OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 11.část

 

Drazí čtenáři a čtenářky, přeji krásný svátek zamilovaných a přidávám valentýnský dárek v podobě další části povídky :)

„Proč máš to tetování?“ zeptal se po chvíli mimo téma.

        „Zlatá lilie je znak alchymistů. Navíc nás tetování chrání před nemocemi a zabraňuje s lidmi mluvit o vampýrech,“ vysvětlila jsem.

         „To je zajímavé. Ale ty máš lilie ráda jako květiny i bez tetování. Žluté nejvíc. Hodí se k tobě. Jsou čisté jako ty. I ta žlutá ti jde k vlasům a světlé pleti,“ překvapil mě svou odpovědí.

          „Jak to víš?!“ divila jsem se.

          „Tvoje aura se při pohledu na ně celá rozzáří. Škoda, že nevím o dalších věcech, které máš ráda. Nechci tě nutit o nich mluvit. Ale tohle jsem prostě poznal,“ pošeptal smutně Adrian, že o sobě a svém soukromí nemluvím.

          „U kterého jsme moře?“ zeptala jsem se ho.

          „Proč? Záleží na tom?“ nechápal.

         „Přála bych si být v Itálii, žít tam a studovat architekturu. A takhle se koukat každý večer na západ slunce. Brodit se v písku a obdivovat v Římě ty nádherné stavby a památky. Fascinuje mě to. Avšak tenhle sen se mi nikdy nesplní,“ povzdechla jsem si nezvykle upřímně.

          „Proč ne? Sice bych tě měl ještě dál než teď, ale ty bys byla šťastná. Jestli je to problém peněz, tak …,“ stačil říct.

          „Ne, peněz ne. Ale životem u alchymistů. Musíš být, tam kde tě přiřadí. Jeden čas jsem byla na Sibiři. V té šílené zimě a pustině. Tam se mi nelíbilo. I když i Rusko má své krásy. Především v Petrohradě a Moskvě. Ale zde jsem bohužel nebyla. Řecko bylo lepší. Teplo, slunce, moře, pláže. Jenže jsem tam byla strašně osamělá. Ani práce nebylo tolik. Mnoho vampýrů zde nežije,“ odůvodnila jsem.

          „Aha, s tím Ruskem jako bych slyšel Dimitrije. Tohle jsou jeho zamilovaná města. A to nemůžeš studovat tady v Americe?“ nechápal.

          „Musím být stále k dispozici. Ve dne, v noci. Nevím, jak dlouho mě na mém současném přidělení mohou nechat. Často se to mění ze dne na den. Pak by mě mrzelo ještě daleko víc, kdybych se studiem začala a musela toho nechat, víš? Takhle je to jeden velký nesplněný sen. Nic víc,“ otevřela jsem se mu.

          „Nemohl bych nějak pomoct?“ vymýšlel řešení.

         „Ne, tím se netrap. To je můj osud,“ v tom samém momentě jsem se na Adriana pozorně podívala. Zase měl pod očima kruhy z námahy. Snažil se to přede mnou utajit a koukal do moře. Bez rozmyslu jsem ho chytila za bradu a otočila mu obličej, abych na něj pořádně viděla: „Jak dlouho jsi tady?! Padáš únavou! Nemůžeš to takhle přehánět! Ublížíš si!“ Ten dotyk byl jako pecka elektrickým proudem. Oba jsme překvapeně zamrkali. Honem jsem ho pustila. Dýchali jsme oba dva zhluboka, abychom se vzpamatovali a srovnali si v hlavě myšlenky.

          „Jsem tu 100 minut,“ dostal ze sebe po chvíli Adrian.

       „Nedělá ti to dobře! Nemůžeš za mnou chodit každý den a být tu tak dlouho! Nechci, aby sis ublížil! Ničí tě to! Musíš jít! Příště mi vyčaruješ stopky a dýl jak 45 minut tu nebudeš! Avšak až pozítří! Nejdřív si pořádně odpočineš,“ nařídila jsem mu.

        „Dobře, ale zítra přijdu taky. I kdyby to mělo být pouze na 5 nebo 10 minut. Potřebuju tě vidět. Nebo se zcvoknu. To budou horší následky než blbá únava z používání éteru. Dobrou, Syd,“ rozloučil se se mnou.

          „Ahoj Adriane,“ stihla jsem říct, než se sen rozplynul v mlhu.