SPO - 53. kapitola – Bratrský dýchánek

Tady je pokračování ;)

PS: Jsem doma z nemocnice. Snad jsem tam ležela už naposled...

První jsem se vydal zkontrolovat na dhampýrskou kolej Lissu s Rose. Tiše jsem minutu poslouchal přes zavřené dveře Rosina pokoje. Ještě nespaly a povídaly si. Konkrétním slovům jsem nerozuměl. Šeptaly si. Spokojeně jsem poté počkal zamaskovaný na lavičce kousek od garáže. Brácha se objevil s autem asi za dalších deset minut. I přes éter mě zaznamenal. Již získal praxi jak mě hledat. Zastavil pár metrů ode mě na příjezdové cestě.

Zrušil jsem maskování a vstal. Pokud potkáme s bráchou náhodou hlídku, použiju na dotyčného nátlak, aby zapomněl, že nás dneska viděl, natož dohromady. Dimitrij nechal běžet motor, ale z auta vystoupil a otevřel kufr. "Čau, vyskládám ti krabice sem a zaparkuju v garáži. Tam se neukazuj, jsou tam kamery," vysvětlil svoje jednání. Na akademii kamery nepřetržitě hlídaly hlavní vjezd do školy a zděný vysoký plot kolem celého areálu, kdyby se sem přiblížili Strigojové nebo lidé. O garážích jsem nevěděl. Nikdy jsem vevnitř nebyl. Kdykoli jsme někam cestovali, strážce nás autem již vyzvedával někde v kampusu. Avšak mělo to svou logiku.

"Ahoj, dobře. Účinek éterového maskování přes kamerový systém jsem prozatím nezkoušel. No, bude lepší, když to teď nebudu riskovat. U dvora budu mít dost příležitostí to zjistit… Sehnal jsi všechno?" ptal jsem se ho. Přikývl. Společně jsme vynosili nákup na lavičku, pak zajel do garáže s autem. Vrátil se pěšky za pět minut. Já mezitím nakoukl do všech tašek i krabiček. Dárky pro Rose vypadaly skvěle. Zvědavě jsem zkontroloval i jeho osobní nákup. Značkovou vínovou košili a černé džíny. I nové kožené černé boty. Brácha bude v pondělí večer fešák.

Automaticky jsme s krabicemi i taškami zamířili ke mně na kolej. Oba jsme měli plné ruce. Samotný soudruh by musel nadvakrát. Ušetřil jsem mu cestu. Takhle během noci nás aspoň nikdo neuvidí s naším nákladem. Narovnali jsme to v mém pokoji na postel. Schválně jsem si ještě ověřoval: "Nezkoumal jsi obsah krabic, že ne?!"

"Ne, já sliby plním," ohradil se dotčeně Dimitrij, že mu nevěřím.

"Klídek. Vždyť jsem tak moc snad neřekl. Sorry," usmiřoval jsem si ho. Do větší skleničky jsem natočil vodu a vložil do ní kytici růží, aby nezvadly. Do pondělka je potřebujeme udržet čerstvé pro oslavenkyni. Brácha během mého počínání nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. To gesto i jeho aura mi neunikla. "Vysyp to! O co jde?!"

Rukou si prohrábl rozrušeně vlasy a zaklel: "Sakra, tohle je hrozný! Musíš vždycky všechno poznat?! Zatracené aury!"

A mně docvaklo z jeho chování i toužebného pohledu na v rohu stojící malířský stojan, kde to vázne. Jeho jednání mě donutilo k úsměvu. Zakroutil jsem nad ním hlavou: "Brácho, brácho… Ty jsi tak šíleně průhledný, až to bolí." Posléze jsem přešel ke stolu a z prvního šuplíku mu podal schovaný skicák s Rosinými obrázky. Pral se se svou hrdostí, zda si ho má ode mě vzít a ztrapnit se, že si ho přede mnou dychtivě prohlédne. Moje namátková ukázka odpoledne mu nestačila. Lákalo ho podrobnější zkoumání. Ty barvičky v auře mě pobavily. Stejně nakonec neodolal. Vzdal svůj marný boj a posadil se na mou židli. Pomalu v něm začal listovat a prohlížel si svou lásku. Skoro na všech zobrazená spící Rose.

Dimitrij si všiml i dat v růžcích s mým uměleckým podpisem, kdy jsem je maloval. Oči mu vylétly vzhůru k mým. V posteli se měnilo povlečení, Rosin spací úbor i její poloha při spánku. "Ty jsi za ní chodil v noci do jejího pokoje?!"

"Jo," odmítl jsem mu lhát a čekal na reakci.

Brácha to několik sekund zpracovával: "Věděla o tom?"

"Minimálně jednou týdně jsem u ní zůstával celou noc. Soukromá pyžamová párty s psychologickou konzultací a terapií v jednom. Věčné téma Belikov. Nejhorší na tom bylo, že jsem jí musel lhát a přetvařovat se, že o tobě nic nevím. Přitom jsem tvůj den znal do nejmenších podrobností. To, jak válčíš u Taši. Jak se na Rose v létě těšíš. Jak na ni neustále myslíš… Taky jsem se staral o její životosprávu. Cpal jsem do ní čokoládu s cukrem. Musel jsem to jíst s ní, jinak by si to nevzala. Jsem docela vděčný, že Morojové netloustnou a ani netrpí na cukrovku. Ty kalorické bomby by mě jinak zabily," svěřil jsem se a musel se nad tím množstvím znechuceně zašklebit.

"Vy jste spolu spávali oba v její posteli?!" vypravil ze sebe šokovaně.

Protočil jsem na něj oči: "Kde asi jinde?!" V auře se mu rozhořela žárlivost se vztekem. Hasil jsem včas jeho hrozící výbuch. "Nebuď pako, prosím tě! Je panna! V životě jsem na ni nesáhl, pokud nepočítám objetí a pusu na tvář nebo čelo! Vnímá mě jako bratra a já ji jako malou ségru. Tohle jsem tvořil, když jsem ji chodil pro jistotu ještě občas kontrolovat, aniž by to tušila. Seděl jsem na židli, namaloval ji a zase šel k sobě. Jedině ve spánku vypadala relativně spokojeně. Ne jako chodící nemluvný smutný stín, který s námi trávil den…"

"Nemáš tu něco k pití? Dal bych si panáka," svěřil se mi. Jeho přání jsem s radostí vyplnil. Sám jsem ho potřeboval jako sůl. Ty kruté vzpomínky nás drásaly na kusy oba stejně. Sáhl jsem do nočního stolku pro zbytek ruské vodky a nalil dva velké panáky. Podal jsem mu ho do ruky. "Ať ty zbývající dny zdárně překonáme a konečně odtud vypadneme ke dvoru. Nemůžu se dočkat kýžené úlevy a až tahle šaškárna s tajením skončí," ujal se přípitku brácha a ťuknul si se mnou.

"Mluvíš mi z duše," přitakal jsem. Oba jsme do sebe vodku naráz vyklopili. Abych odlehčil atmosféru, popošel jsem ke skříni a z jejího vrchu sundal schnoucí obrázek. "Napadlo mě, že bys třeba rád zahlédl Rosinu páteční auru, tak jsem ti ji zdokumentoval," ukázal jsem mu svůj výtvor se zářivými barvičkami a bublinkami. Dimitrij otevřel bezhlesně pusu. Tohle nečekal ani ve snu. Jeho výraz i aura hovořily samy za sebe. Rozesmál jsem se. To nemělo chybu. Využil jsem příležitosti a znovu se zvědavě zeptal: "Co jste v té tělocvičně prováděli? Jak si mám logicky vysvětlit ty divné bublinky?"

Brácha se zase bavil mým naléháním: "Adriane, zjisti si to sám! Ale opovaž se podvádět!"

Probodl jsem ho naštvaným pohledem. "Já na to přijdu! Možná to bez éterových snů nebude tak brzy, ale jednou to odhalím i bez tvé pomoci," umanul jsem si paličatě. Nevzdávám se tak lehce.

Dimitrij si mě víc nevšímal a znovu se ponořil do prohlížení skicáku. Když mi ho po deseti minutách vracel, pochválil mě: "Malovat opravdu umíš."

Nevzal jsem si ho nazpět: "Nech si ho. Pokud budu chtít, namaluju si Rose kdykoli znova."

Bráchu můj nečekaný dar vyvedl zcela z konceptu. "To myslíš vážně?!" ověřoval si vykolejeně.

Svou větou mi nahrál na smeč. "Sedíš si na uších nebo už jsi stářím ohluchnul?! Opakuju: Jo, skicák je tvůj! Ber to ode mě třeba jako dodatečný dárek k dubnovým pětadvacátým narozeninám. Moc gratulantů se ti zrovna s přáním a darem neozvalo. A já musel zůstat chtě nechtě v pozadí, i když jsem to věděl a štvalo mě to. Takže dodatečně všechno nej, brácho," popřál jsem mu. Zíral na mě jako v Jiříkově vidění. "Nebo se ti můj dáreček nelíbí a nechceš ho?!" rýpnul jsem si a odhadl dokonale jeho budoucí reakci.

"Ne, je skvělej! Díky," odmítl se skicáku podle předpokladu vzdát. Dokonce se natolik otrkal, že se drze otázal: "Ten obrázek mi dáš taky?"

Podíval jsem se výmluvně na bublinky, poté na bráchu a nevinně se ho zeptal: "Tenhle obrázek máš na mysli?" Jakmile mi odsouhlasil, že přesně ten, chopil jsem se příležitosti: "Dám, ale pod jednou podmínkou…"

"A to?" čekal na verdikt.

"Až mi pravdivě vysvětlíš, co znamenají ty prokleté bublinky," stanovil jsem obchodní cenu.

Dimitrij zavrtěl vysmátě hlavou: "Dobrý pokus, Adriane! V tom případě si ho nech! Skicák mi bude stačit…"

"Do háje," ulevil jsem si, že s mou obchodní nabídkou nesouhlasil.

Chvilku se zamyslel a poté navrhl se sebezapřením kompromis pro obě strany: "Co výměnný obchod? Dáš mi ho, až odhalíš, co ty bublinky znamenají. Můžeš klidně hádat, já ti budu pravdivě odpovídat, zda ses trefil nebo ne. Ale sám od sebe ti to prostě jentak neřeknu. Budeš se muset snažit…"

"To nezní špatně. Beru. I ve tvém zájmu je, abych to uhodl co nejdřív a tys získal do svého vlastnictví obrázek," plácli jsme si rukama, že obchod platí k relativní spokojenosti na obou stranách. Tím náš rozhovor pomalu končil.

"Růže odnesu rovnou do chatky," vzpomněl si Dimitrij na puget.

"Já tam ráno před snídaní skočím. V maskování tam věci přenesu. Nech mi tu i ten ubrus, svíčky a povlečení. Jdeme se vyspat. Tohle neuteče. Bacha zítra na jídelnu. S holkama se sejdeme v devět tam, až posléze se rozdělíme zase na dvě skupinky. Další sraz je pak až na večeři. Palačinky k obědu jsem jim zařídil rovnou na pokoj. Mason jim tam hodí už předem připravené a objednané jídlo," upozornil jsem ho na možné setkání s Rose.

Do jedné tašky mi přendal vyžádané věci. "Na, tady to je. Zítra si vás někde najdu nejspíš po obědě. Stavím se dopoledne u Alberty, jestli s něčím nepotřebuje pomoct a v posilovně," plánoval nedělní den.

"Když je řeč o té posilce, přemýšlel jsi, jak to bude u dvora? Bydlení, zásahovka a podobně? Termín, kdy provalíte, že jste s Rose spolu?" kladl jsem důležité otázky ohledně budoucnosti.

Dimitrij si povzdechl: "Zatím netuším. Všechno se bude odvíjet až od Rosina oficiálního strážcovského přidělení."

Zavrtěl jsem nad ním nevěřícně hlavou: "To je vtipný, když nové strážce přiřazuješ ty s Benovým posvěcením a tetička vám, cokoli jí doporučíte, odsouhlasí. Napsal jsi Rose do předběžného seznamu k Lisse, ne?"

"Tobě skutečně nic neunikne," podotkl rozladěně nad mou informovaností. "Samozřejmě, že jsem ji napsal k Lisse, ale všechno musí potvrdit výsledek závěreček. Potřebuje se umístit nejhůř v první pětce, aby to platilo i oficiálně. Bez toho to ani s poutem neprotlačím a letošní konkurence je velká. Eddie, Mason a další čtyři jejich spolužáci mají slušné šance. Netroufám si odhadnout, jak jí závěrečky po tom všem sednou. Upřímně z toho mám strach. Snažil jsem se udělat maximum s její přípravou. Navíc jsem se závěreček k překvapení Alberty odmítl jakkoli účastnit, abych Rose zbytečně nerozptyloval svou přítomností a neztěžoval jsem jí to, jenže zbytek neovlivním, i kdybych sebevíc chtěl…"

"Ona to zvládne! Naše Rose nezklame!" konejšil jsem ho. "Koho jsi napsal ke mně a Christianovi? Jo a vlastně zbývá druhý strážce pro sestřenku..."

"Tobě připadne někdo z první trojky. Nejspíš Eddie nebo Mason podle konkrétního umístnění. A toho druhého šoupnu k Lisse. Její Veličenstvo ji chce mít v dobrých rukách po těch problémech s Daškovem a éterem. A tebe pochopitelně taky. Rád bych vás nechal pohromadě, než k vám cpát někoho cizího," dělil se se mnou o tajemství brácha. Věři mi natolik, že mi tyto těžce střežené informace řekl.

"Zařiď, aby Eddie, Mason a Rose skončili u Lissy a Christiana. Já strážce odmítnu. Tetičce jsem to už dávno oznámil, ale nějak moje rozhodnutí nevzala stále na vědomí. Budu jí to muset zopakovat. Napiš ke mně někoho jiného a nech si záložní plán, jak s tím těsně před přidělením hneš, až to drahá teta akceptuje. Budu jí muset osobně u dvora udělat trochu scénu. Nedá se nic dělat. Zcela mi stačilo, jak mi chtěla poslat jednoho chudáka ze zásahovky. To by to se mnou Patrick Lautner nebo Oliver Jackson teda chytnul. Naštěstí se mi to povedlo včas stopnout…"