Zlatíčka,
přeji všem krásného zamilovaného Valentýna!
Tady máte další dáreček v podobě nové kapitoly ode mě ;)
Neodolal jsem a svou ruku vsunul pod peřinu na Rosino bříško. Potřeboval jsem cítit, že je moje dcera v bezpečí. Jako kdyby na moji přítomnost čekala. Zrovna se protahovala. A slabounce mě kopala do mé dlaně. V ruštině jsem si s ní povídal a vyprávěl jí, co spolu budeme všechno vyvádět, až se v květnu narodí. Těch plánů bylo tolik. Ztratil jsem pojem o čase.
Ve čtvrt na jedenáct mi pípnul mobil s smskou od Masona: "Erik je na svete. Narodil se presne v deset. Oba jsou s Lissou v poradku. Adrian je se Sydney i s Christianem u nich. Sel radsi zkontrolovat jejich aury a Lisse vylecit poraneni zpusobena porodem. Vic zatim nevim. Reknu Adrianovi, aby ti pak zavolal."
Naťukal jsem odpověď: "Diky za zpravu, Mase. Jsem moc rad, ze vsechno dopadlo dobre."
Alespoň něco se povedlo. Po dalších asi dvaceti minutách mi zavolal Adrian. Vylíčil mi podrobnosti o Erikovi a jak se má čile k světu. Poté se vyptával mě, jak to vypadá s Rozou. Navrhl mi, že dorazí k nám, aby byl u jejího probuzení. Od Sydney už byl zasvěcen do problému. Odmítl jsem ho. Tohle si vyžeru sám. Sejdeme se s ostatními v nemocnici, kam půjdeme Lissu s Erikem ihned po Rosině vzbuzení navštívit.
Během té chvilky, kterou jsem telefonoval, se Rose překulila na bok. Zády se přitiskla k mému hrudníku a já ji jednou rukou obejmul kolem pasu. Ruku jsem nechal na bříšku. Malá o sobě dala opět vědět. Blížil se čas, kdy se měla Roza vzbudit. Využil jsem ho znovu k povídání. Jen jsem místo plánů do budoucna kladl své holčičce na srdce, aby byla silná a zůstala v bříšku až do května, i když se budeme s maminkou hádat.
Cítil jsem se jako blázen, který si vlastně povídá sám se sebou. Od té doby, co čekáme s Rozou dítě, jsem se hodně změnil. Magořím z obav. Nejradši bych své holky nepouštěl ani na minutu z očí. A kdykoli jsem s nimi sám, jsem rozněžněný a dojatý pitomec. Netuším, kde se to ve mně bere. Adrian se mi směje a dobírá si mě za to, že to s těmi ochranitelskými komplexy drobet přeháním. Jediné, co mě trochu uklidňuje, je zjištění, že v tom nejsem sám. Christian je na tom velmi podobně. Kde je jeho sarkasmus a nezúčastněný i ironický pohled na věc, když jde o Lissu a Erika. Asi to takhle mají všichni milující tátové. My dva teda určitě.
Najednou Rose vyskočila do sedu. Akorát bylo půl dvanácté. Snažil jsem se ji uklidnit: "Ššš, Rozo, uklidni se. Jsou v pořádku. Oba. Erik se narodil před devadesáti minutami. Dominic ho vyšetřil a Adrian zkontroloval auru. Má se čile k světu. Brácha Lissu i éterem z nejhoršího uzdravil. Sama se ujisti přes pouto. Lissa ho už neblokuje a ty si prsten můžeš sundat. Zvládli to. Teple se oblékni a půjdeme za nimi do nemocnici."
"Ty podrazáku," zavrčela na mě a vmžiku shodila mé ruce ze svého bříška. I když jsem se na to připravoval celou dobu, její slova mě bolestně zasáhla. Nemělo smysl se s ní pokoušet mluvit, vysvětlovat, hádat se.
Rose si svlékla z prstu prsten a vnořila se do pouta. Asi po dvou minutách se vrátila zpátky. Rychle vstala z postele, oblékla se i obula. Vyšla beze slova z bytu. Já ji následoval. Před domem na zledovatělé cestě jsem ji uchopil za ruku, jenže mi tu svou z mé okamžitě vysmekla. A já to podruhé raději nezkoušel. Jen jsem se v duchu modlil, aby s malou na ledu neuklouzla. Nepomohlo to. Nemocnice byla již na dohled, když jí podklouzla bota a ona padala na bříško. Stihl jsem to jen taktak, aby se neuhodila a vytáhl ji opět na nohy. Dál jsem nežádal o svolení a chytil ji do náruče. Zbytek cesty k nemocnici jsem ji nesl. Až v hale jsem ji opatrně zase postavil na zem.
"Děkuji," zašeptala.
Nereagoval jsem na to a vydal se k pokoji Lissy. Adrian mi v telefonu popsal cestu a řekl číslo pokoje. Leží na 30. Rose mě následovala. Před pokojem jsem zaklepal na dveře a otevřel. Uvítala nás šťastná parta. Roza jako bohyně pomsty nastoupila na Adriana. Chudák. Než se vzpamatoval, jednu od ní schytal. "Víckrát ať tě to nenapadne ani zkoušet, podrazáku! Spolu jsme skončili!"
Po facce se chytil za tvář. Měl ji v jednom ohni. "S tím nepočítej, malá dhampýrko! Pokud budeš dál blbnout, zasáhnu znova! A fackou mě opravdu nezastrašíš! Neměl jsem ti věřit a ovlivnit tě hned! Já kretén to neudělal! Dobře mi tak! Ponaučení pro příště," nedal se Adrian.
A Sydney taky nemlčela: "Ale no tak, Rose?! Klukům jsi jednu vrazila… Je ti líp?! Co vyvedeš mně?"
Roza po ní hodila smrtícím pohledem. "Tyyy?! Radši na mě vůbec nemluv! Nebo se neudržím a jednu ti vrazím taky. Ty jsi mě uspala! Tím pitomým čajem!"
"Ano, má drahá a jen tak pro tvoji informaci už podruhé," usmála se na ni sebevědomě a s převahou Sydney.
"Cože?" vyhrkl jsem. O čem to Sydney mluví?! O jiném uspání Rozy nevím. Lidem z party zamrzl po Rosině výstupu na tváři úsměv. Nechápavě po sobě koukali. Její reakci očekával pouze Christian s Lissou a my čtyři podrazáci zainteresovaní přímo v plánech. Ostatní si mysleli, že je dobrovolně doma a odpočívá.
"Ten čaj tenkrát u vás v ložnici, když jsem se odstěhovala od Dimitrije," vydechla Roza. "Probudila jsem se až druhý den kolem oběda. Zrádkyně jedna hnusná! Že na mě zkusí podrazy tihle dva, se dalo čekat, ale že s nimi budeš na jedné lodi i ty?!"
"Na mě nezapomínej, Rose! Já v té lodi plul taky! Klidně mi jednu vraž! Aspoň se ti uleví a mně rovněž! Že jsem byl tak blbej a naivní, že jsem ti věřil," ozval se i Patrick.
"Trhni si nohou! Už sis rozmyslel, jestli sis hrál na mého manžela nebo fotra?!" zavrčela Roza. Jejich hádka nabírala grády. Asi si s ní u nás doma užil své.
"Bohužel ani jedno! Kdybych měl jednat jako Dimitrij a zjistil bych, že používáš pouto i přes dva blokovací prsteny, zavolal bych Dominicovi, aby ti píchnul injekci se sedativy! A kdybych byl tvůj otec, už vůbec bych se s tebou nesral! Bez výčitek bych tě nadopoval nějakými opiáty a navrch bych tě pro jistotu nechal ovlivnit od Adriana éterovým nátlakem! Jen já naprostý debil neudělal nic z toho, víš?! Nebýt Sydney, mohla jsi potratit! Riskovala jsi i navzdory tomu, co jsme ti s Adrianem řekli! Ty jsi zcela vědomě ohrožovala Dimitrijovu dceru! Že ti není ani trochu hanba a ještě se tu bezdůvodně vztekáš na všechny normální a rozumně uvažující lidi! Jdi do hajzlu, Rose! Myslel jsem si, že jsi jiná kapacita, ale ty jsi jen hloupá holka, která si ani neuvědomuje, co je ve skutečnosti důležité! Dostala jsi od života neuvěřitelný dar, ale ty jsi ho bez výčitek vydala všanc! Místo abys ho chránila nejvíc na světě! Nezasloužíš si ho!" vynesl nad Rozou ortel krutě Patrick.
Zůstala na něj zírat s otevřenou pusou. Takhle naplno jí to nikdo z nás nikdy neřekl. Ale jeho slova byla pravdivá. Tvrdá, ale pravdivá. Takhle by se k zázraku, který ukrývá v bříšku, neměla chovat. On by pro ni měl být nejdůležitější. Kdyby šlo Lisse nebo Erikovi o život, daly by se její obavy a podvádění pochopit nebo alespoň omluvit. Avšak porod proběhl zcela bez komplikací a ona to věděla. A zbytečně riskovala život naší malé dcery.
"To by stačilo, slyšel jsem dost," utnul hádku Dominic White, který stál ve dveřích pokoje. "Ty, mladá dámo, jdeš okamžitě se mnou na vyšetření! Jestli se jen trochu zhoršily krevní hodnoty, srdeční tep nebo ozvy plodu, tak si nepřej vědět, co s tebou udělám! Nástup do mé ordinace! Když přestane blbnout Dimitrij, musíš to dohnat ty, viď?! Že vám to za to stojí?!"
Tázavě jsem se podíval na Dominica. Pochopil: "Táto, ty pojď taky. Zkontrolujeme to spolu…" Vděčně jsem přikývl. Bez jeho přičinění bych u Rosina vyšetření nebyl. Rose neschopná slova s ním vyšla ze dveří. Já je následoval.
Ještě jsem se otočil na partu. "Omlouvám se za scénu." Christian mávl rukou, že to nevadí a neřeším to.
První část prohlídky jsem jako obvykle strávil na chodbě. Na ultrazvuk mě Dominic zavolal dovnitř. Po zhlédnutí výsledků se netvářil nadšeně. "Tak tohle se ti povedlo, Rose! Je mi líto! Můžeš si za to sama! Ode dneška nejspíš až do porodu ležíš v nemocnici v klidu na lůžku! Připojím tě na kapačku i monitor a modli se, aby se to srovnalo! Hrozí předčasný porod! Odpojí tě po zazvonění sestřička pouze na pár minut na záchod nebo sprchu! Jinak se z postele nehneš! Dimitriji, dojdi jí sbalit tašku s věcmi! Rose si tu už nechám!"
Svým ortelem mě neskutečně vystrašil. Asi jsem zbledl, protože na mě pak znovu promluvil: "Jdi hned a potom se za mnou stav. Řeknu ti, na jakém pokoji Rose je." Nezbylo mi nic jiného než poslechnout. Jako v mrákotách jsem došel domů a sbalil Roze věci do nemocnice. Několik nočních košilí, spodní prádlo, teplé ponožky, pantofle, župan, základní kosmetiku a hygienické potřeby. A jeden časopis. Předpokládal jsem, že na čtení stejně nebude mít chuť. Byla otřesená jako já. Tohle v žádném případě svým jednáním způsobit nechtěla. Přesně jako já tenkrát svým odmítáním se s ní milovat. Nemohl jsem se na ni zlobit. Právě jsme si kvit. Bohužel to všechno za nás odnáší poklad v jejím bříšku. Naše dcera.
Dominic už na mě čekal. Odvedl mě do přízemí na pokoj číslo 4. Roza seděla na posteli a v jejích očích se leskly slzy. Položil jsem tašku na židli.
"Rose, okamžitě se převlékni do pyžama a lehni si. Za pět minut ti sestřička napíchne kapačku," nařídil jí Dominic. Smutně vstala a s taškou zalezla do koupelny.
"Jak hodně je to zlé?" otázal jsem se lékaře narovinu.
"To ti teď neřeknu. Jasno budu mít až podle zítřejších podrobných výsledků z krve," pronesl Dominic. Pak se se mnou rozloučil a odešel. Pošle sestru, která Rozu bude každou hodinu v pokoji kontrolovat. Do zítřka se více dělat nedá.
Než Rose vyšla z koupelny, už v pokoji byla sestra s kapačkou a přivezeným monitorem. Elektrody jí nalepila na bříško pod noční košili. Rose jí pak statečně nastavila levou ruku, aby mohla do žíly napíchnout kapačku. Nesnášela jehly. Měla z nich panickou hrůzu, ale dnes tu hrůzu z jehel předčily obavy o naši nenarozenou dceru. Potom sestra opustila pokoj. Stál jsem celou dobu u stěny, abych nepřekážel. Jakmile za sebou zavřela dveře, Roza se nekontrolovatelně rozvzlykala. Nevydržel jsem to a přešel k ní. Jednou rukou jsem jí odhrnul z obličeje vlasy a druhou ji pohladil se slovy: "Zvládne to. Je silná. A ty musíš být taky. Stres to akorát zhorší."
"Jak se mě po tom všem dokážeš vůbec dotýkat? Musíš mě nenávidět. Patrick mluvil pravdu. Jediný z vás mi pověděl bez servítek, jaká jsem kráva. Nezasloužím si mít dítě. Její máma má dceru chránit a ne ji sama vystavit nebezpečí. Navíc zcela zbytečně. Mé chování je neodpustitelné. Já jsem jako matka zklamala ještě dřív, než se vůbec stihla narodit..." zadrhl se jí hlas.
"Rozo," oslovil jsem ji a ten můj tón asi vystihl všechno. Vzhlédla a já se vpíjel do jejích smutných očí. Nesnášel jsem bezmoc a opět mě dostihla. I když ji miluju, i když miluju naši dceru, já nejsem ten, kdo může ovlivnit, aby se narodila zdravá a donošená v květnovém termínu. Na to jsem malý pán. Měl jsem chuť něco rozmlátit. Ztěžka jsem se ovládal.
Strávil jsem se svými holkami v nemocnici několik hodin. Po většinu času mlčením. Hlavou se mi honily hororové scénáře, jak o dceru přijdeme. Že se narodí předčasně a nikdo ji nezachrání. Trhalo mě to na kusy! Ani jsem nemusel číst Rosiny myšlenky. Myslela na totéž. Ona byla navíc viníkem celé této situace.
Pak mě z nemocnice svým způsobem vyhodila. Ne nijak drsně, ale její postoj byl jasný. Chtěla být sama.
A já nakonec ustoupil a skutečně odešel. Sám jsem to vlastně uvítal. Konečně jsem se mohl přestat přetvařovat a držet své emoce na uzdě. Zamířil jsem do tělocvičny v budově strážců.
Nyní tam nikdo necvičil a já tak měl prostor vybít svůj strach, napětí i zmar. Mlátil jsem do figuríny hlava nehlava holýma rukama bez jakýchkoli ochranných rukavic. Cítil jsem po svých sedřených kloubech stékat krev, avšak bylo mi to zcela jedno a já nepřestával…
Žádné komentáře:
Okomentovat