OH - 1. kapitola – První setkání (z pohledu Sydney) – 12.část

 

Milí čtenáři, další část je tady :)

Následující den proběhl opět čekáním na noc a snění s Adrianem. Ještě že jsem nikam nemusela. Den jsem strávila s notebookem u latté v kavárně. Stala jsem se tam stálým hostem. Dokonce mi obsluha dávala na můj stůl rezervačku, aby si k němu nikdo jiný nesedl.

          Když jsem se Adriana konečně dočkala stáli jsme sami dva v římském Koloseu. Potěšeně jsem se na něj usmála: „Děkuju za krásnou iluzi. Ale teď chci ty stopky. Máš 10 minut.“

          „Jsi na mě moc přísná, Syd. Máš je však mít. Tvoje přání je mi rozkazem,“ potom zavřel na pár sekund oči a mně se v ruce objevily stopky, na kterých běžela první minuta odpočítávání.

          „Díky, jak ses dnes měl?“ zajímala jsem se.

          „Sydney, to ti řeknu za chvíli, pokud zbyde čas, když jsi stanovila desetiminutový limit. Musím ti něco povědět. Nevím, jestli za tebou budu moci ve snu chodit. Já bych chtěl, ale netuším, zda to zvládnu. Jedeme s partou na výlet. Zase pojedeme během lidského dne, což bude náročné samo o sobě. Jenže navíc mám předvádět vlastnosti éteru. Nebudu ti říkat podrobnosti. Nemáš magii v oblibě. Ale prostě mi to vezme síly. Předběžně máme jet na čtyři dny – pátek, sobota, neděle a pondělí návrat ke dvoru. Tak abys to věděla a nemyslela si, že to dělám schválně, ano?“ obával se Adrian.

          „V pořádku. Rozumím. Adriane, co se děje? Tváříš se ustaraně. A neříkej, že nic. Poznám to na tobě,“ neunikly mi jeho starosti.

          „Jak to víš?“ kroutil nevěřícně hlavou.

          „Sama to nechápu. Co se děje? A pravdu,“ požádala jsem ho.

          „Rose s Dimitrijem mi dělají starosti. Pro ně to nebude zrovna nejpříjemnější výlet. Moc osob o jejich vztahu neví a oni přemýšlí, jestli ho veřejně přiznají nebo radši ne. Tím se však budou čtyři dny trápit. Já jsem pro odhalení, i když vím, že se to bez komplikací neobejde. Nejradši bych je oba nechal doma, jenže s tím souhlasit nebudou. Jsou to oddaní strážci a své Moroje samotné nepustí. Zvlášť když nás minule napadli ti Strigojové a jen taktak jsme to všichni přežili. Nesnáším, když trpí. Nezaslouží si to. Mnoho štěstí si zatím neužili. A tohle bude další nepříjemná kapka. I když se to pokusím nějak korigovat a připravit malé příjemné pozornosti, obávám se, že to v konečném důsledku nepomůže,“ vysvětlil.

          „Ty je máš rád,“ vyhrkla jsem.

          „Jo,“ rozesmál se. „A to je špatně?“

          „Ne, tak to nemyslím. Jen je to trochu neobvyklé. Navíc mi Belikov nepřipadá, že by byl bezmocný a slabý. Určitě se umí bránit sám. A Rose je strážkyně taky. Tak mi to přijde trochu divné. Ty je ale znáš líp než já. Určitě máš pro své obavy nějaké důvody, o kterých nevím,“ reagovala jsem na to.

          „Skvělá dedukce, detektive. Povím ti to jindy, až bude víc času. Je to na dlouho a příběh není zrovna pěkný. Mohli by se spolu postavit tlupě Strigojů a porazili by je bez zaváhání. Avšak problémy v lásce a reakce okolí jsou jiný oříšek. My to spolu zvládneme. Nebude to poprvé a oni dva nejsou z cukru. Navíc je nenechám trpět zbytečně. Zažijí tam i hezké chvíle. Nic o nich později. Do konce týdne s největší pravděpodobností nepřijdu. Další návštěvu u tebe ve snu odhaduji na úterý, nejpozději středu. Sám netuším, jak bez tebe takovou dobu vydržím. Nejradši bych svou účast odřekl, ale nemůžu. Je v tom zainteresovaná Lissa i zbytek party. Nevykašlu se na ně, když se mnou počítají a potřebují mě,“ přiznal se Adrian.

          „Jasně, chápu to,“ ujistila jsem ho a přesně v tom momentě zazvonily stopky.