konsternovaně a zamyslela se tak, že se jí na čele vytvořila hluboká vráska.
Adrian ji nenechal dlouho tápat. Rukou ukázal na nedaleký ozdobný sloup se zrcadlem, který dominoval středu restaurace: "Podívej se! Opatrně, ano?! Ať to s tebou nešvihne…"
Přesně jsem odezíral němé výrazy z Oksaniny tváře. V prvním převládla nechápavost, ve druhém naprostý šok. Zamrzla na místě a s otevřenou pusou třeštila zorničky na svůj éterový obraz v zrcadle. Jakmile se kapku vzchopila a zpracovala to, objevily se slzy dojetí a štěstí. Mně důvod jejího chování stále bohužel unikal. Nejsem Moroj, natož uživatel éteru.
Vykoktala s problémy jediné: "Pane Bože!"
"No, sláva! Konečně si rozumíme! Takže gratuluju," podal jí v gratulaci brácha pravačku, kterou mu jako ve snách stiskla.
"Jaaak…" hledala vhodná slova…. "Jak dlouho to víš? Od mého příjezdu ke dvoru?"
Jejich rozhovor se mnou, ale beze mě, mě vytáčel do vrtule: "Do háje! Jak dlouho ví co?! Jsem tu jako páté kolo u vozu!"
"Klídek, Belikove!" okřikl mě Adrian, aby mě zklidnil. A směrem k Oksaně podotknul: "Ne, od dnešního rána. Aura se vybarvila až teď. Když to vezmu podle případu Lissy a aury Erika, zjistil jsem to v šestém týdnu. Plod si zvolí své pohlaví a vybarví se dle toho i aura, mamko. Domníval jsem se, že o těhotenství s Markem oba víte. Pouze v prvním trimestru veřejně mlčíte, aby se něco náhodou nepokazilo…"
"Cooože?!" zalapal jsem po dechu, když mi docvakly souvislosti i význam jeho slov. Odpovídal tomu i momentální stav vykulené šťastné Oksany. Ruce jí automaticky sjely na dosud ploché bříško.
Adrian mi jako malomocnému polopaticky vysvětlil situaci: "Oksana s Markem čekají rodinu. Přesněji řečeno dceru… Jsem na těhotenství aurový specialista! Takový otec nového života! Je to pěkný pocit!"
"No," konstatoval jsem vykolejeně. Sám jsem musel získané informace zpracovat. Jakmile se mi to aspoň trochu podařilo, pogratuloval jsem Oksaně k novince i já sám.
"Já tomu nemůžu uvěřit," kroutila hlavou ze strany na stranu.
"Neplánovali jste to?" ptal jsem se na detaily.
"Plánovali, ale až tak kolem Vánoc. Není to ani dva měsíce, co jsem vysadila hormonální antikoncepci. Očekávala jsem, že po x letech užívání hormonů, nebudu ovulovat, než se mi rozjede a srovná pravidelný měsíční cyklus, že to tak akorát vyjde na přelom starého a nového roku… Mark se zblázní radostí. Pořád jsme rodičovství kvůli rekonstrukci bydlení odkládali," svěřovala se mi.
A mně prolétla v hlavě zrádná myšlenka, co já bych za to dal mít dítě s Rozou. Klidně absolutně neplánovaně. Jenom kdyby to šlo. Avšak to nejde a nikdy nepůjde. Jsme dva vzájemně neplodní dhampýři. Oksaně to neuteklo. Posmutněla. Zmizela z jejího obličeje ta nadšená jiskra plná radosti z potomka. Rychle jsem ji konejšil, aby mě nezačala litovat: "To nic. Tím se netrap."
"Dimko," stiskla mi s účastí dlaň ve své. Setkal jsem se s Adrianovým pohledem. Pochopil mou výzvu i žádost o pomoc, abychom změnili téma. Nestál jsem o pitvání svých vnitřních bolestí, jež nosím v srdci. Raději se s tím budu prát sám.
"Mamko, kdy to oznámíš budoucímu taťkovi?" zajímal se bezelstně.
"Adriane, pokud jsi na to náhodou zapomněl, spojuje nás s Markem dohromady pouto. Můj šok mu jistě při odhalení skutečnosti neunikl. Škoda. Zrovna touto zprávou bych ho velice ráda překvapila…" posteskla si.
Brácha s přehledem kontroval: "Co ti v tom brání?!" A velmi významně svými smaragdy propaloval její stříbrný náramek na zápěstí. S Oksanou nám to seplo ve stejném momentě. Promyšleně zablokoval před oznámením jejich pouto, aby se to Mark zprostředkovaně nedozvěděl. "Odhaduju, že ten náramek vydrží s vaším napojením maximálně dvě hodiny. Pak účinek blokace pomine. Pouto spotřebovává spoustu éteru."
Oksana mu šťastná jako blecha vlepila na tvář pusu za odměnu, že ji nepřipravil o nádherné překvapení pro jejího manžela. A mně ji dala hned po něm taky. To už se dotyčný objevil ve dveřích restaurace. Strachoval se o svou milovanou manželku, když náhle ztratil spojení přes pouto. Přišel blíž k nám a divil se: "Co tu kujete za pikle?" Podezíravě si nás měřil a Oksaně roztrpčeně vytknul: "A proč mě prosím tě blokuješ?" Vadilo mu, že není v obraze. Zvyk je zvyk.
Adrian na Oksanu spiklenecky mrkl: "Tak běžte. Kousek odtud je pěkný parčík s lavičkama." Pak sáhl do kapsy saka a vylovil z něj prťavou bílou krabičku s ozdobnou mašlí. Dáreček. Vložil ho do dlaně naší morojské kamarádce se slovy: "Dej mu ho. Poví to výstižně za tebe. Ale ať při tom hlavně sedí, ano?"
Nechápavě se na dárek koukala. A Mark s ní. "Co to je?" ptal se budoucí otec.
"Uvidíš," odpálkoval ho z fleku Adrian a Oksaně vážně sdělil: "Věř mi! Měl to být dárek pro vás oba. První roztomilý střípeček, abych vám dal taktně najevo, že to vím…" Moje bývalá partnerka souhlasně přikývla a zvedla se ze sedu. Brácha jí s největší pravděpodobností v myšlenkách řekl, co uvnitř krabičky najde. Uchopila Markovi mlčky paži a směřovala ho ven z restaurace. Na odhalení tohoto sladkého tajemství potřebují soukromí.
Zpět se se zářivými úsměvy a v družném objetí objevili asi po třiceti minutách. Mark nás následně s Adrianem odchytil a dotáhl k baru kvůli přípitku. Div neskákal radostí. I když se to nemá, to štěstí jsem mu záviděl. Brácha moje chmury zaznamenal a stiskl mi konejšivě rameno. Jakmile jsme do sebe hodili všichni panáka, Mark se odebral zase za Oksanou. Hlídal ji jako oko v hlavě. S Adrianem jsme u baru osaměli. Poručil nám ještě repete a při ťukání na zdraví prohodil: "Neboj se, taky se dočkáš! Dej tomu všemu pouze čas!"
Zoufale jsem si povzdechl: "Čas?! Ten mi nepomůže…"
"Ale pomůže," nesouhlasil se mnou. "Nech to v rukách osudu! On se o to za tebe postará! Pouze neztrácej naději a víru! S Rose to nějak skoulíme! Však my ji časem udoláme, brácho! Slibuju! Teď tě čekají líbánky! Na to se soustřeď, jasný?!"
Překvapeně jsem zíral Adrianovi do očí. Vždyť mě s prosbou v zastupování otcovství tenkrát poslal v tělocvičně rovnou do hajzlu. A to jsem to téma jen velice okrajově nakousl. Odmítl se se mnou o tom bavit! Dokonce v hádce zahlásil, že to nedopustí… Copak změnil názor?! Byl by ochotný mít s Rose dítě?! Stát se za mě morojským otcem našeho dítěte, které by vzniklo za pomoci doktorů z Rosina vajíčka a Adrianovy spermie ve zkumavce?! Sydney by to nevadilo. Sama to vyhodnotila jako nejlepší nápad v dané situaci. Jenže Adrian s Rozou to odmítli. Rose jsem aspoň překecal, aby tu možnost nezavrhovala. Avšak brácha svůj názor nezměnil.
Proto mě to tolik vyšokovalo. "Ty bys to pro mě udělal?!" ověřoval jsem si s nadějí.
Žádné komentáře:
Okomentovat