Pevně doufám, že vás tento vývoj příběhu potěší... ;)
Návrat do reality byl hrozný. Po vyčerpávajícím letu zpátky ke dvoru jsme se museli aklimatizovat znovu na morojský obrácený den. Škoda. Na slunce jsme si velice rychle a rádi zvykli. Lidský režim nám oběma vyhovoval více.
Adrian s Lucasem pro nás přijeli na letiště. Třikrát jsme si spolu volali a obden jsme se hlásili s Rozou jemu nebo Lisse smskami. "Mazlíci, vy vypadáte jako černoši," smál se nám Adrian, když nás uviděl. Jojo, barvičku jsme s Rose v Itálii opravdu nachytali.
Cestou domů jsme jim vyprávěli zážitky, i kde jsme všude byli. Přiletěli jsme v devět večer morojského času 22.září. Následující den jsme skoro celý prospali. Stavila se u nás na pár minut pouze Lissa. Nemohla se dočkat, až se s Rose uvidí. Do služby jsme nastupovali další den.
Noo, služba. To je příliš silné slovo. Proběhlo to tak, že celá parta prohlížela nafocené fotky z líbánek a tahali z nás rozumy, kde se nám líbilo nejvíc a proč. Každému jsme přivezli z cesty malou pozornost. A my s Rozou pro změnu jako v Jiříkově vidění zírali na naše svatební fotky. Moc se povedli. A zkoukli na videu ještě jednou celou naší svatbu. Bylo zvláštní se na to dívat z jiné perspektivy a s odstupem času. Vnímal jsem i malé detaily, které mi před tím unikly.
Na to, že bylo září, se docela ochladilo. Princezně za tu dobu, co jsme trávili s Rozou čas mimo dvůr, narostlo malé těhotenské bříško. Do školy se nejezdilo, ale Christian i Lissa v magisterském studiu pokračovali, avšak pomocí individuálního studijního plánu podobně jako Sydney.
Ostatní služby běžely v zajetých kolejích. Zlom nastal první týden v říjnu. Rose se z ničeho nic udělalo špatně. Skoro celý den zvracela. Byla zesláblá, protože nic nejedla. Ten den jsem se vzbudil první a šel do kuchyně připravit snídani. Půlku předešlé noci jsme promilovali a Roza byla stoprocentně v pořádku. Uvařil jsem si kávu a své manželce horkou čokoládu a k jídlu tousty s marmeládou. Zrovna jsem to rovnal na tác, že to všechno vezmu do ložnice, když za mnou přišla Rose v županu do kuchyně. S úsměvem mě pozdravila: "Dobré ráno, soudruhu." Jenže pak očima sjela na tác s jídlem a zvednul se jí žaludek. Jen taktak doběhla s rukou před ústy na záchod.
A pro mě tímto dnem odstartovalo čtrnáctidenní hororové období. Vzali jsme si oba volno. Já s ní zůstal doma, aby někde neupadla vysílením. Chvilkama omdlívala. Vypadalo to na nějakou otravu z jídla nebo střevní infekci. Lissa ji chtěla zkontrolovat, případně uzdravit, ale kvůli bezpečí maličkého nenarozeného Erika, jsme ji k Rose nepustili. A s Adrianem jsme se domluvili, že kdyby se to do třech dnů nezlepšilo, vezmeme ji k lékaři. Brácha bohužel léčit moc neuměl.
Zatím Rose v posteli odpočívala. Jídlo jsem do ní nedostal žádné. Zvracet se jí chtělo pokaždé, když jsem slovo jídlo pouze zmínil. Byl problém do ní dostat i hořký čaj. Přitom v žaludku nic neměla, ale žaludeční šťávy se stále ne a ne uklidnit. A její stav se moc nelepšil. Rána byla kritická. Třetí den jsem to nevydržel a donesl ji v náruči na vyšetření do nemocnice. Bránila se, ale já byl neoblomný.
Shodou náhod měl službu lékař Dominic White. Náš starý známý z únosu Lissy a Eddieho. Rovněž doktor, který na vlastní oči viděl mé smrtelné zranění a Adrianovo léčení, a poté mě i Adriana v bezvědomí ošetřoval. Hned ji vzal na řadu, když nás zaznamenal v čekárně. Popsali jsme mu v ordinaci její příznaky. Při samotném vyšetřování Rozy jsem čekal na chodbě. Dominic mě vykázal z ordinace ven. Co se tam tedy dělo, netuším.
Po patnácti minutách mě zavolal opět dovnitř. Roze vypsal neschopenku. Přísnou dietu - dá se říct o chlebu a vodě a já ji odnesl domů s tím, že má ležet, než se zjistí z krevních testů, o jakou infekci jde.
Uteklo dalších pár dní. Rána zůstávala nejhorší. Kolem poledne se jí vždycky udělalo líp a večer bývala relativně v pořádku. Pila vodu nebo hořký čaj a na večeři snědla suchý rohlík nebo plátek chleba. Nic víc. Naštěstí po večerním jídle nezvracela. Sama to poznala a odmítala pak během dne cokoli dalšího jíst. Pouze trpělivě čekala na večer a svůj denní příjem jednoho kousku pečiva. Ztrácela se mi před očima. Musela za těch pár dní o tři až pět kilo zhubnout. Mučilo mě to. Bezmocnost jsem nesnášel. Doktor White stále neměl diagnózu. Padaly takové návrhy, že si z líbánek přivezla nějakého střevního parazita nebo vir, který se v Americe nevyskytuje. Sotva sama vstala z postele, aby si došla do koupelny nebo na záchod. Všude jsem ji doprovázel a hlídal, aby cestou nespadla. V místnosti jsem ji nechal samotnou pouze pod podmínkou, že se nebude zamykat a bude se mi každé dvě minuty přes dveře hlásit. Bál jsem se, že mi tam omdlí.
Nečekaný spád událostí nastal 15.října. Roze zrovna bylo večer trochu líp. Ležela mi hlavou v klíně v obýváku na pohovce zavrtaná v peřině a koukali jsme spolu na film. Každý den večer se kolem sedmé stavoval u nás v bytě Adrian. Proto jsem nenechával klíč v zámku. Na něžnosti nebyla vůbec chuť. Dokud nebude Rose skutečně zdravá, dřív nepovolím. Posledních několik dní mě v noci přemlouvala, že se chce milovat a že zanedbávám své manželské povinnosti a kde si, co si. Po ostřejší výměně názorů na tohle téma jsme se v manželství poprvé pohádali. V pořádku rozhodně nebyla, protože to dalo najevo i její tělo. Již podruhé neměla své dny. Na líbánkách jsem to ani nezaznamenal. Naopak to pro nás oba bylo příjemné. Žádné omezování nebo čekání. Až dlouho po návratu z dovolené 11.října doma jsem si tuhle realitu uvědomil v celém jejím rozsahu.
Ten zlomový den jsem Adriana už viděl. V poledne mi přinesl domů oběd, ale po pár minutách hned zmizel. Chvátal na nějakou schůzku a přislíbil, že se staví večer na pokec. V půl osmé zarachotil klíč v zámku. Adrian se nemohl trefit klíčem do dveří. Nechápal jsem to do té doby, než promluvil: "Ehm, malá a velká dhampýrka a velkej taťka vedle nich. To by chtělo fotku, co říkáš, Rosie? Na památku, víš?"
"Adriane?!" vyhrkli jsme s Rozou zděšeně. Byl evidentně na mol.
"Slyšíš je, Rosie, jak jsou skvěle sehraní? Dokonce mě najednou i oslovují," mlel dál nesmysly.
"Proč ses proboha opil?" ptal jsem se ho nevěřícně.
Nestihl mi odpovědět, protože k nám do bytu vpadla jako velká voda Sydney. Měla svůj klíč jako každý z party od všech bytů, ani neklepala. A rovnou spustila vodopád slov: "Zlato, ty mlč a jdeš se mnou okamžitě domů! Co vám řekl?"
"Nic, povídal samé nesmyslné hovadiny o dvou dhampýrkách a Roze ani neříkal jejím jménem, ale překřtil ji na Rosie," odpověděl jsem Sydney na položenou otázku. "Rose, vydržíš tu sama deset minut ležet? Pomůžu Sydney odvést Adriana domů. Musí se z toho vyspat. Zítra bude mít pořádnou kocovinu." Roza přikývla.
"To ne, Dimitriji. Zvládnu to sama. Jen tu buď pěkně s Rose a hlídej ji. Zlato, a ty pojď," nařídila Sydney.
"Syd, tys měla trojbalení a já mám teď dvojbalení," mnul si spokojeně ruce Adrian a byl dočista mimo. Šťastně se jako idiot usmíval. Dočista se zbláznil. Nejspíš zaúřadoval éter a velké množství používané magie.
"Jdeme," zavelela Sydney a táhla za ruku bráchu z našeho bytu. "Omlouvám se, toho si nevšímejte. Hezký večer," rozloučila se s námi a zabouchla za nimi dveře dřív, než jsme jim stačili cokoli říct.
"Co to mělo být?" vrtěla hlavou Roza.
"Nemám ponětí," přiznal jsem a byl stejně zmatený jako ona. Dál jsme to neřešili. Dodívali jsme se na film a šli spát. Ráno proběhlo opět stejně. Ve dvě odpoledne se však ozvalo klepání na dveře. Otevřel jsem. Za dveřmi stál doktor White: "Dobré odpoledne, Dimitriji, potřebuji nabrat Rose krev na další testy. Můžu na chvilku dovnitř? Nebude to trvat dlouho."
"Jo, jasně," ustoupil jsem ze dveří, aby mohl vejít. A doprovodil ho za Rozou do ložnice, kde si četla v posteli nějaký časopis. Když jí Dominic objasnil svoji návštěvu, zbledla. Nesnášela jehly. Nabral jí dvě plné velké zkumavky a odešel. Abych jí do tváří navrátil barvu, dlouze jsem ji políbil. Pomohlo to.
Jenže toho využila, šikovně nás přetočila, aby byla ona na mně. Pak varovně pronesla: "Pokud mě odmítneš, budu zlá!" Nedokázal jsem ji zarazit a my se po čtrnácti dnech konečně něžně pomilovali. Zbytek dne jsme strávili v posteli.
V sedm večer nás vyrušilo z mazlení a líbání klepání. "Hej, vy dva. Pusťte mě dál. Vím, že tam jste a že ruším. Cítím vybuchlé aury s vedrem až sem, ale je to důležité a musím s vámi mluvit. Hned teď. Dřív neodejdu," slyšeli jsme Adrianův hlas za dveřmi.
Roza se vztekala, ať neotvírám. Jenže Adrian by takhle nejednal, když by to nebylo opravdu důležité. "Tři minuty," zavolal jsem na něj přes dveře a přitom se soukal do spodního prádla, džín a trička.
Rose to vzdala a oblékla si pyžamo i župan taky. Pak si vlezla pod deku na pohovku do obýváku. Následně jsem otevřel Adrianovi. Naše aury víc nekomentoval a předstíral, že o tom, co jsme před pár minutami vyváděli, nic neví. "Ahoj, brácho, sedni si k Rose na pohovku. Budu stručný."
"Ahoj, o co jde? Proč ses včera opil, prosím tě?" ptal jsem se ho.
Moje otázky přešel bez povšimnutí a v momentě, kdy jsem se vedle Rozy posadil, spustil: "Vím, co Rose je..."
"Tak to sakra řekni a hned! Na co čekáš?" popoháněl jsem ho spěšně. Nic jsem netoužil vědět víc jako právě toto.
Adrian se tvářil vážně. Bez známky úsměvu promluvil: "Bude minimálně rok v pracovní neschopnosti."
"Cooože?" zděsil jsem se.
"Na, rozbalte to," podal nám bílou zalepenou obálku. Rose si ji od něho vzala a opatrně rozlepila. Vytáhla složený papír z tvrdých desek. Omyl, byla to průkazka. Očima jsem přelétl první nadepsanou stránku a ztuhl. Stálo tam:
Těhotenský průkaz
Jméno těhotné: Rosemarie Belikov-Hathawayová
Otec dítěte: Dimitrij Belikov
Pohlaví a jméno dítěte:
Ženské: Rosie Belikovová
Mužské: (nebude potřeba)
Staří plodu: 6. nebo 7. týden
"Tohle je fakt hodně blbej vtip, Adriane," zavrčel jsem na něj po pár minutách ticha. A chtěl mu dát pěstí.
"Já nežertuju, taťko. Rosie je na cestě. S největší pravděpodobností jste si ji upekli v Itálii. Zítra ráno to ověří doktor podle její velikosti na ultrazvuku. Slíbil jsem vám druhý dar k svatbě. Sám jsem netušil, jak dlouho to může trvat. Proto jsem nic neřekl. Tohle je Jevyno tajemství i to, proč jsme prošli tolika zkouškami. Krásné tajemství, které vám změní život. A já tenkrát slíbil, že já budu ten, který to dokáže zařídit a tajemství vám odhalí, až přijde správný čas. Právě nastal. Gratuluju, rodičové," usmíval se pyšně Adrian.
"Děláš si srandu?! Tys normálně úplně zcvoknul! Moc dobře víš, že já s Rose mít dítě nemůžu! I kdybych stokrát chtěl! Navíc je to pro nás stále dost citlivé téma a ty přijdeš s tímhle?! Jseš normální a při smyslech?!" křičel jsem na něj bez zábran.
"Klídek, Belikove, než mi jednu vrazíš, chvíli poslouchej," požádal mě o trpělivost.
"Máš minutu," stanovil jsem limit a jen taktak jsem se držel, abych mu hned nezmalovat ten jeho královský ksichtík...
Žádné komentáře:
Okomentovat