OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 7.část

 

Narozeninový dárek pro věrné čtenáře v podobě další části "Osudového hříchu". Snad se bude líbit... Něco málo už znáte z dřívějška :) 

„To je tedy skutečně neobvyklý požadavek,“ zašeptala jsem rozpačitě.

„Myslíte, že to půjde?“ strachoval se Belikov. „Peníze nejsou problém. Spíš bych chtěl ještě před výrobou vidět návrh. O zachování diskrétnosti ve vašem případě nemusí být řeč.“

„Půjde. Ale dnes už to nestihnu. Zítra bych vám byla schopná říci další informace a ukázat návrh v počítači,“ odpověděla jsem mu, že objednávku podle jeho přání zařídím.

„Skvělé, můžeme se tu zítra opět sejít? V kolik by Vám to vyhovovalo? Já mám pouze jedno časové omezení, aby to bylo během lidského dopoledne, musíme se s Adrianem stihnout včas vrátit ke dvoru,“ domlouval se mnou podrobnosti ohledně dalšího setkání Belikov.

„Není problém. V 10:00 zase tady. Na shledanou a děkuji za kávu,“ rozloučila jsem se, poděkovala mu a odešla. Prošla jsem obchodním centrem rychle k východu. I parkovištěm ke svému autu. Tam jsem si sedla a musela se ze způsobeného šoku vydýchat. Emoce, které mě pohlcovaly, byly strašné. Na jednu stranu mi srdce zběsile tlouklo, že jsem Adriana viděla naživo. Že se mě dotknul, že se na mě koukal, jako bych se mu líbila. A na druhou stranu jsem si nadávala: „Sydney, vzpamatuj se! Je to Moroj! Vampýr! S ním nikdy chodit nemůžeš! Je to proti všem pravidlům a tvým přesvědčením!“ Ač jsem si to nechtěla nahlas přiznat, převážila část, kdy jsem se na něho těšila a nemohla se dočkat zítřejšího setkání.

Napadlo mě, že třeba dnes přijde i do mého snu. A já se nedočkavostí, že ho opět uvidím, celá zachvěla. Nepoznávala jsem se. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Hlavně že se znovu uvidíme.

Doma jsem honem vytvořila návrh kůlu pro Belikova. Vyhrála jsem si s ním. Tohle romantické vyznání zasloužilo zvláštní péči. Docela by mě zajímalo, kdo je jeho přítelkyně, že jí místo kytice a šperků dává stříbrný kůl k zabíjení Strigojů. Musím se na to Adriana pak zeptat. Podle jejich konverzace ji dobře zná. Následně jsem si užila sprchu a zalezla do peřin.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem trochu smutná. Adrian v noci nepřišel. Náladu mi to však nezkazilo, protože jsem se s ním měla za dvě hodiny vidět osobně. Lehce jsem se nalíčila, pěkně učesala a vybrala si na sebe ze svého šatníku odvážnější model. Světle modrou sukni po kolena a bílou košili s dlouhým rukávem. Přece jenom bylo září. Letní teploty byly nenávratně pryč. Do bílé kabelky jsem dala notebook, peněženku s doklady i klíče od auta. A jela na setkání.

Strážce Belikov s Adrianem už v kavárně čekali. Museli tam být již nějaký čas, protože před sebou měli téměř vypité skleničky s pomerančovým džusem. Dokonce seděli u stejného stolu jako včera i na stejných místech. Adrian se právě zvedl a šel pro všechny objednat k pultu nejspíš kávu.

Ještě si mě ani jeden z nich nevšiml. Nenápadně jsem do kavárny od vchodu totiž nakoukla, abych zhodnotila situaci, a opět se schovala. Před vchodem jsem provedla pětkrát hluboký nádech a výdech, abych se uklidnila. V zrcátku jsem zkontrolovala svůj vzhled. Rychle jsem si rukou ještě upravila vlasy. Potom jsem konečně vešla dovnitř. Přesně na domluvený čas. Adrian mou přítomnost musel okamžitě vycítit, neboť se na mě i od pultu otočil a z dálky mi hlavou kývnul na pozdrav.

„Dobrý den, slečno Sageová,“ pozdravil mě opět Belikov.

          „Pane Belikove,“ lehce jsem natočila rty do úsměvu. S ním se spolupracovalo příjemně. Byl to jeden z mála sympatických a zdvořilých dhampýrů.